Pro předsedu strany Právo a spravedlnost (PiS) Jaroslava Kaczyńského představovalo Dudovo rozhodnutí z 24. července nepodepsat zákony, které mu dal na stůl, šok. Poprvé se mu někdo v jeho vlastním táboře postavil, Andrzej Duda rozštěpil dosud monolitní vládní pravici. Na červencových manifestacích se poprvé masivněji objevila mládež, začala se svolávat a organizovat. Lze předpokládat, že na podzim dá o sobě vědět znovu, že jí pomalu dochází, o co všechno ji chce PiS připravit.

Při manifestacích zdaleka nešlo jen o tři zákony, ale obecně o stále výraznější vládní tendenci vnucovat národovectví, odklon od Západu, potlačování svobody individuálního života. Dudovo gesto bylo politicky odvážné, zároveň ale meritorně polovičaté a oportunistické, podřízenosti soudů příliš nezabrání. Byl to tanec mezi vejci — tím, co měl jako garant ústavy udělat, a vůlí neznepřátelit si vládní tábor úplně. A navíc vybruslit z případu milosti, kterou udělil protiprávně.

Polovičaté gesto prezidenta

Prezidentovo gesto bylo odvážné, proto, že se k překvapení všech, vládního tábora i opozice, vzepřel nesmírnému tlaku vlastní strany PiS a jejího vůdce. Učinil to sice teprve po roce a půl, po kterém Kaczyńskému vždy vše odkýval a podepsal, včetně protiústavního paralyzování Ústavního soudu, zrušení gymnázií a mnoha dalších kontroverzních zákonů.

Byl ale prvním a jediným ze současné exekutivy, kdo se mu odvážil postavit a kdo to učinil veřejně a ve velmi vypjatou chvíli. Tím chtě nechtě otevřel konflikt uvnitř pravice, a pokud nebude chtít být úplně převálcován, bude muset v odporu vytrvat a stát se jádrem jakéhosi autonomního či minimálně paralelního křídla. Paradoxem dnešního Polska je, že jádrem odboje uvnitř vládního tábora se stává hlava státu, která byla za tento tábor zvolena. Nikdo jiný se k tomu ale neodváží, byl by hned smeten.

Ministr může přesto změnit složení soudů

Prezidentovo gesto zároveň znamená plácnutí do vody. Na jedné straně odmítl podepsat dva zákony, jež byly dle mínění veškeré legislativní a právnické obce protiústavní. Měly dát moc současnému ministru spravedlnosti a generálnímu prokurátorovi v jedné osobě jmenovat členy Soudcovské rady, odvolat členy Nejvyššího soudu včetně jeho předsedkyně a jmenovat tam lidi dle vlastního uvážení. (O tomto návrhu jsme psali 22. července). To prezident ministrovi zatrhl. (Pro vysvětlení: rada dosud jmenovala, kontrolovala a sankcionovala soudce všech stupňů, Nejvyšší soud zase prohlašuje regulérnost voleb a posuzuje zákonnost rozsudků nižších orgánů.)

Prezident ale zároveň podepsal třetí zákon, který stejnému ministrovi ponechal pravomoc odvolat předsedy soudů všech instancí kromě Nejvyššího a najmenovat tam své lidi, kteří mohou během několika měsíců vyměnit dle svého uvážení jim podřízené soudce. Možnosti změn se údajně týkají až devíti tisíc soudců. Tak ohromnou moc dal Andrzej Duda ministrovi (tedy Jaroslavu Kaczyńskému) do ruky.

Zákony byly teoreticky navrženy proto, že veřejnost je se soudnictvím údajně nespokojena. Kauzy se vlečou a na rozsudek se čeká léta. To výměna soudců a jejich podřízení generálnímu prokurátorovi, který je zároveň členem nejužšího vedení politické strany, samozřejmě nezmění. Takový argument měl posloužit jako kouřová clona pro podřízení soudů politické moci. A možná i pro konkrétní kauzu, jak ještě uvidíme.

