A co je vlastně na TOP 09 konzervativního?

Také si nemyslím, že TOP 09 je konzervativní strana.

Vážená paní Hájková, to je zajímavá otázka: pro mě je ta strana prostě zastánkyní starých pořádků. Sice se chová kosmopolitně liberálně například v otázce spolupráce na řešení migrační krize nebo v genderových otázkách. Na druhé straně stojí na pozicích takzvané zásluhovosti pokud jde o příjmy (například v mateřství) a důchody a velice nesmlouvavě střeží soukromé vlastnictví, jak se ukázalo, když chtěli v Praze Piráti udělat evidenci prázdných bytů podle stavu elektroměrů. Jejich ekologické rétorice moc nevěřím, myslím, že se pohybuje v mezích nakupování na farmářských trzích a třídění odpadu, radikálnější politiku bych od nich nečekala právě proto, že jsou tak netýkaví v oblasti soukromovlastnických práv. Konzervativně působí ( a hlásí se k tomu) i nový místopředseda Tomáš Czernin. A z osobního profilu Markéty Pekarové-Adamové mi vychází, že je tím případem člověka vyšlého z obyčejných poměrů, který se vší silou opře do toho, aby s těmi poměry ve svém dalším životě neměl nic společného.
Zásadní kroky, vedoucí k proměně společnosti, která narazila na dno neoliberalismu, ale stále se ho drží, od TOP09 nečekám. Jejím ideálem je společnost taková, jaká je, jen trochu lépe organizovaná.

Staré pořádky s novou fasádou, dalo by se možná říct.
Mě včera v jiné diskusi překvapil jeden křesťan (tedy dalo by se říct konzervativec), který se vyjádřil, že mu za minulého režimu nevadila nesvoboda, nýbrž nespravedlnost (mezi jednotlivci, skupinami i regiony). No a někteří lidé to podle něj měli naopak - tedy vadila jim nesvoboda, ale nikoliv nespravedlnost.
A tito různí lidé, kteří měli velmi odlišné představy o tom, co jim vadí, se prý potkali v listopadové revoluci. Napsal ještě: "Lidé, kteří touží svrhnout totalitu, mají mnoho různých motivací. Ty rozdíly vyjdou na povrch až když se jim to podaří." A ještě napsal:
"Dnešní svoboda je formální. Za jinými politickými stranami jsou jen jiné skupiny lobistů a korporátů, ale cíle mají stejné".

Nesvoboda a nespravedlnost šly za minulého režimu ruku v ruce. Nespravedlnost vyplývala z nesvobody - člověk se nedovolal spravedlnosti, protože nemohl nahlas a účinně promluvit ve svůj prospěch. Týkalo se to i vcelku banálních situací, třeba správních řízení, v nichž byl jednou stranou občan, druhou stát. O výjimkách, kdy občan uspěl v soudním sporu s institucí, se mezi lidmi vždycky bájilo jako o zázraku.

"Týkalo se to i vcelku banálních situací, třeba správních řízení, v nichž byl jednou stranou občan, druhou stát."

Situace se v tomto ohledu zlepšila jen trochu a jen někde, jinde se naopak zhoršila.

Většina environmentálních aktivistů, kteří se zúčastňují správních řízení proti státu, může dosvědčit, že ten, kdo porušuje zákony jako na běžícím pásu, je právě stát... Taky se dá zobecnit, že ta řízení, kde je stát jednou stranou sporu, stát prohrává právě kvůli tomu rutinnímu porušování zákonů; nicméně často ty státem prohrané spory nejsou ani tak zásluhou bezvadné práce soudů, ale spíš schopnosti a odvahy organizací, které aktivisty zastupují, jako je třeba bývalý Ekologický právní servis, od r. 2013 zájmové sdružení Frank Bold.

Ano, to právě Helena Zemanová říkala. Ono totiž to uplatnění schopností a odvahy ekologických organizací předpokládá slušnou úroveň práva slučovacího a právní jistoty občanů, tedy občanské svobody.

