Demokracie zdaleka nejsou jen volby

Jaroslav Bílek

Čím se měří míra demokracie v určité zemi? Nejsou to volby jako takové nebo existence opozice, ale hlavně kvalita politické soutěže, upozorňuje politolog Jaroslav Bílek.

Reforma polské soudní soustavy v českém veřejném prostoru opět otevřela diskusi o tom, co je demokracie a co již nikoliv. Průběh této diskuse velmi dobře ukazuje, že obecné povědomí o klíčových pojmech a konceptech soudobé politologie je velmi nízké. Pokud by šlo o neznalost termínů nutných k úspěchu v náhodné vědomostní soutěži, bylo by to asi jedno. Nízká informovanost v této oblasti však předně velmi znesnadňuje orientaci ve dnes velmi spletitém politickém vývoji řady zemí.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Není pochyb o tom, že dobrá orientace v politických reáliích soudobého světa je výrazně těžší, než tomu bylo na začátku 80. let. Tehdejší politické režimy se alespoň v Evropě daly snadno rozlišit na demokratické, ve kterých se periodicky konaly volby, a na explicitně autoritářské, ve kterých volby buď vůbec nebyly anebo si nezasloužily toto pojmenování, protože šlo v lepším případě o pouhou parodii na  skutečnou možnost demokratické volby.

Dnes jsme však svědky existence stále většího počtu politických režimů, ve kterých se sice konají volby, ale zároveň jsou stále méně demokratické. Jejich nedostatkem tak není absence voleb nebo zákaz působení celé opozice, ale spíše kvalita politické soutěže jako takové. V situaci, kdy se opozice nebo její převážná část voleb může účastnit, ale je silně znevýhodněna v přístupu do médií či neexistencí právního státu, přece nemůže být o svobodné politické soutěži ani řeč.

Volební klání totiž v takových případech slovy Jorgeho Castañedy „připomíná fotbalový zápas, kde má každý tým jiné rozměry branky a k tomu jeden tým tvoří jedenáct hráčů a rozhodčí a druhý si musí vystačit v pěti nebo šesti“ (Castañeda 1996: 131). Stále jde sice o klání, ve kterém se opozici může podařit zvítězit, ale sami uznáte, že to je obtížné jako hledání ztraceného článku Ferdinanda Peroutky.

Důležitějším znakem než existence voleb, kterých se účastní opoziční kandidáti, je tak právě kvalita politické soutěže neboli herního pole. Nejznámější konceptualizace herního pole v soudobé politologii je ta z pera Stevena Levitského a Lucana Waye. Ti ve své práci upozorňují, že pro demokracii je nezbytně nutné, aby opozice nebyla systematicky znevýhodněna v přístupu k finančním zdrojům, mediálnímu pokrytí a právnímu státu.

Babky demokratky Vladimíra Mečiara ukázaly, že při mediální

manipulaci nejde o to ovládnout všechny skupiny obyvatelstva, ale působit na ty, které půjdou k volbám. Foto youtube.com

Systematické znevýhodnění v jediné z těchto oblastí automaticky vylučuje, aby se o daném státu mohlo mluvit jako o demokracii (Levitsky a Way 2010: 59-61). Slovy autorů a soudobé politologie tak jde automaticky o režim hybridní, který si sice půjčuje něco z demokracie i něco z explicitního autoritářství, ale sám o sobě není ani jedním.

Hybridní režimy

Užití termínu hybridní režim namísto v novinářské obci dodnes populárního termínu neliberální demokracie má navíc dvě výrazné výhody. Tou první je, že výraz neliberální demokracie je sám o sobě logickým kočkopsem. Demokracie buď je, nebo není. Demokracie bez liberálních prvků je demokracií asi tolik jako auto bez kol a motoru použitelným dopravním prostředkem.

