Ani se mi na to téma nechce psát, ale musím, nedá mi to. Kdybych se neozvala, připadala bych si jako zbabělá submisivní husa, která se nechává sprostě zakřiknout.

Česká televize na svém druhém programu nastoupila cestu společenské reflexe, prakticky každý den vysílá dokumenty a složitější publicistické pořady. Nevím, jestli to s těmi dokumenty dokonce trochu nepřehání v neprospěch dramatického žánru, ale dobrá, vždyť to trvá teprve třetí týden, na závěry je ještě brzy.

Soukromě i profesionálně se o dokumenty velice zajímám, pustila jsem si proto ve čtvrtek pořad Drnovické catenaccio režiséra Radima Procházky. Pořad, který se na příkladu absurdní existence vrcholového fotbalového klubu v obci Drnovice u Vyškova (a podobný příběh by se asi dal natočit o vesnici Blšany u Žatce, podnikání ve fotbale bylo vzkvétajícím oborem na konci osmdesátých a v devadesátých letech — dnes po něm zbyly pustnoucí obří stadiony ve vesnicích) vydává na „cestu do pravěku české ekonomické transformace.“ V dokumentu se mimo jiné popisuje manévr, kterému jsme si zvykli říkat „tunel“, i jinak byl zajímavý (i když nevím, proč autor celý vtip postavil na množství pravěkých příšer, myslím, že příšery českého rozkrádání nejsou zrovna pravěké, no ale dobrá).

Po skončení tohoto filmu následoval pořad v cyklu Ta naše povaha česká (ČT Ostrava), nazvaný Válka pohlaví. Šlo v něm o otázky rovnoprávnosti mužů a žen. O rovné příležitosti, o feminismus. V pořadu vystupovalo asi stejné množství mužů a žen — i když bych řekla, že mužů bylo víc, a prehistoričtí dinosauři, kteří mi v předchozím pořadu přebývali, by se zde uplatnili skvěle. Pod nedokázaným tvrzením, že ženy si u nás nemají na co stěžovat a naopak utiskují muže, se totiž skrývala půlhodina nehorázností a primitivismů, jaké v seriózním dokumentu neobstojí a do publicistiky snad ani nepatří.

Jedním z mluvčích byl misogyn Josef Hausmann, údajný spisovatel, autor Příručky mužského šovinismu. Další dva byli představitelé Strany práv mužů (jeden z nich Jiří Šolc), k nim přibyl sexuolog Radim Uzel a ještě jeden muž z Ústavu pro jazyk český, jehož jméno si nepamatuju.

Ženy reprezentovala Michaela Marksová-Tominová, Blanka Knotková, Zdenka Ulmannová, pár slov řekla Jiřina Šiklová.

Zábavnou vložku obstaraly záběry z komedie Dívčí válka Františka Ringo-Čecha.

Většina mužských mluvčích vystupovala demagogicky, na obranu mužů, údajně agresivně utlačovaných ženami a zejména jejich nároky na stejná práva a rovné příležitosti, používali sami velmi agresivní argumentaci (pokud se to tak vůbec dá nazvat). Ženy byly buď konsternované nebo dokonce defenzivní. Sexuolog Radim Uzel například říkal, že ženy týrají muže svým požadavkem na přítomnost muže u porodu, kde on je nerad a jenom tam překáží. Výrok zakončil humorně větou: Muž má být v hospodě! Možná by udělal muž lépe — a Radim Uzel určitě — kdyby se svými řečmi skutečně v hospodě zůstal a nevystupoval v televizi ani jinde na veřejnosti: co jiného se na to dá říci? (Blanka Knotková, orientalistka, řekla, že na takové úrovni se bavit nebude).

Mluvilo se pochopitelně o kvótách na zastoupení žen, které byly všemi muži (včetně Jiřiny Šiklové) odmítnuty, když ovšem předtím zástupci Strany práv mužů přiznali, že politické prostředí je soutěživé a že je ani na koleji nebavilo hrát mariáš jinak než o peníze. Jak se mají do takové společnosti dostat ženy v otevřené soutěži, pokud považují její pravidla za nepřijatelná, se nikdo nezeptal. Ve vládní Radě pro rovné příležitosti pánové postrádají mužské organizace, žehrají na to, že se do ní nedostali. Ženy odpovídaly, že se do rady mužská strana nehlásila s žádným konstruktivním programem. (V Radě vlády pro rovné příležitosti mužů a žen je třináct mužů!)

Takové řeči, jaké zněly v pořadu z cyklu Ta naše povaha česká, se vedou v nižších patrech všech společenství. S pravdou mají společného málo, skoro nic, a bývají důsledkem nějakých osobních zkušeností nebo zážitků (jak smířlivě poznamenala Michaela Marksová Tominová). Co mi však přišlo odporné, bylo neustálé opakování věty, že ženy a jejich organizace, a zejména studijní obor gender studies ukrádají z veřejných peněz a poskytují si různé služby a expertízy na úkor „obyčejného daňového poplatníka“. Michaela Tominová reagovala asertivně (a trochu defenzivně) vyčíslením, kolik prostředků mají ženské organizace ze státního rozpočtu a kolik z jiných zdrojů. Misogyn Josef Hausmann v několika variacích své udání zopakoval, a uspěl — v internetové diskusi k pořadu je nejvíc reakcí (bohužel souhlasných) právě na tyto výroky.

