Charta 77 inspiruje i dnes: k odvaze, ke vzdoru, k solidaritě

Petr Pospíchal

Jeden z nejmladších signatářů Charty 77 bilancuje její smysl pro dnešek: po čtyřiceti letech. Paralelu nachází u současných iniciativ solidarity s uprchlíky.

Je to právě čtyřicet let. Charta 77, jejíž Prohlášení bylo zveřejněno dne 6. ledna 1977, byla slovem těch bezmocných, o nichž později psal Václav Havel ve svém slavném eseji.

Na první pohled byla Charta 77 skutečně bezmocná. Proti mocenskému a bezpečnostnímu aparátu tehdejšího československého státu postavila jednoduchou úvahu: stát je povinen dodržovat mezinárodní smlouvy týkající se lidských a občanských práv, stejně jako hospodářských, sociálních a kulturních práv, k jejichž plnění se zavázal.

Následovala tvrdá reakce státní moci. Domovní prohlídky, zatýkání, odsuzující mediální kampaň, která vyzývala obyvatelstvo, aby odmítlo Chartu 77, s jejímž prohlášením se ale seznámit nesmělo.

Několik dní po zveřejnění Charty 77 byl uvězněn dramatik Václav Havel, jeden ze tří jejích mluvčích. Ostatní dva mluvčí, filosof Jan Patočka a politik Jiří Hájek, byli každodenně zadržování tajnou policií a vyslýcháni. Filosof Jan Patočka v březnu 1977 po mnohahodinovém výslechu zemřel. Řada dalších chartistů byla uvězněna, výčet dalších represí by byl velmi dlouhý. Trvaly až do konce listopadu 1989.

Filosof Jan Patočka v březnu 1977 po mnohahodinovém výslechu zemřel. Repro DR

Charta 77 se nestala masovým hnutím, v tehdejších podmínkách se jím ani stát nemohla. Stovky dalších občanů se svým podpisem k jejímu prohlášení přidávaly, tisíce dalších její činnost podporovaly. Ve zdánlivě beznadějném zápase o všelidské hodnoty a právní stát se nezalekla střetu se všeho schopnou a bezohlednou státní mocí a nepodlehla represím, tlaku, přesile.

Dokázala inspirovat vznik dalších iniciativ, získala si respekt ve světě a její roli nemohl ignorovat ani tehdejší násilnický a ideologický politický režim.

Celá historie Charty 77 je pozoruhodným svědectvím o smyslu oběti, o významu odporu vůči státní moci, jež nedbá práv vlastních občanů, ani svých vlastních závazků. Charta 77 zásadně prosazovala nenásilný odpor, nešlo tedy o jakýsi romantizovaný boj proti komunistickému režimu, jak se někdy o Chartě 77 zjednodušeně píše. Inspirovala různá podobná hnutí v jiných zemích, sama inspirována civilizačními a hodnotovými zápasy předchozích desetiletí.

Zápas o ideály Charty 77 neskončil s rokem 1989

V Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 se také píše: „Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany. Pocit této spoluzodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit Chartu 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.“

Ty nejpodstatnější hodnoty se neprosadí samy. Bez ochoty konkrétních lidí riskovat své pohodlí i svoji svobodu je prosadit nelze. Ostatně téměř v každé době se musejí prosazovat proti přesile, proti odporu, proti zbabělosti, proti předsudkům, proti všem, kteří své skupinové či mocenské zájmy snáze prosazují v prostředí útlaku, nesvobody, nerovnosti a bezpráví.

K prosazení lidských a občanských nestačí jen mluvit a psát. Je třeba mít odvahu k činům, k občanské neposlušnosti, ke vzdoru vůči silnějším a mocnějším.

Charta 77 je dnes součástí moderní československé a české historie. To ale neznamená, že by její ideály vyprchaly se změnou politického režimu a s přicházející obnovenou demokracií. Zápas o lidská práva událostmi v listopadu 1989 neskončil.

Mnoho aktivistů Charty 77 se v pozdějších letech podílelo na obnově demokratického československého a později českého státu. Je třeba ovšem zdůraznit, že kromě demokracie samé bylo třeba vybudovat především právní stát, tedy takový, který se bude ke všem chovat rovně, předvídatelně, v souladu s patřičnými právními procedurami a s respektováním lidských a občanských práv.

