Vyrojilo se dost textů zpochybňujících svobodu vyznání. Někteří prostě jen nesnesou islám jako jiné náboženství. Důležité však je stanovisko těch, kdo nehájí své například křesťanské přesvědčení, nýbrž zpochybňují právo islámu na svobodnou existenci tvrzením, že islám sám svobodu jiných potlačuje. Snad stojí za připomínku, že svoboda vyznání byla formulována v revolucích na konci 18. století v situaci, kdy se domácí křesťanství chovalo podobně jako dnes islám v takzvaném Islámském státě nebo v Saúdské Arábii, jejíž reprezentant nedávno navrhl, aby kritika náboženství byla ve všech zemích prohlášena za trestnou, a která brutálně trestá obhájce občanských svobod a lidských práv.

Svoboda vyznání je svobodou pro rovnoprávnou existenci náboženských společenství v pluralitní, otevřené společnosti. Není to však svoboda pro jakékoli pokusy náboženských organizací svobodu omezovat. Je nutno hájit svobodu náboženských organizací vznikat, vyvíjet činnost a získávat stoupence. 

Není to však svoboda potlačovat rovnoprávnost mužů a žen, není to ani svoboda nutit dospělým potomkům manželské partnery. Proto ke svobodě vyznání patří stejně i to, že stát je povinen bránit svobodu vyznání jednotlivce proti náboženské organizaci, která svobodu vyznání a jakoukoli jinou svobodu omezuje, pokud se takový případ vyskytne.

Mýlí se, nebo lžou ti, kdo tvrdí, že islám nemůže mít svobodu vyznání, protože by to znamenalo, že by v naší demokratické společnosti byla přinejmenším v některých bodech nebo na některých místech zavedena šária a naše tradiční svoboda by vzala za své. Zde je nutno uvést, že svoboda vyznání v žádném případě neznamená, že pro některé občany (a další obyvatele) státu platí přednostně vnitřní předpisy daného náboženství.

Demokratický stát může recipovat jednotlivé prvky náboženského práva. Činí to třeba v případě kanonického práva římskokatolické církve, kdy uznává jako uzavřený před příslušným úředníkem veřejné právy i sňatek vykonaný podle vnitřních předpisů církve. Nepřipouští však už to, že by takové manželství bylo nerozlučitelné. I církevně uzavřené manželství lze před orgánem státu rozvést. Stát si zachovává suverenitu a recepci církevního práva by mohl kdykoli zrušit.

Někdy rozpor liberálních principů státu s náboženskými předpisy vytvoří problém. Demokratické státy tradičně uznávají obřízku novorozenců na příklad v židovském náboženském společenství. V Německu se však soud vyslovil, že jde o nelegitimní zásah do tělesné integrity, aniž by dotčený mohl projevit svou vůli. Tendence obřízku zakázat byla pak označena židovskými a islámskými organizacemi jako ohrožení svobody vyznání. Kauza se řeší.

Kdo neprosazuje lidská práva?

Náboženské autority islámu v Evropě se snaží vyrovnat s liberálními principy, aniž by ztratily své přesvědčení. Co se týče rovnosti pohlaví, Charta evropských muslimů vyhlášená roku 2002 islámskými organizacemi z dvaceti osmi evropských států ve svém článku 7 mimo jiné říká:

„Islám vyzývá k rovnosti mezi muži a ženami v rámci lidské důstojnosti a vzájemné úcty a za vyrovnaný život považuje takový, ve kterém se v harmonickém vztahu vzájemně doplňují muž se ženou. Jednoznačně odmítá veškeré názory a praktiky, které poškozují ženy nebo je připravují o jejich zákonná práva, bez ohledu na tradice a zvyky některých muslimů. Islám naopak potvrzuje nezastupitelnou roli žen ve společnosti a zásadně se staví proti využívání žen a zacházení s nimi jako s pouhým objektem touhy.“

V tomto textu závazném pro evropské muslimy můžeme číst odlišné odstíny ve srovnání s tradičními dokumenty OSN a evropských struktur o lidských právech. Vidíme však dalekosáhlou snahu o vyrovnání se s ústavními principy evropských států.

V různých zemích s převládajícím islámem vypadá vztah státního práva a islámské právní tradice různě. V některých státech, a zde musíme opět připomenout Saúdskou Arábii i některé další země Arabského poloostrova, je úroveň lidských práv (včetně rovnosti a plných práv mužů i žen) na otřesné úrovni. Je však třeba si také uvědomit, že tamní obyvatelstvo tvoří zhruba dvě procenta muslimů celého světa.

↗

V Indonésii, zemi s největším počtem muslimů, zastávala v letech 2001—2004 prezidentskou funkci Megawati Sukarnoputri. Foto Archiv redakce

Podívejme se na zastoupení žen ve vysokých politických funkcích islámských zemí. Zjistíme, že Fawtia Koofi byla od roku 2005 místopředsedkyní afghánského parlamentu a roku 2014 kandidovala na prezidentku. Lala Shevket (původním povoláním profesorka medicíny) byla v letech 1993 až 1994 tajemnicí státního sekretariátu Ázerbájdžánu, rezignovala na protest proti korupci ve vládních kruzích, založila opoziční stranu a kandidovala na prezidentku.

Sheikh Hasina byla předsedkyní vlády Bangladéše v letech 1996—2001 a v dalším období je jí od roku 2009 dosud. Khaleda Zia byla předsedkyní bangladéšské vlády v obdobích 1991—1996 a 2001—2006. Prezidentskou funkci v Indonésii, zemi s desetinásobným počtem muslimů oproti Saúdské Arábii a největším na světě, zaujímala v letech 2001—2004 Megawati Sukarnoputri.

V jedné z evropských islámských zemí, v Kosovu, je prezidentkou od roku 2011 Atifete Jahjaga. V postsovětském Kyrgyzstánu s většinovým zastoupením islámu (sedmdesát pět procent obyvatel) byla po takřečené tulipánové revoluci vynesena voličskými hlasy do funkce prezidentky deklarovaná ateistka Roza Otunbayeva.

Smutný byl konečný úděl Benazir Bhuttové, která však byla v Pákistánu, zemi s druhým největším počtem muslimů, předsedkyní vlády ve dvou obdobích: 1988—1990 a 1992—1996. V africkém Senegalu s devadesáti čtyřmi procenty obyvatel islámského vyznání byla Mame Madior Boye v letech 2001—2002 předsedkyní vlády (a předtím ministryní spravedlnosti). V letech 2013—2014 ji následovala Aminata Touré.

V Mali se stala roku 2011 předsedkyní vlády Cissé Mariam Kaidama Sidibé. V mezinárodně neuznané Turecké republice na severním Kypru je od roku 2013 předsedkyní vlády Sibel Siber.

Je tedy zřejmé, že politická pozice žen v islámském světě není nápadně horší než u nás, jinde v Evropské unii a v západním světě vůbec. V České republice jsme se prezidentky ani předsedkyně vlády dosud nedočkali.

Argumentace o nerovném postavení žen a jiných prohřešcích proti občanským svobodám a lidským právům je jednostranná. Nelze ji použít jako ospravedlnění pro omezení svobody vyznání a svobody projevu. Především je tragikomické, když nemalé skupiny lidových vůdců nebo dokonce politiků parlamentních stran chtějí potrestat muslimy za porušování lidských práv porušením jejich vlastních lidských práv.