Aby ženy nemizely z historie

Naďa Straková

Velké příběhy dějin často opomíjejí ženské aktérky, přestože i ony se veřejného dění účastní a v dějinách mají nezanedbatelnou roli. Jedno z takových bílých míst „ženské“ historie se snaží zaplnit publikace Bytová revolta.

Na otázku, proč nejsou ženy z prostředí Charty 77 a disentu vidět tak jako muži, často slýcháme odpověď, že vykonávaly podpůrné a servisní role, zatímco muži přicházeli s vizemi o spravedlivější společnosti, sepisovali texty a petice, končili ve vězení. Kniha rozhovorů Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent, kterou právě vydalo nakladatelství Academia ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR, toto zavedené klišé nepotvrzuje. Ba naopak.

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Škála činností, které vykonávaly v disentu ženy, byla daleko pestřejší, než se běžně uvádí. Z rozhovorů s vybranými disidentkami vyplývá, že bylo nutné zajistit obrovské množství práce, bez které by obecně disent nemohl fungovat. Všechny činnosti byly vzájemně propojené a na sobě závislé. Dělení na hlavní a vedlejší, takzvané mravenčí činnosti neexistovalo a jak v rozhovoru říká Eva Kantůrková: „Každý byl tím, kým byl. Za sebe si nedovedu představit, že bych pracovala pro jakékoli společenství, které své členy, signatáře, příznivce a funkcionáře dělí na preferované muže a zastíněné ženy.“

S názorem Evy Kantůrkové, že každý, muži či žena, v disentu dělal, co uměl, se shoduje v rozhovorech většina žen. Někteří připravovali texty pro Chartu, jiní vymýšleli koncepci akcí, další pomáhali rodinám uvězněných a psali petice za propuštění politických vězňů, jiní díky znalostem jazyků připravovali a telefonovali zprávy o dění v Chartě do zahraničí. Někteří svolávali protesty a pašovali rozmnožovací přístroje a kopírky. Bez všech těchto činností by Charta a potažmo celý disent nefungoval.

Rovnost mužů a žen v disentu nebyla tématem, i když se běžně například četla Simone de Beauvoir a její Druhé pohlaví, které dokonce nechal přeložit filosof Jan Patočka. Ve chvíli, kdy máte permanentně za zády Státní bezpečnost, nevíte, kdy se partner vrátí z výslechu, v horším případě z vězení, nedává smysl hádat se o to, kdo umyje nádobí nebo děti. Nutnost držet spolu a nenabízet StB jakoukoli příležitost si na vás a vaši rodinu došlápnout měla nejvyšší prioritu.

Zatížení disidentek bylo přesto obrovské. Péče o domácnost a děti, které byly pod neustálým dohledem orgánů sociální péče i pediatrů, v mnoha případech péče o náhodně příchozí, kteří si do bytů disidentů chodili pro informace, podpora zavřených partnerů, výslechy, vyhrůžky, sledovačky, to vše vytvářelo na ženy enormní tlak, který musely ustát. Některé respondentky se přiznávají k pocitům zoufalství a chuti utéci žít do jiné země. „Já jsem o emigraci uvažovala, říkala jsem si, že jsme mladí, že se venku uživíme, neměla jsem z ní strach, ale Šíma trval na tom, že to musíme vydržet,“ říká v knize Silvestra Chnápková, která se svým mužem Jaroslavem Chnápkem snažila žít zemědělsky nezávisle v bývalém mlýně na Domažlicku. Žádnou z žen, které v knize vystupují, však represe StB nezlomily.

