Konzervativce vede žena!

Alena Zemančíková

Markéta Pekarová-Adamová je jedinou ženou v čele sněmovní strany. Čím to, že v pravicových stranách mají političky větší šanci uspět, než v těch levicových?

Před volbami v roce 1996 se na billboardech ČSSD objevily dvě sympatické tváře a heslo „Jsme na vaší straně“. Sociální demokracii tak v očích veřejnosti představovali dva mladí lidé: muž vyšel z prostředí železnice (tedy polovojensky organizované státní struktury), žena byla právnička z rodiny s prvorepublikovou sociálně demokratickou tradicí. Stanislav Gross a Petra Buzková. Kéž by dnes sociální demokracie takové lidi mohla před volbami vyvěsit na billboardy!

Postupem času se ukázalo, že Stanislav Gross má sice politický talent, ale bohužel poněkud slabý charakter. Ten ho zavedl jednak k přijetí hodně lacino získaného vysokoškolského titulu (a byl by prospěl straně i zemi víc, kdyby sebevědomě proklamoval hrdost na svou železničářskou profesi), jednak k bažení po nemovitostech. Směšná aféra s bytem ho nakonec zdiskreditovala i u těch příznivců tehdejší ČSSD, kteří mu byli ochotni odpustit neloajalitu k Vladimíru Špidlovi.

Petra Buzková nebyla takový šplhoun (ta vlastnost jí vůbec byla cizí, takže ji na podlézání závislý Miloš Zeman nazval „příšerně línou“), výsledky na ministerstvu školství nijak závratné neměla (ale ty neměl žádný z ministrů dotyčného rezortu) a na veřejnosti vystupovala přesvědčivě. Snad proto na ni camorra kolem Miloše Zemana vymyslela neobyčejně odpornou akci Olovo, jejímž prostřednictvím měla být totálně zneuctěna jako matka i žena. Miloši Zemanovi to u voličů prošlo, Petra Buzková v roce 2006 z politiky odešla, dál se věnuje své právnické profesi.

V době, kdy Petra Buzková se Stanislavem Grossem ukazovali mladou a progresivní tvář sociální demokracie, bylo Markétě Pekarové — Adamové, nyní čerstvě zvolené předsedkyni TOP 09, 12 let. Nevím, jestli si tehdy povšimla v tisku nechutných útoků a výroků Miloše Zemana na vrcholu popularity, ale i kdyby ne, atmosféra kolem sociální demokracie byla pod Zemanovým vedením taková, že musela mladou vzdělanou ženu, inklinující k občanské angažovanosti, odpuzovat.

Stranické struktury a způsoby sestavování volebních kandidátek vždycky nakonec vynesly na přední místa — pozor, hlásím metaforu — „tělocvikáře“ pochybného charakteru a korupčního chování, a to v regionech i v centru. Jen si vzpomeňme na ministra školství Chládka s jeho sexistickými aférkami. Že v té straně vůbec nějaké moderní ženy zůstaly, připisuji za zásluhu těm, kteří ji vedli po odchodu Miloše Zemana, a to ještě ty ženy musely být pokud možno z regionů, kde se jeho osobnímu stylu zrovna nefandilo.

Další ženou, o niž ČSSD přišla, je Věra Jourová, a tuhle ztrátu dokázal výborně využít Andrej Babiš (zatímco ČSSD ji přešla mlčením). Ano, v ANO o ženy není nouze, ale o žádné z nich se nedá říci, že by to byla výrazná politička s vlastním názorem a koncepcí; nic takového se v ANO netrpí a na tom je ostatně založen do značné míry i její úspěch.

Takže dnes máme v ČSSD rozpoznatelné ženy jen tři (Alena Gajdůšková ve vládní funkci nikdy nebyla) a na to, jak si strana stojí, je to vlastně ještě dobré. ČSSD je možná smýšlením sociální, chováním ale působí patriarchálně. Jako anachronický chlap, který za sociální chování považuje jen fakt, že doma odevzdá solidní výplatu.

Současná generace političek už je dál, než byly dvě generace porevoluční. Foto FB Pekarové-Adamové

Pokud jde o pravicové strany, není možno říci, že by se svými ženami zacházely tak devastačním způsobem jako ČSSD. Asi to taky jsou trochu jiné ženy. Práva bohatší části společnosti jsou do značné míry ztotožňována s právy její „slušnější“ části, i když ta slušnost se pokrytecky projevuje jen v pravidlech etikety, ne už tolik v péči o zákonné (neřkuli spravedlivé) uspořádání společnosti.

