O televizní minisérii Božena, jakož v té souvislosti i o Boženě Němcové a jejím manželu Josefovi, bylo napsáno mnoho ještě dřív, než čtyřdílná série vůbec dospěla do svého konce. Na začátku svého zamyšlení nad tím, co (snad) ještě probráno nebylo, prohlašuji, že tohle psaní o seriálech, z nichž jsme viděli sotva půlku, a o knížkách, které jsme nečetli, považuji za velký nešvar. Doufám, že to je jen příznak covidového nedostatku pestrých témat, i když samo téma Božena Němcová tím získalo mimořádnou publicitu.

Samotný fakt, že se současný tvůrčí tým scenáristek Martiny Komárkové a Hany Wlodarczykové a režisérky Lenky Wimmerové pustil v širším záběru do životního a tvůrčího příběhu Boženy Němcové, zasluhuje uznání. Potvrzuje, že televize veřejné služby je schopna vyslovit se k zásadním otázkám naší národní existence v moderním duchu. Je to drahé, ale nikdo jiný to za ni v takovém společenském dosahu neudělá. Teď je to tedy vykonáno.

Česká televize se k věci v tomto případě postavila s péčí: dala na svém webu k dispozici v podobě doplňujících „přídavků“ i rozvedení řady témat, jichž se inscenace dotýká, přizvala k jejich vysvětlení obě scenáristky spolu s experty z oboru literární historie, historie každodennosti, dějin medicíny a dalších příslušných oborů. Seriál se tak stal pomůckou k pochopení doby a jejích poměrů, konvencí i progresivních výpadů — pomůckou doslova „pro školu i dům“.

Sám seriál ovšem není míněn jako didaktická pomůcka, má totiž vysoké umělecké ambice. Nabízí se tedy otázka, proč vlastně nemohl mít víc dílů a zpracovat nedoslovená témata ve svém dramatickém rámci.

Teprve po zhlédnutí všech čtyř dílů divák ocení průběžnou hru s motivy, například s motivem krve: od panenské krve, kterou vypírá Božena z prostěradla po svatební noci přes krev při porodu až k působivému momentu, kdy se Božena miluje se studentem Hanušem Jurénkou a na plátěné košili se objeví krvavé skvrny, které Jurénku vylekají, Božena je však ignoruje. A nakonec až k momentu, kdy Dora hází do kýble krvavé vložky už na smrt nemocné matky a sama Božena se v domácím nepohodlí usazuje do sedací koupele. Celý život žena pere krvavé hadry, doslova i obrazně.

Motiv kanárka v kleci je průběžnou metaforou rodiny z pohledu Josefa Němce. Obraz je celkem jednoduchý, ale všimněme si: na konci (Božena je už mrtvá) jsou dvířka klícky otevřená, ale kanárek je stále uvnitř: teď teprve se může Josef Němec starat podle svých představ (což také udělá, o Boženinu pozůstalost se opravdu postará).

Zkouška z interpretace

V prvním díle mě zaujal i moment, kdy se Božena u Magdalény Dobromily Rettigové přihlásí o to, že zastoupí doprovázející klavíristku, ale moc jí to nejde. Přesto nepoleví a sebevědomě dohraje. Tenhle obraz vysokého, až neopodstatněného sebehodnocení o Boženině povaze rovněž vypovídá decentně i s jistým humorem. Kdo si všimne na počátku, dočká se v dalších dílech rozvinutí. Člověk má ale pocit, že se film skládá právě ze soustavy metafor bez dostatečného dějového propojení, a stává se tak takovou zkouškou z interpretace. Což je vzhledem k seriálové přetržitosti problém.

