Není to tak často, možná jednou do roka, co mi do rukou padne „prémiový titul o módě a životním stylu“, ale když už se tak stane, nelistuji jím zcela bez zájmu. Existence esejí o řasenkách mě nepopouzí, a to ani v případě, že se jedná o typ, k němuž náleží inzerát na protější straně.

A byl tam taky text o krémech, rtěnkách a rozhovor s herečkou. Ale o to nic, to nevadí, vymýšlet každý měsíc obsah čísla s jemnými variacemi na pět témat, to je práce, na kterou bych nestačila. Vážně, zkoušela jsem to, psala jsem kdysi na zkoušku text o životním údělu milenek, ale milá paní šéfredaktorka jiného časopisu mi to dvakrát vrátila, protože to bylo fakt blbý.

Mnohem zajímavější mi ale tentokrát přišel způsob, jakým se tyto pokrokové nástroje prohlubování ženského sebevědomí vyrovnávají s novými výzvami, které je nám třeba překonat, a to zejména na podpatcích či v jiné vhodné sezónní obuvi.

Nahlížím proto do editorialu, který v ženském časopise slouží zejména k tomu, aby čtenářce připomněl, v jakém ročním období se zrovna nachází, uvědomil ji o souvisejícím artiklu, jejž je třeba nakoupit, a zopakoval obsah podrobně vypsaný na další straně. A ano — otřel se lehce motivačním způsobem o nějaké ty ženské otázky.

Šéfredaktorka se mi v tomto konkrétním kuse svěřuje, že již odmalička chtěla být jako některé Silné Ženy. Hm. To je pěkné, takové originální. A kterépak to jsou, krásná, voňavá a udržovaná dámo, jakou bych též jednou chtěla být?

Ústřední místo v jejím srdci zabírá Božena Němcová a Marie Curie. „Marí kyrí“, abychom tak řekli s paní Jiřinkou Bohdalovou. (Škoda, že není mladší ročník, rozhovor s ní, to by byla bombička, a pak rozbor obsahu její kabelky.)

Marie Curie?! To jako fakt? V Marianne 21. století? Ženská emancipace uplynulých dekád dostává zdrcující vysvědčení. Asi že není čerstvější materiál. Nevadí, jdeme dál.

Objemný časopis mi slibuje několikero tipů pro snazší život v práci od několika úspěšných žen. Slovo „úspěch“ mě posledních pár let silně popouzí, ale určitě je to jenom nějaký můj mindrák. Tak jak tedy na něj?

První manažerka čehosi významného si chválí moderní technologie. Díky nim může vídat svého dvouletého syna prostřednictvím online nástroje s názvem Hangouts. No to je príma, to bych taky moc chtěla. Normy slaďování pracovního života s rodinným se pod takovou inovací otřásají v základech.

Další důstojná dáma jinde v titulu dí, že „pro některé manažerky ve vysokých pozicích je možnost home officu zajímavější než volvo za milion“. Prosím vás, já nejsem žádný zavilý rovnostář, co nikomu nepřeje volva, ale jestli můžu radit, takové věci tam asi radši nedávejte. Vždyť my, ženské, pak vypadáme jako krávy!

Nemluvě o podpoře, které se „naší věci“ dostává od některých dam v politice. O paní docentku Janáčkovou se otřu jen krátce — on už to pořádně udělal kde kdo. Nicméně pokud vidím jasnou adeptku na rozsáhlý rozhovor v ženském časáku na příští měsíc, je to jednoznačně ona: jak jen dokáže skloubit vzdělání, kariéru, ženský šarm a usilovat o vliv na veřejné dění, že?

Docentka Laura Janáčková ztělesňuje, promiňte mi ten patos, zradu všeho, na čem se nadřely někdejší radikální bojovnice za rovnost, abychom my, ženské 21. století, mohly k otázkám feminismu zůstat vlažnými. Paní Janáčková se znova rozhodla před svým vzděláním, kariérou, politickým názorem a ženským šarmem upřednostnit svoji holou zadnici.

A tak doufám, že až se na sebe bude po případném úspěchu ve volbách dívat na lesklé stránce na krásném, photoshopovaném snímku ve vypůjčeném oblečení, které by si jinak nemohla dovolit, a redaktorka z ní zajíkavě bude páčit recept na to, jak zmanipulovat chlapa k vyšší ochotě poslouchat, cálovat, nedrobit a lichotit, bude pyšná na to, kam to přivedla.

Vyslíkla jste nás donaha, paní docentko, pěkně děkujeme!