Uživatel termínu se navíc sám dostává do poměrně paradoxní situace vůči svému publiku. Na jedné straně chce jeho užitím upozornit na autoritářské praktiky v dané zemi, ale zároveň při označení tohoto jevu stále používá slovo demokratický, což jen prohlubuje zmatení čtenáře.

Označovat poté problematické politické režimy za příklady autoritářských režimů je sice o něco lepší, ale stále poměrně nešťastné. Současné Polsko a Maďarsko totiž i přes všechny existující nedostatky vykazují výrazně vyšší míru svobody a ochrany lidských práv než Polsko a Maďarsko z komunistické éry. Takovéto řešení je špatné i ve vztahu k diskusi o naší novodobé historii, ve které dobře vidíme, že se řada jedinců, a dokonce i některé instituce dosud nevyrovnaly s neexistující totalitní minulostí po roce 1948.

Ve vztahu k naší historii je pak třeba zmínit ještě jednu věc. Při snaze o vysvětlení příčin vzniku hybridních režimů si nevystačíme s tradičními schématy. Zhroucení demokracie v současném světě může přijít s levicovou vládou stejně jako s pravicovou. V Polsku a Maďarsku se tak děje za pravicové vlády, ve Venezuele nebo Ekvádoru k tomu došlo během vlády levice. Vznik hybridních režimů dokonce nelze dávat ani do souvislosti s náboženstvím. V množině těchto režimů totiž máme jak režimy s povětšinou muslimskou populací (Turecko), tak režimy, kde převažuje nemuslimské obyvatelstvo (Rusko).

Podstatné jsou totiž vždy jen touhy a ambice zvolených politických představitelů po větší moci a ochota ohýbat a měnit zákony ve svůj prospěch. Právě z těchto důvodů je pokus o reformu soudní moci v Polsku tak zásadní. Politický vývoj v Latinské Americe jasně ukazuje, že boj o nezávislost soudní moci představuje jedno z nejdůležitějších kolbišť, kde se rozhoduje o budoucí podobě politického režimu.

Ve Venezuele byl Hugo Chavez úspěšný a nejvyšší soud svou nezávislost neuhájil. Oproti tomu v Kolumbii dokázal nejvyšší soud svou nezávislost ubránit a zamezit dalšímu působení Álvara Uribeho ve funkci prezidenta, což napomohlo zastavit strmý pokles politických svobod v této zemi.

Kontrola soudní moci jedinou politickou stranou totiž ve svém důsledku znamená, že opozice je vydaná zcela na milost a nemilost vládnoucích představitelů a samotná účast ve volbách ztrácí hodně ze svého smyslu. V takovém stavu totiž opozice nemá nikde zastání v situaci, kdy se vláda dopustí volebního nebo administrativního podvodu, který může výrazně ovlivnit výsledek voleb.

Typickým příkladem je Rusko za vlády Vladimíra Putina, kde je opozičním politikům často bráněno v účasti ve volbách s odkazem na vymyšlené nesplnění podmínek nutných k registraci, nebo jsou výsledky voleb silně ovlivněny podvody, které není státní moc ochotná transparentně vyšetřit.

Nebezpečí nesvobody médií

Podobně nebezpečná je pak nesvoboda médií. V České republice toto téma často a rádi zmiňují někteří politici v souvislosti s kumulací mediální moci do rukou Andreje Babiše. Jakkoliv je tento stav nezdravý a dlouhodobě představuje výrazné nebezpečí pro stav demokracie v naší zemi, je třeba věnovat pozornost také dlouhodobému snažení některých politiků o omezení nezávislosti České televize a Českého rozhlasu.

Existence nezávislých veřejnoprávních médií je totiž rozhodně zbraní, která může výrazně napomoci v boji s hegemonickými ambicemi některých politiků. Své o tom jistě vědí občané Slovenské republiky, kteří si život v hybridním režimu vyzkoušeli za vlády Vladimíra Mečiara v letech 1994-1998.