Tělesné a fyziologické scény jsou naopak zatíženy přílišnou doslovností: ukřičených těžkých porodů jsme už viděli stovky a rovněž scény soulože jsou v prvních dvou dílech, ještě s mladou Boženou Anny Kameníkové, zbytečně explicitní. Pro Boženino sexuální vyzrávání (poznamenané čtyřmi rychle po sobě jdoucími porody) je nakonec důležité to, že oproti bezohlednému sexu s Němcem, který jej považuje za své právo a její manželskou povinnost, je milování s jemnějším a mladším básníkem Nebeským momentem prozření. To, jak Němec ženu ubíjí sexuálním nárokem, patří dnes do klasifikace znásilnění.

Toho, co chce dílo prostřednictvím obrazů Boženiných sexuálních prožitků sdělit, lze docílit i méně doslovným zobrazením. Nakonec zásadní je, že její poměr s Nebeským je pro ni poznáním, že opravdu existuje i jiná podoba lásky, zatímco pro Němce jde o naprostý převrat vztahu. Důležité ale je, že to překonají. Co Božena v životě a v lásce hledá je — opět ve zkratce — vyjádřeno tím, jak jsou ve filmu zobrazeny další její milostné vztahy, postupně stále více vedené touhou po souznění. Krvavé „milování o život“ se studentem Jurénkou už drasticky nepůsobí.

Ve třetím pokračování je Božena viditelně vyčerpaná a strádající nemocí. Mateřství — a samozřejmě přijetí do společnosti a první literární úspěchy — jí ovšem také dodává suverenity, upevňuje osobnost. Ve třetím dílu jako by se tvůrkyně rozhodly předvést najednou všechno, co Božena dělala nešikovně, špatně, kde se pod praporem vlastenectví povyšovala nad běžnou měšťanskou společnost, zvláště pak v Domažlicích.

Ale ona v těch Domažlicích a pak i ve Všerubech udělala spoustu dobrých věcí — sesbírala množství příběhů a národopisného materiálu. K tomu musela dobře vycházet s obyčejnými lidmi, mluvit s nimi. O tom se v třetím dílu nedozvíme nic. Vidíme ale, že si byli s Němcem v něčem podobní, ani on neměl příliš citu pro soužití s místními, jak byl na jedné straně neúplatný, tak byl na druhé straně tvrdý, vyhrožoval a vytvářel konflikty.

V rozhovorech se scenáristkami, hercem i literární historičkou se nám neustále připomíná, že Němec byl výborný vlastenec. Ale vypadá to spíš tak, že byl vlastenecký omezenec, který pro svoji věc neuměl udělat nic jiného než skandál. S Boženou při sobě drželi, ale nepomáhali si. Schopnost rovného soužití s obyčejnými lidmi vidíme v inscenaci až po příjezdu do Uher, když Božena tančí s cikánskou kapelou (a Němec celkem zálibně přihlíží). A to je, s odpuštěním, kýč.

Z nespokojenosti s takovým obrazem Boženy Němcové jsem si četla její Obrazy z okolí domažlického a žasla, jak skvělé jsou to reportáže, jak živým jazykem a s jakou empatií jsou napsané, kolik mají vtipu ve vyjádření vlasteneckého podtextu. V jedné z nich například staví chodský lidový tanec proti německému Jahnovu turnérství a její postoje nejsou vůči venkovskému lidu buřičské, naopak pěkně konzervativní. Božena Němcová byla skvělá publicistka, i když jí takové uplatnění nestačilo. Byla v tomto ohledu o sto let starší sestrou Mileny Jesenské (s níž měla ostatně podobné osobní vlastnosti).

Některé zkratky se autorkám výborně podařily (Němcová v salóně × Němec v hospodě, Božena ovšem pro samý salón zapomene na svoji umírající přítelkyni Bohuslavu Rajskou). Třetí díl je k Boženě nejkritičtější, v něm také vidíme její odtažitý vztah k Doře, který jí divák má za zlé nejvíc (alespoň já tedy ano).

