Charta 77 inspiruje i dnes: k odvaze, ke vzdoru, k solidaritě
Petr PospíchalJeden z nejmladších signatářů Charty 77 bilancuje její smysl pro dnešek: po čtyřiceti letech. Paralelu nachází u současných iniciativ solidarity s uprchlíky.
Je to právě čtyřicet let. Charta 77, jejíž Prohlášení bylo zveřejněno dne 6. ledna 1977, byla slovem těch bezmocných, o nichž později psal Václav Havel ve svém slavném eseji.
Na první pohled byla Charta 77 skutečně bezmocná. Proti mocenskému a bezpečnostnímu aparátu tehdejšího československého státu postavila jednoduchou úvahu: stát je povinen dodržovat mezinárodní smlouvy týkající se lidských a občanských práv, stejně jako hospodářských, sociálních a kulturních práv, k jejichž plnění se zavázal.
Následovala tvrdá reakce státní moci. Domovní prohlídky, zatýkání, odsuzující mediální kampaň, která vyzývala obyvatelstvo, aby odmítlo Chartu 77, s jejímž prohlášením se ale seznámit nesmělo.
Několik dní po zveřejnění Charty 77 byl uvězněn dramatik Václav Havel, jeden ze tří jejích mluvčích. Ostatní dva mluvčí, filosof Jan Patočka a politik Jiří Hájek, byli každodenně zadržování tajnou policií a vyslýcháni. Filosof Jan Patočka v březnu 1977 po mnohahodinovém výslechu zemřel. Řada dalších chartistů byla uvězněna, výčet dalších represí by byl velmi dlouhý. Trvaly až do konce listopadu 1989.
↗
Filosof Jan Patočka v březnu 1977 po mnohahodinovém výslechu zemřel. Repro DR
Charta 77 se nestala masovým hnutím, v tehdejších podmínkách se jím ani stát nemohla. Stovky dalších občanů se svým podpisem k jejímu prohlášení přidávaly, tisíce dalších její činnost podporovaly. Ve zdánlivě beznadějném zápase o všelidské hodnoty a právní stát se nezalekla střetu se všeho schopnou a bezohlednou státní mocí a nepodlehla represím, tlaku, přesile.
Dokázala inspirovat vznik dalších iniciativ, získala si respekt ve světě a její roli nemohl ignorovat ani tehdejší násilnický a ideologický politický režim.
Celá historie Charty 77 je pozoruhodným svědectvím o smyslu oběti, o významu odporu vůči státní moci, jež nedbá práv vlastních občanů, ani svých vlastních závazků. Charta 77 zásadně prosazovala nenásilný odpor, nešlo tedy o jakýsi romantizovaný boj proti komunistickému režimu, jak se někdy o Chartě 77 zjednodušeně píše. Inspirovala různá podobná hnutí v jiných zemích, sama inspirována civilizačními a hodnotovými zápasy předchozích desetiletí.
Zápas o ideály Charty 77 neskončil s rokem 1989
V Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 se také píše: „Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany. Pocit této spoluzodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit Chartu 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.“
Ty nejpodstatnější hodnoty se neprosadí samy. Bez ochoty konkrétních lidí riskovat své pohodlí i svoji svobodu je prosadit nelze. Ostatně téměř v každé době se musejí prosazovat proti přesile, proti odporu, proti zbabělosti, proti předsudkům, proti všem, kteří své skupinové či mocenské zájmy snáze prosazují v prostředí útlaku, nesvobody, nerovnosti a bezpráví.
K prosazení lidských a občanských nestačí jen mluvit a psát. Je třeba mít odvahu k činům, k občanské neposlušnosti, ke vzdoru vůči silnějším a mocnějším.
Charta 77 je dnes součástí moderní československé a české historie. To ale neznamená, že by její ideály vyprchaly se změnou politického režimu a s přicházející obnovenou demokracií. Zápas o lidská práva událostmi v listopadu 1989 neskončil.
Mnoho aktivistů Charty 77 se v pozdějších letech podílelo na obnově demokratického československého a později českého státu. Je třeba ovšem zdůraznit, že kromě demokracie samé bylo třeba vybudovat především právní stát, tedy takový, který se bude ke všem chovat rovně, předvídatelně, v souladu s patřičnými právními procedurami a s respektováním lidských a občanských práv.
Mnozí chartisté se na obnově demokratického prostředí podíleli v rámci různých občanských iniciativ, humanitárních spolků, další ve svém pedagogickém působení, jiní zase při vytváření svobodného mediálního prostředí.
Dědictví Charty dnes nesou iniciativy na podporu uprchlíkům
V čem ale Charta 77 inspiruje dnes? Zápas o lidská a občanská práva trvá a v některých ohledech je stejně tak naléhavý, jako byl tehdy, byť žijeme v jiné situaci a v jiných společenských a politických podmínkách. Narůstají autoritářské tendence, zesiluje se společenská konfrontace, mizí tolerance, respekt k právům druhých a vědomí, že svět je jen jeden a že naše vlastní práva neuhájíme, budeme-li upírat práva jiným.
Vše, co souvisí s migračním pohybem v posledních dvou letech, je velkou zkouškou naší demokracie i našeho vztahu k lidským a občanským právům. A že z této zkoušky nevycházíme příliš dobře, jsme psali mnohokrát. Nejen já a nejen v tomto deníku.
Jako pamětníka a vlastně i celoživotního aktivistu mě naplňuje velkou nadějí hnutí, v němž v posledním půldruhém roce spatřuji ozvěnu někdejšího úsilí Charty 77. Pomoc uprchlíkům a podpora jejich práv, ať už se soustřeďovaly v Iniciativě Hlavák, v Czech Teamu / Pomáháme lidem na útěku, v prostředí dobrovolníků vyjíždějících pomáhat na Balkánskou trasu, v koordinačních skupinách propojujících ušlechtilé úsilí jednotlivců, ve Studentském hnutí pro solidaritu, v žižkovské Klinice, v humanitárních finančních i věcných sbírkách či v publicitě ukazující utrpení, smrt a zkázu osudů uprchlíků, to všechno bylo a je součástí téhož úsilí o to, abychom prosadili hodnoty naší civilizace a nenechali se odradit lhostejností, nenávistí, zlobou, nebo jen touhou po nerušeném pohodlí či ignorantském dobývání politické moci.
Ani dnes tu není nepřátel lidských práv nijak málo
Dnes se vede zápas v mnoha ohledech jiný, ale v nejhlubší podstatě stejný. Dnešní mladší aktivisté nemohou mít naši tehdejší zkušenost, přesto ale díky své intuici, svému vzdělání a své nezastřené lidskosti vědí, že necháme-li trpět a umírat uprchlíky prchající před válkou, necháváme zabíjet vlastní lidská a občanská práva.
Těch, kteří nás o ně chtějí připravit, je - jako vždycky - hodně. V této nepokojné době se k tomu ale mnozí z nich otevřeně hlásí, protože mají dojem, že už je dovoleno úplně všechno.
Lze odhadnout, že do přímé pomoci uprchlíkům bylo v posledním půldruhém roce zapojeno alespoň tři až čtyři tisíce lidí. Společně s těmi, kteří se podíleli na sbírkách a publicitě, to může být okolo dvaceti tisíc lidí.
A to v atmosféře cílených osobních výhrůžek, skandalizace a vyhrocených mediálních střetů. Rozsah pomoci uprchlíkům je za těchto okolností opravdu obdivuhodný, proto bychom neměli propadat pocitu, že lidským právům dnešní doba nepřeje.
Ona jim totiž nepřeje skoro žádná doba, pokud se nenajdou lidé, kteří budou ochotni jít proti proudu a obětovat něco ze svého pohodlí. Pokud se nenajdou lidé přesvědčení, že zápas o práva těch druhých je také součástí zápasu o důstojnost nás samých.
