Reforma polské soudní soustavy v českém veřejném prostoru opět otevřela diskusi o tom, co je demokracie a co již nikoliv. Průběh této diskuse velmi dobře ukazuje, že obecné povědomí o klíčových pojmech a konceptech soudobé politologie je velmi nízké. Pokud by šlo o neznalost termínů nutných k úspěchu v náhodné vědomostní soutěži, bylo by to asi jedno. Nízká informovanost v této oblasti však předně velmi znesnadňuje orientaci ve dnes velmi spletitém politickém vývoji řady zemí.

Není pochyb o tom, že dobrá orientace v politických reáliích soudobého světa je výrazně těžší, než tomu bylo na začátku 80. let. Tehdejší politické režimy se alespoň v Evropě daly snadno rozlišit na demokratické, ve kterých se periodicky konaly volby, a na explicitně autoritářské, ve kterých volby buď vůbec nebyly anebo si nezasloužily toto pojmenování, protože šlo v lepším případě o pouhou parodii na  skutečnou možnost demokratické volby.

Dnes jsme však svědky existence stále většího počtu politických režimů, ve kterých se sice konají volby, ale zároveň jsou stále méně demokratické. Jejich nedostatkem tak není absence voleb nebo zákaz působení celé opozice, ale spíše kvalita politické soutěže jako takové. V situaci, kdy se opozice nebo její převážná část voleb může účastnit, ale je silně znevýhodněna v přístupu do médií či neexistencí právního státu, přece nemůže být o svobodné politické soutěži ani řeč.

Volební klání totiž v takových případech slovy Jorgeho Castañedy „připomíná fotbalový zápas, kde má každý tým jiné rozměry branky a k tomu jeden tým tvoří jedenáct hráčů a rozhodčí a druhý si musí vystačit v pěti nebo šesti“ (Castañeda 1996: 131). Stále jde sice o klání, ve kterém se opozici může podařit zvítězit, ale sami uznáte, že to je obtížné jako hledání ztraceného článku Ferdinanda Peroutky.

Důležitějším znakem než existence voleb, kterých se účastní opoziční kandidáti, je tak právě kvalita politické soutěže neboli herního pole. Nejznámější konceptualizace herního pole v soudobé politologii je ta z pera Stevena Levitského a Lucana Waye. Ti ve své práci upozorňují, že pro demokracii je nezbytně nutné, aby opozice nebyla systematicky znevýhodněna v přístupu k finančním zdrojům, mediálnímu pokrytí a právnímu státu.

↗

Babky demokratky Vladimíra Mečiara ukázaly, že při mediální

manipulaci nejde o to ovládnout všechny skupiny obyvatelstva, ale působit na ty, které půjdou k volbám. Foto youtube.com

Systematické znevýhodnění v jediné z těchto oblastí automaticky vylučuje, aby se o daném státu mohlo mluvit jako o demokracii (Levitsky a Way 2010: 59-61). Slovy autorů a soudobé politologie tak jde automaticky o režim hybridní, který si sice půjčuje něco z demokracie i něco z explicitního autoritářství, ale sám o sobě není ani jedním.

Hybridní režimy

Užití termínu hybridní režim namísto v novinářské obci dodnes populárního termínu neliberální demokracie má navíc dvě výrazné výhody. Tou první je, že výraz neliberální demokracie je sám o sobě logickým kočkopsem. Demokracie buď je, nebo není. Demokracie bez liberálních prvků je demokracií asi tolik jako auto bez kol a motoru použitelným dopravním prostředkem.

Uživatel termínu se navíc sám dostává do poměrně paradoxní situace vůči svému publiku. Na jedné straně chce jeho užitím upozornit na autoritářské praktiky v dané zemi, ale zároveň při označení tohoto jevu stále používá slovo demokratický, což jen prohlubuje zmatení čtenáře.

Označovat poté problematické politické režimy za příklady autoritářských režimů je sice o něco lepší, ale stále poměrně nešťastné. Současné Polsko a Maďarsko totiž i přes všechny existující nedostatky vykazují výrazně vyšší míru svobody a ochrany lidských práv než Polsko a Maďarsko z komunistické éry. Takovéto řešení je špatné i ve vztahu k diskusi o naší novodobé historii, ve které dobře vidíme, že se řada jedinců, a dokonce i některé instituce dosud nevyrovnaly s neexistující totalitní minulostí po roce 1948.

Ve vztahu k naší historii je pak třeba zmínit ještě jednu věc. Při snaze o vysvětlení příčin vzniku hybridních režimů si nevystačíme s tradičními schématy. Zhroucení demokracie v současném světě může přijít s levicovou vládou stejně jako s pravicovou. V Polsku a Maďarsku se tak děje za pravicové vlády, ve Venezuele nebo Ekvádoru k tomu došlo během vlády levice. Vznik hybridních režimů dokonce nelze dávat ani do souvislosti s náboženstvím. V množině těchto režimů totiž máme jak režimy s povětšinou muslimskou populací (Turecko), tak režimy, kde převažuje nemuslimské obyvatelstvo (Rusko).

