Budoucí prezidentka

Alena Zemančíková

Zkusme si představit, jaké by to bylo, kdyby po všem přehlížení, necitlivosti, zášti a zlobě vystřídala pány na Hradě žena, která by měla světový rozhled, ctila kulturu a umění, byla sociálně citlivá a ohleduplná k přírodě i ostatním.

Budoucí prezidentka by měla častěji vycházet z komnat a sálů mezi lid, z Hradu do podhradí. Foto FB Pražský hrad - Kancelář prezidenta republiky

Přemýšlím o tom od doby, kdy se ministryní práce a sociálních věcí stala Jana Maláčová. Od chvíle, kdy zcela nepřijatelně prohlásila, že rodiny, jejichž děti mají nedostatečnou školní docházku, by měly být sankcionovány odnětím sociálních dávek.

Napadlo mě tenkrát, že ta sympatická žena sociálně demokratického přesvědčení, vzdělaná na zahraničních univerzitách, ví bohužel jen velmi málo o každodenní situaci lidí trpících vážnými sociálními problémy. Uvědomila jsem si, že to je pro výkon její funkce a úspěch v ní nemalý problém. A tak jsem přemýšlela, čím by se měla vyznačovat budoucí prezidentka.

Naše prezidentka: hodnotově založená a sociálně ohleduplná

Přála bych si, aby prezidentka České republiky — až se jí jednou dočkáme, znala život obyvatel naší země z nejrůznějších stran a perspektiv: aby věděla, že docházka do školy se netýká jen dětí malých, které tam můžeme dovést za ruku, ale také teenagerů, kteří prostě těsně před školou zahnou za roh, když budou chtít.

Přála bych si, aby věděla, že vyloučené lokality nevznikají jen tak a často na nich někdo špinavě vydělává; aby pro ni bylo samozřejmé, že práce má být ceněná, i když třeba není moc produktivní, a že kultura je to cenné, co tu po nás zbude. A v neposlední řadě rozuměla, že příroda není jen ekonomický zdroj.

Taky bych si přála, aby naše prezidentka nebyla kvalifikací a kariérou ekonomka. Ekonomové — později už ani ne profesí, ale jistým způsobem myšlení — seděli v prezidentském křesle šestnáct let. Během nich předvedli, jak málo imunní jsou proti působení všemožných globálních podnikatelů a podniků, jak naslouchají jejich zájmům, které — jak jsme měli mnohokrát možnost vidět, jsou se zájmy občanů často v rozporu. Ekonomové ať rozhodují o ekonomice; reprezentace země by měla náležet osobnosti s širším rozhledem, opřeným méně o čísla a více zakotveným hodnotově.

Od ženy, která by se měla stát prezidentkou, bych očekávala, že se nejen explicitně přihlásí k odkazu významných žen minulosti naší země a pokusí se rozšířit národní panteon nejen o mučednice a světice, ale o ženy různé, činné, třeba i politickou a myšlenkovou většinu znepokojující. A vhodně přitom zdůvodní, proč si jich váží. Sama si takový seznam mimořádných žen vedu a zajímalo by mě, do jaké míry by se shodoval se seznamem prezidentské kandidátky.

Přála bych si rovněž, aby prezidentka stála na straně rodiny — ale nikoli tak, jak to činí agresivní Giorgia Meloniová v Itálii nebo Marine Le Penová ve Francii. Naše česká prezidentka by měla samozřejmě podporovat rodinu jako společenství lidí, kteří si vzájemně poskytují zázemí, oporu a mohou se na sebe spolehnout ve všech zásadních chvílích svého života.

A měla by do tohoto pojetí zahrnout rodiny stejnopohlavních párů a jejich děti, ať už vlastní nebo adoptované, osvojené či přichýlené. Prezidentka by neměla pěstovat a sama se podřizovat pokrytectví a nelidskému bezpráví, které se snaží upírat rodinu někomu, kdo po ní touží.

Naše prezidentka: ekologicky citlivá s kulturním a politickým rozhledem

Přála bych si také, aby naše budoucí prezidentka byla jednoznačně pro ochranu životního prostředí. Ale nejen v politickém smyslu ochrany klimatu, ale aby rozuměla zájmům přírody. Aby ji zahrnovala do svých projevů, do svého programu, aby se jí věnovala ve své kampani. Aby se kolem ní vyskytovali lidé, kteří pro zdravou přírodu, která je nutnou podmínkou našeho lidského zdraví, aktivně pracují. A aby svůj vztah k přírodě dávala najevo prostě, bez kýče „zvířátkování“ a „kytičkování“.