Kompromis na účet občana

Co nebylo dobré pro Nejvyšší soud, má být dobré pro všechny ostatní soudy. Tedy ty, s nimiž přijde do styku běžný občan. Ten bude v jakémkoli sporu s institucemi či s každým místním politikem tahat za výrazně kratší konec. Bude stát před soudci, kteří nebudou mít jistotu, že kvůli svému verdiktu nebudou přeloženi na provincii či odvoláni. Kompromis na účet občana.

Otazník také visí nad tím, jak Dudovo dvojí veto dopadne v realitě. Zároveň s ním prezident prohlásil, že v září předloží parlamentu svou verzi zákonů na reformu justice. Polský prezident má, na rozdíl od českého, právo předkládat zákony. Aby jeho texty prošly, budou je ale v parlamentu připomínkovat a následně odhlasovávat poslanci PiS. Co mu po takových vylepšeních z jeho textů zůstane?

Není přitom dost dobře představitelné, že by je po jejich modifikaci odmítl podepsat, sám je přece předložil. Politická past. A budou se jeho návrhy skutečně podstatně lišit od těch, které teď odmítl? Ponechá v nich odvolávání členů Nejvyššího soudu a všechna jmenování s tím, že je přenese z pravomoci ministra na sebe? Tak dnes soudí mnoho expertů. To by ale bylo stále protiústavní. Pokud ale v jeho textech odvolávání soudců nebude, odhlasuje mu je PiS? Těžko. Prezidentovo dvojí veto tedy nejistotu kolem Nejvyššího soudu zatím pouze odsunulo v čase.

Není také vyloučeno, že vládní tábor si v létě narychlo svolá své poslance a než se opozice stačí vrátit z dovolených, Dudovo dvojí veto přehlasuje. Potřebuje k tomu 3/5 hlasů z přítomných poslanců, na což by klub PiS stačil.

„Předseda“ Kaczyński, vládce dnešního Polska

Všichni v Polsku vědí, kdo je dnes skutečným vládcem země, kdo rozhoduje o všech nominacích ve vládě, v čele médií, průmyslových koncernů s účastí státu, o nových zákonech, u koho se sbíhají všechny nitky moci. Není to ani prezident, ani premiérka, ani předsedové parlamentu, ani vláda. Je to „Předseda“. Tak se o něm běžně mluví v médiích, jeho okolí o něm někdy mluví dokonce jako o „naczelnikovi“, tedy „vůdci“: Jaroslav Kaczyński, předseda jedné strany. „Naczelnik“, termín, který mu není proti mysli, označoval zakladatele Polska po 1. světové válce Józefa Pilsudského (abychom nemluvili rovnou o Mussolinim).

Jaroslav Kaczyński léta pracoval na tom, aby se dostal k moci. Protože věděl, že pro mnoho Poláků je jako osoba nepřijatelný, v prezidentských volbách roku 2015 se neodvážil sám kandidovat. Na základě expertíz odborníků na PR a na volební psychologii proto vyslal do voleb do té doby neznámého politika Andrzeje Dudu, pracovníka štábu svého bratra Lecha v době jeho prezidenského úřadu. Dudovo velmi překvapivé vítězství tehdy zcela změnilo atmosféru v zemi, dynamika se otočila ve prospěch pravicového PiS a výsledkem v krátce poté následujících parlamentních volbách bylo 37 procent pro tuto stranu. Tento výsledek jí díky volební aritmetice vynesl nadpoloviční většinu křesel.

Vedoucí Dudovy kampaně byla do té doby rovněž neznámá Beata Szydlová. Za odměnu obdržela post premiérky (na jak dlouho?). Kampaň měla namluvit voliči, že PiS už není ta strana, která se zkompromitovala během vládnutí v letech 2006-7, a za jejím logem už jsou nové tváře. Po vítězství se ovšem ukázalo, že na významných místech exekutivy či zvláštních služeb usedli opět lidé z předchozí Kaczyńského vlády.

Oba, Duda i Szydlová tedy vděčí za své posty Jaroslavu Kaczyńskému. Ze dne na den odvolatelná premiérka se dnes projevuje stoprocentní loajálností vůči „Předsedovi“, v současném konfliktu zapomněla, že byla hlavou Dudova týmu. Stejně jako před rokem zapomněla třeba na ústavu. Ta jí ukládá publikovat v Úředním věstníku výroky Ústavního soudu, na pokyn „Předsedy“ tak ale dodnes neučinila.

