„Křesťanské hodnoty“ se v diskusích o uprchlících staly pro jednu stranu bojovou zástavou, pro druhou stranu bezmála přiznáním k fašismu. To je pro člověka, který se hlásí ke křesťanství a křesťanské hodnoty mu nejsou lhostejné, téměř příkaz k tomu, aby se je pokusil obhájit. Nejen před těmi, kteří jsou na řeči o křesťanských hodnotách alergičtí, ale také před těmi, kteří se jimi srdnatě ohánějí.

Hodnoty na odpis a křesťanská identita v nouzi nalezená

Ekologický aktivista Jan Piňos v rozhovoru pro Respekt názorně ukázal, jak je to dnes u nás se samotným pojmem „hodnoty“ v jisté části myšlenkového spektra nahnuté. Když mluvil o tom, jak pomáhal utečencům, a vyzýval k tomu, že se nemáme uprchlíkům agresivně bránit, ale vyjít jim vstříc, varoval také: „Čím víc se budeme křečovitě držet našich hodnot a našeho životního stylu, tím to bude horší.“

Podle Piňose začíná velká proměna Evropy a jednou z věcí, které se mají změnit, jsou „naše hodnoty“. Těmi hodnotami jsou podle aktivisty pomáhajícího uprchlíkům zřejmě uzavřenost, strach a agresivita. To je dost zvláštní a depresivní představa o tom, co jsou to vlastně hodnoty. Představa je to podle mého soudu nesprávná. Bohužel ji však přesto mnohé potvrzuje.

Když čeští zákonodárci nedávno schvalovali prohlášení Velkého pátku, dne Kristova umučení, za jeden ze státních svátků České republiky, zaznělo ve prospěch křesťanského svátku mimo jiné i toto:

„Je třeba vycházet i ze současné společenské a mezinárodní situace, kdy je potřeba jasně podpořit naši křesťanskou identitu, která byla důležitým zdrojem našich humanistických, civilizačních a konec konců i demokratických tradic, oproti náporu jiných identit, které se prosazují barbarským a necivilizovaným způsobem.“

Jedním z důvodů, proč prohlásit za státní svátek den, který je pro křesťany příležitostí k usebrání, k hlubokému a pokud možno ničím nerušenému pohroužení do sebe a zpytování, jak jsme na tom se vztahem k Bohu, k bližním i k sobě samému, je tedy obrana před náporem jakýchsi barbarských identit. Těžko se ubránit dojmu, že spíše než o identity jde nakonec o lidi, kteří mimo jiné právě před barbarskými a vražednými identitami a jejich důsledky prchají.

↗

Přidání Velkého pátku ke státním svátkům bylo zdůvodněno jako obrana před barbarskou identitou migrantů. Ti ale před barbarstvím prchají. Foto johnniecraig. com 

Kdyby se ten, kvůli němuž se Velký pátek připomíná, v ten okamžik objevil mezi českými zákonodárci, zřejmě by si nebral servítky. Řekl by jim možná něco takového: „Kde byla ta vaše křesťanská identita, když jste se cítili bezpeční, žili si ve svém závětří, nestarali se, co se děje za humny?

Myslíte si, že vás ta vaše nově objevená identita ochrání před zlem, které je tak blízko vás? A před tím zlem, které je ještě blíž, které je ve vás samých? Jak se vaše křesťanská identita vlastně bude projevovat?“

Onou barbarskou a vražednou identitou byly téměř jistě myšleny na prvním místě extremistické formy islámu, možná islám jako takový. Posílit vlastní křesťanskou identitu podle této představy může pomoci k obraně před islámským extremismem a podobnými ideologiemi. To nakonec není tak špatná myšlenka. Zásadní je ovšem to, jaký konkrétní obsah tato křesťanská identita a hodnoty s ní spojené budou mít.

Křesťanské hodnoty nejsou jen křesťanské

Ve dvoutisícileté historii křesťanství jeho vyznavači hájili velmi různé věci velmi různými způsoby. Různá je pochopitelně i inspirace, která se z jednotlivých součástí křesťanského odkazu dá odvodit. Třeba norský masový vrah Breivik se považoval za moderního křižáka a „kulturního křesťana“, rozuměj stoupence křesťansky monokulturní a především rasově čisté Evropy. Se skutečným křesťanstvím, netřeba dodávat, neměl nic společného.

Skutečné křesťanské hodnoty se v dějinách křesťanství prosazovaly jen obtížně a těžce, mnohdy byly přímo zašlapávány do země, na druhou stranu vždy byly v křesťanských zemích někde a nějakým způsobem živé.

I v dobách nejtužší netolerance a pronásledování nevěřících nebo nějak jinak věřících někteří křesťané pomáhali potřebným, nemocným a chudým. Už ve velmi rané době křesťané provozovali útočiště pro lidi na cestách, ze kterých se po mnoha staletích vyvinuly dnešní hospice.

To se děje dnes stejně jako v minulosti. Každodenní pomoc potřebným, včetně uprchlíků před válkou a chudobou, kterou křesťané různých církví poskytují v množství institucí, stejně jako na osobní rovině, je první důležitou křesťanskou hodnotou, kterou stojí za to hájit a rozvíjet. Jistě lze oprávněně namítat, že by aktivita křesťanů na tomto poli měla být ještě větší. Nelze ale popřít, že bez křesťanského diakonického, charitativního a sociálního díla by bylo hůře všem.

