Konzervativce vede žena!
Alena ZemančíkováMarkéta Pekarová-Adamová je jedinou ženou v čele sněmovní strany. Čím to, že v pravicových stranách mají političky větší šanci uspět, než v těch levicových?
Před volbami v roce 1996 se na billboardech ČSSD objevily dvě sympatické tváře a heslo „Jsme na vaší straně“. Sociální demokracii tak v očích veřejnosti představovali dva mladí lidé: muž vyšel z prostředí železnice (tedy polovojensky organizované státní struktury), žena byla právnička z rodiny s prvorepublikovou sociálně demokratickou tradicí. Stanislav Gross a Petra Buzková. Kéž by dnes sociální demokracie takové lidi mohla před volbami vyvěsit na billboardy!
Postupem času se ukázalo, že Stanislav Gross má sice politický talent, ale bohužel poněkud slabý charakter. Ten ho zavedl jednak k přijetí hodně lacino získaného vysokoškolského titulu (a byl by prospěl straně i zemi víc, kdyby sebevědomě proklamoval hrdost na svou železničářskou profesi), jednak k bažení po nemovitostech. Směšná aféra s bytem ho nakonec zdiskreditovala i u těch příznivců tehdejší ČSSD, kteří mu byli ochotni odpustit neloajalitu k Vladimíru Špidlovi.
Petra Buzková nebyla takový šplhoun (ta vlastnost jí vůbec byla cizí, takže ji na podlézání závislý Miloš Zeman nazval „příšerně línou“), výsledky na ministerstvu školství nijak závratné neměla (ale ty neměl žádný z ministrů dotyčného rezortu) a na veřejnosti vystupovala přesvědčivě. Snad proto na ni camorra kolem Miloše Zemana vymyslela neobyčejně odpornou akci Olovo, jejímž prostřednictvím měla být totálně zneuctěna jako matka i žena. Miloši Zemanovi to u voličů prošlo, Petra Buzková v roce 2006 z politiky odešla, dál se věnuje své právnické profesi.
V době, kdy Petra Buzková se Stanislavem Grossem ukazovali mladou a progresivní tvář sociální demokracie, bylo Markétě Pekarové — Adamové, nyní čerstvě zvolené předsedkyni TOP 09, 12 let. Nevím, jestli si tehdy povšimla v tisku nechutných útoků a výroků Miloše Zemana na vrcholu popularity, ale i kdyby ne, atmosféra kolem sociální demokracie byla pod Zemanovým vedením taková, že musela mladou vzdělanou ženu, inklinující k občanské angažovanosti, odpuzovat.
Stranické struktury a způsoby sestavování volebních kandidátek vždycky nakonec vynesly na přední místa — pozor, hlásím metaforu — „tělocvikáře“ pochybného charakteru a korupčního chování, a to v regionech i v centru. Jen si vzpomeňme na ministra školství Chládka s jeho sexistickými aférkami. Že v té straně vůbec nějaké moderní ženy zůstaly, připisuji za zásluhu těm, kteří ji vedli po odchodu Miloše Zemana, a to ještě ty ženy musely být pokud možno z regionů, kde se jeho osobnímu stylu zrovna nefandilo.
Další ženou, o niž ČSSD přišla, je Věra Jourová, a tuhle ztrátu dokázal výborně využít Andrej Babiš (zatímco ČSSD ji přešla mlčením). Ano, v ANO o ženy není nouze, ale o žádné z nich se nedá říci, že by to byla výrazná politička s vlastním názorem a koncepcí; nic takového se v ANO netrpí a na tom je ostatně založen do značné míry i její úspěch.
Takže dnes máme v ČSSD rozpoznatelné ženy jen tři (Alena Gajdůšková ve vládní funkci nikdy nebyla) a na to, jak si strana stojí, je to vlastně ještě dobré. ČSSD je možná smýšlením sociální, chováním ale působí patriarchálně. Jako anachronický chlap, který za sociální chování považuje jen fakt, že doma odevzdá solidní výplatu.
Pokud jde o pravicové strany, není možno říci, že by se svými ženami zacházely tak devastačním způsobem jako ČSSD. Asi to taky jsou trochu jiné ženy. Práva bohatší části společnosti jsou do značné míry ztotožňována s právy její „slušnější“ části, i když ta slušnost se pokrytecky projevuje jen v pravidlech etikety, ne už tolik v péči o zákonné (neřkuli spravedlivé) uspořádání společnosti.
Image reprezentantek ODS se během doby pozměnilo: od oddaných obdivovatelek Václava Klause (k nimž patřila dnes zapomenutá Libuše Benešová) přes strážkyně maloměšťáckých hodnot (tak jsem vždy viděla Miroslavu Němcovou) až k dnešním poměrně ostrým ženám, hájícím v podstatě stejné hodnoty jako jejich mužští spolustraníci (Jana Černochová, Alexandra Udženija). Je opravdu třeba připomenout, že ani takový mačo jako Mirek Topolánek (a že jeho přístup k politice byl hodně vzdálený třeba Miroslavě Němcové) se nechoval k ženám ve své straně tak hnusně, jako někteří pánové z ČSSD ke svým spolustraničkám.
