Není právě obvyklé představit si důstojného profesora a znalce středověkých dějin, hlásícího se ke svému katolictví a zejména papeži Františkovi, jak s vášní kritizuje politiku Spojených států a NATO, nešetří ani Izrael a připomíná sarkastickými slovy Západu, že si v hodnocení teroristických hrůz dneška a dob minulých nevidí na špičku vlastního nosu a že jeho pohoršení nad obětmi, zejména ovšem těmi vlastními, je zkrátka na baterky. Právě takový je autor knihy deníkových záznamů a úvah o dávných dějinách i žhavém dnešku.

Italský historik Franco Cardini (narozen 5. srpna 1940 ve Florencii) dosáhl proslulosti svými pracemi zaměřujícími se na dějiny středověku. Psal o tématech jako jsou křížové války, spiritualita a imaginace (například postava svatého Františka z Assisi), vztah křesťanství a islámu (i česky vydaná práce Evropa a islám, Praha 2004). Naposledy se italský medievista českým čtenářům připomenul knihou Jeruzalém. Průvodce dějinami města (Praha 2015). Ani v ní nezapřel svůj zájem i o jiná období dějin než je středověk.

Cardini se aktuálním otázkám věnuje dlouhodobě a angažuje se občansky a politicky. Byl veřejně aktivním odpůrcem zásahu v Afghánistánu i invaze do Iráku, kandidoval v místních volbách v rodné Florencii za levicové uskupení. Krátce po invazi do Iráku připravil k vydání sborník Strach a arogance (La paura e l´arroganza, Laterza 2003), do něhož přispěl mimo jiné i Noam Chomsky. Podobně zaměřená je další, již autorská Cardiniho kniha Astraia a Titáni. Americké lobbies dobývají svět (Astrea e i Titani. Le lobbies americane alla conquista del mondo, Laterza 2005).

Na své osobní webové stránce si historik už několik let vede deník Minima Cardiniana, ve kterém komentuje aktuální politické události, zejména na Blízkém východě, a spojuje tu svou historickou erudici se zájmem o aktuální dění. Právě výběrem z těchto textů vznikla kniha nazvaná Pokrytectví Západu. Chalífa, teror a dějiny. Zachycuje deníkové zápisy začínající 19. ledna 2014 a končící 27. ledna 2015.

Klíčovou roli v úvahách hrají nejsledovanější události těchto dvanácti měsíců: konflikt v Sýrii a nástup Islámského státu, válka v Gaze v roce 2014, vraždění v Paříži v lednu 2015, v jehož dozvucích se Cardini se čtenářem loučí. Ale nejde zdaleka jen o ně. Dalšími a neméně podstatnými tématy je vztah k Íránu, radikalizace mladých západních muslimů nebo třeba věznice v Guantánamu.

S politickými stanovisky Franka Cardiniho, například s tím, že by bylo záhodno dát sbohem NATO a pokusit se vybudovat samostatnou evropskou armádu a politiku nezávislou na Spojených státech, lze souhlasit či nesouhlasit. Jeho úvahy o zákrutách dějin a současnosti, často osobní, někdy emotivní, vždy ale opřené o hluboké znalosti, si však zaslouží pozornost v každém případě.

Chalífové už nejsou, co bývali...

Snad největší předností Cardiniho úvah je lehkost, s níž přechází mezi staletími, aby upozornil na zajímavé, ale přehlížené nebo málo známé souvislosti současných dějů a událostí prezentovaných denně médii. Ustavení tzak zvaného Islámského státu a prohlášení jeho vůdce Abú Bakra al-Bagdádího chalífou, (samozvanou) hlavou všech muslimů, v létě 2014 je příležitostí k výpravě za vznikem a historií instituce chalífátu, se všemi peripetiemi a zvraty, až k dnešním maskovaným hrdlořezům s černou vlajkou.

Tyto úvahy jsou všechno, jen ne nudné a očekávatelné. Cardini například vypráví historku ze sklonku 9. století, kdy italská urozená dáma, markýza Berta Toskánská, napsala dopis vládci vzdáleného Bagdádu, chalífovi al-Muktafímu. V listu nabídla chalífovi spojenectví a naznačila i možnost sňatku. Její dopis k hlavě všech muslimů doputoval, chalífova zdvořile odmítavá odpověď již k urozené Italce nedorazila. „Tohle ovšem byli skuteční chalífové. Dnes už takoví chalífové nejsou...“

↗

Italský historik Cardini odkrývá nové pohledy na historii vztahu Západu a islámu a zpochybňuje domýšlivost západního myšlení. Repro DR 

Dostane se i na mnohem pozdější dějiny chalífátu, jako je jeho zrušení tvůrcem moderního Turecka Mustafou Kemalem — Atatürkem v roce 1924, které ovšem zdaleka nebylo jednoznačně pozitivní věcí. Ve své době oslavováno mnohými na Západě jako zásadní krok Turecka k ideálům západní civilizace a „definitivní sbohem Východu“, ve skutečnosti umožnilo tradičně cynickým pragmatikům Britům nejprve podporovat jednoho z místních potentátů Arabského poloostrova, který se prohlásil chalífou, a nakonec přenést svou podporu na rod Saúdů s jejich wahhábistickou ideologií.

Podobně zajímavé a neotřelé jako pohled na dějiny chalífátu jsou třeba pasáže o íránském trestním právu, hledající jejich spojitosti v obyčejovém právu, oproti právu římskému, podle něhož na sebe stát bere monopol na pomstu a násilí. Případ chlapce odsouzeného k smrti za vraždu jiného mladíka, kterému ale zákrok rodiny zavražděného zachrání život — a matce zabitého získá nového syna, náhradou za toho zavražděného — je příležitostí k tomu poněkud nabourat naše představy o civilizovanosti a barbarství.

