Začíná to vlastně už v porodnici. Sestřičky, maminky a další příbuzní se naklánějí nad bezpohlavní, neforemný uzlíček zabalený v zavinovačce a když chlapeček udělá grimasu, rozplývají se: To je rozumbrada! Nebo to je starosta. Je-li to holčička: To je princezna! Nebo to je manekýna... Grimasa nemá pohlaví, ale dospělí je už v tu chvíli vnímají, neboť oni vědí, co je to schované v plenkách.

Pak přichází předškolní období. Kluci se dozvídají, že nesmějí nosit růžovou a hrát si s panenkami, že ale na oplátku mohou zlobit, protože to jsou přeci kluci, ale nesmějí plakat, protože kluci nepláčou. Holčičky to mají na první pohled v něčem jednodušší, je jim toho více dovoleno (kalhoty, různé barvy, auta...), ale pokud si chtějí zasloužit lásku a respekt, musejí být hodné a poslušné. Zato však můžou plakat.

Pomocí genderových stereotypů pak řeší dospělí nejeden dětský spor. Poperou-li se dvě děti opačného pohlaví třeba o panenku, přiženou se a nabízejí chlapečkovi autíčko s poukazem, že panenky jsou pro holky.