Nebezpečí mediální nesvobody je především v tom, že není příliš vidět. Úspěšná mediální manipulace je totiž z logiky věcí tou, kterou veřejnost nemůže snadno odhalit. Odříznout veřejnost od informací se ještě před nedávnem mohlo zdát v digitální éře obtížné, ale současný vzestup populistů a řada úspěšných dezinformačních kampaní dokládá, že je skutečnost opačná.

Babky demokratky Vladimíra Mečiara nám jasně ukázaly, že při mediální manipulaci nejde o to ovládnout všechny skupiny obyvatelstva, ale působit na ty, které půjdou k volbám. A to jsou, podle údajů o volební účasti v problematických státech často z velké části voliči bez přístupu k vyváženým zdrojům informací nebo schopností je kriticky vyhodnotit.

Nepříliš dlouhá epizoda hybridního Mečiarova režimu na Slovensku, kdy stoupla spotřeba Danubitu, veřejnoprávní televize šířila falešné zprávy a vládní moc se nezdráhala omezit politickou opozici všemi prostředky, však zároveň dokládá, že s politiky, kteří nechtějí dodržovat pravidla hry, lze bojovat. V některých případech je možné je i zastavit dříve, než dojde k totální katastrofě. Jen je k tomu třeba vysokého nasazení velké části veřejnosti, novinářů a odborníků doma i v zahraničí.

Věnujme tedy větší pozornost úrovni politické soutěže jako celku a sledujme i další aspekty, než je jen konání voleb, a chtějme to samé po našich novinářích a mediálních expertech. Omezovat se v roce 2017 pouze na sledování voleb je z hlediska soudobé vědy stejně neadekvátní jako transplantace lidských organů bez znalosti krevních skupin.

Pozornost volbám už za nás ostatně věnují politici zneužívající svou moc. V současném světě totiž můžeme státy, kde se nekonají volby, hledat pomalu lupou. Zároveň však v posledních letech přibývá států, kde pokud nedojde k zásadní změně politického kurzu, budeme brzy jen tou samou lupou hledat politické svobody.

zdroje:

Castaneda, J. (1996) Th e Mexican Shock: Its Meaning for the United States. New York: New Press.

Levitsky, S., Way, L. (2010). Why Democracy Needs a Level Playing Field. Journal of Democracy, 21 (1), 57—68.

    Diskuse
    JP
    July 26, 2017 v 11.29
    Schopnost kriticky vyhodnotit...
    Bezpochyby kvalitní analýza daného stavu věcí; v dané rovině je sotva možno k tomu něco dalšího připojit.

    Zastavme se ale blíže u jedné věty, která je v textu zmíněna spíše jen tak mimochodem. Jedná se o tuto pasáž: "voliči bez přístupu k vyváženým zdrojům informací nebo schopností je kriticky vyhodnotit".

    Zdá se, že tyto dvě podmínky jsou skutečně konstitutivní pro přítomnost liberální demokracie ve skutečném, nikoli pouze formálním smyslu.

    Ovšem nezodpovězena - a vůbec nezmíněna - zůstala ta základní otázka: kde takové voliče vlastně vzít.

    A problémem není ani tak ten přístup k "vyváženým informacím" (to je přece jenom dosti viditelné, když jsou informace ze strany státu omezovány či manipulovány). Zásadní problém je v tom, kde - a jakým způsobem - vzít ty voliče se schopností "kriticky vyhodnotit" informace.

    Protože všechny ty autoritativní či "hybridní režimy", které v současné době mají zjevnou konjunkturu, stojí právě na masách voličů naprosto neschopných jakéhokoli skutečně kritického myšlení.

    A co více (a hůře): klasická liberální demokracie v sousloví "kritické myšlení" klade víceméně veškerý důraz na ten predikát "kritický". A víceméně zcela opomíjí samotný předmět, či substanci.

    Jinak řečeno: klasická liberální demokracie se od těchto hybridních režimů liší tím, že není vybudována na zaslepeném, bezkritickém identifikování se velkých částí populace s tím či oním "spasitelským" vůdcem či jeho stranou; liberální demokracie skutečně staví na kritickém odstupu jednotlivce-občana od takovýchto charismatických hnutí.

