O televizní minisérii Božena, jakož v té souvislosti i o Boženě Němcové a jejím manželu Josefovi, bylo napsáno mnoho ještě dřív, než čtyřdílná série vůbec dospěla do svého konce. Na začátku svého zamyšlení nad tím, co (snad) ještě probráno nebylo, prohlašuji, že tohle psaní o seriálech, z nichž jsme viděli sotva půlku, a o knížkách, které jsme nečetli, považuji za velký nešvar. Doufám, že to je jen příznak covidového nedostatku pestrých témat, i když samo téma Božena Němcová tím získalo mimořádnou publicitu.

Samotný fakt, že se současný tvůrčí tým scenáristek Martiny Komárkové a Hany Wlodarczykové a režisérky Lenky Wimmerové pustil v širším záběru do životního a tvůrčího příběhu Boženy Němcové, zasluhuje uznání. Potvrzuje, že televize veřejné služby je schopna vyslovit se k zásadním otázkám naší národní existence v moderním duchu. Je to drahé, ale nikdo jiný to za ni v takovém společenském dosahu neudělá. Teď je to tedy vykonáno.

Česká televize se k věci v tomto případě postavila s péčí: dala na svém webu k dispozici v podobě doplňujících „přídavků“ i rozvedení řady témat, jichž se inscenace dotýká, přizvala k jejich vysvětlení obě scenáristky spolu s experty z oboru literární historie, historie každodennosti, dějin medicíny a dalších příslušných oborů. Seriál se tak stal pomůckou k pochopení doby a jejích poměrů, konvencí i progresivních výpadů — pomůckou doslova „pro školu i dům“.

Sám seriál ovšem není míněn jako didaktická pomůcka, má totiž vysoké umělecké ambice. Nabízí se tedy otázka, proč vlastně nemohl mít víc dílů a zpracovat nedoslovená témata ve svém dramatickém rámci.

Teprve po zhlédnutí všech čtyř dílů divák ocení průběžnou hru s motivy, například s motivem krve: od panenské krve, kterou vypírá Božena z prostěradla po svatební noci přes krev při porodu až k působivému momentu, kdy se Božena miluje se studentem Hanušem Jurénkou a na plátěné košili se objeví krvavé skvrny, které Jurénku vylekají, Božena je však ignoruje. A nakonec až k momentu, kdy Dora hází do kýble krvavé vložky už na smrt nemocné matky a sama Božena se v domácím nepohodlí usazuje do sedací koupele. Celý život žena pere krvavé hadry, doslova i obrazně.

Motiv kanárka v kleci je průběžnou metaforou rodiny z pohledu Josefa Němce. Obraz je celkem jednoduchý, ale všimněme si: na konci (Božena je už mrtvá) jsou dvířka klícky otevřená, ale kanárek je stále uvnitř: teď teprve se může Josef Němec starat podle svých představ (což také udělá, o Boženinu pozůstalost se opravdu postará).

Zkouška z interpretace

V prvním díle mě zaujal i moment, kdy se Božena u Magdalény Dobromily Rettigové přihlásí o to, že zastoupí doprovázející klavíristku, ale moc jí to nejde. Přesto nepoleví a sebevědomě dohraje. Tenhle obraz vysokého, až neopodstatněného sebehodnocení o Boženině povaze rovněž vypovídá decentně i s jistým humorem. Kdo si všimne na počátku, dočká se v dalších dílech rozvinutí. Člověk má ale pocit, že se film skládá právě ze soustavy metafor bez dostatečného dějového propojení, a stává se tak takovou zkouškou z interpretace. Což je vzhledem k seriálové přetržitosti problém.

Tělesné a fyziologické scény jsou naopak zatíženy přílišnou doslovností: ukřičených těžkých porodů jsme už viděli stovky a rovněž scény soulože jsou v prvních dvou dílech, ještě s mladou Boženou Anny Kameníkové, zbytečně explicitní. Pro Boženino sexuální vyzrávání (poznamenané čtyřmi rychle po sobě jdoucími porody) je nakonec důležité to, že oproti bezohlednému sexu s Němcem, který jej považuje za své právo a její manželskou povinnost, je milování s jemnějším a mladším básníkem Nebeským momentem prozření. To, jak Němec ženu ubíjí sexuálním nárokem, patří dnes do klasifikace znásilnění.