Když ve své paměti bilancuji právě skončený rok, stále se mi vrací připomínka jedné zdánlivě drobné události. Na pražské demonstraci šesti stovek protiuprchlických křiklounů po celou hodinu a půl tiše sama postávala devatenáctiletá aktivista Iniciativy Hlavák. V okamžiku, kdy moderátor Černohorský shromáždění uzavřel heslem Ať žije národ!, osamocená aktivistka se nadechla a zakřičela: „Naší zbraní je SOLI-DARI-TA!“
Nestalo se jí nic, i když ji slyšeli skoro všichni, ale to její odvahu nijak neumenšuje. Křiklouni přece nesmějí odcházet z demonstrace s pocitem, že si můžou dovolit říkat cokoliv, a že se jim nikdo nepostaví, řekla mi potom. Byla to moje dcera.
Ano, je to odvaha, která jediná může lidská a občanská práva proti všem úkladům bránit dál. Dnes podobně jako v časech Charty 77. Kdo nemá odvahu, nemá osud, jak říkával Jaroslav Šabata.
Diskuse
LŠ
January 2, 2017 v 12.42
Chtělo by to s oslavnými eposy počkat, až vymřou pamětníci.
Až tady nebudou už lidé, kteří zažili chartisty i v období, kdy ti už nemohli profitovat jen z kritiky.
Protože to hodnocení je zatím mnohem, mnohem střízlivější.
Oslí můstek, který měl z oslav chartistů vytvořit návod na vítání migrantů, článku pěknou korunu také nedává. Vydávat vítací průmysl za cestu proti proudu, či za boj o lidská práva nutně znamená totálně oslepnout, dokonale zazdít, že zde jsou naprosto bokem odstrčeni lidé, kteří jsou bezmocní a nikdo ani z chartistů, ani z těch v článku vychvalovaných "aktivistů" jim ani vodu nepodá. Nic by za to totiž neutržili.
Taková je prostě opravová realita. Tahat sem za obrovské peníze ekonomické migranty, nemající stejně zájem o to zde pobývat a přehlížet otřesnou úroveň péče o bezmocné lidi, díky nimž se ti slavní sluníčkáři mají jak prasata v žitě, to snad má být ta SO-LI-DA-RI-TA!?
To ten Hlavák nemá ani ponětí, o čem to mluví. Papouškuje jen nějaké slovo. Má dobré učitele. Ti s mnoha jasnými výrazy už dnes žonglují tak, že jejich původní význam je převrácen na ruby. Oni dobře vědí, proč to takhle dělají. Pecunia non olet.
Souhlasit mohu jen s tím, že "Křiklouni přece nesmějí odcházet z demonstrace s pocitem, že si můžou dovolit říkat cokoliv, a že se jim nikdo nepostaví". Ale asi ne s tím, kdo ti křiklouni fakticky mají být.
Protože to hodnocení je zatím mnohem, mnohem střízlivější.
Oslí můstek, který měl z oslav chartistů vytvořit návod na vítání migrantů, článku pěknou korunu také nedává. Vydávat vítací průmysl za cestu proti proudu, či za boj o lidská práva nutně znamená totálně oslepnout, dokonale zazdít, že zde jsou naprosto bokem odstrčeni lidé, kteří jsou bezmocní a nikdo ani z chartistů, ani z těch v článku vychvalovaných "aktivistů" jim ani vodu nepodá. Nic by za to totiž neutržili.
Taková je prostě opravová realita. Tahat sem za obrovské peníze ekonomické migranty, nemající stejně zájem o to zde pobývat a přehlížet otřesnou úroveň péče o bezmocné lidi, díky nimž se ti slavní sluníčkáři mají jak prasata v žitě, to snad má být ta SO-LI-DA-RI-TA!?
To ten Hlavák nemá ani ponětí, o čem to mluví. Papouškuje jen nějaké slovo. Má dobré učitele. Ti s mnoha jasnými výrazy už dnes žonglují tak, že jejich původní význam je převrácen na ruby. Oni dobře vědí, proč to takhle dělají. Pecunia non olet.
Souhlasit mohu jen s tím, že "Křiklouni přece nesmějí odcházet z demonstrace s pocitem, že si můžou dovolit říkat cokoliv, a že se jim nikdo nepostaví". Ale asi ne s tím, kdo ti křiklouni fakticky mají být.
JP
January 2, 2017 v 13.35
Vlastně jsem sem chtěl napsal kritickou repliku o tom, že celá ta ideologie "lidských práv" je nakonec jenom formální a omezená; a že právě toto bylo i omezením "Charty 77"; a důvodem toho že po převratu Charta časem vyhasla, a zůstaly z ní už víceméně jenom vzpomínkové akce při kulatých výročích.
Nenávistná reakce pana Ševčíka ovšem ukazuje, jak mnoho je ještě lidí, proti kterým je zapotřebí a l e s p o ň ta lidská práva uchovávat jako naprosto základní obranu a ochranu základní lidské humanity.
Nenávistná reakce pana Ševčíka ovšem ukazuje, jak mnoho je ještě lidí, proti kterým je zapotřebí a l e s p o ň ta lidská práva uchovávat jako naprosto základní obranu a ochranu základní lidské humanity.
LŠ
Nepříjemnou pravdu vydáváte za nenávist. Chápu, lépe se tak s neznalými podstaty manipuluje. Proto jsou všichni odpůrci vítacího byznysu nácci, rasisté a xenofobové.
Nenávist je příliš silnou emocí, než abych jí plýtval na nějaké obchodníky s chudobou, či zidealisovanou mládež.
Jen nemlčím, když se lidskými právy ohánějí ti, kteří si z jejich ohýbání udělali byznys.
Nenávist je příliš silnou emocí, než abych jí plýtval na nějaké obchodníky s chudobou, či zidealisovanou mládež.
Jen nemlčím, když se lidskými právy ohánějí ti, kteří si z jejich ohýbání udělali byznys.
Charta 77 nebyla politická opozice v tom smyslu, že by to bylo uskupení s alternativním politickým programem, které je připraveno vstoupit do do soupeře o politickou moc. Na jakém programu by se také mohli shodnout řekněme reformní komunista Hájek s konzervativním katolíkem Bendou a nezávislým levicovým intelektuálem Petrem Uhlem? O to tehdy nešlo.
January 3, 2017 v 9.46
Ono je to vlastně tak, že čím tvrdší režim, tím víc lidi spojuje aspoň v odporu proti němu, když už v ničem jiném. Dokonce i takové lidi, kteří by byli za normálních okolností úplně nespojitelní.
MP
Zkusil jste někdy zvážit, zda to není opačně? Zda produkty své nenávisti nepovažuje za nepříjemné pravdy? Stává se nám to všem až příliš často, takže by to nebylo nic překvapivého.
LŠ
Nicméně vzhledem k tomu, že ani já, ani mí blízcí nejsme nijak zainteresováni na migračním, či sociálním byznysu, jsem asi objektivnější, než ti, co na tom tak nejsou. Domnivám se proto, že mé pohnutky jsou skutečně vedeny jen sociálním cítěním, neboť to, zda se "neziskovky" dál budou pakovat, pro mou kapsu nemá žádný vliv. Mimochodem, dnes je v Právu článek o nové kategorii byznysu - azylový zlatokop.
Pokud se na někoho skutečně hněvám, jsou to politikové, kteří takovýto byznys nedokáží zastavit. To, že se někdo chce napakovat a kryje to jakousi humanitou, není nic zvláštního. Při absenci skutečné humanity navíc i tohle některým lidem může připadat jako páchání dobra. Pokud se to zabalí do vznosných frází a kritikové jsou dehonestováni jako ten nejhorší odpad společnosti, získá to podporu nezasvěcených a nepřemýšlejicích aktivistů, či ideologických slepců v podstatě lehce. Naštěstí jsme na tom u nás lépe než v Německu, kde se lidé bojí na veřejnosti říci svůj názor a kde se média staly šiřitely propagandy. I když náhubek u nás se také chystá.