Božena — Bettina — George

Božena Němcová, jak poznamenala v doprovodných doplňcích na webu Milena Lenderová, nepředběhla svou dobu, nýbrž byla jejím produktem i odrazem. Ve filmu má na psacím stole portrét George Sandové a chvalkovický písař jí doporučuje k přečtení Goethova Werthera. Němcová ho četla a nevěděla přitom, že jí podobným zjevem byla v předchozí generaci v Německu dosud žijící Bettina Brentano, provdaná von Arnim. Ta také usilovala někdy až pohoršlivě o známost a vztah se slavnými muži (a byli slavnější než ti Boženini, Goethe a Beethoven, a kde Božena Němcová prozpěvuje s revolucionářem Fričem, setkává se Bettina von Arnim s mladým Karlem Marxem).

I ona ve své ctižádosti přestřelovala, takže po konfliktu se svou manželkou Christianou se s ní Goethe odmítl dál stýkat, i ona si hodně vymýšlela. Také ovšem přinutila pruského krále k sociální podpoře obyvatel Berlína zbídačelých cholerou, a použila k tomu literatury tak, že její požadavek nebylo možné odmítnout: svou analýzu — dialog o strádání chudiny nazvala Tato kniha patří králi. A Boženin idol, George Sandová, nejen že opustila svého manžela a rozvedla se s ním, ale udržovala poměry a přátelství s nejskvělejšími uměleckými osobnostmi své doby.

Ano, ale Bettina von Arnim, rozená Brentano, která tak ráda sedala Goethovi na kolenou, byla z mimořádně bohaté rodiny. Žila se svým mužem částečně v odděleném manželství, on na zámku Wiepersdorf, ona v Berlíně, ale v aristokratických kruzích to nebylo nijak vzácné. Pokud se jí podařilo společnost urazit, neznamenalo to pro ni existenčně žádné ohrožení. George Sandová byla šlechtična.

Božena, původem z českého venkova, narážela na český provincialismus (jak to především zajímalo dramatičku Lenku Lagronovou v její hře Jako břitva (Němcová), hrané před časem v Národním divadle.) Co však Boženu drtilo ze všeho nejvíc, byla hmotná nouze, nejen její, ale v zásadě celé české vlastenecké společnosti.

Hraběnka Kounicová se k ní mohla zachovat mnohem velkoryseji, nebyla žádná hanba být vydržován aristokracií (žil tak i Beethoven), ale česká spisovatelka této česky vlastenecky smýšlející aristokratce za větší vydání nestála. Byla vdaná, měl se o ni postarat manžel: to situaci komplikovalo. V té souvislosti je třeba také připomenout, že Božena se kromě do těch Ďarmot za hranice Čech nepodívala, nebyla ani v rodné Vídni, ani v Mnichově, kam chtěla poslat své syny na malířskou akademii, Praha pro ni byla středem světa, i když se zajímala o všechno.

Hodně se napsalo a řeklo o potřebě shodit Boženu Němcovou z piedestalu národní mučednice a trochu očistit Josefa Němce. Já ale myslím, že obojí už se stalo v dostatečné míře. Já například, ročník 1955, jsem se nic takového o Boženě Němcové neučila. Důležitější je v dramatické podobě reflektovat otázky emancipace tvůrčí a pracující ženy na pozadí národně se emancipující společnosti, konfrontovat společenské ambice s každodenními poměry. Božena Němcová raději psala, než by prala: no a co? Její společensky stejně postavené měšťanské vrstevnice rovněž nepraly, měly k tomu pradleny.

Josef Němec se nedokázal zbavit konvence, že žena je muži služkou, zacházel tak i se svou dcerou. Božena mu pomáhala, ale rovnoprávně: vydělávala také. Reálné řešení by jejich situace mohla mít pouze tehdy, kdyby i Němec dokázal překročit konvence. Někteří jeho současníci to dokázali. Bití a spílání řešení přinést nemohlo.

Nedlouho po Boženě Němcové (a v Evropě i před ní) se v literatuře a dramatu ukazuje, kam vede zacházení s ženou jako s majetkem (Mrštíkové: Maryša), jako s hračkou (Ibsen: Nora), jako se statusově nižší bytostí (Preissová: Gazdina roba). Objevuje se i žena pracující (sestry Bronteovy) a umělecky nadaná (Sandová). Neudržitelnost dosavadního nahlížení vztahů mezi mužem a ženou vyvolává nutnost znovu si položit otázku, jak spolu máme žít v soudobé společnosti.

