Na otázku, proč nejsou ženy z prostředí Charty 77 a disentu vidět tak jako muži, často slýcháme odpověď, že vykonávaly podpůrné a servisní role, zatímco muži přicházeli s vizemi o spravedlivější společnosti, sepisovali texty a petice, končili ve vězení. Kniha rozhovorů Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent, kterou právě vydalo nakladatelství Academia ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR, toto zavedené klišé nepotvrzuje. Ba naopak.

Škála činností, které vykonávaly v disentu ženy, byla daleko pestřejší, než se běžně uvádí. Z rozhovorů s vybranými disidentkami vyplývá, že bylo nutné zajistit obrovské množství práce, bez které by obecně disent nemohl fungovat. Všechny činnosti byly vzájemně propojené a na sobě závislé. Dělení na hlavní a vedlejší, takzvané mravenčí činnosti neexistovalo a jak v rozhovoru říká Eva Kantůrková: „Každý byl tím, kým byl. Za sebe si nedovedu představit, že bych pracovala pro jakékoli společenství, které své členy, signatáře, příznivce a funkcionáře dělí na preferované muže a zastíněné ženy.“

S názorem Evy Kantůrkové, že každý, muži či žena, v disentu dělal, co uměl, se shoduje v rozhovorech většina žen. Někteří připravovali texty pro Chartu, jiní vymýšleli koncepci akcí, další pomáhali rodinám uvězněných a psali petice za propuštění politických vězňů, jiní díky znalostem jazyků připravovali a telefonovali zprávy o dění v Chartě do zahraničí. Někteří svolávali protesty a pašovali rozmnožovací přístroje a kopírky. Bez všech těchto činností by Charta a potažmo celý disent nefungoval.

Rovnost mužů a žen v disentu nebyla tématem, i když se běžně například četla Simone de Beauvoir a její Druhé pohlaví, které dokonce nechal přeložit filosof Jan Patočka. Ve chvíli, kdy máte permanentně za zády Státní bezpečnost, nevíte, kdy se partner vrátí z výslechu, v horším případě z vězení, nedává smysl hádat se o to, kdo umyje nádobí nebo děti. Nutnost držet spolu a nenabízet StB jakoukoli příležitost si na vás a vaši rodinu došlápnout měla nejvyšší prioritu.

Zatížení disidentek bylo přesto obrovské. Péče o domácnost a děti, které byly pod neustálým dohledem orgánů sociální péče i pediatrů, v mnoha případech péče o náhodně příchozí, kteří si do bytů disidentů chodili pro informace, podpora zavřených partnerů, výslechy, vyhrůžky, sledovačky, to vše vytvářelo na ženy enormní tlak, který musely ustát. Některé respondentky se přiznávají k pocitům zoufalství a chuti utéci žít do jiné země. „Já jsem o emigraci uvažovala, říkala jsem si, že jsme mladí, že se venku uživíme, neměla jsem z ní strach, ale Šíma trval na tom, že to musíme vydržet,“ říká v knize Silvestra Chnápková, která se svým mužem Jaroslavem Chnápkem snažila žít zemědělsky nezávisle v bývalém mlýně na Domažlicku. Žádnou z žen, které v knize vystupují, však represe StB nezlomily.

Není velkým překvapením, že vyšetřovatelé StB vůči ženám využívali specifické formy nátlaku a násilí. Některé byly předvídatelné, jako nátlak přes děti — varování, že nebudou přijaty na žádnou školu, že jim mohou být odebrány sociálkou. Jiné byly o dost drastičtější. Ženy byly například nuceny ke gynekologickým kontrolám a následně se smyšlenou diagnózou zavírány na venerologické kliniky. Martu Kubišovou zkompromitoval skandál s vykonstruovanými pornografickými fotografiemi. Podle ní by si tohle na muže nedovolili, protože „mužům se odpouští všechno, co se týče nevěry“. V jednom případě proti ženě použili extrémní sexualizované násilí. Ivanku Hyblerovou, dnes Lefeuvre, doslova vyhnali z nemocničního lůžka ve vysokém stupni rizikového těhotenství. Zdenu Tominovou surově zbil neznámý útočník v masce v podchodu jejího domu v době, kdy byla mluvčí Charty 77.

Politika v bytech

Důležitou roli v disentu hrála soukromá sféra. Veřejný prostor ovládal komunistický režim, a tak se většina protirežimních činností odehrávala v bytech a na barácích (tedy usedlostech obývaných lidmi toužícími po nezávislosti na státním aparátu). Doma se vytvářel a přepisoval samizdat, připravoval se k distribuci, doma se také pořádaly bytové semináře a divadlo, přednášky a politické debaty. Doma se v podstatě dělala politika. Veřejný prostor tak splynul se soukromým. Jak poznamenala Jiřina Šiklová: „Byty fungovaly jako redakce, hotely a skrýše.“ Ženy, které v mnoha případech v té době zůstávaly doma s malými dětmi, se tak mohly zúčastnit všech těchto politických činností.

Existovala jedna činnost, kterou v disentu vykonávaly převážně ženy. Bylo to opisování samizdatu. „Písařky byly drtivou většinou ženy. Mužský u toho nevydrží a má důležitější věci na práci než opisovat knížky někoho jiného a do úmoru vyrábět těch dvanáct kopií,“ vzpomíná v knize Zdena Tominová, která mimo jiné působila tři funkční období jako mluvčí Charty v politicky velmi obtížných letech 1979 a 1980. Jiřina Šiklová v této souvislosti poznamenává, že opisování stavělo ženy do rizikovější pozice, jelikož naplňovaly § 98 trestního zákona o podvracení republiky a jejího socialistického zřízení a navíc byly často neznámé, takže nebyly „chráněné“ mezinárodní pozorností.

Malá viditelnost

Navzdory tomu všemu je viditelnost práce žen v disentu ve srovnání s disidenty tristně malá. V únoru 2017 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění průzkum při příležitosti 40. výročí Charty 77. Jednou z otázek bylo, kterou z osobností mezi signatáři Charty 77 si lidé vybaví. Zřejmě nepřekvapí, že nejvíce lidí — 49 procent — zmínilo prezidenta Václava Havla. Druhá v pořadí byla Marta Kubišová, kterou uvedlo 19 procent lidí. Šest procent lidí si ještě vzpomnělo na Vlastu Chramostovou a dvě procenta na Olgu Havlovou.

Reflexe toho, proč jsou vidět víc muži, když oba partneři vykonávali tu samou práci, rezonuje i mezi samotnými disidentkami. Proč tedy ženy z historie vypadávají? Dějiny, které od malička slýcháme, jsou z velké části dějinami mužů. Historie s oblibou zaznamenává velké, přelomové události, jako například boje o moc, převzetí moci, války. V těchto takzvaných velkých dějinách z velké části figurují spíše muži, jelikož ženy v minulosti nemohly vykonávat veřejné funkce. Jejich působení bylo svázáno hlavně s péčí o děti a domácnost, tedy se soukromou sférou. Činnosti žen se často soustřeďují do sféry soukromé, domácí, „velká historie“ ovšem každodenní provoz zpravidla opomíjí.

To je však jen jeden důvod, proč jsou ženy v historii nezviditelňovány. Druhým důvodem je, že z historie mizí, i když se veřejného dění účastní a v dějinách mají nezanedbatelnou roli. Publikace Bytová revolta je důležitá v obou těchto ohledech. Připomíná, že ženy byly nedílnou součástí aktivit disentu a že je potřeba tato bílá místa začít zaplňovat.