V teologii je třeba velmi dobře rozlišovat. Jakmile se tomuto pravidlu nečiní zadost, vycházejí z toho naprosté nesmysly. V první řadě bych se ohradil proti následujícímu místu:

„Nejde ani tak o to, že tím [Pospíšil]nepřímo označil za odpadnutí od víry oficiální římskokatolickou teologii od druhého vatikánského koncilu (průlomová deklarace o nekřesťanských náboženstvích Nostra aetate) i počínání přinejmenším posledních tří papežů, kteří všichni se při různých příležitostech účastnili společných modlitebních setkání s příslušníky jiných náboženství včetně muslimů.“

Nic podobného mi ani nepřišlo na mysl. Daný dokument plně respektuji. Jenomže autor citovaných vět nepostřehl, že se v něm nikde nemluví o společné modlitbě s představiteli mimokřesťanských náboženství. Nic podobného jsem nenašel ani v pokoncilních encyklikách a v dokumentech Mezinárodní teologické komise, které jsem všechny, většinou zcela bez nároku na honorář, překládal.

Identita a modlitba

Být si vědom své identity rozhodně neznamená pohrdat jinými a nevážit si toho pozitivního, co v jejich náboženství existuje. To ale neznamená, že bych nad vším, co se v oněch náboženstvích nachází, musel jásat a velebit to.

Častým mediálním faulem je, že člověk, který si hájí vlastní identitu, je ihned vydáván za někoho nenávistného, za fašistu, nepřítele. Není to tak trochu totalitní? Není to tak trochu návrat k Rudému právu z dob komunismu?

Otevřenost jistě ano, ale také sebeúcta a jasné vědomí vlastní důstojnosti. Kdo ztratí tu vlastní, jen těžko může popřát ve své mysli důstojnost někomu jinému. Bez zdravé lásky k sobě není zdravé lásky k druhým a obráceně.

Zdvořilostní návštěva, dialog, projevování úcty, to vše ano, ale papežové se s muslimy, pokud je mi známo, nikdy společně nemodlili. Mám za to, že sami muslimové by o to ani nestáli, protože dobře vědí, že to není tak docela snadno možné. V Assisi 1987 byl dialog, projevování úcty, ale představitelé jednotlivých náboženství se modlili odděleně, byť s obdobným úmyslem. To je možné a zdravé.

Je zajímavé, že na Blízkém východě nikoho ani nenapadne o společné modlitbě hovořit. Pořád si lámeme hlavu s tím, jestli jsme dost zdvořilí k muslimům, a není to tak docela špatně, nicméně řekne někdo otevřeně, jak pohlížejí průměrní muslimové na nás? Obávám se, že řadový muslim by společnou modlitbu s námi vnímal jako něco nepřijatelného, pokud bychom ovšem mi sami implicitně nevystupovali spíš jako (anonymní) muslimové než jako skuteční křesťané.

↗

Toleranci nelze vyžadovat jen od křesťanů. Stejná vstřícnost musí přijít i ze strany muslimů. Foto ivarfjeld.com

A právě v tom je jádro problému. Budeme-li se tvářit, jako kdyby Kristus vůbec nebyl, jako kdybychom nebyli pokřtěni ve jméno Trojice, pak je to skutečně na pováženou. Takto vytvářená „jednota“ nemůže být pravdivá. Nejde pak spíše o demolici křesťanství? Nyní k další interpretaci, která podle mne není zcela korektní:

„»Podle zlatého pravidla platí, že co sám druhým neposkytuji, nemám právo od nich požadovat. Naše tolerance budiž rozumným projevováním síly ducha, nikoli výrazem naivní hlouposti a nezodpovědnosti.«

Pokud správně rozumím smyslu těchto vět, domnívá se Pospíšil, že muslimové jako celek mají být činěni odpovědnými za to, co se děje křesťanům v některých muslimských zemích, a má jim být odepřeno to, co (podle Pospíšila) odpírají druhým. Tedy například, muslimové žijící v Evropě podle této logiky nemají právo požadovat stavbu mešit. Nezáleží na tom, pocházejí-li ze Saúdské Arábie či z těch muslimských zemí, kde křesťanské kostely existují a dokonce se i staví.“