Mnozí chartisté se na obnově demokratického prostředí podíleli v rámci různých občanských iniciativ, humanitárních spolků, další ve svém pedagogickém působení, jiní zase při vytváření svobodného mediálního prostředí.

Dědictví Charty dnes nesou iniciativy na podporu uprchlíkům

V čem ale Charta 77 inspiruje dnes? Zápas o lidská a občanská práva trvá a v některých ohledech je stejně tak naléhavý, jako byl tehdy, byť žijeme v jiné situaci a v jiných společenských a politických podmínkách. Narůstají autoritářské tendence, zesiluje se společenská konfrontace, mizí tolerance, respekt k právům druhých a vědomí, že svět je jen jeden a že naše vlastní práva neuhájíme, budeme-li upírat práva jiným.

Vše, co souvisí s migračním pohybem v posledních dvou letech, je velkou zkouškou naší demokracie i našeho vztahu k lidským a občanským právům. A že z této zkoušky nevycházíme příliš dobře, jsme psali mnohokrát. Nejen já a nejen v tomto deníku.

Jako pamětníka a vlastně i celoživotního aktivistu mě naplňuje velkou nadějí hnutí, v němž v posledním půldruhém roce spatřuji ozvěnu někdejšího úsilí Charty 77. Pomoc uprchlíkům a podpora jejich práv, ať už se soustřeďovaly v Iniciativě Hlavák, v Czech Teamu / Pomáháme lidem na útěku, v prostředí dobrovolníků vyjíždějících pomáhat na Balkánskou trasu, v koordinačních skupinách propojujících ušlechtilé úsilí jednotlivců, ve Studentském hnutí pro solidaritu, v žižkovské Klinice, v humanitárních finančních i věcných sbírkách či v publicitě ukazující utrpení, smrt a zkázu osudů uprchlíků, to všechno bylo a je součástí téhož úsilí o to, abychom prosadili hodnoty naší civilizace a nenechali se odradit lhostejností, nenávistí, zlobou, nebo jen touhou po nerušeném pohodlí či ignorantském dobývání politické moci.

Ani dnes tu není nepřátel lidských práv nijak málo

Dnes se vede zápas v mnoha ohledech jiný, ale v nejhlubší podstatě stejný. Dnešní mladší aktivisté nemohou mít naši tehdejší zkušenost, přesto ale díky své intuici, svému vzdělání a své nezastřené lidskosti vědí, že necháme-li trpět a umírat uprchlíky prchající před válkou, necháváme zabíjet vlastní lidská a občanská práva.

Těch, kteří nás o ně chtějí připravit, je - jako vždycky - hodně. V této nepokojné době se k tomu ale mnozí z nich otevřeně hlásí, protože mají dojem, že už je dovoleno úplně všechno.

Lze odhadnout, že do přímé pomoci uprchlíkům bylo v posledním půldruhém roce zapojeno alespoň tři až čtyři tisíce lidí. Společně s těmi, kteří se podíleli na sbírkách a publicitě, to může být okolo dvaceti tisíc lidí.

A to v atmosféře cílených osobních výhrůžek, skandalizace a vyhrocených mediálních střetů. Rozsah pomoci uprchlíkům je za těchto okolností opravdu obdivuhodný, proto bychom neměli propadat pocitu, že lidským právům dnešní doba nepřeje.

Ona jim totiž nepřeje skoro žádná doba, pokud se nenajdou lidé, kteří budou ochotni jít proti proudu a obětovat něco ze svého pohodlí. Pokud se nenajdou lidé přesvědčení, že zápas o práva těch druhých je také součástí zápasu o důstojnost nás samých.

