Američtí prezidenti posledních čtyř desetiletí přistupovali k izraelsko-palestinskému konfliktu velmi různorodě. Všichni se konfliktem intenzivně zabývali a téměř všichni se pokusili o zprostředkování dohody. Řešení jednoho z nejkomplikovanějších sporů 20. století se však přesto dosáhnout nepodařilo a je otázka, nakolik k tomu prezidenti Spojených států mohli přispět.

Na jedné straně názorového spektra stojí nepochybně Jimmy Carter, prezident v letech 1977—1981 a nositel Nobelovy ceny míru z roku 2002 za zprostředkování míru mezi Izraelem a Egyptem v Camp Davidu v roce 1978. Carter vydal v roce 2006 knihu s názvem Palestina: Mír, ne. V ní jednoznačně označuje izraelskou kolonizaci palestinského území za hlavní překážku dosažení míru ve Svaté zemi.

V prosinci 2013 se Carter spolu s dalšími sedmi nositeli Nobelovy ceny míru podepsal pod Deklaraci z Robben Island, požadující propuštění Marwana Barghútího a ostatních palestinských vězňů.  K této mezinárodní kampani nazvané podle proslulé jihoafrické věznice „hostící“ Nelsona Mandelu se připojili i čeští signatáři, mimo jiné bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. Odcházejícího Baracka Obamu Carter vyzval k tomu, aby ještě před vypršením mandátu uznal palestinský stát.  

Carterův nástupce Ronald Reagan již v roce 1982, po izraelské invazi do Libanonu, navrhl mírový plán, který počítal s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu a v Gaze, a také se zmrazením výstavby osad jako překážky míru. Jeruzalém měl zůstat nerozdělený, o jeho budoucnosti se mělo rozhodnout během jednání. Reaganův plán se nicméně začal realizovat až za George H. W. Bushe a intenzivně pak za vlády Billa Clintona. Bez výsledku.

V lednu 2008 vyzval George W. Bush v Ramalláhu za přítomnosti Mahmúda Abbáse Izrael, aby ukončil 41 let trvající okupaci palestinského území.  Stalo se tak pravděpodobně hlavně proto, že Bushovi zbývalo do konce druhého mandátu jen pár dní a mohl si to dovolit, protože už příliš neriskoval. Tento postoj každopádně vystihuje situaci: američtí prezidenti jsou z jedné strany tlačeni k vyhraněné proizraelské politice, ale chtějí si zachovat také dobré vztahy s palestinskou stranou a především s klíčovými arabskými spojenci.

Později v roce 2008, v době kampaně před prezidentskými volbami, se v médiích propírala údajná videonahrávka, na níž se Barack Obama v roce 2003 účastnil večeře na počest Rashida Khalidiho, palestinského historika a někdejšího poradce Jásira Arafáta, dnes profesora blízkovýchodních studií na University of Columbia. Obamův protikandidát John McCain a jeho tým se pokusili spojením Obamy s Khalidim zpochybnit oddanost protikandidáta Izraeli.

Obama se před potenciálními židovskýmu voliči bránil s tím, že jeho osobní vztah s Khalidim neznamená, že si od něj musí nutně nechat radit v zahraniční politice, a že jeho (Obamova) oddanost věci Izraele je neotřesitelná.  Nahrávku mimochodem dodnes nikdo neviděl, má ji prý deník Los Angeles Times. Krajně pravicový server Breitbart, spojený s Donaldem Trumpem a mozkem jeho kampaně Stevem Bannonem, na ni v roce 2012 dokonce vypsal odměnu ve výši plných 100 000 amerických dolarů.  

Americký prezident, jakkoli zvolený za demokraty, si přátelství s prominentním zastáncem palestinské věci zkrátka nemůže dovolit. O profesoru Khalidim bude v článku ještě řeč.

Trumpovi lidé pro Izrael a Palestinu

Kdo bude mít v administrativě nového prezidenta na starosti řešení izraelsko-palestinského konfliktu a co se od nového týmu v tomto směru dá očekávat?