Křesťan by měl vědět, že zlaté pravidlo se objevuje nejen ve Starém, ale i v Novém zákoně! Jeho obdoby najdeme ve všech kulturách světa a také v mnoha posvátných textech různých náboženství. Dodržování tohoto principu by mělo být jakýmsi univerzálním zákonem. Neplatí, že v celém islámském světě nesmějí existovat křesťanské kostely, a proto mešity mohou pochopitelně existovat i v Evropě.

Mimochodem, když byla v Římě otevřena velká mešita, Jan Pavel II. měl ve Vatikánu proslov, v němž se odvolával právě na zmíněné zlaté pravidlo a volal po stejné toleranci i ze strany muslimů vůči křesťanům. Cílem není někomu zakazovat stavbu mešit, nýbrž usilovat o náboženskou svobodu křesťanů v zemích, kde ji nemají.

Někteří „křesťané“ v Evropě mi připadají podivní. Halasně bojují za práva muslimů u nás, ale zároveň neztratí ani slovo ve prospěch diskriminovaných křesťanů v jiných zemích světa. Snaží se chápat muslimy, ale záměrně zlovolně komolí myšlenky svých vlastních bratří a sester ve víře. Není zde křiklavý protimluv? Připadá Vám to tak úplně v pořádku? Jak mohu chápat a milovat vzdáleného muslima, když odmítám chápat a milovat svého spolubratra ve víře?

Co nechceš, aby ti jiní činili...

Náboženská svoboda ano, ale všude. Budu-li žít v muslimské zemi, budu pochopitelně respektovat tamní řád, kupříkladu pořádek pracovních a volných dnů. Proč se přistěhovalí muslimové v některých zemích Evropy odmítají včlenit do normálního běhu společnosti?

Ruku na srdce, pokud tyto problémy necháme stranou, pak se jich chopí skuteční extrémisté, parazitující na bezradnosti obyčejných lidí, kteří to vše musejí dennodenně zakoušet na vlastní kůži. Odpovědnost je skutečně velká. Extrémní pravici nevytěsníme polopravdami, ba právě naopak. Konfrontace s realitou je nemilosrdná.

Pokud by autor článku, na nějž reaguji, znal můj životní příběh, asi by snadno zjistil, že jsem vždy nejen usiloval o náboženskou svobodu, ale také za to snášel pronásledování a diskriminaci. Bylo by naprosto nesmyslné, kdybych náboženskou svobodu někomu nyní chtěl upírat. Já ale nemíním zase upadnout do nějaké formy nesvobody, a proto se ozývám.

To, co vyžaduji pro sebe, chci přát i druhým. Nechci však, aby bylo odpíráno mým bratřím to, co já sám poskytují druhým. Nesmyslně ustupovat a nic za to nepožadovat by bylo licoměrné. Ano, nechť se stavějí mešity v Evropě, ale proč bychom za to neměli právo požadovat náboženskou svobodu pro naše bratry a sestry v Kristu. Mlčet k tomuhle považuji za zbabělost.

V posledních dnech mne opravdu potěšila zpráva o protiteroristické koalici mnoha muslimských států. Celý svět teď ví, že nejde o střet křesťanů a muslimů, ale o boj slušných „(ne)spojenců“, i když v některých případech bych hovořil o slušnosti pouze hodně relativní, proti zločincům.

Válka je zlo vždy, jenomže v dějinách se naskýtají situace, kdy je naprosto nevyhnutelná. V dané souvislosti by mohlo být poučné připomenout, že jistý premiér Velké Británie se kdysi holedbal coby velký mírotvůrce, když obětoval Československo. Ve skutečnosti ale zavinil to, že válečné hrůzy trvaly o řadu let déle, než bylo nutné, a že zahynulo o miliony nevinných lidí více, než bylo nutné.