Teprve v tomto kontextu pochopíme, jak daleko šla Dudova odvaha, když ony dva zákony nepodepsal. Do té doby šel Kaczyńskému ve všem na ruku. Včetně toho, že v rozporu s ústavou odmítl na začátku svého mandátu přijmout přísahu tří soudců Ústavního soudu, které zvolil řádně parlament (ještě ten před Kaczyńského vítězstvím), a naopak těsně před půlnocí v narychlo rozsvíceném sále přijal přísahu jiných, vybraných už novým parlamentem, byť nad početní stav tehdejšího soudu. Podstatným způsobem se tehdy spolupodílel na paralyzování Ústavního soudu a na ústavní nejistotě, která od té doby panuje v zemi. Té, kvůli níž Polsko soustavně kritizují Evropská komise a nejrůznější evropské právní instituce.

Proč tenkrát Kaczyńskému tolik šlo o znefunkčnění instituce, o níž nikdo do té doby neslyšel? Maličkost: když tento soud nefunguje, není, kdo by posoudil ústavnost, tedy platnost nových zákonů. Andrzej Duda jako prezident přísahal, že bude bdít nad dodržováním konstituce. Je vystudovaný právník, dobře ví, co činí. Kritizovali ho tenkrát advokáti, právníci, právnické fakulty nejlepších univerzit, dokonce jeho vlastní profesor z krakovské univerzity.

Prezident v minulosti Kaczyńskému podepsal i všechny další zákony, jež budily velké pochybnosti a byly v zemi masově kritizovány: zrušení gymnázií od příštího září, zákon o lékárnách a další.

Dudovo nenápadné osamostatňování

Ač se navenek Duda choval jako Kaczyńského „notář“, jak mu přezdívala část médií, nenápadně si buduje svoji autonomii, vyměňuje potichu kabinet a obklopuje se lidmi, kteří s každým jeho výrokem neběží hned za předsedou PiS. Všichni jsou samozřejmě členy této strany, revolta je minimalistická, jsou to ale lidé, které mu tam nedosadil přímo předseda strany.

Nedávno přišel s vlastním projektem referenda pro rok 2018. To Kaczyńského překvapilo, prezident s ním tento záměr nekonzultoval. Jako zkusmý balonek také před rokem nepodepsal (vůbec poprvé) jeden zdánlivě nedůležitý zákon, týkající se regionálních účetních komor. Prošlo to bez povšimnutí, jako symbol to však uvnitř vládního tábora způsobilo rozruch. Zákon potřeboval ministr vnitra, jeden z pilířů Kaczyńského systému.

Nyní se prezident odhodlal ke stonásobně riskantnějšímu kroku a nepodepsal dva zákony, na nichž Kaczyńskémunesmírně záleželo. Učinil to za konspiračních podmínek, PiS byl do poslední chvíle přesvědčen, že prezident texty podepíše, o jeho vetu se J.Kaczyński dozvěděl až z prezidentova mediálního prohlášení. Nic spolu nekonzultovali.

Dudův krok vyvolal v řadách PiS paniku a vztek. Padala slova o zradě a o spiknutí. „Předseda“ s ním po zveřejnění veta přímo nejednal, vyslal za ním ale během pár hodin trojici poslů: „Jarek (tj. Kaczyński) vzkazuje, že máš do hodiny své veto stáhnout“. Tato informace se objevila v několika médiích, nikdo ji nedementoval. Trojicí nebyl nikdo menší než premiérka a předsedové dvou parlamentních komor.

Ultimátum prezident odmítl, své veto už přece veřejně ohlásil. Premiérka naopak prohlásila, že PiS zákony stejně prosadí. Ona i prezident si svá stanoviska odvysílali v televizi každý samostatně, veřejnosti se nedostalo žádné společné informace prezidenta a vlády. Prostě spolu nekomunikují, sdělili tak národu.

