Během osmadvaceti let, které uplynuly od změny režimu, se elity postkomunistického Polska snažily zdejšímu obyvatelstvu vnutit jednorozměrný, vyhraněně optimistický pohled na proběhlou transformaci. Zcela pochopitelná radost ze změny systému však brzy přinesla nekritizovatelný kult neoliberální společenské a hospodářské teorie i praxe. Četné negativní fenomény, které dopadly na značnou část hůře situovaných vrstev polské společnosti, se přecházely mlčením, výsměchem nebo pouze předstíraným zájmem, shovívavým pousmáním nad „rozmary mas“. Společenské konflikty a střety se odbývaly v oblasti světonázorových sporů mezi chlapáckými liberály, levičáky a pravičáky.

Současné Polsko je komplikovaná struktura. Tvoří ji úspěchy i porážky, neschopné i funkční veřejné instituce, tržní mechanismy, které blokují i stimulují rozvoj země, a úctyhodné i nesmyslné společenské zvyklosti. To, že beneficienti polské transformace, kteří pocházeli jak z řad někdejší demokratické opozice, tak z řad špiček lidového Polska, rozmanitými způsoby znemožňovali důkladnou kritiku reálného kapitalismu, přineslo obrovské problémy.

Tito lidé přitom do úmoru opakovali hesla typu „trh má vždycky pravdu“, přestože s ohledem na vlastní prospěch upřednostňovali takzvaný socialismus pro bohaté. Zvláště od dob globální krize roku 2008, která se nevyhnula ani Polsku, mají však liberálové i jejich levicoví spojenci stále větší problém svou vizi transformovaného státu, jehož politické, kulturní a hospodářské uspořádání je ve své podstatě sociálně nespravedlivé, obhájit.

Mizení státu

Co tyto problémy způsobuje? Do značné míry postupná, třebaže neodvratná generační výměna: mladší ročníky Polek a Poláků, kteří zažili koncentrované následky neduhů postkomunistického Polska na vlastní kůži, pociťují v mnoha případech roztrpčení a strach z nejisté budoucnosti. Už jim nestačí mantra, kterou současné elity opakují již více než čtvrt století: „Nekritizujte řád, který jsme vytvořili, protože díky nám skončil komunismus!“

↗

Polský venkov, zejména na východě země, trpí mizením veřejných služeb a omezováním veřejné dopravy. Některé regiony zůstaly doslova paralyzovány. Foto Pixabay

Ženy a muži narození na sklonku lidového Polska a na počátku Polska demokratického už mají dost nízkých mezd, nestabilních pracovních podmínek i odjezdů do zahraničí. Ekonomická emigrace, která pro ně nezřídka představuje jedinou alternativu, je pro řadu z nich psychologicky a sociálně mnohem obtížnější, než jak se o tom po vstupu Polska do Evropské unie slušelo mluvit.

Vize vlastní budoucnosti je pro velkou část dnešních mladých lidí spojena s perspektivou mizerných důchodů a neustálých problémů s nefunkčním zdravotnictvím. To je nebezpečná situace: kapitalismus v polském vydání sice ve zdejší společnosti vzbudil mimořádně silný zájem o konzumní životní styl, stále zřetelněji však vidíme, že není schopen jej všeobecně uspokojit.

Před několika lety začala tehdejší opoziční média používat pojem „mizení státu“. Označovala tím proces ústupu institucí z venkova a periferií. Rušily se školy a knihovny na vesnicích, v malých městech či horších čtvrtích velkých měst. Formálně veřejné zdravotnictví se stále více podřizovalo zákonům volného trhu. Již desítky let se uzavírala zdravotnická zařízení nebo v nich probíhaly změny jejich zaměření diktované výhradně měřítkem komerční úspěšnosti.

Pro miliony Polek a Poláků představovalo a stále představuje problém i rušení takových veřejných institucí, jako jsou pobočky pošt či policejní služebny. Bytová politika byla v celostátním měřítku téměř zcela přenechána developerům. V obrovské míře se privatizoval také trh nájemního bydlení. V Polsku již prakticky vymizely obecní byty a obecný pohled na jejich fungování je zkreslený — jsou spojovány s chudobou a sociálními patologiemi.

Po léta postupovalo také rušení železničních spojů, regres maskovaný projekty, které privilegovaly velká města, jejichž klasický případ představuje Pendolino. Výmluvným symbolem polské transformace jsou pustá nádraží v menších městech, zmodernizovaná za evropské peníze, kde však nějaký vlak zastaví jen málokdy. Přičtěme k tomu prakticky úplnou likvidaci veřejné regionální autobusové dopravy, která způsobila, že některé polské regiony — zvláště na východě země — jsou z dopravního hlediska vysloveně paralyzovány.