Velvyslancem v Izraeli je právník David Friedman, zastánce izraelské anexe území Západního břehu. Friedman dlouhodobě odmítá dvoustátní řešení. Tvrdí, že počet Palestinců žijících na Západním břehu je často nadsazován a že by pro Izrael nebylo velkým problémem celé území včetně palestinského obyvatelstva anektovat. 

Ještě před svou nominací ujišťoval Friedman v Izraeli, že nová americká administrativa nebude na Izrael nikdy tlačit a prosazovat vznik palestinského státu, na půdě OSN naopak stále hodlá důsledně vetovat veškeré rezoluce kritické k Izraeli. Friedman je ve svých názorech skutečně radikální. Zastánci dvoustátního řešení a vzniku Palestiny z řad Američanů židovského původu jsou podle něj mnohem horší než ti Židé, kteří v koncentračních táborech pomáhali nacistům ukázňovat ostatní židovské vězně. 

Názory jestřábů, jako je Friedman, budou podle všeho korigovat jiní Trumpovi muži. Ministr obrany generál James Mattis se v minulosti vyslovil pro dvoustátní řešení a varoval, že pokud palestinský stát nevznikne a Izrael anektuje palestinská území, ztratí Židé ve státě většinu, a pokud nepřipustí volební právo všech Palestinců, může nastat stav apartheidu.  Není divu, že některé proizraelské skupiny v USA před Mattisovým jmenováním varovaly.

Ani nový ministr zahraničí, ropný magnát Rex Tillerson, nevyvolal v Izraeli přílišné nadšení. Trumpovi ho doporučil ministr zahraničí reaganovské éry James Baker, který ovšem patří k dlouhodobým kritikům Izraele. Před několika týdny například Baker uvedl, že Spojené státy se nemohou stavět do role advokáta Izraele, chtějí-li skutečně zprostředkovat mír mezi Izraelem a Palestinou.

Rex Tillerson udržuje dlouhodobě dobré vztahy s arabskými zeměmi i s Ruskem, které je zase tradičně spojeno s proarabskými postoji. Dá se očekávat, že přístup nového ministra zahraničí k blízkovýchodním otázkám bude spíš opatrný.

Tím, kdo má za Spojené státy nyní vést mírová jednání, je Trumpův zeť Jared Kushner. Šestatřicetiletý realitní magnát (až do roku 2006 podporovatel Demokratů), manžel Trumpovy dcery Ivanky, která kvůli sňatku konvertovala k judaismu, za sebou nemá diplomatické zkušenosti a bude muset mimo jiné překonat námitky vůči svému příbuzenskému vztahu s prezidentem. V Izraeli bude zřejmě přijímán dobře, o jeho vlastní představě o řešení konfliktu zatím není známo nic.

Jak se (zatím) nestěhovala ambasáda

Záměr přestěhovat velvyslanectví Spojených států v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma není žádnou novinkou. Kongres je odhlasoval již před víc než dvaceti lety, konkrétně 23. října 1995.  

Ve Sněmovně reprezentantů hlasovalo pro přenesení ambasády 374, proti pouhých 37 zákonodárců (dalších 22 se nevyjádřilo). Mezi kongresmany, kteří hlasovali proti zákonu, patřil i Bernie Sanders, tehdy nezávislý. Ještě jednoznačněji proběhlo hlasování v Senátu: 93 senátorů hlasovalo pro, pouhých 5 proti a jeden se zdržel. Dá se tedy říci, že rozhodnutí přestěhovat velvyslanectví bylo přijato opravdu mohutnou většinou.

↗

řesun velvyslanectví USA do Jeruzaléma se plánuje již přes dvacet let. Nikdo si však zatím netroufl to skutečně udělat. Jak to bude za Trumpa? Repro DR

Přesto tehdy úřadující prezident Bill Clinton ani jeho nástupci George W. Bush a Barack Obama rozhodnutí Kongresu neuvedli v život, respektive provedení přesunu stále znovu odkládali. Proč?

V prvním prezidentském rozhodnutí odložit přesunutí ambasády z 1. října 1998 se obecně uvádí potřeba chránit „bezpečnostní zájmy Spojených států“. Konkrétně řečeno, stála za tím obava z násilností vůči americkým ambasádám a občanům v blízkovýchodním regionu i snaha nepopudit zbytečně muslimské státy-spojence.