Pokud se na někoho skutečně hněvám, jsou to politikové, kteří takovýto byznys nedokáží zastavit. To, že se někdo chce napakovat a kryje to jakousi humanitou, není nic zvláštního. Při absenci skutečné humanity navíc i tohle některým lidem může připadat jako páchání dobra. Pokud se to zabalí do vznosných frází a kritikové jsou dehonestováni jako ten nejhorší odpad společnosti, získá to podporu nezasvěcených a nepřemýšlejicích aktivistů, či ideologických slepců v podstatě lehce. Naštěstí jsme na tom u nás lépe než v Německu, kde se lidé bojí na veřejnosti říci svůj názor a kde se média staly šiřitely propagandy. I když náhubek u nás se také chystá.
JP
January 3, 2017 v 13.37
Pane Kubičko, nejde o to zda Charta 77 byla či nebyla nějakým politickým uskupením. V každém případě vstoupila do společensko-politického prostoru se zcela určitým vyjádřením, programem a projektem. Prohlásila: toto a toto je žádoucí, toto jsou ideje které by měly platit. A věděla samozřejmě naprosto přesně, že tyto ideje jsou nekompatibilní s těmi, které vyznával a hlásal tehdejší režim.
Ještě jinak řečeno: obě strany ty své vlastní ideje považovaly za univerzalistické, univerzálně platné. Právě proto nevyhnutelně došlo k jejích kolizi.
Právě to bylo předmětem mé kritiky: že tento chartistický projekt "lidských práv" předstírá univerzalismus, ačkoli ve skutečnosti má jenom velice parciální dosah.
Ještě jinak řečeno: obě strany ty své vlastní ideje považovaly za univerzalistické, univerzálně platné. Právě proto nevyhnutelně došlo k jejích kolizi.
Právě to bylo předmětem mé kritiky: že tento chartistický projekt "lidských práv" předstírá univerzalismus, ačkoli ve skutečnosti má jenom velice parciální dosah.
to byste také mohl vyčítat Umění fugy, že jako opereta nic moc, už proto, že je tam jen jedna melodie. Každé lidské dílo je třeba posuzovat podle jeho intence.
To, že ideje Charty " jsou nekompatibilní s těmi, které vyznával a hlásal tehdejší režim" není úplně pravda, Charta se naopak na závazky, které režim přijal, odvolávala.
To, že ideje Charty " jsou nekompatibilní s těmi, které vyznával a hlásal tehdejší režim" není úplně pravda, Charta se naopak na závazky, které režim přijal, odvolávala.
MP
To podstatné řekl už Jiří Kubička. Ty univerzální hodnoty na které se odvolávala Charta 77 byly identitcké s těmi, na které se odvolával bolševický režim. Nejen s těmi, ke kterým se přihlásil v Helsinkách (ty by mohl každý inteligentnější komunistický ideolog odsoudit jako příliš formální, a proto zakrývající skutečné problémy), ale s těmi, ze kterých vyrostla levice, jejíž projekt bolševici zneužívali jako ideologickou fasádu.
LIdská práva nejsou charitativní projekt. A hlavně mají s ideologií lidských práv vyváženou s pomocí zbraní společného tolik jako volské oko s volem. Prostě proto, že se nemohou realizovat jinak než jako vzájemné uznání práv svobodného občana jinými svobodnými občany (nemůže nám je dát nkdo jiný). A jsou právě tak univerzální jako člověk. To jest téměř stejně jako krysy :-)
LIdská práva nejsou charitativní projekt. A hlavně mají s ideologií lidských práv vyváženou s pomocí zbraní společného tolik jako volské oko s volem. Prostě proto, že se nemohou realizovat jinak než jako vzájemné uznání práv svobodného občana jinými svobodnými občany (nemůže nám je dát nkdo jiný). A jsou právě tak univerzální jako člověk. To jest téměř stejně jako krysy :-)
JN
January 4, 2017 v 11.13
Ta otázka po zdroji lidských práv je velmi zajímavá
a od odpovědi na ní se odvíjí jejich různé chápání.
Nezcizitelnost a nezadatelnost základních lidských práv vychází z myšlenky, že člověk je jimi přirozeně nadán již z podstaty své existence.
Druhý pohled pak vychází z představy, že jsou to vlastně závazky a omezení vůči druhým lidem.
-----------------------------------------------------------------------
Ten první pohled vede k individualistickému pojetí lidských práv a k popření odpovědnosti, ten druhý pohled naopak odpovědnost jako nezbytnou podmínku existence lidských práv předpokládá.
Podle prvního pohledu tu lidská práva vždy byla a my nedovedeme říci odkud se vzala. Stejně, jako lidé věřící v Boha nedovedou říci, odkud se tu Bůh vzal.
Podle druhého pohledu jsou i lidská práva kulturním konstruktem.
V to, že lidská práva se vzala "odněkud shůry" a že tedy nejsou kulturním konstruktem, věří většinou lidé, kteří věří, že téměř všechno ostatní kromě lidských práv je kulturním konstruktem.
Nezcizitelnost a nezadatelnost základních lidských práv vychází z myšlenky, že člověk je jimi přirozeně nadán již z podstaty své existence.
Druhý pohled pak vychází z představy, že jsou to vlastně závazky a omezení vůči druhým lidem.
-----------------------------------------------------------------------
Ten první pohled vede k individualistickému pojetí lidských práv a k popření odpovědnosti, ten druhý pohled naopak odpovědnost jako nezbytnou podmínku existence lidských práv předpokládá.
Podle prvního pohledu tu lidská práva vždy byla a my nedovedeme říci odkud se vzala. Stejně, jako lidé věřící v Boha nedovedou říci, odkud se tu Bůh vzal.
Podle druhého pohledu jsou i lidská práva kulturním konstruktem.
V to, že lidská práva se vzala "odněkud shůry" a že tedy nejsou kulturním konstruktem, věří většinou lidé, kteří věří, že téměř všechno ostatní kromě lidských práv je kulturním konstruktem.
JP
Tento vtip svého času vysílala Svobodná Evropa:
Na horním konci pražského Václavského náměstí nějaký člověk přeleze řetězy zamezující přístup k soše svatého Václava. Přítomný příslušník VB ovšem samozřejmě okamžitě zasáhne; s tím že vstupovat na ono místo je zakázané.
"A proč bych tam nemohl vstoupit?" ohradí se onen muž. "Jsem přece svobodný občan svobodného státu!"
"A to pardon," omluví se příslušník. "Já nevěděl že jste cizinec!"
Takže, pánové: to že tehdejší komunistický režim v Helsinkách podepsal t a k é ten "koš" o lidských právech - to ještě zdaleka neznamená že on by to s nimi také mínil vážně. Nebo že by snad skutečně sdílel nějaké společné hodnoty se státy Západu. On tento koš podepsal víceméně v rámci toho handlu, že Západ nebude brát v potaz hranice sovětského impéria vzniklé po druhé světové válce.
Ta "lidská práva" byla naprosto a absolutně nekompatibilní s tím, co hlásal - a především ve své praxi zastával - komunistický režim.
Tento rozdíl - pokud ho snad už někdo pozapomenul - je možno v současné době znovu a znovu spatřit na tom, jak současné čínské vedení reaguje, když mu některý západní státník (s výjimkou našeho českého Zemana, ovšem) zase jednou vytýká porušování lidských práv.
Standardní čínská odpověď zní: "Tato individuální práva u nás, Číně, nemají žádnou tradici(!!); naší tradicí jsou výhradně práva kolektivní."
