Móda v Íránu: přichází s pestrými barvami i změna ve společnosti?
Fatima RahimiOdívání vždy patřilo k významným nositelům kulturních hodnot. Berme tudíž jako dobrou zprávu, že Íránky po více než třech chmurných dekádách v černých neforemných čádorech otevírají své šatníky barvám a střihům.
Období mezi lety 1925 a 1979, tedy vláda dynastie Pahlaví, znamenalo velký pokrok pro práva Íránek. Vzdělání bylo přístupné dívkám i chlapcům, Teheránská univerzita, založená v roce 1936, přizvala ke studiím ženy i muže.
V roce 1963 bylo ženám přiznáno volební právo. Věková hranice pro uzavírání manželství se posunula z třinácti na osmnáct let. Manželství nemohl jednostranně ukončit muž, a automaticky získat opatrovnictví dětí. Naopak podle zákona o ochraně rodiny vyhrály ženy právo získat po rozvodu děti do své péče
Ženy tvořily třetinu studentů vysokých škol. Studovat mohly na humanitních, přírodovědných či technických oborech.
V teheránských ulicích se procházely dívky v krátkých šatech a sukních. Po boku Rezy Šáha Pahlavího stála sebevědomě — coby vzor pro ostatní ženy — jeho manželka Sorajja bez pokrývky hlavy.
Tento úžasný rozlet skončil v roce 1979. Celospolečenská krize, nespokojenost s vládou Rezy Šáha Pahlavího, nejistota, chudoba a mnoho dalších faktorů vytvořily prostor k šíření fundamentálního a radikálního islámu, což nakonec vyvrcholilo změnou režimu.
Islámská revoluce a nástup Ajatolláha Chomejního znamenaly pro oblast ženských práv návrat do hluboké minulosti. Všechny ženy, včetně dívek v první třídě, byly donuceny nosit hidžáb. A práva v oblasti rodinné jakoby najednou neexistovala.
Během bezmála čtyř desítek let, které nás dnes od tohoto chmurného zlomu dělí, však íránské ženy vybojovaly svá práva alespoň částečně zpět. Vytvořily jedno z nejdynamičtějších hnutí žen v islámském světě. Íránek, které si vydobyly mezinárodní uznání ve řadě profesí, přibývá.
Za zmínku stojí mimo jiné Širín Ebadí, právnička a držitelka Nobelové ceny za mír, Pardis Sabetí, lékařka v oblasti genetiky, Leila Hátamí, herečka, jedna z hlavních postav oskarového filmu Rozchod Nadera a Simin, šachistka Atusa Púrkašijan a mnoho dalších.
V současnosti už na univerzitách v Íránu studuje dokonce více žen než mužů. Ženy jsou zastoupeny i ve vládě.
Tato průbojnost a nebojácnost se v posledních letech začala projevovat i v módě. Ve státě, kde mravní policie na ulici zastavuje ženy a kontroluje, zda nosí hidžáb správně, nyní vzniká čím dál více pánských i dámských módních salónů, otevírají se modelingové agentury a pořádají se přehlídky.
Íránští návrháři a návrhářky jezdí do centra a rodiště módy — do Paříže a Milána. Svou práci prezentují prostřednictvím sociálních médií, zejména Facebooku a Instagramu, přestože kvůli cenzuře jsou tyto stránky obvykle nepřístupné.
Nová generace designérů i spotřebitelů nyní kreslí tlustou čáru za jednoduchými a nudnými pouličními oděvy, které jsou klasickým symbolem Íránu. Černý čádor — což je dlouhá, velmi často černá látka, do níž ženy halí celé své tělo včetně vlasů — ustupuje pestrobarevným „manteaux“ (slovo převzaté do perštiny z francouzštiny), kabátkům různé délky a střihu. Namísto klasických kalhot se nosí leginy. Místo šátku pak čepice a klobouky.
Jedna z nejznámějších íránských návrhářek, Naghmeh Kiumarsi, změnila klasických hidžáb, který pokrývá hlavu, v elegantní doplněk k „manteaux“. Její práce je ale vůbec jedinečná. Své modely šije z tradičních íránských látek, na které nechává natisknout perskou poezii. Její šátky, šaty a kabáty jsou obvykle doplněné dekorativní kaligrafií a obrazy populárních perských básníků. Hafez, Omar Chajam, Saadi, Nizamí, ale také moderní básníci oživují její modely a tvoří z nich ojedinělé kousky.
Farnaz Abdoli je hlavní designérkou jedné z nejslavnější módních značek v Íránu. Abdoli nahradila čádor osvěžujícím ležérním pončem. V kombinaci s barevnými leginami a jasným šátkem, který na íránské poměry odvážně odhaluje krk a vlasy, může působit velmi stylově.
Nejvýraznější změny ve stylu oblékání jsou vidět především v hlavním městě státu, v Teheránu. Ale ani další města jako Mašchad, Širaz či Esfahán nezůstávají pozadu.
Přestože můžeme sledovat tento pokrok, problémy samozřejmě přetrvávají. Někteří lidé v Íránu mají vůči módě stále předsudky a hodnotí ji negativně. Neprovdaná žena by se prý neměla starat o to, jak vypadá. Některým také vadí pestrobarevnost nové módy a jiným se nelíbí odhalené vlasy.
Právě probíhající íránský módní boom dává naději nezávislým návrhářům, jako jsou Naghmeh Kiumarsi a Farnaz Abdoli. Írán má v módním průmyslu obrovský potenciál, návrháři a návrhářky jsou velmi ambiciózní a chtějí pracovat po celém islámským světě.
Nejde ale jen o ně a jejich perspektivní odvětví. Na prvním místě jsou tu totiž především ženy, pro něž je móda projevem osobní svobody. I proto by bylo v nejbližších letech příjemné sledovat, jak íránské návrhářky a návrháři se svou prací expandují za hranice své země.
Jinak pestrobarevné oblečení se nosí v Íránu dlouhou dobu, to není žádná novinka.
Když přišli k moci islamisté, připadalo 7 dětí na ženu.
Dnes to je 1,8 dítěte a svatba v 29ti letech. To je ohromný posun, neb Evropa měla tradičně pozdní sňatky (26 let pro ženy, 27 pro muže), Islám naopak tradičně preferoval velmi nízký věk.
Režim v Iránu záčíná podporovat pronatalitní opatření.
Mrzí mne, že neumím persky, mám kdesi knihu o Iránském feminismu - je zajímavé sledovat, jak iránská diskuse téměř na chlup kopíruje diskusi, která probíhala v Evropě před sto lety.