Mezi statisíci nových přistěhovalců se najdou stovky zločinců, lidí, kteří by i ve své původní zemi mohli být stíháni. Možná dokonce někteří prchají před spravedlností. Protože lze právem předpokládat, že většina přistěhovalců jsou muslimové, spojují xenofobové jejich poslední delikty v západních hostitelských zemích, například silvestrovské útoky v Kolíně nad Rýnem a na jiných místech v Německu nebo nedávný útok na sociální pracovnici ve Švédsku, s islámem.

Některé zločiny stíhá právo v různých kulturách. Islámskému právu bychom možná spíš vyčítali přílišnou přísnost, uplatňování trestu smrti, mrzačení za krádeže, než benevolenci ke zločinům. Některé jiné projevy chápané v našem prostředí jako trestné mohou vyplývat z kontrastu tradiční patriarchální kultury regionů, odkud část migrantů přichází, s naší západní, liberální civilizací. To by se však netýkalo jen muslimů, ale lidí jakéhokoli vyznání. Adaptace na naše poměry může vyžadovat značné úsilí z obou stran.

Přistěhovalcům se vytýkají projevy islámu, které jsou dnes nepřijatelné, které by se však daly připsat i křesťanům před pár staletími. Křesťanství se podobně jako dnes někteří muslimové dovolávalo krutých textů Bible na obhajobu náboženských válek a popravování kacířů. Také zastávalo nerovnost mužů a žen, svoboda projevu (zejména pokud se týkala dogmat) byla značně omezena. Proti tomu vystoupil renesanční humanismus, jím ovlivněné větvě reformace (například arminiáni), a potom osvícenství. Světská spravedlnost přestala být ochotna uplatňovat drakonické tresty požadované církvemi. Později si křesťanství humanismus zvnitřnilo a snažilo se v pramenech víry hledat podněty k rovnosti, svobodě a toleranci.

Je dokonce možné, že principy sekulární společnosti Západu, nehledě na její přetrvávající četné nectnosti, jsou opravdovým projevem některých biblických motivů a realizací kristovského impulsu. Proč by nebyl humanismus doma právě tam, kde Bůh je lidský? Kde to, co nazýváme božským, shledáváme právě u člověka?

Islám je konfrontován se západní sekulární společností. Zpočátku to byl vnější vliv spojený s koloniální nadvládou a většina obyvatel tím nebyla získána. Dnes však nutno uznat, že islám hledá v Koránu a ve své právní tradici impulzy pro život v současném světě.

Za pokus o formulaci závazných norem chování v nové situaci lze pokládat Chartu evropských muslimů z roku 2002. Lze ji pokládat za projev dlouhodobé zkušenosti dřívějších generací přistěhovalců. Podepsali ji zástupci islámských organizací z osmadvaceti evropských zemí. Je jistě otázkou, nakolik ji kdo při absenci centrální autority v islámu pokládá pro sebe za závaznou.

↗

Za pokus o formulaci závazných norem chování v nové situaci lze pokládat Chartu evropských muslimů z roku 2002. Foto alochonaa.com

Autoři nepokládají zásady, které evropským muslimům předkládají, za vnucené a uvádějí, že jsou odvozeny z autentických zdrojů islámu, tedy z Koránu a Prorokovy tradice (sunny), v rámci shody muslimských učenců a s přihlédnutím k dobovým okolnostem a specifikům evropské reality (viz článek 1).

Za islámskou verzi humanismu lze pokládat prohlášení z článku

5: „Islám ctí lidské bytosti. Tato úcta se vztahuje na všechny Adamovy potomky bez rozdílu, jak mužské, tak ženské. Na základě této úcty by měly lidské bytosti být chráněny před čímkoliv, co uráží jejich důstojnost, škodí jejich duševním schopnostem a zdraví, či porušuje jejich práva zneužitím jejich zranitelnosti.“

K aktuálním rozepřím se vztahuje článek 7, který o islámu uvádí, že vyzývá k rovnosti mezi muži a ženami v rámci lidské důstojnosti a vzájemné úcty a za vyrovnaný život považuje takový, ve kterém se v harmonickém vztahu vzájemně doplňují muž se ženou. Dokument výslovně odmítá tradice a zvyky některých muslimů, které připravují ženy o jejich zákonná práva.