Podobně bych chtěla, aby vypadal i vztah naší prezidentky ke kultuře, která se sice v patriarchálním modelu stala protikladem přírody, de facto jsou ale spolu neoddělitelně spjaty. Měla by mít vztah k umění a umět přitom najít rovnováhu mezi uměním náročným a novátorským, a tím, které lidi baví a pomáhá jim překonávat těžkosti života.

A také bych od naší prezidentky chtěla často slyšet připomenutí, že nejsme na světě sami a naše problémy a potíže obyčejně nejsou v globálním měřítku zdaleka nejvážnější. To vlastně souvisí se zahraničně politickým programem prezidentky, který se, pravda, nesmí lišit od zahraničně politického směřování vlády, ale ona v něm může akcentovat jiné rysy.

Její podpora a podíl na aktivním a uvědomělém členství v Evropské unii je pro mě nutnou podmínkou, abych pro ni hlasovala. Bipolární rozdělení světa na USA versus Rusko by moje prezidentka nepřijímala a uvítala bych její podíl na snaze o odstranění rozdělení světa na nepřátelské tábory.

Moc by se mi líbilo, kdyby měla také hlubší znalost problematiky různých částí světa — včetně Asie, Afriky, Jižní Ameriky. Najevo by to mohla dát tím, že by do těch částí světa jezdila a setkávala se se nejen s místními politiky — kteří jsou často jen těžko akceptovatelní, ale i s představiteli jejich kultury, vědy, ochrany přírody a lidských práv. Přála bych si, aby se důsledně stavěla proti všem projevům násilí: sexuálnímu, rasovému, náboženskému, proti násilí na dětech.

Prezidentka — ve vystupování prostá a pravdivá, přitom vzdělaná, životem zkušená a věrohodná slovy i skutky — by se ve své kampani, ani ve své funkci samozřejmě neobešla bez podpory mužů. Přála bych jí jejich angažované hlasy, pokud možno všech generací, kteří by pomáhali přesvědčit společnost, otupělou šestnácti lety sebestředně mužské reprezentace, že proměna hlasu, zaznívajícího z Pražského hradu, je nutná, užitečná a prospěje všem.

A přála bych si, aby si prezidentka nenechala vnutit barvy a střihy vlasů či šatů, které jí nesluší — zejména tu univerzální berlínskou modř, která zamořila šatník našich političek —, aby vypadala většinu svého času přirozeně.

Samozřejmě, že bych z některého ze svých požadavků dokázala slevit, kdyby převážily jiné kvality. V této souvislosti přemýšlím nad tím, proč mají v politice — snad kromě severských zemí — úspěch vrcholné političky spíše konzervativního, pravicového smýšlení. Zajímalo by mě, jaké procento žen hlasovalo třeba pro Giorgiu Meloniovou.

Z hovorů, které jsem nedávno na cestě v Itálii vedla či jen vyslechla, jsem vyrozuměla, že ve zmatku různých hlasů, volí ženy hlas, který slibuje řešení — a tentokrát to prostě musí učinit žena. V druhém plánu pak její voličky věří, že jakkoli bude přísná k těm, kdo potřebují pomoc nebo vybočují z řady, bude přece jenom měkčí, než je zvykem u mužů. Věří, že nová politička společnost uklidní, jako to dokáže matka u rodinného stolu: „jedna ženská má nakonec víc rozumu než celý obecní vejbor“, jak říká matka Dubská v Našich furiantech, napsaných Ladislavem Stroupežnickým už v roce 1887.

Proto si myslím, že přílišným popřením konzervativních hodnot se žena na místo prezidentky nedostane. Ale pro to, aby společnost dokázala vystupovat ze svých stereotypů, a pro otevření hranic zakonzervovaného myšlení, může udělat dost: může se s nejrůznějšími aktivisty ve společensky zanedbaných oborech stýkat a radit se a přijmout je do svého okruhu se vší důstojností, jaká u našich minulých dvou prezidentů náležela pouze takzvaně úspěšným — což ve skutečnosti znamenalo bohaté, konvenční a konformní.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse
AZ
November 15, 2022 v 14.56
dodatek

Abych zjistila, jak moc se otázka české prezidentky u nás bere vážně, pustila jsem si film Rudolfa Havlíka Prezidentka z roku 2022. A zjistila jsem, že se otázka vážně nebere, film je v podstatě „deník princezny“, kde Aňa Geislerová nemusí řešit ani jeden politický problém.