No, a je hotovo. A tak i v tom našem vlastním "socialismu" měl průměrný občan sice právo být součástí "vládnoucí třídy"; ale kdykoli se jen trochu pokusil realizovat svá práva individuálního, nezávislého, autonomního občana, byl rázem oheň na střeše.
Takže, tolik k tomu, do jaké míry je projekt "lidských práv" kompatibilní s ideologií principiálně kolektivistického socialismu...
Na horním konci pražského Václavského náměstí nějaký člověk přeleze řetězy zamezující přístup k soše svatého Václava. Přítomný příslušník VB ovšem samozřejmě okamžitě zasáhne; s tím že vstupovat na ono místo je zakázané.
"A proč bych tam nemohl vstoupit?" ohradí se onen muž. "Jsem přece svobodný občan svobodného státu!"
"A to pardon," omluví se příslušník. "Já nevěděl že jste cizinec!"
Takže, pánové: to že tehdejší komunistický režim v Helsinkách podepsal t a k é ten "koš" o lidských právech - to ještě zdaleka neznamená že on by to s nimi také mínil vážně. Nebo že by snad skutečně sdílel nějaké společné hodnoty se státy Západu. On tento koš podepsal víceméně v rámci toho handlu, že Západ nebude brát v potaz hranice sovětského impéria vzniklé po druhé světové válce.
Ta "lidská práva" byla naprosto a absolutně nekompatibilní s tím, co hlásal - a především ve své praxi zastával - komunistický režim.
Tento rozdíl - pokud ho snad už někdo pozapomenul - je možno v současné době znovu a znovu spatřit na tom, jak současné čínské vedení reaguje, když mu některý západní státník (s výjimkou našeho českého Zemana, ovšem) zase jednou vytýká porušování lidských práv.
Standardní čínská odpověď zní: "Tato individuální práva u nás, Číně, nemají žádnou tradici(!!); naší tradicí jsou výhradně práva kolektivní."
No, a je hotovo. A tak i v tom našem vlastním "socialismu" měl průměrný občan sice právo být součástí "vládnoucí třídy"; ale kdykoli se jen trochu pokusil realizovat svá práva individuálního, nezávislého, autonomního občana, byl rázem oheň na střeše.
Takže, tolik k tomu, do jaké míry je projekt "lidských práv" kompatibilní s ideologií principiálně kolektivistického socialismu...
JP
Ano, pane Nusharte, to jste trefil přesně.
V každém případě, ta takzvaná "lidská práva" jsou jenom zcela jednosměrnou ulicí. Pokud bychom se opět jednou vrátili k tomu aristotelskému principu, že jedině to je skutečně správné a mravné, co je na obou stranách vyvážené, pak uvidíme hned, že celá ta koncepce tzv. "občanských a lidských práv" padá jenom na jednu stranu. Jsou tam jenom ta práva, ale nejsou tam naprosto žádné povinnosti. Není tam odpovědnost. Není tam vlastně vůbec nic; je tam jenom ten ode všech a ode všeho izolovaný jedinec, který na všechny kolem sebe nevraživě vrčí: "Neopovažujte se sahat na mé tělo! Neopovažujte se jakýmkoli způsobem narušovat mou ryze s o u k r o m o u sféru!"
Právě v tom leží vlastní podstata těchto "lidských práv": je to životní postoj, životní vyznání s o u k r o m n í k a, který se izoloval jak od všech ostatních lidí, tak i od jakýchkoli vyšších (a tedy odpovídajícím způsobem závazných a zavazujících) dimenzí bytí.
Právě proto jsou tato s o u k r o m o v l a s t n i c k á "lidská práva" naprosto nekompatibilní s ideou socialismu. A to sice v pozitivním, ale i v negativním smyslu.
V tom pozitivním bylo ukázáno výše: ve srovnání s ú t l a k e m, který je bytostně vlastní jakékoli totalitě, se i tato soukromovlastnická lidská práva jeví být pokrokem; neboť za podmínek policejního státu člověk jako svou první potřebu pociťuje - a to právem - dokonce i to zcela triviální "nesahejte mi na mé tělo!"
Jenže, čím více mizí totalita a bezprostřední útlak, tím více se ukazuje omezený charakter těchto "lidských práv".
Samozřejmě, i v současné době je možno pokoušet se jejich platnost r o z š i ř o v a t, aplikovat je v opravdu humánním úmyslu; jak to líčí sám autor článku. Možné to je; ale to nic nemění na tom, že takovéto extrapolace jdou už dosti za hranice toho primárně individualisticko-soukromovlastnického charakteru oněch "lidských práv". A i tak je možno je tímto způsobem "natahovat" jenom a jedině pro případy zcela evidentní nouze.
A právě v tom posledním spočívá jejich zásadní omezení: ony jsou opravdu jenom pojistkou pro případ naprosté nouze. Ale pro "normální" lidský život nemají prakticky žádnou substanciální hodnotu.
To by samo o sobě ještě nemusel být zásadní problém; kdyby nebylo té okolnosti, že se tomuto "normálnímu" člověku fakticky znovu a znovu sděluje: "Máš přece tuto pojistku - tak co ještě chceš?! Máš ta svoje občanská a lidská práva - tak co ještě kafráš o tom, že tento c e l ý svět se ti jeví být nehumánním, prázdným, neživotným?!... To jak si připadáš, jak se cítíš ve svém nitru, to je výhradně tvoje osobní záležitost; má-li pocit prázdného světa, tak si tento pocit přehluš třeba skákáním z mostu na laně nebo si ze sebe vytřes duši na diskotékách nebo se třeba upij k smrti - k tomu všemu ti ta naše svobodná společnost dává přece naprostou svobodu! Ale nechtěj po nás nic dalšího; a především nic tak nesmyslně éterického, jako aby tento svět měl opravdu humánně duchovní smysl a charakter!"
Takže, ještě jednou: celá ta slavná "občanská a lidská práva" počínají a končí fakticky jenom lidským tělem; ale nemohou člověku poskytnout naprosto nic, co překračuje tuto holou tělesnost.
V každém případě, ta takzvaná "lidská práva" jsou jenom zcela jednosměrnou ulicí. Pokud bychom se opět jednou vrátili k tomu aristotelskému principu, že jedině to je skutečně správné a mravné, co je na obou stranách vyvážené, pak uvidíme hned, že celá ta koncepce tzv. "občanských a lidských práv" padá jenom na jednu stranu. Jsou tam jenom ta práva, ale nejsou tam naprosto žádné povinnosti. Není tam odpovědnost. Není tam vlastně vůbec nic; je tam jenom ten ode všech a ode všeho izolovaný jedinec, který na všechny kolem sebe nevraživě vrčí: "Neopovažujte se sahat na mé tělo! Neopovažujte se jakýmkoli způsobem narušovat mou ryze s o u k r o m o u sféru!"
Právě v tom leží vlastní podstata těchto "lidských práv": je to životní postoj, životní vyznání s o u k r o m n í k a, který se izoloval jak od všech ostatních lidí, tak i od jakýchkoli vyšších (a tedy odpovídajícím způsobem závazných a zavazujících) dimenzí bytí.
Právě proto jsou tato s o u k r o m o v l a s t n i c k á "lidská práva" naprosto nekompatibilní s ideou socialismu. A to sice v pozitivním, ale i v negativním smyslu.
V tom pozitivním bylo ukázáno výše: ve srovnání s ú t l a k e m, který je bytostně vlastní jakékoli totalitě, se i tato soukromovlastnická lidská práva jeví být pokrokem; neboť za podmínek policejního státu člověk jako svou první potřebu pociťuje - a to právem - dokonce i to zcela triviální "nesahejte mi na mé tělo!"
Jenže, čím více mizí totalita a bezprostřední útlak, tím více se ukazuje omezený charakter těchto "lidských práv".