    Ale zároveň je nutno si klást otázku, do jaké míry tato klasická liberální demokracie skutečně vyžaduje, respektive je vůbec kompatibilní s m y š l e n í m samotným. Tedy ne s takovým, které se uspokojí s tím pouhým kriticismem, nýbrž s takovým, které jde dále a hlouběji, a které zvažuje a zkoumá politické a společenské dění v celé jeho komplexitě.
    July 26, 2017 v 22.54
    Neliberální demokracie
    Jestliže demokracie nemůže být jiná než liberální, jak se říká systému, jehož karikaturou je místnost, v níž tři kuřáci a jeden astmatik hlasují rovně a tajně pod dohledem nezávislé volební komise o tom, zda se v té místnosti bude kouřit?

    Myslel jsem, že demokracie je režim, ve kterém rozhoduje lid, zpravidla buď přímým hlasováním o jednotlivých otázkách anebo nepřímým hlasováním o tom, kterým zástupcům, zpravidla dočasným, rozhodování svěří. Liší se tak například od monarchie, kde rozhoduje jediný panovník, nebo oligarchie, kde rozhoduje malá skupina. Liberální pak je takový režim, který uznává některé svobody a práva všech lidí jako základní a zříká se pravomoci rozhodnout o jejich omezení, zatímco neliberální režim si osobuje právo rozhodovat o čemkoliv, co uzná za vhodné, a jakékoliv právo nebo svobodu komukoliv odejmout, uzná-li to za vhodné.
    July 26, 2017 v 23.8
    Fair play
    Myslím, že dnešní záliba fanoušků ve fotbalových zápasech, kde hosté mají poloviční počet hráčů a dvakrát širší branku a rozhodčího dělá kapitán domácích, má původ v jejich únavě zápasy, kde obě družstva hrála ve stejném počtu na stejně velké branky pod dohledem nestranného rozhodčího, jenže oba kluby patřily stejnému majiteli.
    DU
    July 26, 2017 v 23.55
    "...pro demokracii je nezbytně nutné, aby opozice nebyla systematicky znevýhodněna v přístupu k finančním zdrojům, mediálnímu pokrytí a právnímu státu..."

    Obávám se, že podle těchto kritérií Levitského a Waye, jak cituje autor článku, tu demokracie nebyla ani před Babišem, tak jí těžko čekat dnes.

    IH
    July 27, 2017 v 0.6
    Myslím, pane Macháčku, že jste to vystihl dobře. Jen bych snad pochyboval o dnešní rozmanitosti majitelů klubů a podotkl, že důvod rozšíření oné zvláštní záliby fotbalových fanoušků třeba hledat také v tom, že dříve se ti, kteří přišli s takovými nápady, potkali s nikoliv nemístným výsměchem, a ne s nezaslouženou publicitou.
    JP
    July 27, 2017 v 13.44
    Tři kuřáci a jeden astmatik
    Tak takovýto systém - kde by tedy ti tři kuřáci zcela "svobodně" prosadili svou svobodu kouřit, bez ohledu na toho astmatika - tak to by zřejmě bylo nutno nazvat "neliberální demokracií".

    Právě s tím souvisí ta idea, že demokracie nejsou jenom volby; ale že je tu něco víc.

    Ovšem - hned vzápětí nastává zmatek, a i zmatení pojmů.

    Totiž toto "něco víc" - co to má vlastně být? Klasická liberální demokracie současnosti tento problém řeší tak, že stanoví určitá "základní nezadatelná práva", která ani žádným hlasováním, žádnou většinou nelze zrušit.

    Síla většiny nesmí tedy vést k útlaku menšiny. Jenže, jak určit tu hranici, co je ještě přípustná moc většiny, a co už je útlakem menšiny? Zdálo by se, že to právo astmatika na jeho vlastní zdraví je tou jasnou a jednoznačnou hranicí.