Jak odvrátit střet kultur?

Na závěr dejme slovo autorovi samotnému. Jak si představuje cestu ven ze „střetu kultur“ - a co si vůbec myslí o tomto konceptu?

„Dlouhá staletí trvající konfrontace Evropy a islámu se, jak známo, vyznačovala mnoha křížovými i protikřížovými výpravami, hojně provázenými násilnými a krvavými událostmi, nicméně křížová výprava opravdu nikdy nebyla ‚totální‘ válkou. Během těch dlouhých staletí — v rámci nichž byly války ve svém souhrnu lokální a navíc krátké a téměř vždy nepříliš krvavé — zcela jasně mezi křesťany a muslimy v oblasti Středomoří převažoval stabilní, trvalý a hluboký přátelský vztah. Šlo o přátelství stálé a stupňované téměř až k vzájemné komplementárnosti — v hospodářsko‑obchodní, diplomatické i kulturní sféře.

Víme, že islámský fundamentalismus ve svých různých podobách ignoruje či odmítá tuto historickou skutečnost a snaží se ji nahradit mýtem o čelním střetu založeném na vzájemné neslučitelnosti. Navíc existuje, jak je známo, i okcidentalistický fundamentalismus, vyrůstající z typické nesnášenlivosti racionalistického a scientistického ražení, jež se obvykle vydává za toleranci, je však naopak hluboce, deterministicky přesvědčena, že svět liberálních demokracií a ekonomického liberalismu je nejlepším ze všech možných světů a jediným, konečným a nevyhnutelným možným cílem jakékoli lidské civilizace.

Toto pohrdání Někým‑jiným‑než‑sebou je s to respektovat odlišné kultury jen potud, pokud je považuje za přechodné fáze na cestě za západní vyspělostí. Navíc nedokáže vymyslet nic, co by se ať už nakrátko či nadlouho dokázalo vymanit jeho „jediné myšlence“ a jím nabízenému způsobu života a výroby. Bohužel však poslední dobou získalo, jak se zdá, nové stoupence i u nás v Itálii, a to jak v laických, tak i v katolických kruzích.

↗

Na Západě se mnohdy objevuje nesnášenlivost racionalistického a scientistického ražení, jež se obvykle vydává za toleranci, je však naopak hluboce, deterministicky přesvědčena, že svět liberálních demokracií a ekonomického liberalismu je nejlepším ze všech možných světů. Foto sachtimes.com

Rozšíří‑li se tyto mentální postoje a tato pseudohistorická a parapolitická přesvědčení, hrozí nebezpečí skutečné intelektuální a masmediální nákazy, z níž by mohl vzejít nový mccarthismus. Ostatně obraz islámu jako tisíciletého soupeře našeho Západu se značně rozšířil v neinformovaném světě, vybaveném nedostatečnou a povrchní znalostí dějin, zvyklém na konformistická schémata a nakonec i hluboce otřeseném po tragických událostech 11. září roku 2001.

Existuje na takový jed nějaká protilátka? Ano, ale musí se podat hned a v masivních dávkách dřív, než bude příliš pozdě. Neměli bychom směřovat k takzvanému multikulturnímu „melting potu“ (tavicímu kotli), nýbrž k „salad bowl“ (salátové míse) různých kultur, v rámci níž budou tyto kultury schopné si udržet vlastní identitu (možná v různé kvalitě, intenzitě či za rozdílných okolností) v témže mezinárodním společenství vybaveném adekvátními institucemi, kde se budou respektovat — jasně stanovené — zákony a dodržovat ty tradice vlastní každé z kultur, jež s takovými zákony nebudou v rozporu.

Všude, ve všech zemích zasažených daným fenoménem, bude zapotřebí znásobit příležitosti k setkání a vzájemné výměně názorů, každý bude muset prohloubit svou vlastní identitu a zároveň studovat, lépe a z větší blízkosti poznávat identity jiné.

Nemá smysl spoléhat se na sterilní výzvy k abstraktní toleranci, neboť tato slabá a rétorická hodnota se rozkolísá při prvním závanu fanatismu, zhroutí se při prvním nespravedlivém násilí, jehož bude člověk obětí či svědkem, navíc ji nelze racionalizovat a analyzovat v její historické struktuře. Naopak by se mělo navázat co nejvíce konkrétních vztahů a posílit tak vzájemný zájem a sympatie, jež takové vztahy vzbuzují.

Toho lze docílit konfrontací tradic a kultur, jež se ponese v duchu vzájemného respektu a touhy posílit svou vlastní identitu přijetím toho, co je přijatelné v kulturách ostatních, a obohacením, které z toho plyne, i vědomím druhů podobnosti, komplementarity i jejich limitů.

Mnozí si dnes kladou otázku, zda by bylo možné islám pozápadnit a modernizovat. Takové hledisko se však nejeví ani jako legitimní, ani jako vhodné. Musí se konkrétně a opatrně napomáhat tomu, aby občanské a kulturní soužití zrálo a zbavilo se veškerých skrytých a plíživých předsudků — jež bychom kdysi nazývali etnocentrickými — všech těch, kteří se považují, ať už to prohlašují otevřeně, nebo ne, za příslušníky objektivně nadřazené a univerzální kultury.“

Franco Cardini, Chalífa a Západ. O kořenech terorismu a pokrytectví Západu. Z italštiny přeložily Jitka Michalčíková a Tereza Sieglová, Vyšehrad 2016 Text citovaný v článku přeložila Tereza Sieglová