Pokud jde o KDU-ČSL, jejich akcentovaná konzervativní rodinná politika vždy najde u žen hlasy, dnes je vzorně reprezentuje Michaela Šojdrová svým vpravdě křesťanským zastáním alespoň dětí mezi válečnými uprchlíky. Ono na té konzervativně spořádané podobě rodiny opravdu něco je, jen v současném světě její model nepřevládá a zastání musí mít i ti, kteří žijí jinak (někdy ani ne z vlastního rozhodnutí).
Jenže konzervativní image ženy a její příslušnost k vyšším, úspěšných vrstvám mohutně podporuje reklama, na to nesmíme zapomenout: v ní přece se ženy krášlí, uklízejí, chtějí být stále mladé, hledají zdravé dobroty pro děti, jezdí v elegantních autech, zařizují si byty atd. Komerční a konzumní sféra stojí z logiky věci napravo — ovšem jejími oběťmi jsou potenciální voliči levice, postrádající solidaritu a důstojnost.
Dělat jako žena politiku pro slabší část společnosti je těžký úkol, ale zatímco napravo se takové ženě stane tak nanejvýš, že bude považována za snílka mimo realitu, nalevo ji ani nepustí ke slovu (jistě, námitka, ale ani Michalea Marksová — Tominová, ani Kateřina Valachová po odstoupení sexisticky znemožněného Chládka, ani Jana Maláčová nebyly do vlády vybrány napoprvé).
Současná generace političek (a doufám, že i politiků) už je dál, než byly dvě generace porevoluční. Ženy v politických stranách už se cítí rovnocenné zcela samozřejmě, nezhlížejí se v silných vůdcích a nepotřebují používat tzv. ženské zbraně. Snad i členská základna je obklopujících mužů k nim tak přistupuje. S naléhavou otázkou řešení klimatu a životního prostředí a silnou problematizací ekonomických impérií oligarchů, už by snad ani velké peníze a majetky nemusely být tak sexy, jak to bylo ještě před deseti lety.
A tak snad ještě na závěr si musím postesknout, že Markéty Pekarové — Adamové je pro elitářskou a úzce zaměřenou TOP 09 škoda, ale třeba ji dokáže z toho kalouskovsko-schwarzenberského úzkého záběru vyvést do větší šíře. Zvlášť, pokud se jí podaří najít společný postup s Olgou Richterovou z Pirátů. Závisí to ale na podpoře jejich vlastních spolustraníků, na nepředstíraném respektu a — což je nevyzpytatelné — podpoře sdělovacích prostředků.
Zásadní kroky, vedoucí k proměně společnosti, která narazila na dno neoliberalismu, ale stále se ho drží, od TOP09 nečekám. Jejím ideálem je společnost taková, jaká je, jen trochu lépe organizovaná.
Mě včera v jiné diskusi překvapil jeden křesťan (tedy dalo by se říct konzervativec), který se vyjádřil, že mu za minulého režimu nevadila nesvoboda, nýbrž nespravedlnost (mezi jednotlivci, skupinami i regiony). No a někteří lidé to podle něj měli naopak - tedy vadila jim nesvoboda, ale nikoliv nespravedlnost.
A tito různí lidé, kteří měli velmi odlišné představy o tom, co jim vadí, se prý potkali v listopadové revoluci. Napsal ještě: "Lidé, kteří touží svrhnout totalitu, mají mnoho různých motivací. Ty rozdíly vyjdou na povrch až když se jim to podaří." A ještě napsal:
"Dnešní svoboda je formální. Za jinými politickými stranami jsou jen jiné skupiny lobistů a korporátů, ale cíle mají stejné".
Situace se v tomto ohledu zlepšila jen trochu a jen někde, jinde se naopak zhoršila.
Většina environmentálních aktivistů, kteří se zúčastňují správních řízení proti státu, může dosvědčit, že ten, kdo porušuje zákony jako na běžícím pásu, je právě stát... Taky se dá zobecnit, že ta řízení, kde je stát jednou stranou sporu, stát prohrává právě kvůli tomu rutinnímu porušování zákonů; nicméně často ty státem prohrané spory nejsou ani tak zásluhou bezvadné práce soudů, ale spíš schopnosti a odvahy organizací, které aktivisty zastupují, jako je třeba bývalý Ekologický právní servis, od r. 2013 zájmové sdružení Frank Bold.
Ano, ty motivace "boje za svobodu" byly mnohdy velice rozličné; a mnohdy člověk jenom s úžasem zírá, jakou představu o "svobodě" tito lidé vlastně měli.