    Co ale třeba právo - či naopak zákaz - kouření v restauračních zařízeních? Má mít většina (kuřáků) neomezené právo ničit své vlastní zdraví (a tedy utlačovat samu sebe)?

    A co je to vlastně utlačování? Jenom přímý útok na život, majetek a tělesnou integritu? Mnoho lidí asi považuje za pro sebe zcela nesnesitelný stav, kdy do nejreprezentativnější státní funkce většina zvolila někoho takového jako je M. Zeman. A tím tedy tu poraženou menšinu nutí, někoho takového snášet jako svého nejvyššího představitele.

    Tady se ukazuje skrytý problém liberální demokracie: celá věc se klasicky staví tak, že ta ochrana lidských práv je jakýmsi d o p l n ě n í m principu demokracie, tedy principu většiny.

    Jenže, jak se ukazuje - ve skutečnosti to není doplnění, nýbrž p r o t i k l a d. Demokracie stojí v protikladu k právu. Demokracie je ze své nejvlastnější podstaty v ž d y násilí většiny nad menšinou. Právo toto násilí - jako každé právo - jenom do určité míry omezuje.

    Liberální demokracie je tedy živoucí protimluv, který je jenom silou nutnosti udržován pohromadě.

    Navíc jak řečeno dochází i ke zmatení pojmů: "liberální" je obvykle užíváno právě v tom smyslu nezadatelnosti základních lidských práv, tedy svobody jednotlivce.

    Zároveň ale "liberalistický" či "libertinistický" znamená snahu jednotlivce v y v á z a t se ze všech svých povinností vůči státu, vůči druhým vůbec.

    Čili "liberální" na straně jedné znamená obranu práv individua - ale na straně druhé vzpěčování se toho samého individua plnit své povinnosti vůči celku (reprezentovanému státem) v čemkoli co by přesahovalo právě jenom tato čistě osobnostní práva.

    Zkrátka, jak je vidět, tato "liberální demokracie" trpí zcela zásadními vnitřními protimluvy, kam se jenom člověk podívá.
    July 28, 2017 v 10.32
    Protiklad státní moci a práva
    Protiklad státní moci a práva se právě snaží překonat PiS v Polsku.

    Tento protiklad je v základech západní evropské tradice právního státu - jak Římané, tak Germáni uznávali, že zákony jsou nadřazené i panovníkům. Tato tradice neexistuje nebo je mnohem slabší například v Číně a v Rusku, kde byl panovník zdrojem veškerého práva a sám nebyl právu podřazen,

    Pan Poláček tedy chce zrušit jak demokracii, tak právní stát. Protimluvy chce odstranit vytvořením despocie, ve které je vše podřízeno jediné vůli. Jak lze vidět na příkladu Polska a Maďarska, tento vývoj je možný i u v našem sousedství. ALe v Polsku právní stát ještě neprohrál definitivně.

    V první polovině minulého století byla demokracie - se shodnými argumenty, jaké dnes uvádí pan Poláček -napadána daleko častěji než dnes.
    MP
    July 28, 2017 v 11.46
    Jiřímu Kubičkovi
    On má pan Poláček pravdu. Samotná demokracie je opravdu vždy vláda většiny nad menšinou a vždy je potřebné vytvářet provizorní zprostředkování s nezcizitelnými individuálními právy (a z nich plynoucí záruky menšinových práv).

    Samozřejmě, rozdělení moci exekutivní a zákonodárné se zatím v dějinách osvědčilo jako jedna z podmínek, bez které to provizorium nefunguje. Ale...i v dlouhodobě existující demokracii takové rozdělení nemusí zaručovat, že nebudou existovat a nebudou uplatňovány zákony porušující základní práva jednotlivců -- něco přes půl stovku amerických vojáků se po osvobození Evropy nemohlo vrátit domu, protože si vzali za ženy Evropanky a zákony v jejich státech zakazovaly sňatek negra s bílou ženou; ve Francii byl přijat šátečkový zákon atd.