Není velkým překvapením, že vyšetřovatelé StB vůči ženám využívali specifické formy nátlaku a násilí. Některé byly předvídatelné, jako nátlak přes děti — varování, že nebudou přijaty na žádnou školu, že jim mohou být odebrány sociálkou. Jiné byly o dost drastičtější. Ženy byly například nuceny ke gynekologickým kontrolám a následně se smyšlenou diagnózou zavírány na venerologické kliniky. Martu Kubišovou zkompromitoval skandál s vykonstruovanými pornografickými fotografiemi. Podle ní by si tohle na muže nedovolili, protože „mužům se odpouští všechno, co se týče nevěry“. V jednom případě proti ženě použili extrémní sexualizované násilí. Ivanku Hyblerovou, dnes Lefeuvre, doslova vyhnali z nemocničního lůžka ve vysokém stupni rizikového těhotenství. Zdenu Tominovou surově zbil neznámý útočník v masce v podchodu jejího domu v době, kdy byla mluvčí Charty 77.

Politika v bytech

Důležitou roli v disentu hrála soukromá sféra. Veřejný prostor ovládal komunistický režim, a tak se většina protirežimních činností odehrávala v bytech a na barácích (tedy usedlostech obývaných lidmi toužícími po nezávislosti na státním aparátu). Doma se vytvářel a přepisoval samizdat, připravoval se k distribuci, doma se také pořádaly bytové semináře a divadlo, přednášky a politické debaty. Doma se v podstatě dělala politika. Veřejný prostor tak splynul se soukromým. Jak poznamenala Jiřina Šiklová: „Byty fungovaly jako redakce, hotely a skrýše.“ Ženy, které v mnoha případech v té době zůstávaly doma s malými dětmi, se tak mohly zúčastnit všech těchto politických činností.

Existovala jedna činnost, kterou v disentu vykonávaly převážně ženy. Bylo to opisování samizdatu. „Písařky byly drtivou většinou ženy. Mužský u toho nevydrží a má důležitější věci na práci než opisovat knížky někoho jiného a do úmoru vyrábět těch dvanáct kopií,“ vzpomíná v knize Zdena Tominová, která mimo jiné působila tři funkční období jako mluvčí Charty v politicky velmi obtížných letech 1979 a 1980. Jiřina Šiklová v této souvislosti poznamenává, že opisování stavělo ženy do rizikovější pozice, jelikož naplňovaly § 98 trestního zákona o podvracení republiky a jejího socialistického zřízení a navíc byly často neznámé, takže nebyly „chráněné“ mezinárodní pozorností.

Malá viditelnost

Navzdory tomu všemu je viditelnost práce žen v disentu ve srovnání s disidenty tristně malá. V únoru 2017 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění průzkum při příležitosti 40. výročí Charty 77. Jednou z otázek bylo, kterou z osobností mezi signatáři Charty 77 si lidé vybaví. Zřejmě nepřekvapí, že nejvíce lidí — 49 procent — zmínilo prezidenta Václava Havla. Druhá v pořadí byla Marta Kubišová, kterou uvedlo 19 procent lidí. Šest procent lidí si ještě vzpomnělo na Vlastu Chramostovou a dvě procenta na Olgu Havlovou.

Reflexe toho, proč jsou vidět víc muži, když oba partneři vykonávali tu samou práci, rezonuje i mezi samotnými disidentkami. Proč tedy ženy z historie vypadávají? Dějiny, které od malička slýcháme, jsou z velké části dějinami mužů. Historie s oblibou zaznamenává velké, přelomové události, jako například boje o moc, převzetí moci, války. V těchto takzvaných velkých dějinách z velké části figurují spíše muži, jelikož ženy v minulosti nemohly vykonávat veřejné funkce. Jejich působení bylo svázáno hlavně s péčí o děti a domácnost, tedy se soukromou sférou. Činnosti žen se často soustřeďují do sféry soukromé, domácí, „velká historie“ ovšem každodenní provoz zpravidla opomíjí.

To je však jen jeden důvod, proč jsou ženy v historii nezviditelňovány. Druhým důvodem je, že z historie mizí, i když se veřejného dění účastní a v dějinách mají nezanedbatelnou roli. Publikace Bytová revolta je důležitá v obou těchto ohledech. Připomíná, že ženy byly nedílnou součástí aktivit disentu a že je potřeba tato bílá místa začít zaplňovat.

    Diskuse