V Němcové době vychází Paní Bovaryová i Anna Karenina, Sandová píše Valentinu a Consuelu, uvádí do literatury venkov. Ženou, která má povznést národ a ukázat mu jeho lid jako sílu, která je toho schopna, byla ale mezi všemi jen Božena Němcová, jejíž život byl mnohem svobodomyslnější než postavy jejích příběhů. V tom je opravdu jedinečná. A jazyk, v němž píše, bohužel kulturní Evropa neovládá.

Muž své doby?

Literární historička Magdaléna Pokorná podrobně prozkoumala osobnost Josefa Němce a našla pro něj výklad i sympatii. Jistě, i on byl obětí poměrů, bývalý voják, naprosto nepřipravený na šikanu v zaměstnání a ještě méně připravený na to, že může vůbec být taková žena jako jeho Barbora. Z jeho dopisů vyplývá, že ji bral vážně, že si jejího národního a literárního díla cenil. Jistě by Boženu mnohem víc obdivoval, kdyby nebyla jeho v mnohém ohledu nepořádnou manželkou. Jeho chování v posledních letech Boženina života je ale neomluvitelné, jeho necitelnost k její nemoci, tvrdost k dětem, vulgarita, v níž slyšíme vojenský slovník.

Omluva pro to není, přesto však člověk před sebou vidí muže lapeného osudem, který prohrál svůj život po všech stránkách, nedokázal uživit rodinu ani „zkrotit“ ženu, který nakonec ve své vlastenecké společnosti neznamenal nic. A měl to za zlé ženě, jíž zkazil život, aniž to chtěl. Můžeme to pochopit (v mém případě nikoli odpustit), ale překvapilo mě, kolikrát jsem se v různých článcích kolem seriálu dočetla, že to, jak se Němec choval, bylo vlastně normální, že se tak muži v jeho době chovali.

Z jiných zdrojů o životech v té době ale víme, že rozhodně ne všichni, byl to spíše důsledek jeho jakési represivní povahy. Zpráva o tom, jak si muži v době, o níž je řeč, představovali domácí provoz, se ovšem nachází v Máchových denících: v tomto ohledu si byl rozevlátý romantik s přízemním úředníkem podoben.

Musíme si na závěr položit otázku, co chtěl seriál, který se literárnímu dílu Boženy Němcové téměř nevěnuje, sdělit. To, že jí z byl dobových radostí života (cestování, opera, hostiny, lázně, kam se sjíždějí významné osobnosti atd.) dopřán jen krátký skromný pobyt v provinčních Františkových Lázních, stojí za připomenutí. Že bez vlastního příjmu a vlastního pokoje spisovatelka nemůže dostát nárokům a očekáváním, která se k ní upínají, je jasně ukázáno. Že byla Božena Němcová krásný květ, který mohl rozkvést do ještě větší krásy a síly, kdyby rostl v lepších podmínkách, je smutně očividné.

A tak když se člověk nad současným dílem tří nadaných a sebevědomých žen, jejichž přemýšlení nad tématem je z minisérie patrné (v některých momentech až příliš), zamyslí, musí si také uvědomit, jak jsme se jako společnost od těch dob posunuli. Příběh Boženy Němcové v tomto podání je i příspěvkem do aktuální debaty o budoucnosti našich emancipačních ideálů.

Vidíme, že právo národa je neoddělitelné od práva člověka na slušné hmotné zajištění a od emancipačního práva ženy a dětí, jinak řečeno že prospěch společnosti musí být spojen s péčí o prospěch každého jedince. A také že velké osobnosti podávají velké výkony, ale také dělají velké chyby. Škoda jen, že v seriálu Božena bylo ze strany Boženy Němcové vidět víc těch chyb než výkonů.