V následujících letech se rozhodnutí odkládalo stále dál, přičemž pouze za G. W. Bushe se připojovala věta o tom, že stávající administrativa má stále za cíl „zahájit proces přesunu ambasády do Jeruzaléma“. Pozice Donalda Trumpa se zdá být podobná jako u jeho posledního republikánského předchůdce v úřadě. Uvidíme, zda bude podobný i praktický výsledek.

Bezpečnostní analytik a člen týmu Obamova ministra zahraničí pro jednání o izraelsko-palestinském konfliktu Ilan Goldenberg se domnívá, že americké velvyslanectví v Jeruzalémě a uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele by bylo v souladu s dvoustátním řešením, tedy se vznikem palestinského státu. Trump by podle něj nicméně měl následovat své předchůdce a přesunutí ambasády opět pozastavit, protože bezpečnostní a politická rizika jsou stále značná.

Pokud by se Trump přesto rozhodl přesun velvyslanectví provést, doporučuje Goldenberg spojit tento krok s jiným krokem, totiž s oficiálním uznáním palestinského státu.V takovém případě by Spojené státy otevřely v Jeruzalémě hned dvě ambasády — jednu v Izraeli v západní části města, druhou v Palestině v části východní. Vztahy s Palestinci má už nyní na starosti americký konzulát v Jeruzalémě, změna na velvyslanectví by technicky nebyla problémem.

Uznání Palestiny Spojenými státy by jistě bylo ze symbolického hlediska velmi důležité, spíše však nelze čekat, že k tomu dojde za mandátu Donalda Trumpa. Ilan Goldenberg se nicméně domnívá, že takto nečekaný krok by byl paradoxně v souladu s Trumpovým obrazem „outsidera“, který jedná na vlastní pěst a upřednostňuje realitu před stále opakovanými klišé.

Podle současného velkého muftího (nejvyššího islámského představitele) v Jeruzalémě by přenesení americké ambasády do Jeruzaléma znamenalo „útok na muslimy v celém světě“, podle jeho předchůdce imáma mešity Al-Aksá by bylo rovnou „vyhlášením války“.  

Anexe osad na Západním břehu

Přenesení americké ambasády do Jeruzaléma a tím faktické potvrzení izraelského stanoviska, že nedělitelný Jeruzalém (včetně východní části) je hlavním městem Izraele, přes svůj obrovský symbolický i praktický význam nepředstavuje jediný problém, který musí Trump a jeho administrativa hned po svém nástupu řešit.

Naftali Bennett, izraelský ministr školství z proosadnické krajně pravicové strany Židovský domov, se domnívá, že Trumpův nástup znamená zásadní změnu vývoje v oblasti. Bennett, jenž kritizuje premiéra Netanjahua za málo radikální boj za izraelské zájmy, vidí v nové situaci příležitost anektovat většinu území Západního břehu a tak oficiálně zavrhnout a znemožnit vznik samostatné Palestiny. Éra palestinského státu či otevřenosti vůči němu podle Bennetta skončila.

Ke konkrétní realizaci svého plánu hodlá Bennett přistoupit formou zákona, který by anektoval a k Izraeli přičlenil Maale Adumim, jeden z největších osadnických bloků na Západním břehu. Tato „osada“ je ve skutečnosti městem s 40 tisíci obyvateli. Tento zákon by byl podle Bennetta prvním krokem k anexi celé zóny C, která je dnes — podle mírových jednání jen přechodně — pod plnou izraelskou kontrolou a nacházejí se na ní bloky osad.

Netanjahu se nicméně přes kritiku za váhavý postup rozhodl předložení zákona odložit a počkat na osobní setkání s Donaldem Trumpem, které by se mělo uskutečnit v nejbližších týdnech. S jakým stanoviskem nového amerického prezidenta se izraelský premiér při osobní schůzce setká?

