Takže, všechny ty problémy s těmi současnými fašistoidními identitárními hnutími povstaly vlastně jenom z toho, že ten proces globalizace byl "příliš rychlý", nežli aby ho ti chudáci pozemšťané stačili dostatečně "strávit".

Pak je tedy naprosto snadná odpomoc: trochu zpomalme tempo, obyvatelům naší planety se hned zlepší trávení, a za čas tady budeme mít už tu jednu jedinou celoplanetární komunitu, kde se nikdo nebude žádným způsobem vyvyšovat nad druhého či se od něj izolovat, všichni budou žít ve vzájemném respektu a plném porozumění. - Moment: nepřipomíná nám tato růžová vize něco? Neměl nějak velice podobně harmonickým být i ten zářný svět komunismu? Ach ano; ten rozdíl byl v tom, že v tom komunismu mělo být k dosažení toho všeobecného ráje být odstraněno navíc ještě i soukromé vlastnictví. Tak daleko ovšem Jiří Pehe nejde; ten se spokojí s tím, že budou tak nějak (jak vlastně?) poněkud zmírněny rozdíly mezi bohatými a chudými.

V jedné z příslušných diskusí na dané téma jsem nedávno poukázal na to, že lidé m a j í naprosto legitimní právo na svou identitu. Na pocit pospolitého bytí ve své komunitě, ve své obci - a i ve svém vlastním národě.

Jiří Pehe argumentuje, že ta současná identitární hnutí jsou prý nevyhnutelně jenom přechodným jevem, protože ta globalizace je nesena mnohem hlubšími procesy. To je samo o sobě skutečně pravda; a Jiří Pehe zde argumentuje bezmála důsledně materialisticky až přímo marxisticky.

Jenže, ta klíčová otázka je: co vlastně doopravdy přinášejí tyto objektivní procesy - především ekonomické - globalizace? Jestliže rozbíjejí tu lokální, do sebe uzavřenou identitu - jakoupak n á h r a d u mohou nabídnout za tuto ztrátu?

Ten nový krásný, globalizovaný svět tedy má být světem bez všech hradeb mezi lidmi; ale není to náhodou p r á v ě ta tržní ekonomika a kapitalismus (které jsou tou pravou materiální základnou této globalizace), které i z o l u j í lidi od sebe navzájem?!...

Ano, kapitalismus a tržní ekonomika rozbíjejí ty lokální identity, neboť jsou neslučitelné s "tekutou" povahou kapitálu (jak konstatoval už Karel Marx) - jenže tento kapitalismus neprodukuje nic jiného nežli principiálně egoistické individuum fixované jenom na svůj čistě osobní prospěch a zájem.

Jistě, takto "osvobozená" individua mohou spolu kooperovat a za účelem produkce i vytvářet pracovní a jiné kolektivy; ale tato čistě produkční kooperace či pospolitost ještě nevytváří nějakou skutečnou novou identitu, v humánním, ani v emocionálním smyslu.

Jinak řečeno: tento nástup identitárních hnutí není zdaleka jenom nějakým přechodným fenoménem v důsledku "uspěchanosti" globalizace - nýbrž přesně naopak je z á k o n i t o u reakcí na tento způsob globalizace, který člověka vytrhává z jeho dosavadního přirozeného životního prostředí, a místo toho z něj vytváří jenom nepatrné - a kdykoli zaměnitelné - kolečko v celém tom odosobněném aparátu zbožní produkce, zcela podřízené diktátu maximalizace zisku.

Ano, tato identitární hnutí jsou svým konkrétním charakterem bezpochyby naprosto reakčním fenoménem; ale za jejich vznikem stojí mnohem závažnější faktory, než jenom nějaká "uspěchanost" globalizačního procesu. A čím více bude tento způsob globalizace lidem brát jejich dosavadní pocit identity, tím silnější, ale i temnější a brutálnější by se mohla ukázat tato reakce.

vyžaduje důvěru nejen v nezvratnost situace postavené na globálním soupeření ekonomiky, ale především vytvoření reálných podmínek globální identity na základě etiky udržitelného rozvoje.
Tedy vytvoření civilizačně rámce na hony vzdáleného dominující neoliberální etice.
Konkretizace planetární civilizaci zřejmě vypukne až po několika epochách restaurace absolutismu tyjících z nacionalismu.
Vyzývám k účelovému optimismu a bezedné trpělivosti.
Trump pozdravuje.....bych dodal.