O islámu se i v souvislosti se současnou krizí vztahů v článku 9 uvádí, že odsuzuje donucování v náboženství a uznává jednotlivcovu svobodu svědomí. Podobně jako evropští křesťanští konzervativci islám podporuje užívání svobody v souladu s morálními hodnotami tak, aby nezasahovalo do práv ostatních. Zároveň se však v článku 18 přihlašuje k principu neutrality státu v náboženských otázkách.

Charta evropských muslimů se vyslovuje i k tématu džihádu. V původním smyslu znamená vyvíjet veškeré úsilí k dobru, které začíná u sebezdokonalování a šíření pravdy a spravedlnosti mezi lidmi. A pokud jde o džihád jakožto válku, uvádí, že ta je jedním z prostředků, jež má k dispozici svrchovaný stát, aby se bránil napadení. Na základě tohoto chápání džihádu islám odmítá násilí a terorismus, podporuje spravedlivé věci a potvrzuje právo všech lidí na sebeobranu legitimními prostředky (viz článek 10).

Dokument dále potvrzuje demokratické zásady založené na pluralismu, svobodě výběru politických institucí a pokojném střídání u moci a uvádí, že evropští muslimové uznávají zákony zemí, kde žijí a úřady, které je uplatňují. Věnuje se využívání přírody zodpovědným způsobem, které vyžaduje zachování životního prostředí a jeho ochranu před všemi zdroji znečištění a poškozování a rovněž před vším, co může narušit křehkou přírodní rovnováhu.

Za shrnutí dokumentu lze pokládat výzvu k pozitivní integraci do své příslušné společnosti na základě harmonické rovnováhy mezi zachováním muslimské identity a plněním občanských povinností (článek 20) a to, že výslovně uznávají pluralitu a náboženskou i filozofickou různorodost multikulturních společností, v nichž žijí (článek 22).

Marocká deklarace

Mohla by vzniknout námitka, že se to týká několika milionů evropských muslimů, že to však má sotva co společného s miliardou a čtyřmi sty milionů muslimů na světě. V současné dramatické situaci se však islám prostřednictvím svých uznávaných představitelů znovu vzchopil. Stovky islámských učenců a intelektuálů za 120 zemí se ve dnech 25. až 27. ledna 2016 sešly pod patronací marockého krále Mohameda VI. v Marrákeši a vydali dokument označovaný jako Marocká deklarace.

↗

Prohlášení reaguje na zhoršení situace v islámském světě a na to, že zločinecké skupiny vydávají výnosy, jež se dovolávají islámu, ve skutečnosti však narušují jeho principy a cíle a poškozují obyvatelstvo jako celek, muslimy i lidi jiných náboženství. I tento dokument se dovolává islámských zdrojů, konkrétně zvlášť takzvané Medinské charty, tedy pravidel první islámské obce v Medině ještě za Muhammadova života.

Nový dokument se přihlašuje k náboženské svobodě všech bez ohledu na vyznání, dále k solidaritě, svobodě pohybu a rovnosti před zákonem.

O Všeobecné deklaraci lidských práv a o Chartě Spojených národů Marocká deklarace prohlašuje, že jsou plně v souladu s Medinskou chartou. Doporučuje, aby byla promyšlena na islámském základu koncepce občanství. Muslimské vzdělávací instituce mají revidovat vzdělávací programy a učební texty, pokud směřují k agresi a extremismu a tak vedou k destrukci společnosti.

Deklarace věnuje zvláštní pozornost spravedlivému zacházení s náboženskými menšinami, věnuje se jejich právům, přeje si obnovu vzájemné důvěry rozrušené extremisty. Je třeba odmítat projevy vedoucí k nenávisti a fanatismu. Podle závěrečných slov dokumentu je nehorázné zneužívat náboženství pro účely agrese vůči právům náboženských menšin.

Snad se i nám podaří vzpomenout na naše humánní zásady, na lidskoprávní deklarace vyjadřující naše a snad i společné lidské zásady a vzpomenout při zacházení s muslimy třeba i jen na pouhé ústavní principy.