Žena, tekutost a potíže s jednou metaforou

Adam Borzič

Autor reaguje na sloupek Michaela Hausera feministickou bouří. Podle něj v symbolickém univerzu současného kapitalismu nic „žensky tekutého“ není. Naopak, je to stále tentýž příběh „bílého gentlemana“, který může mít otroky.

S metaforami je vždycky potíž. Obsahují v sobě rozpor z podstaty. Mají dvojace živelnou povahu, protože ukazují, že skutečnost je vždy třeba zobrazit, přirovnat, zaklít — nikdy ji nelze bezprostředně uchopit, neboť v striktním hermeneutickém smyslu slova je i popis druhem metafory. Jazyk (lépe je to vidět na starých obrazných jazycích) je metaforický sám o sobě. V poslední době nám do vod levicové obraznosti vplula metafora „tekutosti“. Zdá se, že je synonymem všeho zlého. Václav Bělohradský mluví o „tekutém hněvu“, čímž míní hněv, který není schopen konstruktivního ideového sebe-vyjádření, Michal Hauser zase hovoří o „tekutém kapitalismu“, čímž míní, že soudobý kapitalismus se vyznačuje těkavostí, elastičností, „nomádským“ způsobem existence (další dnes rozšířená metafora), postmoderní rozplývavostí, která každou subverzivní verzi světa udusí v zárodku, protože ji jaksi samovolně do své tekuté a beztvaré existence nasaje a vstřebá.

Metafora tekutosti odkazuje k tekutinám, šťávám, k proudění, k pohybu, plynutí. Svým způsobem je to „ženská“ metafora. Lze ji číst také v ústředním pojmu francouzské feministické filosofie (kriticky čtoucí lacanovskou psychoanalýzu), v „subjektu v procesu“ a v celém feministickém „objevu těla“. Tak může být tekutost i metaforu tělesnosti, zakoušením vlastního těla v jeho neohraničenosti. Vzhledem k dějinné stigmatizaci je taková zkušenost součástí emancipačního étosu západní kultury. Ať již jde o menstruační cyklus, těhotenství nebo o prožitek orgasmu — zdá se, soudě podle toho, co o tom ženy reflektující filosoficky svoji tělesnost píší, že takto pojatá zkušenost ženství se pojí s tekutým, živelným, nestálým, pohyblivým, s vodou, mízou, krví, neohraničeností, nekonečnem. Pevné hranice vlastní tělesnosti ruší orgasmus, těhotenství a porod. Ženské tělo, na rozdíl od mužského (které takovou zkušenost může zakusit pouze v symbolickém řádu) zkušeností růstu jiného — vlastního života v sobě, se vynořuje ze sebe, vytéká, přelévá se, jeho pevné obrysy mizí, hranice se posouvají.

Udělejme teď malý skok a podívejme se, zda je současný kapitalismus skutečně tekutý, respektive jaká je symbolická povaha toho, co žijeme a kam směřujeme. Hra o metaforu je hrou o východisko i směr. Mám totiž obavu, že pokud by tomu tak bylo, museli bychom dojít k strašlivému závěru, že dnešní systém je vlastně živý, že je pravdivým projevem lidství v pohybu, protože člověk a jeho bytí je slovesné — tekuté. A opravdu, vše nasvědčuje, že neuchopitelnost a schopnost metamorfózy je specifickým projevem této pozdní doby. A přece je-li hlavním projevem tekutosti také prostupnost, pak cosi tato metafora nevyjadřuje, vždyť některé věci se ne a ne pohnout, téct, plynout. Pohyb kapitálu a osob nesměřuje ke světu bez hranic, ale naopak hranice ostře rýsuje, zdi oddělující chudé a bohaté, národy lepší a národy horší, státy bankrotující a státy prosperující, přizpůsobivá a nepřizpůsobivá etnika. Zde je rozpor. Z jedné perspektivy nic nestojí na místě, vše neustále chaoticky pulsuje, ale z druhé strany zde máme ideologickou řeč „škrtů“, opevňování soukromých impérií. Škrty škrtí, omezují, oddělují.