Když ve své paměti bilancuji právě skončený rok, stále se mi vrací připomínka jedné zdánlivě drobné události. Na pražské demonstraci šesti stovek protiuprchlických křiklounů po celou hodinu a půl tiše sama postávala devatenáctiletá aktivista Iniciativy Hlavák. V okamžiku, kdy moderátor Černohorský shromáždění uzavřel heslem Ať žije národ!, osamocená aktivistka se nadechla a zakřičela: „Naší zbraní je SOLI-DARI-TA!“

Nestalo se jí nic, i když ji slyšeli skoro všichni, ale to její odvahu nijak neumenšuje. Křiklouni přece nesmějí odcházet z demonstrace s pocitem, že si můžou dovolit říkat cokoliv, a že se jim nikdo nepostaví, řekla mi potom. Byla to moje dcera.

Ano, je to odvaha, která jediná může lidská a občanská práva proti všem úkladům bránit dál. Dnes podobně jako v časech Charty 77. Kdo nemá odvahu, nemá osud, jak říkával Jaroslav Šabata.

    Diskuse
    January 2, 2017 v 12.42
    Chtělo by to s oslavnými eposy počkat, až vymřou pamětníci.
    Až tady nebudou už lidé, kteří zažili chartisty i v období, kdy ti už nemohli profitovat jen z kritiky.
    Protože to hodnocení je zatím mnohem, mnohem střízlivější.
    Oslí můstek, který měl z oslav chartistů vytvořit návod na vítání migrantů, článku pěknou korunu také nedává. Vydávat vítací průmysl za cestu proti proudu, či za boj o lidská práva nutně znamená totálně oslepnout, dokonale zazdít, že zde jsou naprosto bokem odstrčeni lidé, kteří jsou bezmocní a nikdo ani z chartistů, ani z těch v článku vychvalovaných "aktivistů" jim ani vodu nepodá. Nic by za to totiž neutržili.
    Taková je prostě opravová realita. Tahat sem za obrovské peníze ekonomické migranty, nemající stejně zájem o to zde pobývat a přehlížet otřesnou úroveň péče o bezmocné lidi, díky nimž se ti slavní sluníčkáři mají jak prasata v žitě, to snad má být ta SO-LI-DA-RI-TA!?
    To ten Hlavák nemá ani ponětí, o čem to mluví. Papouškuje jen nějaké slovo. Má dobré učitele. Ti s mnoha jasnými výrazy už dnes žonglují tak, že jejich původní význam je převrácen na ruby. Oni dobře vědí, proč to takhle dělají. Pecunia non olet.
    Souhlasit mohu jen s tím, že "Křiklouni přece nesmějí odcházet z demonstrace s pocitem, že si můžou dovolit říkat cokoliv, a že se jim nikdo nepostaví". Ale asi ne s tím, kdo ti křiklouni fakticky mají být.
    Vlastně jsem sem chtěl napsal kritickou repliku o tom, že celá ta ideologie "lidských práv" je nakonec jenom formální a omezená; a že právě toto bylo i omezením "Charty 77"; a důvodem toho že po převratu Charta časem vyhasla, a zůstaly z ní už víceméně jenom vzpomínkové akce při kulatých výročích.