K rozjitřené náladě přispěl i Jaroslav Kaczyński, který se během projednávání zákonů v parlamentu vedral v jednu chvíli na tribunu a rozkřikl se na poslance opozice: „Nevytírejte si vaše zrádcovské huby jménem mého bratra, zabili jste ho. Jste hovada.“ A na opoziční poslankyni se obořil: „Vypadněte“. Jeho přívrženci poprvé viděli místo masky machiavelistického stratéga vulgárního hysterika. To bylo hodně i pro ně.

Vládní tábor se klíží

O předsedovi PiS se ví, že je mstivý. Dudu už nikdy nebude považovat za sobě loajálního úředníka. Odteď mezi nimi leží válečná sekera. Duda je ovšem nesesaditelný, má ještě tři roky mandátu a výrazné ústavní pravomoci. Dosud je nepoužíval, to se teď ale může změnit. Svým krokem se stal subjektem polské politiky, do té doby neexistujícím. Jeho mluvčí veřejně připomněl ministru spravedlnosti a jeho náměstkům: „Prezident má legitimitu osmi milionů hlasů ve volbách, za svůj post vděčíte, pánové, prezidentově zvolení.“

Nejde jen o Dudovo bohulibé přání. Přísahal na ústavu, nese před ní a před soudy odpovědnost. Tu Kaczyński nemá, nemá žádnou ústavní roli, formálně je pouhým poslancem a stranickým předsedou. Bude prezidentovi škodit, ale zároveň bude nucen najít s ním modus vivendi, protože bez podpisu hlavy státu neprosadí jediný zákon, kterým by dál sešněrovával společnost. A má jich v rukávu spoustu. V první chvíli padla výhrůžka, ať Duda zapomene na stranickou podporu svého druhého mandátu. Ale co bude za tři roky?

Odteď už není vládní tábor monolitem moci, jakým býval. Celý národ viděl v televizi jeho štěpení. Mnoha lidem konzervativní katolické orientace se nezamlouvají Kaczyńského metody, založené na neúctě k ústavě, nedůvěře, principu rozděl a panuj, volné ruce pro krajní pravici. Těžko snášeli, když Kaczyński při veřejných shromážděních často prezidenta ostentativně přehlížel, zapomínal mu podat ruku, k rozhovoru se s ním prý sešel naposledy před rokem. Že mu ani předem neukázal zákony o soudech, které měl podepsat. Nezamlouvají se jak části laiků, tak části katolické hierarchie, která má v Polsku nesmírné slovo.

Lze předpokládat, že se prezident stane, možná proti své vůli, bodem, k němuž se začnou upínat všechny tyto síly. Každopádně se to stalo už se stranou Kukiz ´15, heterogenní silou, která dosud vždycky hlasovala s PiS. A nyní poprvé nezvedl pro zákony o soudech ruku jediný její poslanec. Jejich předseda naopak veřejně tvrdil, že tlačili na prezidenta, aby nepodepsal. Kaczyński najednou přestává být všemocným autokratem. Při hlasování o třech zmíněných zákonech zůstala PiS úplně sama.

Co vedlo prezidenta k tomu, že se vzepřel? Společnost se nebývale zmobilizovala. Přišly týden neutuchající protesty v ulicích, protesty všech představitelů právnické obce, představitelů kultury. Byl tu bleskový průzkum veřejného mínění z předvečera před hlasováním v parlamentu, podle nějž si 55 procent Poláků přálo, aby prezident vetoval všechny tři zákony a jen 29 procent, aby je podepsal (zbytek se nedovedl vyjádřit). Vyplynulo z něj, že i mezi voliči PiS si 30 procent přálo prezidentovo veto.

Prezident se neradil se stranou, ale s rodinou, právníky, církví

Podle informací, které od chvíle veta prosákly, se zdá, že na Dudovo rozhodnutí měl rozhodující vliv víkend těsně po parlamentním hlasování. Duda se radil s rodinou: nepodepsat mu zřejmě doporučovala jeho žena, učitelka němčiny a dcera známého krakovského intelektuála, i jeho otec, konzervativní katolík, stoupenec PiS, s nímž prý prezident denně konzultuje.