Samozřejmě, i v současné době je možno pokoušet se jejich platnost r o z š i ř o v a t, aplikovat je v opravdu humánním úmyslu; jak to líčí sám autor článku. Možné to je; ale to nic nemění na tom, že takovéto extrapolace jdou už dosti za hranice toho primárně individualisticko-soukromovlastnického charakteru oněch "lidských práv". A i tak je možno je tímto způsobem "natahovat" jenom a jedině pro případy zcela evidentní nouze.
A právě v tom posledním spočívá jejich zásadní omezení: ony jsou opravdu jenom pojistkou pro případ naprosté nouze. Ale pro "normální" lidský život nemají prakticky žádnou substanciální hodnotu.
To by samo o sobě ještě nemusel být zásadní problém; kdyby nebylo té okolnosti, že se tomuto "normálnímu" člověku fakticky znovu a znovu sděluje: "Máš přece tuto pojistku - tak co ještě chceš?! Máš ta svoje občanská a lidská práva - tak co ještě kafráš o tom, že tento c e l ý svět se ti jeví být nehumánním, prázdným, neživotným?!... To jak si připadáš, jak se cítíš ve svém nitru, to je výhradně tvoje osobní záležitost; má-li pocit prázdného světa, tak si tento pocit přehluš třeba skákáním z mostu na laně nebo si ze sebe vytřes duši na diskotékách nebo se třeba upij k smrti - k tomu všemu ti ta naše svobodná společnost dává přece naprostou svobodu! Ale nechtěj po nás nic dalšího; a především nic tak nesmyslně éterického, jako aby tento svět měl opravdu humánně duchovní smysl a charakter!"
Takže, ještě jednou: celá ta slavná "občanská a lidská práva" počínají a končí fakticky jenom lidským tělem; ale nemohou člověku poskytnout naprosto nic, co překračuje tuto holou tělesnost.
PK
Lidská práva podle mého chápání jsou opravdu shůry, neboť člověk je obrazem Božím.
A měli bychom si uvědomit, co to znamená pro nás (pro jednoho každého): lidská práva platí pro toho druhého, pro ty druhé (pro jednoho každého).
Z toho vyplývá např. přikázání Nezabiješ atd.
A měli bychom si uvědomit, co to znamená pro nás (pro jednoho každého): lidská práva platí pro toho druhého, pro ty druhé (pro jednoho každého).
Z toho vyplývá např. přikázání Nezabiješ atd.
MP
Lidská práva jsou evropský kulturní konstrukt a pocházejí z něčeho, co musí být dáno shůry, protože to v apatyce nekoupíte. Z víry, vzdělání a rozumu.
Podobně je evropský kulturní konstrukt např. Pythagorova věta, tu bez řady kulturních předpokladů nevyslovíte (řeč, schopnost uvažovat vztahy v ploše, představa zákonitosti vyjádřitelné jednoznačným symbolickým způsobem atd.). Přesto je univerzální, to jest po řádném vysvětlení ji pochopí stejně dobře každý ne-Evropan jako Evropan.
Podobně lidská práva můžete vyslovit jen tehdy, pokud máte pojmy osoby, práva, lidského druhu atd. To všechno jsou kulturní konstrukty a máme probádanou těžkou a složitou historii jejich ustanovování. Přesto jsou vyslovena jako univerzálně platná.
Josef Poláček uvinul podivnou konstrukci o právech bez povinností, čekal bych ji spíše od pana Ševčíka než od něj. To ale samozřejmě formálně nejde. Pokud mám jako občan právo nebýt okrádán, pak to nutně znamená, že mám povinnost neokrádat druhé; a to sankcionizovanou povinnost, pokud mě chytí, půjdu sedět.
Evropská kulturní konstrukce lidských práv spočívá od 18. století na tom, že povinnost vůči každému druhému (nezabíjet ho, respektovat jeho vlastnictví) uznávám, protože ctím lidství v něm stejně jako to v sobě. Buď si to lidství myšlené jako obraz boží (jako Pavel Kolařík) nebo jako důstojnost rozumné a morální bytosti schopné řeči a utrpení (řečeno kantovsky). To nebo není vylučující. Tak či onak mě tahle evropská kulturní konstrukce může zavazovat jen univerzalisticky. Mohu sice rozumně říct “Ctím Tvé právo na život, člověče a to bez ohledu na to jestli jsi muž, žena, černoch nebo homosexuál”, ale nemohu dost dobře říct “Ctím právo každého člověka na život, leda by to byl Číňan, protože tomu takové individualistické právo přiznávat s ohledem na jeho kulturu nesmím.”
Katalog lidských práv je proměnlivý a proměnlivý je i obsah jednotlivých práv. I to právo na život dnes vykládáme v Evropě jinak než mu rozuměly Americká a Francouzská revoluce, které si ho vepsaly do štítu. To se nestává jen lidským nálezkům, ale i božím přikázáním, Miluj bližního svého znamenalo pro nomádské hebrejské kmeny něco jiného než dnes. Ale ani v jednom případě to nepopírá univerzalitu nároků, které ta práva a přikázání na každého člověka vznáší.
Podobně je evropský kulturní konstrukt např. Pythagorova věta, tu bez řady kulturních předpokladů nevyslovíte (řeč, schopnost uvažovat vztahy v ploše, představa zákonitosti vyjádřitelné jednoznačným symbolickým způsobem atd.). Přesto je univerzální, to jest po řádném vysvětlení ji pochopí stejně dobře každý ne-Evropan jako Evropan.
Podobně lidská práva můžete vyslovit jen tehdy, pokud máte pojmy osoby, práva, lidského druhu atd. To všechno jsou kulturní konstrukty a máme probádanou těžkou a složitou historii jejich ustanovování. Přesto jsou vyslovena jako univerzálně platná.
Josef Poláček uvinul podivnou konstrukci o právech bez povinností, čekal bych ji spíše od pana Ševčíka než od něj. To ale samozřejmě formálně nejde. Pokud mám jako občan právo nebýt okrádán, pak to nutně znamená, že mám povinnost neokrádat druhé; a to sankcionizovanou povinnost, pokud mě chytí, půjdu sedět.
Evropská kulturní konstrukce lidských práv spočívá od 18. století na tom, že povinnost vůči každému druhému (nezabíjet ho, respektovat jeho vlastnictví) uznávám, protože ctím lidství v něm stejně jako to v sobě. Buď si to lidství myšlené jako obraz boží (jako Pavel Kolařík) nebo jako důstojnost rozumné a morální bytosti schopné řeči a utrpení (řečeno kantovsky). To nebo není vylučující. Tak či onak mě tahle evropská kulturní konstrukce může zavazovat jen univerzalisticky. Mohu sice rozumně říct “Ctím Tvé právo na život, člověče a to bez ohledu na to jestli jsi muž, žena, černoch nebo homosexuál”, ale nemohu dost dobře říct “Ctím právo každého člověka na život, leda by to byl Číňan, protože tomu takové individualistické právo přiznávat s ohledem na jeho kulturu nesmím.”
Katalog lidských práv je proměnlivý a proměnlivý je i obsah jednotlivých práv. I to právo na život dnes vykládáme v Evropě jinak než mu rozuměly Americká a Francouzská revoluce, které si ho vepsaly do štítu. To se nestává jen lidským nálezkům, ale i božím přikázáním, Miluj bližního svého znamenalo pro nomádské hebrejské kmeny něco jiného než dnes. Ale ani v jednom případě to nepopírá univerzalitu nároků, které ta práva a přikázání na každého člověka vznáší.
JN
Domnívám se, že Pythagorova věta není evropský ani kulturní ani konstrukt.
Pythagorova věta je lidmi objevená zákonitost vesmíru. Jste si jist, že staří Číňané neuměli spočítat trojúhelník?
Stejně tak Ludolfovo číslo není podle mého názoru kulturní konstrukt .