    Nenávistná reakce pana Ševčíka ovšem ukazuje, jak mnoho je ještě lidí, proti kterým je zapotřebí a l e s p o ň ta lidská práva uchovávat jako naprosto základní obranu a ochranu základní lidské humanity.
    January 2, 2017 v 14.34
    Vy také, pane Poláčku, patříte k oněm žongléřům.
    Nepříjemnou pravdu vydáváte za nenávist. Chápu, lépe se tak s neznalými podstaty manipuluje. Proto jsou všichni odpůrci vítacího byznysu nácci, rasisté a xenofobové.
    Nenávist je příliš silnou emocí, než abych jí plýtval na nějaké obchodníky s chudobou, či zidealisovanou mládež.
    Jen nemlčím, když se lidskými právy ohánějí ti, kteří si z jejich ohýbání udělali byznys.
    January 3, 2017 v 6.44
    Panu Poláčkovi
    Charta 77 nebyla politická opozice v tom smyslu, že by to bylo uskupení s alternativním politickým programem, které je připraveno vstoupit do do soupeře o politickou moc. Na jakém programu by se také mohli shodnout řekněme reformní komunista Hájek s konzervativním katolíkem Bendou a nezávislým levicovým intelektuálem Petrem Uhlem? O to tehdy nešlo.
    January 3, 2017 v 9.46
    Ono je to vlastně tak, že čím tvrdší režim, tím víc lidi spojuje aspoň v odporu proti němu, když už v ničem jiném. Dokonce i takové lidi, kteří by byli za normálních okolností úplně nespojitelní.
    MP
    January 3, 2017 v 10.19
    Luďkovi Ševčíkovi
    Zkusil jste někdy zvážit, zda to není opačně? Zda produkty své nenávisti nepovažuje za nepříjemné pravdy? Stává se nám to všem až příliš často, takže by to nebylo nic překvapivého.
    January 3, 2017 v 12.25
    Samozřejmě zvažuji svoji objektivitu.
    Nicméně vzhledem k tomu, že ani já, ani mí blízcí nejsme nijak zainteresováni na migračním, či sociálním byznysu, jsem asi objektivnější, než ti, co na tom tak nejsou. Domnivám se proto, že mé pohnutky jsou skutečně vedeny jen sociálním cítěním, neboť to, zda se "neziskovky" dál budou pakovat, pro mou kapsu nemá žádný vliv. Mimochodem, dnes je v Právu článek o nové kategorii byznysu - azylový zlatokop.
    Pokud se na někoho skutečně hněvám, jsou to politikové, kteří takovýto byznys nedokáží zastavit. To, že se někdo chce napakovat a kryje to jakousi humanitou, není nic zvláštního. Při absenci skutečné humanity navíc i tohle některým lidem může připadat jako páchání dobra. Pokud se to zabalí do vznosných frází a kritikové jsou dehonestováni jako ten nejhorší odpad společnosti, získá to podporu nezasvěcených a nepřemýšlejicích aktivistů, či ideologických slepců v podstatě lehce. Naštěstí jsme na tom u nás lépe než v Německu, kde se lidé bojí na veřejnosti říci svůj názor a kde se média staly šiřitely propagandy. I když náhubek u nás se také chystá.
    Pane Kubičko, nejde o to zda Charta 77 byla či nebyla nějakým politickým uskupením. V každém případě vstoupila do společensko-politického prostoru se zcela určitým vyjádřením, programem a projektem. Prohlásila: toto a toto je žádoucí, toto jsou ideje které by měly platit. A věděla samozřejmě naprosto přesně, že tyto ideje jsou nekompatibilní s těmi, které vyznával a hlásal tehdejší režim.

    Ještě jinak řečeno: obě strany ty své vlastní ideje považovaly za univerzalistické, univerzálně platné. Právě proto nevyhnutelně došlo k jejích kolizi.

    Právě to bylo předmětem mé kritiky: že tento chartistický projekt "lidských práv" předstírá univerzalismus, ačkoli ve skutečnosti má jenom velice parciální dosah.
    January 3, 2017 v 18.56
    Pane Poláčku,
    to byste také mohl vyčítat Umění fugy, že jako opereta nic moc, už proto, že je tam jen jedna melodie. Každé lidské dílo je třeba posuzovat podle jeho intence.

    To, že ideje Charty " jsou nekompatibilní s těmi, které vyznával a hlásal tehdejší režim" není úplně pravda, Charta se naopak na závazky, které režim přijal, odvolávala.
    MP
    January 3, 2017 v 19.13
    Josefovi Poláčkovi
    To podstatné řekl už Jiří Kubička. Ty univerzální hodnoty na které se odvolávala Charta 77 byly identitcké s těmi, na které se odvolával bolševický režim. Nejen s těmi, ke kterým se přihlásil v Helsinkách (ty by mohl každý inteligentnější komunistický ideolog odsoudit jako příliš formální, a proto zakrývající skutečné problémy), ale s těmi, ze kterých vyrostla levice, jejíž projekt bolševici zneužívali jako ideologickou fasádu.

    LIdská práva nejsou charitativní projekt. A hlavně mají s ideologií lidských práv vyváženou s pomocí zbraní společného tolik jako volské oko s volem. Prostě proto, že se nemohou realizovat jinak než jako vzájemné uznání práv svobodného občana jinými svobodnými občany (nemůže nám je dát nkdo jiný). A jsou právě tak univerzální jako člověk. To jest téměř stejně jako krysy :-)
    + Další komentáře