Doporučovalo mu to několik známých postav konzervativní orientace včetně legendy polské opozice Zofie Romaszewské či známých soudců. A také někteří biskupové, s nimiž se během onoho víkendu setkal v Częstochové. Velké slovo prý měl v tomto smyslu i nový nuncius (zástupce Vatikánu v Polsku).

Vzápětí po ohlášení veta prezidenta veřejně podpořil předseda biskupské konference. A v oficiálním listu Vatikánu Osservatore Romano se objevila překvapivě kritická slova na adresu PiS jakožto „nacionalistické, protievropské strany“. Skutečnost, že tyto informace prosákly do médií, potřebuje prezident jak vůči politikům PiS, tak vůči jejím voličům: nerozhodl se tedy sám či pod nátlakem protestující liberální veřejnosti, nedejbože opozice, ale na radu důvěryhodných konzervativců. Budiž mu to tedy v jeho táboře prominuto.

Své jistě už delší dobu hraje to, že Kaczyński se choval vůči Dudovi velmi přehlíživě, dle některých urážlivě. Jako by byl jen rukou podepisující, co jí přikáže. To se nedá snášet donekonečna. Zvlášť když si z toho dělá legraci část národa včetně satirických pořadů v soukromých televizích.

Proč Kaczyński potřeboval rychle změnit Nejvyšší soud?

Už dnes je zřejmé, proč Kaczyński tak spěchal, aby faktická možnost výměny členů Nejvyššího soudu prošla. 9. srpna se totiž mělo konat stání s dnešním koordinátorem zvláštních služeb Kamińským a jeho zástupcem. Zamotaná historie: v podobné funkci byl už za první Kaczyńského vlády. Tehdy postupoval způsobem, který ho dovedl k odsouzení za zneužití pravomoci ke třem letům vězení.

Přišlo však Kaczyńského volební vítězství a „Předseda“ si přál mít Kamińského zase v této roli. Přinutil tedy prezidenta, aby Kamińského „omilostnil“. Ten to učinil, ještě než rozsudek nabyl právní moci, což bylo podle mnoha právníků nezákonné. Nejvyšší soud však nedávno, poslední květnový den tohoto roku rozhodl, že prezidentova milost neplatí. Mělo se tedy konat nové stání, právě u tohoto soudu, a sice 9.srpna. Po manifestacích na podporu nezávislosti Nejvyššího soudu se napjatě čekalo, jak se ten teď v téhle kauze vyjádří.

Po velkém politickém tlaku, kdy vláda chtěla soud fakticky rozpustit, tento šalamounsky přehrál zodpovědnost na Ústavní soud. To bylo překvapivé. Lidé demonstrující týden za jeho nezávislost se cítili podvedeni. Ústavní soud už má v rukou PiS. Chtěl Nejvyšší soud svým krokem vyjít vstříc prezidentovi za to, že odmítl podepsat zákon, který měl tuto instituci v dnešní podobě fakticky rozpustit? Jaký kompromis se rozhodl akceptovat?

Mládež i Evropská komise se mobilizují

Události kolem zákonů o soudech i utahování šroubu svobodného projevu za poslední rok způsobily, že se začala ve větší míře aktivizovat mládež. Zatím mládež středních vrstev, na kterou vládní politika prosazování role státu do všech oblastí, vnucování katolické doktríny, omezování pluralismu v médiích, podstatného omezování antikoncepce, ignorování evropských institucí a další kroky doléhají nejvíc.

Předchozí demonstrace za svobodu médií a na obranu Ústavního soudu vedla od loňska hlavně starší generace, jež demonstrovala už v roce 1982 proti vojenskému stavu a přivedla k moci Solidaritu. Seskupila se pod hlavičkou Výboru na obranu demokracie KOD. Nyní se zdá, že se politicky začínají víc projevovat třicátníci a studenti a hledají si vlastní formy koordinace.

Události kolem zákonů vedly také k tomu, že Evropská komise přitvrdila ve svém tlaku na zachování ústavnosti v Polsku a 26. června dala podnět ke spuštění procedury podle čl. 7 Smlouvy o fungování EU. Nečekala, až skončí léto.