Začíná to vlastně už v porodnici. Sestřičky, maminky a další příbuzní se naklánějí nad bezpohlavní, neforemný uzlíček zabalený v zavinovačce a když chlapeček udělá grimasu, rozplývají se: To je rozumbrada! Nebo to je starosta. Je-li to holčička: To je princezna! Nebo to je manekýna... Grimasa nemá pohlaví, ale dospělí je už v tu chvíli vnímají, neboť oni vědí, co je to schované v plenkách.

Pak přichází předškolní období. Kluci se dozvídají, že nesmějí nosit růžovou a hrát si s panenkami, že ale na oplátku mohou zlobit, protože to jsou přeci kluci, ale nesmějí plakat, protože kluci nepláčou. Holčičky to mají na první pohled v něčem jednodušší, je jim toho více dovoleno (kalhoty, různé barvy, auta...), ale pokud si chtějí zasloužit lásku a respekt, musejí být hodné a poslušné. Zato však můžou plakat.

Pomocí genderových stereotypů pak řeší dospělí nejeden dětský spor. Poperou-li se dvě děti opačného pohlaví třeba o panenku, přiženou se a nabízejí chlapečkovi autíčko s poukazem, že panenky jsou pro holky.

Socializace v rámci institucí je kapitola sama o sobě. Do školky jsem nechodila, a tak jsem se s reálným světem setkala až ve škole. Tam jsem poprvé s plnou vahou pochopila, že svět se mimo jiné dělí na muže a na ženy. A to když se nás paní učitelka ptala, co bychom rádi dělali, až budeme dospělí a naše přání pak hodnotila: To je pro kluka dobré povolání, to se nehodí pro holčičky. A jako bonus jsme se dozvěděli, že holčičky budou stejně hlavně maminkami.

Zdárně jsem vyrůstala v nijak zvlášť pohlednou slečnu, která se navíc ráda bavila o tématech, která holčičkám nepřísluší. A tak mi nemohlo uniknout, že něco dělám špatně. Tedy spíš, že něco je špatně. A nebyla jsem v tom sama. Kolem sebe jsem viděla ambiciózní dívky i neprůrazné chlapce, kteří se ne zcela hodili do toho, jak má takový ideální člověk-muž a člověk-žena vypadat. Ono to nevadí, když je vše ostatní kolem v pořádku, ale běda, když je ten chlapec ve třídě třeba neoblíbený a ještě ke všemu baba.

Zrovna tak dívka, která své snahy vyniknout jinak než krásou, něhou a ženským porozuměním umí používat uvážlivě, jistě nikoho neznechutí. Ale pokud to neumí a ještě je k tomu nedejbože ošklivá, pak je to všem jasné: zakomplexovaná mužatka. To je, prosím, taková předchůdkyně feministky.

To všechno jsem v dobách svého dětství bolestně vnímala, a tak mi feminismus se svými otázkami připadal jako spása z nebe. Konečně je tu prostor, abychom se mohli bavit o tom, jak které mechanismy fungují, proč tak fungují a co by se s tím dalo dělat.

A pak přišla devadesátá léta a pojem feminismus se začal skloňovat ve všech pádech. Je to prý taková lidskoprávní zhůvěřilost, kterou se nám snaží kdosi implantovat ze Západu. V Americe prý žalovala nějaká žena někoho za to, že jí pomohl do kabátu. Bacha na to! To by se mohlo přihodit i u nás, nedáme-li si pozor. Co na tom, že jsou zde skutečné problémy, které mnohé ženy i muži vnímají a bylo by navýsost užitečné, kdyby se o nich mohlo alespoň otevřeně mluvit, aniž by byl člověk obviněn z feminismu.

Argument proti feminismu, na který jsem narážela snad nejčastěji, byl poukaz na přirozenost. Protože chovat se žensky je přeci pro ženu přirozené. Kdybych neviděla, kolik úsilí musí společnost, rodina, škola vložit do toho, aby se stavu přirozenosti dosáhlo, snad bych tomu i věřila.

Přes četné výstřelky jednotlivých obhájců feminismu zůstává zřejmé, že se jedná o myšlenkový proud, který by měl napomoci ženám a mužům lépe žít své životy tak, aby si nemuseli na nic hrát. Chtělo by se říci, aby si mohli žít tak nějak přirozeně.

Jak jsem nabírala rozum, nemohla jsem si nevšimnout jedné zvláštní věci. Feminismus mé maminky se projevoval snad nejvíce tím, že nás ušetřila takové genderově nekorektní výchovy, ale například vařila dvě teplá (a dobrá!) jídla denně. Maminka mé kamarádky naproti tomu byla odpůrkyní feminismu, ale nevařila, nebo jen málo. Mělo mi to být už tehdy podezřelé.

Vyrostla jsem, měla děti, pak se i vdala: Peru, žehlím, uklízím, vařím, starám se o děti i o manžela, pracuji hlavně v noci, abych tím nikoho moc neobtěžovala. Padám na hubu, ale jsem feministkou! A dobře mi tak.