Až donedávna se zdálo, že žijeme v patriarchální společnosti, v níž je žena podřízena muži a své podřízení přijímá. Rozhodující jsou tzv. mužské vlastnosti, a žena, která chce dělat kariéru, si je musí osvojit. Příkladem je železná lady Thatcherová, která jako by ovládla patriarchální britskou společnost tím, že byla tvrdším politikem než její mužské protějšky. Žena vládla, ale byl to zvláštní návrat matriarchátu: byl to matriarchát, který byl pouhým vystupňováním patriarchátu, či lépe, byl to matriarchát, který obnovil patriarchát, jenž už začal slábnout vlivem sociálního státu a antiautoritářské vlny šedesátých let. Žena obnovila aspoň některé rysy patriarchální společnosti, které se v šedesátých letech jevily jako věc minulosti. Nešlo ovšem o obnovení tradiční autority, nýbrž o změnu postoje vůči neprivilegovaným a o odhodlání vést válku (válka o Falklandy). Neústupnost, zavádění asociálních reforem, označení odborů jako vnitřního nepřítele, to vše bylo spojeno s vládou ženy.

To svědčí o tom, že se už nedá hovořit o ženských a mužských vlastnostech. Mnozí muži se ve srovnání se ženami jako byla železná lady jeví jako příliš zženštilí. Některé ženy vystupují jako bytosti, které od slabých mužů přejímají štafetu a obnovují mužské vlastnosti. Ženy občas zachraňují „mužství“ (tzv. zmužilost) a muži občas „ženství“. Neznamená to nic jiného, než že se rozpadá tradiční vymezení mužského a ženského principu, jak o tom ve svém komentáři Kalich a meč psala Alena Zemančíková. Vzniká jakési smíšení mužského a ženského, které se dá považovat za potvrzení radikálního feminismu, jenž ukazuje, že tradiční mužské a ženské vlastnosti jsou socio-kulturním konstruktem.