Po bruselských útocích se v České republice opakovaně ozývá, že bychom se měli řídit příkladem Izraele, protože tento stát si v boji s terorismem vede nejlépe a nejúspěšněji. Experti z Izraele radí v České republice, jak se vybavit nejmodernějšími technologiemi třeba v oblasti kontrol na letištích a jiných exponovaných místech.

Jeden z komentátorů (Zbyněk Petráček v Lidových novinách) si položil otázku, zda budeme mít někdy „koule“ na přístup podobný tomu izraelskému, kde jsou bezpečnostními složkami třeba na letištích pravidelně přísně proklepáváni příslušníci „rizikových“ skupin — mladí muži, držitelé pasů s razítky závadných zemí, (všichni) arabští Izraelci. Osobně doufám, že na něco takového nikdy „koule“ ani jiné orgány mít nebudeme.

V čem je Izrael jiný

V pozadí obdivu k Izraeli a jeho úspěchům v boji proti terorismu je u mnoha lidí zřejmě představa, že Izrael je stát jako každý jiný, který spolu s ostatními, jen lépe než všichni ostatní, čelí mezinárodní vlně džihádistického terorismu. Jenže taková představa je mylná.

Základní rozdíl mezi Izraelem a zemí jako je Česká republika či Belgie lze vyjádřit velmi lakonicky. Česká republika ani (dnešní) Belgie neokupuje žádné cizí území. Nemá doslova na dosah ruky několik milionů obyvatel, jejichž život je často vydán na milost a nemilost cizí (izraelské) armádě a kteří celkem pochopitelně necítí k Izraeli sympatie, řečeno diplomatickým slovníkem.

Dalším důležitým rozdílem je to, že Česká republika (či Belgie) na rozdíl od Izraele nemá vlastní — neislámský — náboženský fundamentalismus a extremismus, hodný toho jména. Židovští extremisté v Izraeli a na okupovaných palestinských územích jsou ale, podobně jako palestinští útočníci, schopni vraždit nožem, například při Gay Pride v Jeruzalémě v loňském roce. 

Útočník na jeruzalémský pochod hrdosti (tentýž muž útočil na pochod již v roce 2005 a nedávno před novým útokem byl propuštěn z vězení) pocházel z osady Modi'in Ilit na Západním břehu, patřil k radikálním kruhům mezi židovskými osadníky. Jejich teroristická aktivita vůči Palestincům zahrnuje ničení zdrojů obživy (zejména olivovníků), útoky noži, ale i žhářské útoky s civilními obětmi nebo vraždy, jako v případě Muhammada Abu Khdeira v roce 2014. Počty útoků jdou každý rok pravidelně do stovek. 

Považovat probíhající vlnu palestinských útoků na izraelské civilisty, útoků vedených noži či osobními automobily, za jev totožný s útoky islamistů na evropském území je zavádějící. Podle izraelské studie z počátku letošního roku většinou není hlavní motiv palestinských útočníků náboženský, za útoky nestojí propaganda na sociálních sítích či v mešitách, ale spíše obecná životní beznaděj a zklamání, v neposlední řadě z oficiální palestinské reprezentace.

Islamismus, antisemitismus a Izrael

Je dobré rovněž připomenout, že pro Izrael (podobně jako pro Spojené státy) byl dlouhou dobu politický islamismus užitečným spojencem. V počátcích působení organizace jménem Hamás ji Izrael podporoval či dokonce pomohl vytvořit, jakožto přijatelnější alternativu k těm, které tehdy považoval za ty skutečně nebezpečné teroristy, tedy k sekulární nacionalistické OOP.

Je nepochybné, že islamistický džihádismus dnes představuje celosvětové ohrožení, zejména (ale zřejmě nikoli výhradně) v zemích s početnými muslimskými menšinami, kde se nedaří jejich integrace do většinové společnosti a zároveň se skrze sociální sítě volně šíří nenávistná a často návodná propaganda.

Bohužel je rovněž nepopiratelné, že se spolu s tím šíří i ostrý a v západním prostředí již dlouho nevídaný antisemitismus, který však byl do muslimského světa do velké míry přenesen v době koloniální nadvlády evropských mocností z křesťanského prostředí a zapustil tam kořeny, z nichž nyní naplno vyráží.