Pořad Romana Motyčky má v podtitulku otázku: Jsou muži největšími nepřáteli žen a ženy vykořisťované bytosti? Už takto formulovaný podtitulek je nesmysl a vůbec by neměl projít dramaturgií cyklu. Dokonce se mi ani nezdá, že by se u nás vedla „válka pohlaví“. Feminismus neříká, že muži jsou největšími nepřáteli žen, a je hloupé (a možná i nebezpečné) otázku takto podsouvat. Skutečně se ale vede spor o rovné příležitosti, o veřejnou podporu žen v rodině i v zaměstnání, o „právo na výklad světa“. Spor se vede o spravedlivější svět, v němž je vliv žen ve společnosti přiměřený jejich přínosu.

V anonci pořadu se píše, že „Dokument by se na problematiku rovnoprávnosti mužů a žen u nás chtěl podívat s nadhledem a dojít k tomu, že zdravý rozum zmůže daleko více než bezduchá nařízení a vyhlášky. V pořadu vystoupí renomovaní odborníci, psychologové, sexuologové, sociologové. Krátkou sondou do veřejného mínění bude anketa v ulicích.“ Nedívá se ale na věc s nadhledem, dívá se na ni z mužské hospody, jejíž hledisko výrazně převažuje nad postoji přítomných žen.

V pořadu zaznívají falešná tvrzení bez jakéhokoli autorského nebo redakčního komentáře (třeba obrazového), mluvčí říkají vyslovené hlouposti, jsou zaujatí, neznalí problematiky (jeden z nich pateticky volá: „Pořád si stěžujeme, že je málo žen v parlamentě, málo žen ve vládě (není tam žádná, připomínám já), a neříká se, že je málo starostek, tak vidíte, jak jsou ty ženské mocichtivé.“ Neříká, protože starostek je dost, a čím menší obec, tím větší pravděpodobnost, že má starostku. Jenomže místa starostek na malých obecních úřadech nepatří k vlivným. Zato je na nich vidět, že občané ženy ve vedoucích funkcích snesou, že je tam docela rádi volí, důvěřují jim. Nemůžou je však volit z kandidátek, kde se nevyskytují. A o to, aby se na nich vyskytovaly, musí — s prominutím — usilovat muži. Ušetří-li ženám námahu a ponížení z protivné fáze kariéry, kdy musí stále dokazovat, že jsou dobré, ba lepší, dají jim příležitost a slovo, může nastat fáze vzájemné spolupráce. Protože — a v tom má Jiřina Šiklová pravdu — české ženy jsou dost emancipované. Jen nejsou zvány do mužských klubů.

Anketa v ulicích jako obraz veřejného mínění je publicistická ubohost, to patří do pořadu Nikdo není dokonalý.

V celém pořadu o drnovickém fotbalu kromě bývalé starostky hájící školku nevystupovala ani jediná žena. Přitom šlo o obrovskou zpronevěru veřejných prostředků, za které nebylo pořízeno nic veřejně prospěšného. Suma, kterou ročně stojí všechny ženské aktivity, je zlomkem prostředků, které jdou například do fotbalu, nad katedrou gender studies nemusí létat vrtulníky a její studenty nemusí doprovázet kordony policistů a záchranka. Ženské organizace neničí veřejný majetek a troufnu si tvrdit, pan doktor Hausmann snad promine, nedopouštějí se násilí, jehož léčení stojí milióny z rozpočtu státu a zdravotních pojišťoven. Zákeřně podsouvaná otázka, kolik stojí ženské hnutí daňové poplatníky, je populismus spekulující s atmosférou současné vlády „úspor“.

Naše společnost je v současné době vysloveně protiženská. Je to dáno i vládní rodinnou a sociální politikou, pravicovým konzervativismem, který — úmyslně nebo bezděky, to nevím — vyhrocuje ženskou otázku „děti nebo kariéra?“ do neřešitelnosti, ačkoliv ta otázka by téměř nemusela být pokládána, kdybychom se dokázali otevřeně podívat na možnosti různé alternativní péče o děti. Pokud společnost dovolí různým reklamním šejdířům a bulvárním manipulátorům, aby převedli otázku dětství, výchovy, volného času, a také vzdělání a uplatnění do konzumentské roviny „ kolik za co se pořídí“, stává se ve skutečnosti protirodinnou a protiženskou. Odporně sobeckou a nekrofilní.

Veřejnoprávní televize na svém kulturním programu by neměla hrát takhle lacinou komedii. Autor Roman Motyčka vyrobil špatný, argumentačně odbytý a formálně primitivní pořad, hrající, jak už bylo výše řečeno, na nejnižší hospodské pudy (v internetovém hodnocení dostal pořad čtyři hvězdičky z pěti, předchozí dokument o fotbale jen tři a půl). A televize ho odvysílala v  atraktivním čase ve čtvrtek po jednadvacáté hodině večer. Jestli tohle má být ta reforma druhého programu, tak nevím.