Až donedávna se zdálo, že žijeme v patriarchální společnosti, v níž je žena podřízena muži a své podřízení přijímá. Rozhodující jsou tzv. mužské vlastnosti, a žena, která chce dělat kariéru, si je musí osvojit. Příkladem je železná lady Thatcherová, která jako by ovládla patriarchální britskou společnost tím, že byla tvrdším politikem než její mužské protějšky. Žena vládla, ale byl to zvláštní návrat matriarchátu: byl to matriarchát, který byl pouhým vystupňováním patriarchátu, či lépe, byl to matriarchát, který obnovil patriarchát, jenž už začal slábnout vlivem sociálního státu a antiautoritářské vlny šedesátých let. Žena obnovila aspoň některé rysy patriarchální společnosti, které se v šedesátých letech jevily jako věc minulosti. Nešlo ovšem o obnovení tradiční autority, nýbrž o změnu postoje vůči neprivilegovaným a o odhodlání vést válku (válka o Falklandy). Neústupnost, zavádění asociálních reforem, označení odborů jako vnitřního nepřítele, to vše bylo spojeno s vládou ženy.

To svědčí o tom, že se už nedá hovořit o ženských a mužských vlastnostech. Mnozí muži se ve srovnání se ženami jako byla železná lady jeví jako příliš zženštilí. Některé ženy vystupují jako bytosti, které od slabých mužů přejímají štafetu a obnovují mužské vlastnosti. Ženy občas zachraňují „mužství“ (tzv. zmužilost) a muži občas „ženství“. Neznamená to nic jiného, než že se rozpadá tradiční vymezení mužského a ženského principu, jak o tom ve svém komentáři Kalich a meč psala Alena Zemančíková. Vzniká jakési smíšení mužského a ženského, které se dá považovat za potvrzení radikálního feminismu, jenž ukazuje, že tradiční mužské a ženské vlastnosti jsou socio-kulturním konstruktem.

Když si odmyslíme patriarchální pozadí starozákonního mýtu o stvoření ženy (žena jako tělo z těla muže), pak by se dnešní smíšení mužského a ženského dalo asi nejlépe vyjádřit slovem „mužena“, novotvarem vytvořeným českými překladateli Bible, který měl vystihnout sepětí mužského a ženského živlu v hebrejském výrazu íš (muž) a íššá (žena). Nežijeme v dobách patriarchátu ani matriarchátu, nýbrž v období mužen, v němž mizí muži i ženy a místo nich přibývá lidí, kteří jsou smíšeninou obojího.

To ovšem souvisí s celkovým rozpouštěním hranic a rozdílů (mezi vysokým a nízkým, vnitřkem a vnějškem, normalitou a perverzí…), jež je tak typické pro postmodernismus, „kulturu“ současného tekutého kapitalismu. Je v tom pozoruhodný paradox. Ti, kteří spojují různé formy emancipačního zápasu s podkopáváním pevných identit (od identity muže a ženy jako u určitých vlastností až po ideu Evropy s jejími specifickými rysy), vlastně dělají to, co dnešní kapitalismus s jeho neustálým narušováním všeho pevného, s jeho přesuny produkce, zboží, pracovní síly, se zkapalněním zažitých norem jednání. Sám dnešní kapitalismus už vše rozrušuje a uvádí do pohybu.

Proto je na čase začít uvažovat jinak. Nejde o to jednoduše se vrátit ke starým dobrým pojmům jako je mužství, ženství, národ, Evropa, neboť ty jsou už vytržené ze svého původního terénu, a bezprostřední návrat k nim je svého druhu podvod. Spíše je zapotřebí začít tyto věci vytvářet na pozadí postmodernismu, tedy jako protest proti současnému tekutému kapitalismu. Rozdíl mezi konzervativním a emancipačním přístupem je pak v tom, že emancipační přístup nezakrývá, že tyto věci jsou vždy do určité míry konstruktem. Mužství ani ženství není soubor „přirozených“ vlastností muže a ženy. To ale neznamená, že to jsou pouze relikty minulosti, od nichž se máme konečně osvobodit. V dnešní situaci se naopak takové vlastnosti jako je pevnost charakteru, stálost cílů nebo důslednost stávají formou odporu.