Na jedné literárně historické konferenci muinulý týden mi jedna z účastnic, působící v Německu, řekla, že kdykoli přijede do Čech, vždycky se tady dočte něco hrozného o ženách. Naposledy to byl podivný text Jiřího Peňáse o literatuře, kterou píší ženy, a teď zase článek Matyáše Zrna, který se jmenuje Válka žen proti mužům. Tak jsem si ho našla v Lidových novinách z 18.května.

A opravdu, píše se v něm, že zatímco v devatenáctém století ženy bojovaly o rovný přístup ke vzdělání, práci a volebnímu právu, tedy o rovnost v přístupu, dnes bojují o rovnost ve výsledku. Možná tomu podobně jako já nerozumíte, nabízím výklad, že jde nejen o to, aby jaksi byly stanoveny předpoklady, ale aby skutečnost podle těch předpokladů také vypadala.

A to je pravda, o to dnes ženy — feministky — skutečně bojují. Protože pokud máme v zákoně rovné volební právo, ale politická strana si ženy na svou kandidátku prostě nedá, pak předpoklady naplněny nejsou a není tedy dobojováno.

Skoro by to mohlo vypadat, jako že se výsledku nedaří dosáhnout proto, že ani ty předpoklady neodpovídají realitě. Další odstavce článku se kriticky věnují tomu, kolik genderové tyranie se odehrává na amerických univerzitách, v knižních nakladatelstvích a v evropské unijní administrativě. A tak se poukazováním na nesmysly jako je „Líčení a genderová subjektivita“ (zatímco tuny knih o líčení a kosmetice a vizáži včetně nehtů jsou normání a není na nich nic špatně) dokazuje, že celá ta debata o rovných příležitostech a uplatnění žen je pustý výmysl a zhoubná ideologie. Ano, vzpomínám si, jak nám na střední škole učitel občanské nauky, do níž patřily i základy filozofie, posměšným tónem sděloval, jaký hlupák byl ten řecký Zenon z Eleje, když, hahaha, tvrdil, že Achilles nedohoní želvu!

V daší pasáži autor konstatuje, že podle zjištění jednoho norského komika (vážně, komika jménem Harald Eia) v této emancipované zemi jsou těžko k nalezení ženy stavební inženýrky nebo zdravotní bratři. Kdyby se nějaký český komik podíval do českých nemocnic, docela dost ošetřovatelů by tam našel a žen s inženýrskými tituly ve stavebních firmách taky, asi to není půl napůl, ale postupně se to mění.

Ráda bych připomněla, jak se velice změnil zájem chlapců o studium na obchodních akademiích od doby, kdy povolání bankovního úředníka, účetního, daňového nebo úvěrového poradce začalo být dobře placené a prestižní. Do té doby chodily na střední ekonomky samé holky. A já si z vlastní zkušenosti pamatuji časy, kdy na střední lesnické školy se prostě holky rovnou nemohly ani hlásit — nikdy jsem nepochopila, proč - ale malé množství lesních inženýrek s tím souvisí. A na druhou stranu — všimněme si, jak v době, kdy je o práci taková nouze jako dnes, se za pokladnami samoobsluh docela často objevují muži — to bylo přece dřív skoro nepředstavitelné.Těch mýtů a stereotypůje mnohem víc, než si uvědomujeme při každodenním životním provozu, a patří mezi ně i především stereotypy vyjadřovací.

Autor článku zmiňuje třeba křivdu, která se stala profesorovi jedné americké univerzity, když ho výrok, že ženy mají na matematiku menší talent než muži, stál místo. No nemusí to říkat, pan profesor, i kdyby to tak bylo, protože prostě je zbytečné mezi pohlavími srovnávat z nějaké svrchované pozice talent k tomu či onomu. Ostatně donedávna všeobecně sdílené pohrdavé mínění o „ženské za volantem“ už je, alespoň v civilizovaných kruzích, vyvráceno a výroky podobného typu považovány za trapné.

A podobně je to s tím sexuálním obtěžováním. Jasně, že se do něj počítají i lascívní narážky, sexistické vtipy, komentování tělesných proporcí a „okukování“, jak se píše v článku, a právem. Stejně, jako do něj patří vyzývavé oblečení žen v pracovním prostředí: svádění prostě do zaměstnání nepatří a je jen otázka společenského kánonu, abychom to bez problémů přijali, aniž bychom utrpěli na své sexuální svobodě.

Soutěže krásy tady nejsou kvůli kráse, ale kvůli módnímu byznysu, je to taková aukce.

Zvýrazněný odstavec na stránce Lidových novin nám sděluje, že přes všechnu feministickou propagandu ženy naříkají nad tím, kam zmizeli pořádní chlapi, kteří jim zajistí zabezpečení, věrnost a oporu v životě. Oporu v životě ovšem (ne)zajišťují ženy mužům stejnou měrou jako muži ženám, rozdíl je možná zase jenom v tom vyjadřovacím stereotypu, který brání mužům otevřeně přiznat (i sami sobě) že oporu potřebují, od žen očekávají a dostávají. Stejné je to s jistotou a bezpečím, věrnost bych do toho vůbec nepletla. Pochopitelně, že ženy touží po „pořádných“, sobě rovných chlapech. Cítíte taky, jak jinak to zní, než kdybych napsala, že touží po „pořádných chlapech, kteří je budou brát za sobě rovné“? A přitom to znamená totéž.