Polsko: prezident ustoupil a nepodepsal. Vládní tábor se štěpí

Petr Janyška

Pod tlakem manifestací odmítl polský prezident Duda podepsat dva ze tří zákonů, jež měly připravit soudy o nezávislost. Způsobil tím šok ve vládním táboru, odmítl poslušnost Kaczyńskému. Polská scéna se začíná nově strukturovat.

Pro předsedu strany Právo a spravedlnost (PiS) Jaroslava Kaczyńského představovalo Dudovo rozhodnutí z 24. července nepodepsat zákony, které mu dal na stůl, šok. Poprvé se mu někdo v jeho vlastním táboře postavil, Andrzej Duda rozštěpil dosud monolitní vládní pravici. Na červencových manifestacích se poprvé masivněji objevila mládež, začala se svolávat a organizovat. Lze předpokládat, že na podzim dá o sobě vědět znovu, že jí pomalu dochází, o co všechno ji chce PiS připravit.

Při manifestacích zdaleka nešlo jen o tři zákony, ale obecně o stále výraznější vládní tendenci vnucovat národovectví, odklon od Západu, potlačování svobody individuálního života. Dudovo gesto bylo politicky odvážné, zároveň ale meritorně polovičaté a oportunistické, podřízenosti soudů příliš nezabrání. Byl to tanec mezi vejci — tím, co měl jako garant ústavy udělat, a vůlí neznepřátelit si vládní tábor úplně. A navíc vybruslit z případu milosti, kterou udělil protiprávně.

Polovičaté gesto prezidenta

Prezidentovo gesto bylo odvážné, proto, že se k překvapení všech, vládního tábora i opozice, vzepřel nesmírnému tlaku vlastní strany PiS a jejího vůdce. Učinil to sice teprve po roce a půl, po kterém Kaczyńskému vždy vše odkýval a podepsal, včetně protiústavního paralyzování Ústavního soudu, zrušení gymnázií a mnoha dalších kontroverzních zákonů.

Byl ale prvním a jediným ze současné exekutivy, kdo se mu odvážil postavit a kdo to učinil veřejně a ve velmi vypjatou chvíli. Tím chtě nechtě otevřel konflikt uvnitř pravice, a pokud nebude chtít být úplně převálcován, bude muset v odporu vytrvat a stát se jádrem jakéhosi autonomního či minimálně paralelního křídla. Paradoxem dnešního Polska je, že jádrem odboje uvnitř vládního tábora se stává hlava státu, která byla za tento tábor zvolena. Nikdo jiný se k tomu ale neodváží, byl by hned smeten.

Ministr může přesto změnit složení soudů

Prezidentovo gesto zároveň znamená plácnutí do vody. Na jedné straně odmítl podepsat dva zákony, jež byly dle mínění veškeré legislativní a právnické obce protiústavní. Měly dát moc současnému ministru spravedlnosti a generálnímu prokurátorovi v jedné osobě jmenovat členy Soudcovské rady, odvolat členy Nejvyššího soudu včetně jeho předsedkyně a jmenovat tam lidi dle vlastního uvážení. (O tomto návrhu jsme psali 22. července). To prezident ministrovi zatrhl. (Pro vysvětlení: rada dosud jmenovala, kontrolovala a sankcionovala soudce všech stupňů, Nejvyšší soud zase prohlašuje regulérnost voleb a posuzuje zákonnost rozsudků nižších orgánů.)

Prezident ale zároveň podepsal třetí zákon, který stejnému ministrovi ponechal pravomoc odvolat předsedy soudů všech instancí kromě Nejvyššího a najmenovat tam své lidi, kteří mohou během několika měsíců vyměnit dle svého uvážení jim podřízené soudce. Možnosti změn se údajně týkají až devíti tisíc soudců. Tak ohromnou moc dal Andrzej Duda ministrovi (tedy Jaroslavu Kaczyńskému) do ruky.

Zákony byly teoreticky navrženy proto, že veřejnost je se soudnictvím údajně nespokojena. Kauzy se vlečou a na rozsudek se čeká léta. To výměna soudců a jejich podřízení generálnímu prokurátorovi, který je zároveň členem nejužšího vedení politické strany, samozřejmě nezmění. Takový argument měl posloužit jako kouřová clona pro podřízení soudů politické moci. A možná i pro konkrétní kauzu, jak ještě uvidíme.

Kompromis na účet občana

Co nebylo dobré pro Nejvyšší soud, má být dobré pro všechny ostatní soudy. Tedy ty, s nimiž přijde do styku běžný občan. Ten bude v jakémkoli sporu s institucemi či s každým místním politikem tahat za výrazně kratší konec. Bude stát před soudci, kteří nebudou mít jistotu, že kvůli svému verdiktu nebudou přeloženi na provincii či odvoláni. Kompromis na účet občana.

Otazník také visí nad tím, jak Dudovo dvojí veto dopadne v realitě. Zároveň s ním prezident prohlásil, že v září předloží parlamentu svou verzi zákonů na reformu justice. Polský prezident má, na rozdíl od českého, právo předkládat zákony. Aby jeho texty prošly, budou je ale v parlamentu připomínkovat a následně odhlasovávat poslanci PiS. Co mu po takových vylepšeních z jeho textů zůstane?

Není přitom dost dobře představitelné, že by je po jejich modifikaci odmítl podepsat, sám je přece předložil. Politická past. A budou se jeho návrhy skutečně podstatně lišit od těch, které teď odmítl? Ponechá v nich odvolávání členů Nejvyššího soudu a všechna jmenování s tím, že je přenese z pravomoci ministra na sebe? Tak dnes soudí mnoho expertů. To by ale bylo stále protiústavní. Pokud ale v jeho textech odvolávání soudců nebude, odhlasuje mu je PiS? Těžko. Prezidentovo dvojí veto tedy nejistotu kolem Nejvyššího soudu zatím pouze odsunulo v čase.

Není také vyloučeno, že vládní tábor si v létě narychlo svolá své poslance a než se opozice stačí vrátit z dovolených, Dudovo dvojí veto přehlasuje. Potřebuje k tomu 3/5 hlasů z přítomných poslanců, na což by klub PiS stačil.

„Předseda“ Kaczyński, vládce dnešního Polska

Všichni v Polsku vědí, kdo je dnes skutečným vládcem země, kdo rozhoduje o všech nominacích ve vládě, v čele médií, průmyslových koncernů s účastí státu, o nových zákonech, u koho se sbíhají všechny nitky moci. Není to ani prezident, ani premiérka, ani předsedové parlamentu, ani vláda. Je to „Předseda“. Tak se o něm běžně mluví v médiích, jeho okolí o něm někdy mluví dokonce jako o „naczelnikovi“, tedy „vůdci“: Jaroslav Kaczyński, předseda jedné strany. „Naczelnik“, termín, který mu není proti mysli, označoval zakladatele Polska po 1. světové válce Józefa Pilsudského (abychom nemluvili rovnou o Mussolinim).

×