Druhou hodnotou, kterou je podle mého soudu třeba hájit, je rodina. To pochopitelně není křesťanský vynález, i z vlastní zkušenosti ale mohu potvrdit, že křesťanské rodiny, často s mnoha dětmi, jsou prostředím, kde jsou lidé už od počátku života přijímáni s láskou, jako dar, a kde se jim dostává základní hodnotové formace, kterou potřebuje každý člověk, i když může mít různé podoby.

Pochopitelně, žádná křesťanská rodina není ideální a i ta téměř ideální má své stíny, ale celkově vzato opět platí, že bez této podoby žitých a předávaných křesťanských hodnot by na tom celá společnost byla podstatně hůře.

Křesťané se zvláště za poslední tři staletí, zčásti ne vlastní zásluhou, ale pod vnějším tlakem, naučili poměrně dobře toleranci a přijímání jinakosti. Jednotlivé křesťanské církve mezi sebou neválčí, na velké většině území Evropy platí svoboda náboženského vyznání pro všechny. Někteří křesťané jsou aktivní v dialogu s příslušníky jiných náboženství.

Jiní se naopak jiných náboženství, dnes zvláště islámu, obávají. Přesto se dnes tolerance a přijímání různosti, včetně náboženské, již dá považovat za jednu z křesťanských hodnot.

Je dobré zdůraznit, že na žádnou z hodnot, které byly právě jmenovány, nemá patent křesťanství (a ovšem ani jiné náboženství či myšlenkový směr).

↗

Pokud se živé spojení tradic přeruší, na prázdné místo usednou agresivní ideologie. Foto phaidon.com

Jsou univerzální právě proto, že jsou to skutečné hodnoty. Mluvit o nich jako o „křesťanských hodnotách“ je možné jen proto, že jsou to mimo jiné také křesťané, kdo je zastávají a uvádějí v život. A protože na tyto hodnoty nemají křesťané monopol, je také nejen možné, ale někdy dokonce i nutné, aby je jiní usvědčovali z toho, že sami křesťané své hodnoty dostatečně nežijí, nebo jim ukazovali, jak vlastní hodnoty zastávat lépe a opravdověji.

Tradice proti extremismu

V úvaze o potřebnosti hodnot, ať již je budeme nazývat křesťanské, tradiční, humanistické či jakkoli jinak, ale můžeme jít ještě o něco dál. Může se to zdát paradoxní, ale to, zda se v Evropě podaří vybudovat skutečně fungující multikulturní společnost, totiž takovou, v níž budou jednotlivé náboženské, etnické a jinak definované skupiny nejen žít jako přátelé vedle sebe, ale budou schopny spolupracovat a vzájemně se přijímat a lépe poznávat, totiž závisí do velké míry také na tom, zda budou ve společnosti živé různé tradice a tradiční hodnoty.

V pracích věnovaných fenoménu islámského fundamentalismu a extremismu se lze dočíst, jak velkou roli při jeho vzniku a prosazení hrálo oslabení stávajících tradic, zejména tradice živého a pluralitního a současně autoritativního právního uvažování, v islámských zemích.

Vznik wahhábismu, totalitně autoritářského a nesnášenlivého náboženského výkladu islámu s kořeny v dnešní Saúdské Arábii a dnes již zásadním vlivem na celý islámský svět, tak byl (kromě neblahé role imperiální politiky západních mocností, zejména Velké Británie) do značné míry způsoben krizí a rozpadem autority.

Poté, co se podařilo rozkolísat, označit za nedůvěryhodné a odvrhnout dosud přijímané autority, mohl se stát autoritou doslova kdokoli, ať již byla jeho kvalifikace třeba k výkladu islámského práva a svatých textů jakákoli či třeba vůbec žádná. To, co zpočátku vypadalo jako osvobození a očista, velká reforma a návrat ke kořenům, se časem projevilo jako ničivé, ochuzující a znesvobodňující.

Tradice může být někdy tísnivá, omezující, vnímaná jako překážka k osobní svobodě nebo rozvoji. Některé vlastnosti tradic, zvláště (ale nejen) těch náboženských, tak i působily a působí dodnes.

Na druhé straně ale tradice představuje prvek kontinuity, stmelující společnost nejen mezi sebou formou obecně sdílených přesvědčení a zvyků (a někdy i předsudků), ale také ji spojující s předchozími generacemi. Pokud se tato živá spojení tradic přeruší, vzniká prázdný prostor, který snadno naplní agresivní a povrchní ideologie.

Bránit tradiční hodnoty, křesťanské, muslimské i jakékoli jiné, tak je velmi aktuální úkol pro všechny, kteří se cítí být součástí určité tradice. Tato obrana může mít velmi různé podoby, nepochybně mezi ně patří i kritika, často dost ostrá, do vlastních řad. Hodnoty se nehájí tak, že se na ně slepě přísahá, ale tak, že se jim dá prostor ve vlastním životě, někdy se s nimi zápasí, někdy se jejich smysl ztrácí a pak zase objevuje.

Dnešní uprchlická krize je zcela jistě vážnou zkouškou nejen pro křesťanskou identitu a nejen v České republice. Jsou různé možnosti, kam se bude Evropa a její společnost ubírat.

Jednou z nich je i společnost v pozitivním smyslu tradičnější, vědomá si hodnotných stránek vlastního odkazu a schopná se za ně postavit, nejen proti hrozbám zvenčí, ale také proti vlastní povrchnosti, pohodlnosti a omezenosti. V takové společnosti by to extremistické názory a směry všeho druhu měly mnohem těžší.