Jenom technickou: Frank Bold není sdružení ekologických organizací, jsou to především právníci.

Paní Hájková, podivuhodnou shodou okolností jsem právě před chvílí v jiné diskusi (pod článkem P. Pitharta) napsal prakticky tu samou myšlenku jako ten Váš konzervativní křesťan; totiž že "Lidé, kteří touží svrhnout totalitu, mají mnoho různých motivací. Ty rozdíly vyjdou na povrch až když se jim to podaří."

Ano, ty motivace "boje za svobodu" byly mnohdy velice rozličné; a mnohdy člověk jenom s úžasem zírá, jakou představu o "svobodě" tito lidé vlastně měli.

Takže, můžete příležitostně ode mě pozdravovat toho svého "konzervativce"... ;-)

On není "můj", pane Poláčku. Diskutuje nepříliš často a nemám ani jeho mailovou adresu, takže s pozdravem to bude horší.
Myslím, že o těch různých motivacích účastníků sametové revoluce tu byla řeč už několikrát. Podle mě to je normálním znakem politiky, která nemusí být jen profesionální, nýbrž i amatérská. Lidé mívají všelijaké zájmy a kvůli jejich prosazování uzavírají mezi sebou různá spojenectví. Ta bývají jen dočasná. Rozpadají se a uzavírají nová podle aktuálních potřeb.
Vytvořit něco trvalejšího by vyžadovalo velkou vzájemnou důvěru.

"Podle mě to je normálním znakem politiky, která nemusí být jen profesionální, nýbrž i amatérská. Lidé mívají všelijaké zájmy a kvůli jejich prosazování uzavírají mezi sebou různá spojenectví. Ta bývají jen dočasná. Rozpadají se a uzavírají nová podle aktuálních potřeb."

No vida. Ale kdykoli napíšu, že politika není nic než hra zájmů, jsem tu za největšího cynika...

Já vím, že v politice jde především o zájmy. Proto jí také moc nevěřím. I když vím, že někteří lidé do toho s idealismem možná jdou.
Řekla bych spíš, že by se mělo začít u ekonomiky. Že by se měly začít vytvářet nové výrobní vztahy, vlastnické vztahy, které nejsou asymetrické. Před časem se mi jevila jako perspektivní právě ta družstevní samospráva. Myslím, že by to šlo už v rámci kapitalismu. Ale to chce buďto velkou vzájemnou důvěru lidí, kteří do toho společně jdou (a velkou víru ve smysl takového podnikání) - anebo se to ujme až v krajní nouzi.

Výrobní vztahy ještě nikdo nikdy uměle nevytvořil a už vůbec ne na základě nějakých zbožných přání nebo dokonce na něčí rozkaz. Výrobní vztahy se vždy ustaví spontánně a nezávisle na zbožných přáních plebsu a rozkazech ředitelů zeměkoule tak, aby co nejlépe umožňovaly fungování výrobních sil. Jestliže se lidstvo s pomocí nových technologií dokáže vyhrabat z té pasti, kterou si samo připravilo a do níž právě teď padá, pak máme určitou šanci, že ty výrobní vztahy v příštím "systému" snad mohou být jakž takž snesitelné. Jestliže se ovšem vyplní předpovědi Římského klubu, pak už Vám nezbude než se co nejhorlivěji modlit, aby se Vaše děti a vnoučaty dožily aspoň Vašeho dnešního věku. Mně jako neznabohovi nezbude ani to modlení, ale zatím to vypadá, že mí potomci jsou životem dost otřískaní už teď a tudíž jsou na ty budoucí průšvihy připraveni lépe, než je průměr jejich generace.

Já je vůbec nechci uměle vytvářet. Raději dělám to, co mě baví. Ale třeba je tak nějak vytváříme už svým životem. Tedy, aspoň někteří.