Pythagorova věta je lidmi objevená zákonitost vesmíru. Jste si jist, že staří Číňané neuměli spočítat trojúhelník?
Stejně tak Ludolfovo číslo není podle mého názoru kulturní konstrukt .
MP
a) Pythagorova věta není zákonitost vesmíru. Nejvýše velmi specifickým způsobem vyslovuje něco, co snad s takovou zákonitostí souvsí. Sama platí jen velmiúzkém a uměle vytvořeném kontextu.
b) Je úplně jedno, zda Číńané uměli nebo neuměli spočítat délku třetí strany pravoúhlého trojúhelníka, když znali zbylé dvě. Nevyjádřili ten vztah způsobem, který známe ze starého Řecka.
Vy prostě pořád trpíte představou, že kulturní konstrukt je totéž jako libovolná vymyšlenost, něco podřadného ve srovnání s tvrdou objektivní realitou.
b) Je úplně jedno, zda Číńané uměli nebo neuměli spočítat délku třetí strany pravoúhlého trojúhelníka, když znali zbylé dvě. Nevyjádřili ten vztah způsobem, který známe ze starého Řecka.
Vy prostě pořád trpíte představou, že kulturní konstrukt je totéž jako libovolná vymyšlenost, něco podřadného ve srovnání s tvrdou objektivní realitou.
JN
January 5, 2017 v 18.19
Ne naopak, pane Profante, já kulturní konstrukt jako moudrost lidské kultury,
(popřípadě v těch sporných případech i jako moudrost přírody a moudrost fylogeneze lidského druhu) velmi ctím.
Kulturní konstrukt ctím i jako základ všech lidských práv - třeba tento: Nečiňte druhým to, co nechcete aby činili oni vám.
Určitý myšlenkový ( a nejen myšlenkový) proud však naopak v naprostém protikladu k mému přesvědčení považuje (podle mě účelově) za kulturní konstrukt to, co kulturním konstruktem podle mě není, a to z toho důvodu, aby to mohl po přírodě (či kultuře či fylogenezi homo sapiens) "opravovat". Pojem "kulturní konstrukt" zde právě slouží jako něco podřadného, překonaného, co
co potřebuje být (těmi nejchytřejšími z nás) opraveno (oprava není ponechána přirozenému vývoji - evoluci).
Snad z tohoto důvodu (chápání kulturního konstruktu jako synonyma něčeho nedokonalého - nikoliv však mnou) panují mezi některými lidmi určité rozpaky, pokud by za kulturní konstrukt měla být považována i lidská práva. Nastal by pak problém s jejich nárokem na univerzalitu a museli bychom uznat například to, že Káhirská deklarace lidských práv v islámu se od té Všeobecné deklarace velmi liší (což je zřejmé). Museli bychom pak tedy osvědčit mnohem více pokory, trpělivosti a porozumění pro odlišné kultury a opustit svévoli, aby se lidská práva mohla stát skutečně univerzálními, tedy společným hodnotovým průnikem množin všech kultur.
Nyní se však při prosazování univerzality lidských práv odvoláváme (podle mého názoru pokrytecky) na jakousi vyšší autoritu (přirozenost - "lidská práva spadla shůry"), kterou zakrýváme naši svévoli, popřípadě i kulturní nadřazenost při nikoliv objevování kdesi ve vesmíru abstraktně existujících lidských práv, ale při jejich definování "námi dobrými lidmi a nikoliv jimi - těmi špatnými lidmi" a při svévolných (trochu nenápadných) snahách o rozšiřování tohoto pojmu.
Já samozřejmě lidská práva za kulturní konstrukt považuji (za spadlé shůry je nepovažuji - mám už jiné náboženství :-) a nevidím v tom problém.
(((Matematické zákonitosti abstraktně existovaly jistě už od počátku našeho vesmíru, tedy předtím, než existovali lidé. Tyto zákonitosti tedy nemohou být výtvorem lidské kultury, jejich objevení a vyslovení samozřejmě ano. Interpretace podstaty těchto zákonitostí však nemůže být kulturně odlišná - sčítání, odčítání, násobení a dělení je stejné v Evropě, v Číně i v restaurantu na konci vesmíru. (Samozřejmě nevylučuji, že sociologie přijde s překvapivým objevem, že tomu tak není :-)))
Kulturní konstrukt ctím i jako základ všech lidských práv - třeba tento: Nečiňte druhým to, co nechcete aby činili oni vám.
Určitý myšlenkový ( a nejen myšlenkový) proud však naopak v naprostém protikladu k mému přesvědčení považuje (podle mě účelově) za kulturní konstrukt to, co kulturním konstruktem podle mě není, a to z toho důvodu, aby to mohl po přírodě (či kultuře či fylogenezi homo sapiens) "opravovat". Pojem "kulturní konstrukt" zde právě slouží jako něco podřadného, překonaného, co
co potřebuje být (těmi nejchytřejšími z nás) opraveno (oprava není ponechána přirozenému vývoji - evoluci).
Snad z tohoto důvodu (chápání kulturního konstruktu jako synonyma něčeho nedokonalého - nikoliv však mnou) panují mezi některými lidmi určité rozpaky, pokud by za kulturní konstrukt měla být považována i lidská práva. Nastal by pak problém s jejich nárokem na univerzalitu a museli bychom uznat například to, že Káhirská deklarace lidských práv v islámu se od té Všeobecné deklarace velmi liší (což je zřejmé). Museli bychom pak tedy osvědčit mnohem více pokory, trpělivosti a porozumění pro odlišné kultury a opustit svévoli, aby se lidská práva mohla stát skutečně univerzálními, tedy společným hodnotovým průnikem množin všech kultur.
Nyní se však při prosazování univerzality lidských práv odvoláváme (podle mého názoru pokrytecky) na jakousi vyšší autoritu (přirozenost - "lidská práva spadla shůry"), kterou zakrýváme naši svévoli, popřípadě i kulturní nadřazenost při nikoliv objevování kdesi ve vesmíru abstraktně existujících lidských práv, ale při jejich definování "námi dobrými lidmi a nikoliv jimi - těmi špatnými lidmi" a při svévolných (trochu nenápadných) snahách o rozšiřování tohoto pojmu.
Já samozřejmě lidská práva za kulturní konstrukt považuji (za spadlé shůry je nepovažuji - mám už jiné náboženství :-) a nevidím v tom problém.
(((Matematické zákonitosti abstraktně existovaly jistě už od počátku našeho vesmíru, tedy předtím, než existovali lidé. Tyto zákonitosti tedy nemohou být výtvorem lidské kultury, jejich objevení a vyslovení samozřejmě ano. Interpretace podstaty těchto zákonitostí však nemůže být kulturně odlišná - sčítání, odčítání, násobení a dělení je stejné v Evropě, v Číně i v restaurantu na konci vesmíru. (Samozřejmě nevylučuji, že sociologie přijde s překvapivým objevem, že tomu tak není :-)))
Pythagorova věta byla známa dávno před Pythagorem, lze na ni přijít empiricky. Řecký objev byl důkaz Pythagorovy věty. To, že matematika má být založena na důkazech a ne jen na počtářské zkušenosti, byl ve své době revoluční koncept. Rozdíl mezi tím něco vědět a dokázat to ostatně dodnes i v našem světě mnoho lidí nechápe. Praktické počítání ovládalo mnoho civilizací, ale požadavek důkazu je velmi kulturně specifický, nevím, zda k němu třeba Číňani či Indové dospěli nezávisle na Řecích.
Řecký vynález je také alfabeta zaznamenávající souhlásky i samohlásky a skoro všechny abecedy jsou z alfabety odvozené či jí inspirované.
Pohybovat se na tak vysoké úrovni abstrakce jaké je potřeba k rozkládání na hlásky či k požadavku matematického důkazu zdaleka není samozřejmé a kulturně univerzální.