Celý metaforický rejstřík současné kapitalismu stojí na vypjatém oddělování, na vymezování, na spoření, na střežení hranic. Je to řeč bílých „odpovědných“ mužů, kteří staví hráze proti moři dluhů, které chudí údajně zavinili vlastním plýtváním. Hrdinou naší doby může být „férový chlap, který maká“ (abych si vypůjčil vlastní charakteristiku bankéře Tůmy). Zadíváme-li se na módní mola posledních let, převládá černá, šedá a bílá, respektive fialová. Podívám-li se na symbolické univerzum současného kapitalismu, pak v něm nic „žensky tekutého“ nevidím. Naopak mám dojem, že teprve nyní se možná ukazuje, že i feminismus a emancipace byly „vstřebány“ falocentrickou civilizací, jejímiž metaforickými okruhy jsou nekontrolovatelný růst (zisku a moci nejbohatších) anebo neméně neomezené reformy — škrty (v peněženkách nejchudších). Stále je to ten samý příběh „bílého gentlemana“, který může mít otroky (Roman Joch).

Je snadné připsat tekutosti — pluralitě (postmoderní?) odpovědnost za současný stav věcí. Možná chce Michal Hauser a s ním spříznění autoři říci, že právě ona rozplývavost uplynulé dekády natolik oslabila našeho ducha, že se razantnímu nástupu„nové pravice“ nedokáže bránit. S tím by šlo souhlasit. Problém postmoderního dědictví ale vidím jinde. Vlastně v tom, že postmoderna nebyla a není dostatečně tekutá. Tolik velebená a zatracovaná postmoderní pluralita byla a je iluzorní. To zřetelně ukazuje nemastná neslaná unifikace, k níž globální kultura dospěla. („Všichni jsme individuality!“) Místo, aby se jednotlivé (osobní i komunitní) diskursy plodně pronikaly, místo, aby se vyjevovala „jinakost“ v setkání a byla vítána jako událost transcendence, vznikla beztvará „jinakost stejných“, zavládla mrazivá atomizace jiných/stejných mimo jiné/stejné. Tato digitální atomizace skutečnosti je odpovědná za nedostatečnou schopnost současného západního člověka čelit otrokářství nové doby, stojí za jeho rozpačitou angažovanost tváří v tvář nekontrolované a přebujelé hydře aspirující na světovládu.

Podhoubím této civilizační krize je i levicí vychvalovaná racionalita, svět měření, míry, čísel. Narkotické opojení technologií. Svět redukovaný na počitatelné. Jejím výrazem a výstupem je ignorování zeleně světa. Živého, organického, špinavého, tmavého, chaotického, nevědomého, iracionálního. Zelené vidění se vyvinulo jako podvědomá reakce na umělou mlhu simulaker. Postmoderní pluralitě chybělo reálné tělo. Tělo přelévající se v těla druhých, v tělesnost světa, proto mohl být tak snadno ignorován hlad zemí, které neměly to štěstí narodit se do šťastné a vyvolené třetiny světa. Solidarita je prožitek těla. Digitalizovaný čas, vizualizovaná ztráta těla v černé díře virtuálna, prostoje času, výpadky, lesk a zdání veřejného pohybu, který není odhalením, protože nemá co odhalit (hvězdný pel celebrit — každých patnácti minut) jsou v rozporu s pravdami těla, které se chce a potřebuje dávat a sytit, milovat a žít — s druhými, v druhých, pro druhé. Typickým projevem erotické svobody této epochy je pornografie — ztrácející žel i poslední zbytky pravé obscenity, která uvrhává hlavu mezi střepy nekonečna. Sexuální revoluce pouze ve virtálnu. Promarněná tělesnost. Promarněné vtělení, řekli by křesťané. A přece to, že zatím (alespoň v Evropě) nemučíme veřejně a oficiálně, ukazuje, že ne tak docela. Spravedlnost musí být erotická. Tělesná. Má růst ze soucitu, který je doslova sou-cítěním, sou-bytím. Jinak se snadno změní v popravčí saň.

Hauserovu volání po „mužném postoji“ rozumím, i touze po červeni Carravaggia i snu o univerzalitě, která by zřejmě musela rozbalit jakési hegelovské kouzlo po konci dějin. Opravdu je třeba ostrosti odvahy. Vzdoru. Jasně artikulovaného Ne. Toto ne však potřebuje své ano, svůj zdroj, svůj pramen. Nahlížím primárně tekutost neboli pluralitu konkrétních těl — slov coby možnost transcendence v konkrétním, nebo také mystiky radikální imanence, žel nerozpoznané a neuskutečněné. Nebo ještě jinak, abychom se ubránili novodobým kolonizátorům, potřebujeme vypěstovat kulturu srdečnosti, vzájemnosti, vzájemného prostupování. Potřebujeme tělem zakoušet, že nejsme sami.