Dnes nový článek autora na stejné téma:
Už nebude nic, jak bylo
https://www.novinky.cz/komentare/431012-komentar-nic-uz-nebude-jak-bylo-jiri-pehe.html

Jenže, pane Petrasku, ono jde o to že ta etika musí mít nějaký r e á l n ý z á k l a d, na kterém může stát.

Pehe napřed v podstatě míří správným směrem, když poukazuje na to, že ten proces - dejme tomu - "pozitivní globalizace" je nesen procesy hlubšími, především ve sféře ekonomiky, ekonomické výměny a kooperace která nutně překračuje hranice národních (či nacionálních) států. Jak jsem napsal minule, tohle viděl už Marx.

Jde ale o to že Pehe ten proces ekonomické globalizace chápe jenom jednostranně, jenom pozitivně - a nevidí či není ochoten vidět tu zásadní ambivalenci působení těchto ekonomických faktorů na člověka. On vidí jenom tu stránku pozitivně-kooperativní; ale přehlíží zcela to, že se nejedná jenom o nějakou "ekonomiku vůbec", nýbrž že se stále ještě jedná o ekonomiku ryze k a p i t a l i s t i c k é h o typu, se všemi jejími charakteristickými specifiky. A že tato kapitalistická ekonomika sice na jedné straně skutečně bourá ty hranice mezi národy (protože jsou jejím potřebám globálního působení na obtíž) - ale že zároveň vytváří izolace mezi l i d m i - protože je staví do reálného stavu zčásti vzájemné lhostejnosti (těch zaměnitelných koleček v tom soustrojí neustálé produkce zisku), a z části je staví vysloveně p r o t i s o b ě (jakožto vzájemné konkurenty.

Ten spojující faktor může převažovat v obdobích trvalého boomu, kdy se všem může zdát, že se jejich situace neustále bude lepšit (i když některým se třeba vede lépe v této soutěži). Ale jakmile je tento boom u konce, pak se najednou zjistí, že mně se vede h ů ř e nežli sousedovi; a pak je tu tedy najednou ta snaha sebe samého (a tedy vlastní stát, vlastní národ) uchránit před těmi negativními následky. A tedy oddělit se od těch ostatních, a postavit ty "nové zdi".

Už nic nebude, jako bylo - jenže na straně druhé lze stejným právem prohlásit, že člověk je naprosto stejný, jako byl už před tisíciletími.

A vůbec není možno vyloučit tu alternativu, že proti té fázi modernity najednou vystoupí vlna nostalgie právě po těch "starých dobrých časech". Už jsem napsal a opakuji znovu: člověk, lidská bytost má někde v hloubce svého nevědomí velice hlubokou touhu po identitě, to jest po pocitu pospolitosti se svými blízkými. A člověk má právo na tento pocit. Ten pocit - respektive ten stav - vykořeněnosti který přináší ta "moderní" globalizace: jak dlouho tuto svou vykořeněnost dokáže člověk ještě snášet? Nejsme tu svědky zase nějakého kyvadlovitého pohybu dějin, kdy na to extrémní vykořenění a izolaci člověka v "moderním" světě bude zase následovat vlna touhy po skupinové či národní identitě?

Samozřejmě, jsou věci které se už neobnoví, a je tomu tak dobře; jako například ten patriarchální typ rodiny, s reálně podřízeným postavením ženy. V tomto ohledu má Pehe pravdu; ale zároveň Pehe přehlíží (či vidět nechce), že to rozbíjení "tradiční rodiny" může mít skutečně krajně negativní důsledky pro stav společnosti. Zkrátka, jak už jsem řekl: Pehe celou záležitost chápe a pojímá jenom naprosto jednostranně.

zda je uskutečnitelné vytvoření podmínek globální identity na základě etiky udržitelného rozvoje. - tedy stavu, kdy lidstvo je většinově schopno kořenit v zemi svého rodného prostředí a své planety bez rozporuplného pocitu - bez tradice nacionalismu ?
Zda je reálné vytvoření etiky civilizačního základu na hony vzdáleného substanci dominující etiky - finanční profit je prvotním měřítkem?...bych rád věděl.