Takže, můžete příležitostně ode mě pozdravovat toho svého "konzervativce"... ;-)
Myslím, že o těch různých motivacích účastníků sametové revoluce tu byla řeč už několikrát. Podle mě to je normálním znakem politiky, která nemusí být jen profesionální, nýbrž i amatérská. Lidé mívají všelijaké zájmy a kvůli jejich prosazování uzavírají mezi sebou různá spojenectví. Ta bývají jen dočasná. Rozpadají se a uzavírají nová podle aktuálních potřeb.
Vytvořit něco trvalejšího by vyžadovalo velkou vzájemnou důvěru.
No vida. Ale kdykoli napíšu, že politika není nic než hra zájmů, jsem tu za největšího cynika...
Řekla bych spíš, že by se mělo začít u ekonomiky. Že by se měly začít vytvářet nové výrobní vztahy, vlastnické vztahy, které nejsou asymetrické. Před časem se mi jevila jako perspektivní právě ta družstevní samospráva. Myslím, že by to šlo už v rámci kapitalismu. Ale to chce buďto velkou vzájemnou důvěru lidí, kteří do toho společně jdou (a velkou víru ve smysl takového podnikání) - anebo se to ujme až v krajní nouzi.
Ten základní Marxův předpoklad, že dynamika výrobních sil zcela přirozeně a automaticky směřuje k obecné pospolitosti a tedy ke kolektivním formám jak produkce, tak i vlastnictví - tento jeho předpoklad dnes už není možno považovat za bezpodmínečně platný. Daleko spíše je možno (a nutno) vycházet z toho, že on sice dokázal vyslovit jednu velice závažnou a hlubokou pravdu; ale že (typicky pro něj) celou záležitost nahlížel jenom velmi jednostranně.
Takže ale co se týká toho co my sami můžeme (do ekonomiky a do společnosti vůbec) cíleně zavést: jak řečeno apriori nemůžeme s absolutní jistotou vědět, jestli to co bychom zaváděli, zda to je či není v souladu s budoucím "vývojem výrobních sil".
Na straně druhé ale o určitých faktorech můžeme - s větší či menší pravděpodobností - usuzovat, zda mají vyhlídku na to být s tím očekávaným budoucím vývojem kompatibilní anebo ne.
Paní Hájková zmínila moment vzájemné "důvěry".
Zajímavé je, že s něčím takovým počítal i Hegel. On stál před problémem, jak filozoficky odůvodnit, že se s určitého kvanta egoistických individuí může nakonec přece jenom vyvinout rozumný (a tedy na etických principech založený) stát.
A on pak vytvořil takovou dost specifickou myšlenkovou konstrukci, že v "občanské společnosti v materiálním smyslu" (tedy fakticky ve společnosti kapitalistické) sice ti jednotliví aktéři opravdu v prvé řadě sledují každý svůj vlastní, tedy přinejmenším latentně egoistický zájem; ale že v průběhu těchto stálých komerčních styků a vztahů časem udělají tu zkušenost, že je obecně i pro ně výhodnější, když zavládne obecný řád, kdy se každý může spolehnout (tedy: mít důvěru!) na to že mu jeho obchodní partner zaplatí a vůbec s ním bude jednat solidně, než když nastane stav džungle a všeobecného chaosu.
Hegel tedy vidí, že ta buržoazní společnost má v principu podvojný charakter: na straně jedné je bojištěm lidského egoismu, ale na straně druhé produkuje alespoň do určité míry i potřebu vzájemné solidnosti a poctivosti, a tedy stav vzájemné "důvěry".
Zaznamenejme si tedy: novodobá volnotržní produkce má v zásadě ambivalentní charakter. Působí zde jak faktory negativní (egoistické), tak ale i faktory pozitivní, pospolitě etické. Dá se tedy víceméně s jistotou odhadovat, že i budoucí vývoj bude doprovázen vzájemným soupeřením těchto dvou protichůdných sil.
Principiálně tedy není nijak zcela utopickou představou, chtít posilovat ten princip vzájemné "důvěry". A to nejen v etice (Marxově "společenské nadstavbě"), nýbrž i v samotné ekonomice ("materiální základně").
Jde jenom o to být si vědom toho, že ten stav vzájemné důvěry
1. nemůžeme nikdy nastolit jako absolutní, nerozporný; i ten moment individuálního egoismu tu bude vždycky nějakým způsobem přítomen
2. nemůžeme reálně instalovat jenom nějakým mravním apelem, nýbrž nakonec jenom tím, když aktivně zasáhneme do reálných procesů v té samotné "materiální základně".
Změna - reálná, vědomá a cílená změna - je tedy v zásadě možná. Jde ale o to naprosto přesně vědět, jakou změnu vlastně chceme přivodit, jaké jsou reálné možnosti změny, a jakými prostředky je možno (alespoň určité) změny dosáhnout.