Snad je v mém ostychu před ostrými („mužskými“) hranami univerzality skrytá i obava křesťana, který důsledně kontemploval tažení vlastní výlučné a univerzální identity dějinami, jehož výsledkem byla zcela konkrétní zmasakrovaná těla. Který reflektuje odstranění ženy z podílu na veřejné moci. Její tisícileté utiskování. Snad je v tom i zkušenost menšiny, poznaná na vlastní kůži.

Táňa Fišerová nedávno napsala, že se dnes zápasí i v našich duších. Občanský vzdor vůči pokusu odstranit demokracii a nahradit ji oligarchií musí vyrůstat z vědomí společného zájmu, solidarity vetkané do struktury samotného vědomí. Mezi jiným je dnešní zápas radikálního humanismu i zkouškou, zda se zkušenost ženy (přístupná i muži — básníkovi, řekla by Cioxous) stala součástí našeho světa.

Poslechněme si závěrem Hélène Cixous, vizionářku ženského psaní: „Jelikož ,ekonomie‘ ženských pudů je zázračná, není možné, aby se ženě, vezme-li si slovo, nepodařilo transformovat, ať již přímo či nepřímo, všechny směnné systémy, založené na mužské šetrnosti. Její libido bude mít za následek mnohem radikálnější politickou a sociální přeměnu, než jsme ochotni si připustit.“

Vezmou si dnes ženy slovo?

    Diskuse
    November 23, 2010 v 12.8
    Čtenář by mohl při povrchním čtení vidět článek jako jednostrannou obhajobu Borzičovy tekutosti proti Hauserově hranatosti. A mohl by přehlédnout tuto myšlenku: "Opravdu je třeba ostrosti odvahy. Vzdoru. Jasně artikulovaného Ne. Toto ne však potřebuje své ano, svůj zdroj, svůj pramen."

    Jsem s autorem článku přesvědčen, že "potřebujeme vypěstovat kulturu srdečnosti, vzájemnosti, vzájemného prostupování." Ať si to ostří bojovníci prohlásí klidně za zženštilost nebo za stařeckou sentimentalitu. Já zase tvrdím, že doktrinářský odpor proti postmoderní pokoře je vždy nebezpečný. I při sebeušlechtilejších záměrech směřují k tyranii a despocii.

