S metaforami je vždycky potíž. Obsahují v sobě rozpor z podstaty. Mají dvojace živelnou povahu, protože ukazují, že skutečnost je vždy třeba zobrazit, přirovnat, zaklít — nikdy ji nelze bezprostředně uchopit, neboť v striktním hermeneutickém smyslu slova je i popis druhem metafory. Jazyk (lépe je to vidět na starých obrazných jazycích) je metaforický sám o sobě. V poslední době nám do vod levicové obraznosti vplula metafora „tekutosti“. Zdá se, že je synonymem všeho zlého. Václav Bělohradský mluví o „tekutém hněvu“, čímž míní hněv, který není schopen konstruktivního ideového sebe-vyjádření, Michal Hauser zase hovoří o „tekutém kapitalismu“, čímž míní, že soudobý kapitalismus se vyznačuje těkavostí, elastičností, „nomádským“ způsobem existence (další dnes rozšířená metafora), postmoderní rozplývavostí, která každou subverzivní verzi světa udusí v zárodku, protože ji jaksi samovolně do své tekuté a beztvaré existence nasaje a vstřebá.

Metafora tekutosti odkazuje k tekutinám, šťávám, k proudění, k pohybu, plynutí. Svým způsobem je to „ženská“ metafora. Lze ji číst také v ústředním pojmu francouzské feministické filosofie (kriticky čtoucí lacanovskou psychoanalýzu), v „subjektu v procesu“ a v celém feministickém „objevu těla“. Tak může být tekutost i metaforu tělesnosti, zakoušením vlastního těla v jeho neohraničenosti. Vzhledem k dějinné stigmatizaci je taková zkušenost součástí emancipačního étosu západní kultury. Ať již jde o menstruační cyklus, těhotenství nebo o prožitek orgasmu — zdá se, soudě podle toho, co o tom ženy reflektující filosoficky svoji tělesnost píší, že takto pojatá zkušenost ženství se pojí s tekutým, živelným, nestálým, pohyblivým, s vodou, mízou, krví, neohraničeností, nekonečnem. Pevné hranice vlastní tělesnosti ruší orgasmus, těhotenství a porod. Ženské tělo, na rozdíl od mužského (které takovou zkušenost může zakusit pouze v symbolickém řádu) zkušeností růstu jiného — vlastního života v sobě, se vynořuje ze sebe, vytéká, přelévá se, jeho pevné obrysy mizí, hranice se posouvají.

Udělejme teď malý skok a podívejme se, zda je současný kapitalismus skutečně tekutý, respektive jaká je symbolická povaha toho, co žijeme a kam směřujeme. Hra o metaforu je hrou o východisko i směr. Mám totiž obavu, že pokud by tomu tak bylo, museli bychom dojít k strašlivému závěru, že dnešní systém je vlastně živý, že je pravdivým projevem lidství v pohybu, protože člověk a jeho bytí je slovesné — tekuté. A opravdu, vše nasvědčuje, že neuchopitelnost a schopnost metamorfózy je specifickým projevem této pozdní doby. A přece je-li hlavním projevem tekutosti také prostupnost, pak cosi tato metafora nevyjadřuje, vždyť některé věci se ne a ne pohnout, téct, plynout. Pohyb kapitálu a osob nesměřuje ke světu bez hranic, ale naopak hranice ostře rýsuje, zdi oddělující chudé a bohaté, národy lepší a národy horší, státy bankrotující a státy prosperující, přizpůsobivá a nepřizpůsobivá etnika. Zde je rozpor. Z jedné perspektivy nic nestojí na místě, vše neustále chaoticky pulsuje, ale z druhé strany zde máme ideologickou řeč „škrtů“, opevňování soukromých impérií. Škrty škrtí, omezují, oddělují.