Lidská práva jsou velmi abstraktním vyjádřením principu univerzální solidarity. K solidaritě či altruismu ale možná lidé opravdu mají vrozené dispozice. Z psychologických studií se například zdá, že dvouleté děti se často altruisticky chovají zcela spontánně.
To, co koncept lidských práv velmi abstraktně vyjadřuje, je možná univerzálnější než důkaz Pythagorovy věty. To je názor například Noama Chomského, pokud tomu dobře rozumím
Řecký vynález je také alfabeta zaznamenávající souhlásky i samohlásky a skoro všechny abecedy jsou z alfabety odvozené či jí inspirované.
Pohybovat se na tak vysoké úrovni abstrakce jaké je potřeba k rozkládání na hlásky či k požadavku matematického důkazu zdaleka není samozřejmé a kulturně univerzální.
Lidská práva jsou velmi abstraktním vyjádřením principu univerzální solidarity. K solidaritě či altruismu ale možná lidé opravdu mají vrozené dispozice. Z psychologických studií se například zdá, že dvouleté děti se často altruisticky chovají zcela spontánně.
To, co koncept lidských práv velmi abstraktně vyjadřuje, je možná univerzálnější než důkaz Pythagorovy věty. To je názor například Noama Chomského, pokud tomu dobře rozumím
JP
No dobrá, zkusím to trochu jednodušeji.
Když jsme se svého času se svými tehdejšími dvěma opozičně orientovanými přáteli dostali k materiálům Charty (a neklame-li mě paměť, bylo to už několik týdnů po jejich zveřejnění), po jejich přečtení jsme dospěli k víceméně zcela souhlasnému závěru: to že takovýto dokument byl vydán je - za trvající atmosféry útlaku policejního státu - počinem bezpochyby statečným; ale to je také všechno.
Co se samotného o b s a h u Prohlášení Charty 77 týče - tady jsme nad tímto dokumentem mohli pouze rozpačitě krčit rameny. Krátce řečeno: nebylo tam víceméně naprosto nic. Nic, čeho by bylo možno se nějak chytit, co by bylo nějakou substanciální myšlenkou, co by mohlo být nějakou intelektuální výzvou. V zásadě to byl víceméně pouze formálně právní dokument o tom, že v Helsinkách byla přijata pasáž o lidských právech, a že i ten náš (pseudo)komunistický režim by je měl dodržovat. Vlastně jsme ani vůbec nezačali uvažovat o tom toto "Prohlášení" podepsat; nebylo prostě co.
O co se jedná? I ve své nejvyšší prohnilosti a myšlenkové degeneraci tento režim stále ještě měl někde v pozadí celý ten myšlenkový, filozofický, dějinotvorný aparát Marxe, ale tedy i jeho předchůdce Hegela, a tedy konec konců celou evropskou kulturně-myšlenkovou linii jdoucí zpět až k velkým myslitelům řecké antiky.
To znamená: i v tomto prohnilém režimu stále ještě byla tak nějak přítomna a otevřena otázka po tom, co je to člověk, co jsou to lidské dějiny, kam tyto dějiny mají směřovat, za jakých konkrétních životních a společenských podmínek tento člověk může dosáhnout svého vlastního naplnění.
Zatímco Charta?... Jak už řečeno, zde nebylo naprosto nic. Charta chtěla být něco lepšího nežli režim; ale ve skutečnosti neměla ani to, co měl on.
Jestliže v komunismu stále ještě žila ta základní otázka: Kdy je č l o v ě k svobodný?, v Chartě už zůstal už jenom ten vnitřně chudičký postulát liberalismu: JÁ jsem svobodný! Přesně v tom smyslu, jaký byl vylíčen minule: totiž v tom ryze negativistickém smyslu obrany vlastního t ě l a před zásahy zvenčí.
Tato substanciální myšlenková prázdnota Charty pak nezůstala bez důsledků; jestliže celá společnost po svržení komunismu po fázi počáteční euforie upadla do své proslulé "blbé nálady", totiž do pocitu existenciální prázdnoty a nicotnosti liberální společnosti, kde to její "svobodné" individuum si to vědomí vlastní nicotnosti a bezvýznamnosti může kompenzovat jenom excesivním konzumismem - pak tato prázdnota posttotalitní "demokratické" společnosti má své kořeny právě už v Prohlášení Charty 77.
-----------------------------------------------
Ve zhuštěné podobě je možno to celé si vykreslit na jedné události už z počátku roku 1989; tehdy vyšel další z celé řady obdobných protestních dokumentů, jmenoval se tuším "Několik vět". A podepsala ho i jedna velice populární zpěvačka. Která později tento svůj - v danou chvíli bez jakýchkoli pochyb také ještě velmi statečný - počin odůvodňovala takto: "Nebylo v tom přece nic, co by nemohl podepsat slušný člověk!"
Ano, je tomu skutečně tak. V těchto apelech na dodržování lidských práv opravdu není nic, co by nemohl podepsat slušný člověk.
Ale - není v nich nic, co by mohl podepsat o p r a v d o v ý člověk.
Když jsme se svého času se svými tehdejšími dvěma opozičně orientovanými přáteli dostali k materiálům Charty (a neklame-li mě paměť, bylo to už několik týdnů po jejich zveřejnění), po jejich přečtení jsme dospěli k víceméně zcela souhlasnému závěru: to že takovýto dokument byl vydán je - za trvající atmosféry útlaku policejního státu - počinem bezpochyby statečným; ale to je také všechno.
Co se samotného o b s a h u Prohlášení Charty 77 týče - tady jsme nad tímto dokumentem mohli pouze rozpačitě krčit rameny. Krátce řečeno: nebylo tam víceméně naprosto nic. Nic, čeho by bylo možno se nějak chytit, co by bylo nějakou substanciální myšlenkou, co by mohlo být nějakou intelektuální výzvou. V zásadě to byl víceméně pouze formálně právní dokument o tom, že v Helsinkách byla přijata pasáž o lidských právech, a že i ten náš (pseudo)komunistický režim by je měl dodržovat. Vlastně jsme ani vůbec nezačali uvažovat o tom toto "Prohlášení" podepsat; nebylo prostě co.
O co se jedná? I ve své nejvyšší prohnilosti a myšlenkové degeneraci tento režim stále ještě měl někde v pozadí celý ten myšlenkový, filozofický, dějinotvorný aparát Marxe, ale tedy i jeho předchůdce Hegela, a tedy konec konců celou evropskou kulturně-myšlenkovou linii jdoucí zpět až k velkým myslitelům řecké antiky.
To znamená: i v tomto prohnilém režimu stále ještě byla tak nějak přítomna a otevřena otázka po tom, co je to člověk, co jsou to lidské dějiny, kam tyto dějiny mají směřovat, za jakých konkrétních životních a společenských podmínek tento člověk může dosáhnout svého vlastního naplnění.
Zatímco Charta?... Jak už řečeno, zde nebylo naprosto nic. Charta chtěla být něco lepšího nežli režim; ale ve skutečnosti neměla ani to, co měl on.
Jestliže v komunismu stále ještě žila ta základní otázka: Kdy je č l o v ě k svobodný?, v Chartě už zůstal už jenom ten vnitřně chudičký postulát liberalismu: JÁ jsem svobodný! Přesně v tom smyslu, jaký byl vylíčen minule: totiž v tom ryze negativistickém smyslu obrany vlastního t ě l a před zásahy zvenčí.
Tato substanciální myšlenková prázdnota Charty pak nezůstala bez důsledků; jestliže celá společnost po svržení komunismu po fázi počáteční euforie upadla do své proslulé "blbé nálady", totiž do pocitu existenciální prázdnoty a nicotnosti liberální společnosti, kde to její "svobodné" individuum si to vědomí vlastní nicotnosti a bezvýznamnosti může kompenzovat jenom excesivním konzumismem - pak tato prázdnota posttotalitní "demokratické" společnosti má své kořeny právě už v Prohlášení Charty 77.