Laciný automobil, zpravidla dovezený z Německa, je symbolem životního stylu nemalé části Poláků a Polek. Představuje pro ně dílem fetiš, dílem prostředek, na němž je zcela závislý jejich aktivní život. A přestože odborníci již řadu let opakují, že kvalitní hromadná doprava a levné nájemní bydlení jsou faktory, které zajišťují větší pracovní mobilitu a pozitivně ovlivňují trh práce i hospodářský vývoj jednotlivých regionů, společenský tlak na politiky byl — pokud jde o tyto otázky — v uplynulých desetiletích mizivý.

Nedostatečné platy, nevýhodné smlouvy

Velkým problémem období transformace byly i polské platy. Přestože průměrná polská mzda dosahuje 4400 zlotých hrubého (květen 2017), medián mezd nám poskytuje zcela jiný obrázek. Podle zjištění Hlavního statistického úřadu dosahuje nejběžnější měsíční mzda zaměstnanců v největších polských podnicích (jde o 60 procent všech zaměstnanců) necelých 1800 zlotých čistého. Jedná se o údaje z října 2014. Statistický úřad se totiž na medián mezd zaměřuje jen velice zřídka, novější informace proto nejsou k dispozici. Rozdíl mezi výší průměrného platu, který pobírá jen poměrně malá část Polek a Poláků, a mediánem mezd, s nímž řada lidí sotva vystačí do konce měsíce, je nicméně patrný na první pohled.

Souvisí s tím i další problém: Obrovské rozšíření práce na dohodu či smlouvu o dílo zejména mezi mladými Polkami a Poláky. Tyto typy smluv se využívají v rozporu s jejich původním účelem a zaměstnanci tak přicházejí o pracovněprávní ochranu, která je vázána na klasické pracovní smlouvy. V roce 2010, kdy tehdejší politická reprezentace propagandisticky popisovala Polsko jako „zelený ostrov“, jenž se navzdory globální hospodářské krizi dynamicky rozvíjí, pracoval každý třetí polský zaměstnanec či zaměstnankyně jen na základě smlouvy na dobu určitou, dohody o provedení práce či smlouvy o dílo.

U mladších ročníků, které byly tomuto modelu „podřadných“ smluv vystaveny intenzivněji, vyvolalo nedostatečné sociální zajištění, ztížená dostupnost zdravotní péče a nemožnost vzít si úvěr na nákup bytu nebo se jen odstěhovat od rodičů obavy z budoucnosti, které ovlivnily celý jejich osobní, rodinný a společenský život. Přestože za zaměstnance pracující na základě těchto smluv zaměstnavatel neodvádí sociální a zdravotní pojištění, výše jejich čistých mezd se často spíše snižovala než zvyšovala. A dokonce i když byl výsledný plat přece jen o něco vyšší, v případě nepředvídatelné životní události byl naprosto nedostatečný.

Rodina 500 plus

Právě v tomto kontextu je pak potřeba vnímat reakce Poláků na kroky současné vlády Práva a spravedlnosti, jakými jsou snaha pozvednout venkovské „periferie“, spustit nový program sociálního bydlení či konečně — spustit poprvé po roce 1989 program podpory rodin s dětmi.

Právě projekt nazvaný Rodzina 500 Plus („Rodina 500 plus“) si získal širokou společenskou podporu, přestože byl někdy urážlivě glosován dobře zajištěnými liberály a znevažován velkoměstskou levicí. Jedná se o plošně vyplácený přídavek na druhé a každé další dítě (v případě nízkopříjmových rodin i na první dítě) ve výši 500 zlotých měsíčně. Od dubna 2016 do ledna 2017 jej využily více než 3 820 000 dětí, tedy 55 procent všech polských dětí do 18 let. Většinu peněz (přes 63 procent) obdržely rodiny žijící na venkově. Polským zbohatlickým elitám to nejspíš stále ještě nedochází, ale 500 zlotých (cca 3000 Kč) měsíčně navíc je pro obyčejné Polky a Poláky skutečně hodně peněz.

Nedělejme si však iluze — program 500 Plus nevyřeší všechny polské problémy. Postkomunistické Polsko, které se vyklubalo z Polska lidového, bylo vybudováno na institucích, které obyčejným lidem život spíše ztěžovaly, zatímco rodícím se politickým, ekonomickým a kulturním elitám naopak šly na ruku. Kořeny mnoha polských neduhů navíc spočívají ve slepé víře, že trh by měl téměř stoprocentně nahradit stát, který je bohužel často skutečně neschopný a nefunkční. Toto nekritické přesvědčení v Polsku stále ještě sdílejí jak ti, kteří pravidelně nebo čas od času chodívají do kostela, taky ti, kteří se kostelům z daleka vyhýbají. Z omámení ultraliberálními dogmaty ze země probouzí jen pomalu.

Z polštiny přeložil Martin Veselka.