Pane Kalousi, ten Marxův model "rozvoje výrobních sil" má (přes veškerou nespornou pozitivní dějinně výkladovou hodnotu) jednu zásadní slabinu: je velice neurčitý, a to především směrem do budoucnosti.

Ten základní Marxův předpoklad, že dynamika výrobních sil zcela přirozeně a automaticky směřuje k obecné pospolitosti a tedy ke kolektivním formám jak produkce, tak i vlastnictví - tento jeho předpoklad dnes už není možno považovat za bezpodmínečně platný. Daleko spíše je možno (a nutno) vycházet z toho, že on sice dokázal vyslovit jednu velice závažnou a hlubokou pravdu; ale že (typicky pro něj) celou záležitost nahlížel jenom velmi jednostranně.

Takže ale co se týká toho co my sami můžeme (do ekonomiky a do společnosti vůbec) cíleně zavést: jak řečeno apriori nemůžeme s absolutní jistotou vědět, jestli to co bychom zaváděli, zda to je či není v souladu s budoucím "vývojem výrobních sil".

Na straně druhé ale o určitých faktorech můžeme - s větší či menší pravděpodobností - usuzovat, zda mají vyhlídku na to být s tím očekávaným budoucím vývojem kompatibilní anebo ne.

Paní Hájková zmínila moment vzájemné "důvěry".

Zajímavé je, že s něčím takovým počítal i Hegel. On stál před problémem, jak filozoficky odůvodnit, že se s určitého kvanta egoistických individuí může nakonec přece jenom vyvinout rozumný (a tedy na etických principech založený) stát.

A on pak vytvořil takovou dost specifickou myšlenkovou konstrukci, že v "občanské společnosti v materiálním smyslu" (tedy fakticky ve společnosti kapitalistické) sice ti jednotliví aktéři opravdu v prvé řadě sledují každý svůj vlastní, tedy přinejmenším latentně egoistický zájem; ale že v průběhu těchto stálých komerčních styků a vztahů časem udělají tu zkušenost, že je obecně i pro ně výhodnější, když zavládne obecný řád, kdy se každý může spolehnout (tedy: mít důvěru!) na to že mu jeho obchodní partner zaplatí a vůbec s ním bude jednat solidně, než když nastane stav džungle a všeobecného chaosu.

Hegel tedy vidí, že ta buržoazní společnost má v principu podvojný charakter: na straně jedné je bojištěm lidského egoismu, ale na straně druhé produkuje alespoň do určité míry i potřebu vzájemné solidnosti a poctivosti, a tedy stav vzájemné "důvěry".

Zaznamenejme si tedy: novodobá volnotržní produkce má v zásadě ambivalentní charakter. Působí zde jak faktory negativní (egoistické), tak ale i faktory pozitivní, pospolitě etické. Dá se tedy víceméně s jistotou odhadovat, že i budoucí vývoj bude doprovázen vzájemným soupeřením těchto dvou protichůdných sil.

Principiálně tedy není nijak zcela utopickou představou, chtít posilovat ten princip vzájemné "důvěry". A to nejen v etice (Marxově "společenské nadstavbě"), nýbrž i v samotné ekonomice ("materiální základně").

Jde jenom o to být si vědom toho, že ten stav vzájemné důvěry

1. nemůžeme nikdy nastolit jako absolutní, nerozporný; i ten moment individuálního egoismu tu bude vždycky nějakým způsobem přítomen

2. nemůžeme reálně instalovat jenom nějakým mravním apelem, nýbrž nakonec jenom tím, když aktivně zasáhneme do reálných procesů v té samotné "materiální základně".

Změna - reálná, vědomá a cílená změna - je tedy v zásadě možná. Jde ale o to naprosto přesně vědět, jakou změnu vlastně chceme přivodit, jaké jsou reálné možnosti změny, a jakými prostředky je možno (alespoň určité) změny dosáhnout.