Podstatné jsou totiž vždy jen touhy a ambice zvolených politických představitelů po větší moci a ochota ohýbat a měnit zákony ve svůj prospěch. Právě z těchto důvodů je pokus o reformu soudní moci v Polsku tak zásadní. Politický vývoj v Latinské Americe jasně ukazuje, že boj o nezávislost soudní moci představuje jedno z nejdůležitějších kolbišť, kde se rozhoduje o budoucí podobě politického režimu.

Ve Venezuele byl Hugo Chavez úspěšný a nejvyšší soud svou nezávislost neuhájil. Oproti tomu v Kolumbii dokázal nejvyšší soud svou nezávislost ubránit a zamezit dalšímu působení Álvara Uribeho ve funkci prezidenta, což napomohlo zastavit strmý pokles politických svobod v této zemi.

Kontrola soudní moci jedinou politickou stranou totiž ve svém důsledku znamená, že opozice je vydaná zcela na milost a nemilost vládnoucích představitelů a samotná účast ve volbách ztrácí hodně ze svého smyslu. V takovém stavu totiž opozice nemá nikde zastání v situaci, kdy se vláda dopustí volebního nebo administrativního podvodu, který může výrazně ovlivnit výsledek voleb.

Typickým příkladem je Rusko za vlády Vladimíra Putina, kde je opozičním politikům často bráněno v účasti ve volbách s odkazem na vymyšlené nesplnění podmínek nutných k registraci, nebo jsou výsledky voleb silně ovlivněny podvody, které není státní moc ochotná transparentně vyšetřit.

Nebezpečí nesvobody médií

Podobně nebezpečná je pak nesvoboda médií. V České republice toto téma často a rádi zmiňují někteří politici v souvislosti s kumulací mediální moci do rukou Andreje Babiše. Jakkoliv je tento stav nezdravý a dlouhodobě představuje výrazné nebezpečí pro stav demokracie v naší zemi, je třeba věnovat pozornost také dlouhodobému snažení některých politiků o omezení nezávislosti České televize a Českého rozhlasu.

Existence nezávislých veřejnoprávních médií je totiž rozhodně zbraní, která může výrazně napomoci v boji s hegemonickými ambicemi některých politiků. Své o tom jistě vědí občané Slovenské republiky, kteří si život v hybridním režimu vyzkoušeli za vlády Vladimíra Mečiara v letech 1994-1998.

Nebezpečí mediální nesvobody je především v tom, že není příliš vidět. Úspěšná mediální manipulace je totiž z logiky věcí tou, kterou veřejnost nemůže snadno odhalit. Odříznout veřejnost od informací se ještě před nedávnem mohlo zdát v digitální éře obtížné, ale současný vzestup populistů a řada úspěšných dezinformačních kampaní dokládá, že je skutečnost opačná.

Babky demokratky Vladimíra Mečiara nám jasně ukázaly, že při mediální manipulaci nejde o to ovládnout všechny skupiny obyvatelstva, ale působit na ty, které půjdou k volbám. A to jsou, podle údajů o volební účasti v problematických státech často z velké části voliči bez přístupu k vyváženým zdrojům informací nebo schopností je kriticky vyhodnotit.

Nepříliš dlouhá epizoda hybridního Mečiarova režimu na Slovensku, kdy stoupla spotřeba Danubitu, veřejnoprávní televize šířila falešné zprávy a vládní moc se nezdráhala omezit politickou opozici všemi prostředky, však zároveň dokládá, že s politiky, kteří nechtějí dodržovat pravidla hry, lze bojovat. V některých případech je možné je i zastavit dříve, než dojde k totální katastrofě. Jen je k tomu třeba vysokého nasazení velké části veřejnosti, novinářů a odborníků doma i v zahraničí.

Věnujme tedy větší pozornost úrovni politické soutěže jako celku a sledujme i další aspekty, než je jen konání voleb, a chtějme to samé po našich novinářích a mediálních expertech. Omezovat se v roce 2017 pouze na sledování voleb je z hlediska soudobé vědy stejně neadekvátní jako transplantace lidských organů bez znalosti krevních skupin.

Pozornost volbám už za nás ostatně věnují politici zneužívající svou moc. V současném světě totiž můžeme státy, kde se nekonají volby, hledat pomalu lupou. Zároveň však v posledních letech přibývá států, kde pokud nedojde k zásadní změně politického kurzu, budeme brzy jen tou samou lupou hledat politické svobody.

zdroje:

Castaneda, J. (1996) Th e Mexican Shock: Its Meaning for the United States. New York: New Press.

Levitsky, S., Way, L. (2010). Why Democracy Needs a Level Playing Field. Journal of Democracy, 21 (1), 57—68.