Image reprezentantek ODS se během doby pozměnilo: od oddaných obdivovatelek Václava Klause (k nimž patřila dnes zapomenutá Libuše Benešová) přes strážkyně maloměšťáckých hodnot (tak jsem vždy viděla Miroslavu Němcovou) až k dnešním poměrně ostrým ženám, hájícím v podstatě stejné hodnoty jako jejich mužští spolustraníci (Jana Černochová, Alexandra Udženija). Je opravdu třeba připomenout, že ani takový mačo jako Mirek Topolánek (a že jeho přístup k politice byl hodně vzdálený třeba Miroslavě Němcové) se nechoval k ženám ve své straně tak hnusně, jako někteří pánové z ČSSD ke svým spolustraničkám.

Pokud jde o KDU-ČSL, jejich akcentovaná konzervativní rodinná politika vždy najde u žen hlasy, dnes je vzorně reprezentuje Michaela Šojdrová svým vpravdě křesťanským zastáním alespoň dětí mezi válečnými uprchlíky. Ono na té konzervativně spořádané podobě rodiny opravdu něco je, jen v současném světě její model nepřevládá a zastání musí mít i ti, kteří žijí jinak (někdy ani ne z vlastního rozhodnutí).

Jenže konzervativní image ženy a její příslušnost k vyšším, úspěšných vrstvám mohutně podporuje reklama, na to nesmíme zapomenout: v ní přece se ženy krášlí, uklízejí, chtějí být stále mladé, hledají zdravé dobroty pro děti, jezdí v elegantních autech, zařizují si byty atd. Komerční a konzumní sféra stojí z logiky věci napravo — ovšem jejími oběťmi jsou potenciální voliči levice, postrádající solidaritu a důstojnost.

Dělat jako žena politiku pro slabší část společnosti je těžký úkol, ale zatímco napravo se takové ženě stane tak nanejvýš, že bude považována za snílka mimo realitu, nalevo ji ani nepustí ke slovu (jistě, námitka, ale ani Michalea Marksová — Tominová, ani Kateřina Valachová po odstoupení sexisticky znemožněného Chládka, ani Jana Maláčová nebyly do vlády vybrány napoprvé).

Současná generace političek (a doufám, že i politiků) už je dál, než byly dvě generace porevoluční. Ženy v politických stranách už se cítí rovnocenné zcela samozřejmě, nezhlížejí se v silných vůdcích a nepotřebují používat tzv. ženské zbraně. Snad i členská základna je obklopujících mužů k nim tak přistupuje. S naléhavou otázkou řešení klimatu a životního prostředí a silnou problematizací ekonomických impérií oligarchů, už by snad ani velké peníze a majetky nemusely být tak sexy, jak to bylo ještě před deseti lety.

A tak snad ještě na závěr si musím postesknout, že Markéty Pekarové — Adamové je pro elitářskou a úzce zaměřenou TOP 09 škoda, ale třeba ji dokáže z toho kalouskovsko-schwarzenberského úzkého záběru vyvést do větší šíře. Zvlášť, pokud se jí podaří najít společný postup s Olgou Richterovou z Pirátů. Závisí to ale na podpoře jejich vlastních spolustraníků, na nepředstíraném respektu a — což je nevyzpytatelné — podpoře sdělovacích prostředků.