    A aby to bylo ještě složitější, současné demokracie jsou soustavně zneklidňovány rozporem mezi principiální rovností občanů v demokratickém státě a ekonomickými nerovnosti, bez kterých se provoz kapitalismu neobejde -- stačí si všimnout zneklidnění, které vyvolává Babišův soud o lustraci, jeho vlastnění medií atd..

    Poláčkovi argumenty jsou vesměs dobré a každý rozumný demokrat je musí brát smrtelně vážně a být ostražitý vůči imanentnímu sklonu demokracie k despocii většiny. Potíž je až v nezdůvodnitelné myšlence, že bychom dosáhli něčeho lepšího, kdybychom ty rozpory demokracie zrušily spolu s ní.
    July 28, 2017 v 13.16
    Panu Profantovi
    Každá vláda je nadvláda nad někým, někdy menšinou, někdy většinou, to neplatí jen pro demokracii. Například řecká demokracie byla nadvládou menšiny nad většinou, protože občané tvořili menšinu obyvatelstva. Žádná nebo slabá vláda zase vede k prostému uplatnění práva silnějšího.

    Ten příklad afroamerických vojáků je ale přece příklad nespravedlnosti, která již byla odstraněna, jiné ovšem ne.

    Kapitalismus se neobejde bez nerovnosti, ty nerovnosti lze ovšem zmírňovat což se někde děje více, někde méně. Otázka je, jaký společenský systém se bez nerovností obejde. To, co předcházelo kapitalismu, nemělo rovnost ani jako ideál a většinou zde byla základní nerovnost mezi sytými a hladovými. Ten rozdíl dnes většinou užíváme jako metaforu, skutečný tělesný hlad je ale něco jiného, co většina lidí v naší společnosti ani z vlastní zkušenosti nezná.

    Socialismus zase vytvářel obrovskou mocenskou nerovnost, u nás za normalizace měl podobu hierarchizace společnosti na lidi s různými právy - straníky, nestraníky, vyškrtnuté straníky, vyloučené straníky.

    Kapitalismus bez demokracie vytváří větší ekonomickou nerovnost než demokracie s kapitalismem, státem s největší nerovností je v současné době Rusko.

    Pan Poláček ale chce přesně to, o čem píšete - zrušit rozpory demokracie spolu s ní. Nemyslím si, že může existovat společnost bez rozporů, lidé jsou rozporní ze své podstaty, mají například skoro vždy navzájem neslučitelná přání
    MP
    July 28, 2017 v 20.15
    Jiřímu Kubičkovi
    Myslím, že v tom podstatném jsme ve shodě.

    jen dvě poznámky:

    a) Ta athénská demokracie byla vláda většiny nad menšinou, protože to musíme počítat z občanů či poddaných (prostě těch, kteří poslouchají zákony a pravidla vrchnosti a ne svých páníčků), to je další malér demokracie -- ti, kterým ani nepřiznáváme status poddaných: otroci, lidé v koloniích, ženy, domorodí obyvatelé a ti, kteří nevydělávají dost, aby platili daně atd.

    Pokud bychom tyto skupiny započítali, nebyla vlastně před dvacátým stoletím demokracie jak vláda lidu nikde.

    b) Rusko je formálně reprezentativní demokracie s rozdělením mocí a současné ekonomické nerovnosti v něm nejsou větší než byly ty v Británii v době zlaté éry tamější liberální demokracie.

    Prostě jen kladu větší důraz na to, že udržet přijatelnou kvalitu politického života v demokracii je po čertech těžké a že i v těch nejlepších případech jsme vystaveni nutnosti přijmout, že v demokracii existují hrubosti a krutosti, které jsou v příkrém rozporu s tím, co bychom od slušné demokracie očekávali. Přijmout a nesmířit se s tím.
    + Další komentáře