Dlouhodobou oficiální politikou Spojených států dosud bylo považovat osady na Západním břehu za překážku k mírovému řešení izraelsko-palestinského konfliktu a američtí prezidenti, bez ohledu na stranickou příslušnost, Izrael za budování dalších měst a osad kritizovali. Tento postoj nicméně neměl reálný dopad na stále probíhající výstavbu na Západním břehu i ve východním Jeruzalémě. Nastolí Donald Trump v této věci jiný kurs, nebo bude pokračovat ve strategii svých předchůdců?

Jisté naproti tomu je, že nová americká administrativa už nedopustí, aby v Radě bezpečnosti prošla rezoluce kritizující Izrael, jak se stalo v závěru vlády Baracka Obamy. Názor vlád Spojených států se také odlišoval v pohledu na to, zda jsou židovské osady ilegální: k tomuto postoji se v závěru své vlády přiklonil prezident Carter, jeho nástupce Reagan byl osobně toho mínění, že osady ilegální nejsou. Reaganův postoj ale zůstal jen osobním názorem, tehdejší ministerstvo zahraničí se shodovalo s postojem Carterovy administrativy.  

Bude nevyhraněná pozice Spojených států v této věci pokračovat? Nebo Trumpova vláda přinese razantní změnu, přijme za svůj izraelský pohled a začne židovské osady na Západním břehu považovat za legální a za součást Izraele? Tím by se Spojené státy velmi pravděpodobně samy vyřadily z pozice možného zprostředkovatele míru na Blízkém východě, a tato role, jak se zatím zdá, je ambicí Donalda Trumpa stejně jako jeho předchůdců.

Konec iluzí?

V úvodu zmíněný Rashid Khalidi se v článku pro New Yorker zamýšlí nad tím, jaká bude Palestina v Trumpově éře. Dnes jsme podle něj svědky toho, jak se nová izraelská a americká politická reprezentace natolik podobají, že se téměř prolínají. Izraelský velvyslanec v USA Ron Dermer, který vyrůstal na Floridě, by mohl být stejně dobře americkým ambasadorem v Izraeli, a David Friedman by naopak mohl velmi dobře působit jako izraelský velvyslanec (a zastánce radikálních osadnických kruhů) v USA.

Podstatnější je podle Khalidiho to, že s novou administrativou může konečně padnout iluze — sdílená i mnoha Palestinci — že dnešní palestinské vedení, vzniklé jako výsledek dohod z Osla roku 1993, se může někdy stát zárodkem skutečného a životaschopného palestinského státu. Ve skutečnosti palestinské vedení zájmům Palestinců víc škodí než prospívá. Palestinské vedení je sponzorované Spojenými státy a s policejními silami s americkým výcvikem se soustředí nejvíc na kriminalizaci veškerých forem odporu proti vyvlastňování, diskriminaci a izraelské vojenské okupaci.

Podle Khalidiho je dnes čas opustit slepou uličku Palestinské samosprávy a iluzí o vzniku nezávislé Palestiny a pojmout palestinskou perspektivu šířeji: představit si budoucnost, ve které budou Palestinci a Izraelci sdílet malou zemi, ve které žijí, v naprosté vzájemné rovnosti, bez nadvlády jedné části nad druhou a bez násilí. Jinými slovy, budoucnost představuje jednostátní řešení, ne samostatný palestinský stát.

Často se přetřásá otázka, zda není jednostátní řešení ještě méně reálné než řešení dvojstátní. Zda nenabízí místo nové vize jen regignaci a namísto reálně projednávaného (byť v praxi velmi těžko uskutečnitelného) řešení už jen naději bez jakéhokoli zakotvení v realitě.

Jisté je, že kritický postoj k vlastnímu vedení, který předvádí Khalidi, budou Palestinci potřebovat. Stejně tak se ale nedá popřít, že aktivity na půdě OSN jsou dnes zřejmě jediným když ne reálným a účinným, tak aspoň viditelným způsobem, jak palestinskou věc nenásilně prosazovat a představovat světu. Z toho důvodu budou mít zřejmě i nadále podporu naprosté většiny světového společenství.

S výjimkou Spojených států prezidenta Trumpa a několika tradičních proizraelsky zaměřených zemí včetně České republiky. Nebo jinak: Vyčkejme, zda opět s výjimkou Spojených států.