    Pokládám se už dlouho za demokratického socialistu, zdědil jsem to asi od svých rodičů, kteří ještě za I. republiky a v krátkém poválečném období volili socialistické strany. Ale udělal bych vše proti tomu, kdyby někdo chtěl diktaturu kapitálu nahradit diktaturou osvícenské, racionální,pokrokové ideologie.
    November 23, 2010 v 14.41
    potíže s tekutostí?
    Ani po trojím čtením se nemohu zbavit dojmu tekutosti (slušnější synonymum mě nenapadá). Asi se vrátím k Hérakleitovi.
    - Ale možná tomu Michael Hauser rozumí a vysvětlí mi to, blbému čtenáři.
    November 24, 2010 v 10.0
    svět samozřejmě není redukovaný na počitatelné: jen někteří si ho tak redukují - mám pocit, že takoví lidé se zde na DR koncentrují.
    ostatně Stanislav Komárek druhdy napsal, že lidé většinou hojně hovoří o tom, čeho se jim nedostává, a věnují tomu nadměrnou pozornost: hloupí mluví o vzdělání, zločinci o pocitvosti a morálce, chudí o penězích, impotenti o sexu.
    AB
    November 24, 2010 v 11.30
    Panu Kopeckému
    Vážený pane Kopecký, nemusíte se ostýchat v souvislosti s mým textem používat i ostřejší slova, já to unesu. Chtěl jsem poukázat na problematičnost užívání jistých metafor. To, že mužská identita prochází změnou a že se v současnosti hledá, je pravda. A to text Michala Hausera dobře ukazuje. Přesto mám dojem, že nějaká nová podoba mužské identity se musí zrodit s dialogu s feminismem. Můj text se zrodil především z podivného pocitu, že veřejného diskursu mizí ženství...Ne, že by ženy nepsaly, nepublikovaly...ale kritický společenský potenciál feminismu zůstává nevyužit. Co se týče postmoderny, jsem vůči ní v mnohém také kritický, přesto pluralismus považuji za dobrý a nezbytný. Hérakleita se jistě vyplatí studovat - to s Vámi souhlasím.
    November 24, 2010 v 12.53
    Adamu Borzičovi
    („Tekutost“ v mé narážce neznamená nic jiného než mou rozladěnost nad tím, že se mi nelíbí Váš styl.)
    * S Hauserovým textem jsem si také nevěděl moc rady. Mj. proto, že nechápu, co má znamenat „mužská identita“. Identita mi prostě přijde jako módní slovo. Mluvit (jak to cituje Hauser) o tom, „že tradiční mužské a ženské vlastnosti jsou socio-kulturním konstruktem“ je buď banalita nebo nejasné odmítání skutečnosti, že mužské a ženské role prostě existují.
    * O čem se tedy mluvit určitě dá je mužská role (otec, učitel, ...). Tím už se před skoro padesáti lety zabýval např. Alexander Mitscherlich (Auf dem Weg zur vaterlosen Gesellschaft). Tedy otázky autority, výchovy a dospívání (výsledkem nezdařeného dospívání je infantilita - viz Neil Postman). Problém, který dobře znají všechny svobodné matky. Problém, který už desítky let známe v souvislostí s feminisací školství. Vnímáme, že tradiční role se „rozpadají“. Je ale bláhové domnívat se, že lze „vytvořit“ či „definovat“ nějaké „nové“.
    * Feminismus si nespojuji se ženstvím, ale spíše s jakousi jeho karikaturou. To, že se „gender studies“ dnes staly studijním oborem je zajímavé z hlediska otázky, nakolik to odráží rozpad tradiční společnosti, rozpad rodiny apod.
    - Normální ženská přece nemůže být ani náhodou feministkou (něco jiného byly sufražetky: šlo o volební právo). Proto jí např. nebyla Rosa Luxemburg, Hannah Arendt, Simone Beauvoir a mnohé další. Pokud bych (nerad) použil Vaší terminologie, nazval bych feminismus projevem ztráty ženské „identity“.
    * A kdy a jak bylo ve veřejné rozpravě přítomno „ženství“, pakliže podle Vás „mizí“?
    November 24, 2010 v 18.52
    Pane Kopecký
    Vzhledem k tomu, co jste napsal, je zcela zřejmé, že nevíte, co je to feminismus a feministické hnutí. Proto je těžké na Vaše názory jakkoliv reagovat...
    November 24, 2010 v 19.7
    "Normální ženská přece nemůže být ani náhodou feministkou"

    ehm...
    November 24, 2010 v 19.10
    Změna je život
    Třeba já jsem se dneska oholil. Pokud někdo napíše článek (o ženách?) s tolika cizími slovy a tak málo čísly, jsem asi schopen to i chápat. Ale skutečně takto lze i nějak konstruktivně myslet?

    BTW:http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=9064 :-)
    ??
    November 24, 2010 v 19.32
    přeji Vám hodně úspěchů
    v další diskusi.Maestro právě sdělil , že nechce ovlivňovat další diskusi na toto téma.tož tak.
    November 25, 2010 v 1.14
    Děsí mne středověké předsudky u českých možná intelektuálů, kteří se občas prezentují jako levicoví. Chápal bych je u pravičáků. U nich je to principiálně tak, že bohatý, silný bílý muž má vládnout, i když to vždy všechno rovnou nevybalí. Levice není NIČÍM, pokud není emancipačním programem. Pokud stoupenci levice nebudou stoupenci emancipace zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, žen proti nelegitimní nadvládě mužů, sexuálních menšin vůči bezohledné a necitelné většině, národnostních menšin proti imperiálnímu nacionalismu, je to jen hra na levici. Takto levicoví dokázali být i fašisté a nacionální socialisté. Věta "Normální ženská přece nemůže být ani náhodou feministkou" je otřesným svědectvím zdejší zaostalosti a nekulturnosti.

    Jsem rád, že se Adam Borzič ozval. Nenapsal to stylem vulgárního žurnalismu, ale jako krátký, leč náročný esej. Je to ukázka ani ne tak "konstruktivního" (tedy vlastně inženýrského) ale organického myšlení. Snad se diskutující vyrovnají se slovy přejatými do češtiny z cizích jazyků. Bez nich by dnešní čeština nebyla úplná. Jak nám připomínají lingvisté, patří k nim i slova škola, tabule, kostel, republika, banka, šunka, nudle, pytel, truhla, haléř, mince, plotna, punčocha, okres, ba i vzor, nápěv, náčelník, vesmír a mnoho dalších. Je ostatně možné se pokusit zvládnout českou slovní zásobu ve větší šíři.
    + Další komentáře