    Diskuse (16 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    November 29, 2019 v 17.57
    A co je vlastně na TOP 09 konzervativního?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 29, 2019 v 19.45
    Také si nemyslím, že TOP 09 je konzervativní strana.
    AZ
    Alena Zemančíková
    November 30, 2019 v 16.39
    Vážená paní Hájková, to je zajímavá otázka: pro mě je ta strana prostě zastánkyní starých pořádků. Sice se chová kosmopolitně liberálně například v otázce spolupráce na řešení migrační krize nebo v genderových otázkách. Na druhé straně stojí na pozicích takzvané zásluhovosti pokud jde o příjmy (například v mateřství) a důchody a velice nesmlouvavě střeží soukromé vlastnictví, jak se ukázalo, když chtěli v Praze Piráti udělat evidenci prázdných bytů podle stavu elektroměrů. Jejich ekologické rétorice moc nevěřím, myslím, že se pohybuje v mezích nakupování na farmářských trzích a třídění odpadu, radikálnější politiku bych od nich nečekala právě proto, že jsou tak netýkaví v oblasti soukromovlastnických práv. Konzervativně působí ( a hlásí se k tomu) i nový místopředseda Tomáš Czernin. A z osobního profilu Markéty Pekarové-Adamové mi vychází, že je tím případem člověka vyšlého z obyčejných poměrů, který se vší silou opře do toho, aby s těmi poměry ve svém dalším životě neměl nic společného.
    Zásadní kroky, vedoucí k proměně společnosti, která narazila na dno neoliberalismu, ale stále se ho drží, od TOP09 nečekám. Jejím ideálem je společnost taková, jaká je, jen trochu lépe organizovaná.
    Eva Hájková, penzistka
    November 30, 2019 v 18.13
    Paní Zemančíkové
    Staré pořádky s novou fasádou, dalo by se možná říct.
    Mě včera v jiné diskusi překvapil jeden křesťan (tedy dalo by se říct konzervativec), který se vyjádřil, že mu za minulého režimu nevadila nesvoboda, nýbrž nespravedlnost (mezi jednotlivci, skupinami i regiony). No a někteří lidé to podle něj měli naopak - tedy vadila jim nesvoboda, ale nikoliv nespravedlnost.
    A tito různí lidé, kteří měli velmi odlišné představy o tom, co jim vadí, se prý potkali v listopadové revoluci. Napsal ještě: "Lidé, kteří touží svrhnout totalitu, mají mnoho různých motivací. Ty rozdíly vyjdou na povrch až když se jim to podaří." A ještě napsal:
    "Dnešní svoboda je formální. Za jinými politickými stranami jsou jen jiné skupiny lobistů a korporátů, ale cíle mají stejné".
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    November 30, 2019 v 19.10
    Nesvoboda a nespravedlnost šly za minulého režimu ruku v ruce. Nespravedlnost vyplývala z nesvobody - člověk se nedovolal spravedlnosti, protože nemohl nahlas a účinně promluvit ve svůj prospěch. Týkalo se to i vcelku banálních situací, třeba správních řízení, v nichž byl jednou stranou občan, druhou stát. O výjimkách, kdy občan uspěl v soudním sporu s institucí, se mezi lidmi vždycky bájilo jako o zázraku.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    November 30, 2019 v 22.16
    Heleně Zemanové
    "Týkalo se to i vcelku banálních situací, třeba správních řízení, v nichž byl jednou stranou občan, druhou stát."

    Situace se v tomto ohledu zlepšila jen trochu a jen někde, jinde se naopak zhoršila.

    Většina environmentálních aktivistů, kteří se zúčastňují správních řízení proti státu, může dosvědčit, že ten, kdo porušuje zákony jako na běžícím pásu, je právě stát... Taky se dá zobecnit, že ta řízení, kde je stát jednou stranou sporu, stát prohrává právě kvůli tomu rutinnímu porušování zákonů; nicméně často ty státem prohrané spory nejsou ani tak zásluhou bezvadné práce soudů, ale spíš schopnosti a odvahy organizací, které aktivisty zastupují, jako je třeba bývalý Ekologický právní servis, od r. 2013 zájmové sdružení Frank Bold.
    MP
    Martin Profant
    December 1, 2019 v 10.13
    Jindřichu Kalousovi
    Ano, to právě Helena Zemanová říkala. Ono totiž to uplatnění schopností a odvahy ekologických organizací předpokládá slušnou úroveň práva slučovacího a právní jistoty občanů, tedy občanské svobody.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 1, 2019 v 11.27
    Martinu Profantovi
    Jenom technickou: Frank Bold není sdružení ekologických organizací, jsou to především právníci.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 1, 2019 v 13.21
    Různé motivace
    Paní Hájková, podivuhodnou shodou okolností jsem právě před chvílí v jiné diskusi (pod článkem P. Pitharta) napsal prakticky tu samou myšlenku jako ten Váš konzervativní křesťan; totiž že "Lidé, kteří touží svrhnout totalitu, mají mnoho různých motivací. Ty rozdíly vyjdou na povrch až když se jim to podaří."

    Ano, ty motivace "boje za svobodu" byly mnohdy velice rozličné; a mnohdy člověk jenom s úžasem zírá, jakou představu o "svobodě" tito lidé vlastně měli.

    Takže, můžete příležitostně ode mě pozdravovat toho svého "konzervativce"... ;-)
    Eva Hájková, penzistka
    December 1, 2019 v 17.32
    On není "můj", pane Poláčku. Diskutuje nepříliš často a nemám ani jeho mailovou adresu, takže s pozdravem to bude horší.
    Myslím, že o těch různých motivacích účastníků sametové revoluce tu byla řeč už několikrát. Podle mě to je normálním znakem politiky, která nemusí být jen profesionální, nýbrž i amatérská. Lidé mívají všelijaké zájmy a kvůli jejich prosazování uzavírají mezi sebou různá spojenectví. Ta bývají jen dočasná. Rozpadají se a uzavírají nová podle aktuálních potřeb.
    Vytvořit něco trvalejšího by vyžadovalo velkou vzájemnou důvěru.

    + Další komentáře