My tady na Referendu neustále děláme chybu, že se přeme, jak co bude nebo jak co by správně mělo být. A neuvědomujeme si, že se nás možná nikdo nebude ptát na náš názor a že se věci budou řítit naprosto mimo nás.
Na druhou stranu není nutné skálopevně věřit nějakým "tutovým" předpovědím, že vývoj se bude ubírat tudy a ne tudy.
K problému, co bude, až se úplně rozpadnou tradice, je možné říct toto: Můžeme je udržovat zcela dobrovolně a s láskou. Jako veškeré svazky. Jako třeba monogamní manželství.

Já bych především rozlišoval nacionalismus a národní pospolitost, pane Petrasku. To je přece jenom dost zásadní rozdíl.

Jak Platón, tak Aristoteles při svých konstrukcích "ideálního státu" trvali na tom zcela základním postulátu, že takovýto dobrý stát musí být bezpodmínečně založený na vzájemném p ř á t e l s t v í všech jeho členů. A to sice přátelství skutečném, konkrétním. Které je takto možné jenom tehdy, když se všichni navzájem osobně znají. Platón to dokonce naprosto přesně spočetl: tento "dokonalý stát" respektive obec (v antickém Řecku jak známo tyto dva pojmy splývaly) neměl - a nesměl - mít více nežli přesně spočítaných 5400 duší. (Tím ovšem byli míněni jenom svobodní občané - hlavy rodiny. Takže celkový počet obyvatelstva by byl ovšem vyšší.) Aristoteles neoperuje s natolik fixním číslem; ale i on zůstává u toho postulátu, že všichni se musí znát navzájem.

Takováto podmínka je dnes samozřejmě už nesplnitelná; jedno jediné město může mnohonásobně převyšovat tento "maximálně přípustný" počet.

Co tedy teď s tím? Pokud přiznáme oprávnění té původní tézi, že dobrý stát může být založen jenom na vzájemném přátelství všech jeho členů, pak zde ovšem máme nemalý problém.

Bylo by možno soudit: nějaký způsob lidské identity (a tedy vzájemné pospolitosti) založený na čistě lokálních faktorech (a tedy tradic včetně té národní) je skutečně nepostradatelný. A to obzvláště tehdy, když ta národní identita je spojena s vlastní národní řečí. - I když dozajista jednou dojde k naprosto "globalizovanému" světu, byla by to opravu velice frustrující představa, kdyby tam bezezbytku všechno národní, všechno specifické měla převálcovat jenom (americká) angličtina.

Takže to přetrvávání těch lokálních identit bude i do budoucna nutné (či přinejmenším žádoucí). Ale: jde právě o to aby se tento pocit národní identity nezvrhl v izolacionistický, arogantní, případně dokonce agresivní nacionalismus.

A tady jsme zase zpátky u toho přátelství. Už v té antice to přátelství samozřejmě nebylo dáno jenom tím, že se všichni "navzájem znali". K pravému přátelství je zapotřebí ještě něco mnohem více. Tehdy to byl pocit na jedné straně ryze obranného společenství proti nepříteli (tehdy neustále hrozící nebezpečí); ale zároveň pocit civilizační a kulturní exkluzivity, oproti barbarskému okolí.

A tak i dnes je naprosto možno uvažovat v tom směru, kde dnes nalézt něco, co by dokázalo - i sobě navzájem osobně neznámé - osoby spojit nějakým společně prožívaným, a přitom civilizačně a kulturně pozitivním pocitem.

Samotné budování kapitalismu to asi nebude; jak už řečeno, kapitalismus lidi nakonec více rozděluje, nežli spojuje. Takže - co pak? Co takhle nějaké společné budování nějaké pozitivní a l t e r n a t i v y ke kapitalismu?...

Dnešní poznatky psychologie nabízejí přeci jen pokročilejší platformu, než poznatek, že člověk je schopen poznání max ca 200 duší, ale zato je schopen se neomezeně seznámit jak s historickými zkušenostmi, tak s aktuálními následky a důvody směrodatných společenských krizí.
Využít možnosti/pokročilosti interaktivních platformy a nahradit úmorné ukájení hrabivosti akumulací zisku, stejně tak úmornou vůlí po udržitelném rozvoji - možná civilizačně a kulturně pozitivním pocitem.
Prostě to co se již na DR odehrává dnesadenně...bych s nejistým úsměvem dodal.