-----------------------------------------------
Ve zhuštěné podobě je možno to celé si vykreslit na jedné události už z počátku roku 1989; tehdy vyšel další z celé řady obdobných protestních dokumentů, jmenoval se tuším "Několik vět". A podepsala ho i jedna velice populární zpěvačka. Která později tento svůj - v danou chvíli bez jakýchkoli pochyb také ještě velmi statečný - počin odůvodňovala takto: "Nebylo v tom přece nic, co by nemohl podepsat slušný člověk!"
Ano, je tomu skutečně tak. V těchto apelech na dodržování lidských práv opravdu není nic, co by nemohl podepsat slušný člověk.
Ale - není v nich nic, co by mohl podepsat o p r a v d o v ý člověk.
JP
Pane Profante, to že právu na straně jedné nevyhnutelně odpovídá povinnost na straně druhé - to je jaksi naprostá samozřejmost. Dokonce by se dalo říci, že vyložená trivialita.
Tady se ale jedná o něco naprosto jiného. Ta závada daného pojetí spočívá právě v tom, že tu povinnost má jenom a pouze t e n d r u h ý.
A mezi tím, že je někdo - státní mocí či platným právem - d o n u c e n respektovat práva toho druhého, a mezi tím, když někdo sám v sobě pociťuje hlubokou a zásadní vlastní o d p o v ě d n o s t za stav věcí a charakter světa a jeho kvalitu - tak v tom je skutečně po čertech rozdíl.
A právě tento rozdíl je v tom, o co se jedná. Ta zmíněná vyváženost spočívá ne v tom, že právo jednoho je vyváženo povinností jiného; ale jde o to, aby tato vyváženost mezi vlastními právy a vlastní odpovědností či povinností byla dána v nitru každého jednotlivce, každého občana, každého člena dané komunity samotného.
Tady se ale jedná o něco naprosto jiného. Ta závada daného pojetí spočívá právě v tom, že tu povinnost má jenom a pouze t e n d r u h ý.
A mezi tím, že je někdo - státní mocí či platným právem - d o n u c e n respektovat práva toho druhého, a mezi tím, když někdo sám v sobě pociťuje hlubokou a zásadní vlastní o d p o v ě d n o s t za stav věcí a charakter světa a jeho kvalitu - tak v tom je skutečně po čertech rozdíl.
A právě tento rozdíl je v tom, o co se jedná. Ta zmíněná vyváženost spočívá ne v tom, že právo jednoho je vyváženo povinností jiného; ale jde o to, aby tato vyváženost mezi vlastními právy a vlastní odpovědností či povinností byla dána v nitru každého jednotlivce, každého občana, každého člena dané komunity samotného.
JN
January 6, 2017 v 11.59
Alternativou k axiomatickému dokazování
je matematika založená na geometrickém názoru a intuici. Například Bolzanova věta říká, že spojitá funkce, která v uzavřeném intervalu nabývá jak kladné tak i záporné hodnoty, musí nutně nabývat i hodnotu 0. Je to patrné z intuice.
Výběr axiomů, na kterých jsou matematické důkazy založeny, je pak rovněž založen na intuici.
Výběr axiomů, na kterých jsou matematické důkazy založeny, je pak rovněž založen na intuici.
JP
Do jaké míry je matematika opravdu objektivní stav věcí a do jaké míry jenom produkt lidské mysli - to je jedna ze základních (a nejobtížněji řešitelných) filozofických otázek. A asi ji tady sotva budeme moci rozebírat skutečně do hloubky. A naprosto totéž platí i pro ta "lidská práva", respektive pro právo vůbec.
Je obecně dosti málo známou skutečností, že jedním ze zdrojů vzniku komunistického hnutí byl ryze právnický spor právě na toto téma: spor německé "historické právní školy" se zastánci přirozeného (apriorního) pojetí práva.
Z toho historického pojetí (tedy jako "kulturní produkt") vyplývá, že neexistuje žádný absolutní nárok na soukromé vlastnictví (právě o to se tehdy primárně jednalo). A že tedy není žádným absolutně protiprávním počinem sáhnout na to soukromé vlastnictví (nadměrně bohatých), a přerozdělit ho ve prospěch většinové společnosti.
Z této myšlenky tedy mohlo vyjít celé hnutí komunismu; na straně druhé se ukázalo v ryzí dějinné praxi, že takovýto zásah do soukromého vlastnictví nezůstane bez následků. A to bez následků velmi dramatických, a značně negativních. A to i pro tu většinovou společnost. Takže se zdá, že ta - vlastnická - práva budou mít přece jenom nějaké hlubší kořeny, nežli že by se jednalo jenom o čistě historicky podmíněný "kulturní produkt".
Hegel své pojetí práva odvíjí přímo z pojmu svobody; přesněji řečeno, z pojmu svobodné vůle.
Asi se tady nebudeme pouštět do velmi komplikovaných a nemálo abstraktních schémat Hegelova způsobu argumentace (ostatně právě o tohle jsem svého času na stránkách DR pokusil, zřejmě jen s velmi omezeným úspěchem). Nicméně asi přijmeme Hegelovu základní tézi, že pokud vůbec máme člověka chápat a pojímat jako svobodnou bytost, pak k němu nevyhnutelně patří i přítomnost práva.
Jak v té matematice konkrétní matematické věty mohou mít historicky (a tedy "kulturně") podmíněný charakter, ty základní matematické axiomy přece jenom budou asi spíše mít apriorní charakter. V tomto smyslu tedy opravdu matematiku spíše nacházíme, nežli sami tvoříme.
A obdobně i s těmi lidskými právy: ke svému definitivnímu prosazení potřebovala zcela konkrétní podmínky, to jest zcela konkrétní stupeň dějinného rozvoje společnosti. Ale jako u té matematiky stejně tak i tady ta zcela základní práva vymezující člověka jako svobodnou bytost je možno chápat jako apriorní; kdy společnost je sice vytváří jako svůj "kulturní produkt", nicméně na svém vývoji - a rozvoji - k nim dochází stejně nutně a nevyhnutelně, jako k těm základním matematickým axiómům.
Ovšem: pokud Hegel tedy právo nechá vzcházet přímo z pojmu svobody, svobodné vůle, pak je nutno si uvědomit, že právě on svobodu pojímá zcela jinak, nežli její liberalistická forma redukující svobodu jenom na to holé: "Svobodný jsem, když mohu dělat všechno, co se mi zachce." Takovýto omezený pohled je pro Hegela daleko spíše popřením svobody, nežli jejím naplněním.
Je obecně dosti málo známou skutečností, že jedním ze zdrojů vzniku komunistického hnutí byl ryze právnický spor právě na toto téma: spor německé "historické právní školy" se zastánci přirozeného (apriorního) pojetí práva.
Z toho historického pojetí (tedy jako "kulturní produkt") vyplývá, že neexistuje žádný absolutní nárok na soukromé vlastnictví (právě o to se tehdy primárně jednalo). A že tedy není žádným absolutně protiprávním počinem sáhnout na to soukromé vlastnictví (nadměrně bohatých), a přerozdělit ho ve prospěch většinové společnosti.
Z této myšlenky tedy mohlo vyjít celé hnutí komunismu; na straně druhé se ukázalo v ryzí dějinné praxi, že takovýto zásah do soukromého vlastnictví nezůstane bez následků. A to bez následků velmi dramatických, a značně negativních. A to i pro tu většinovou společnost. Takže se zdá, že ta - vlastnická - práva budou mít přece jenom nějaké hlubší kořeny, nežli že by se jednalo jenom o čistě historicky podmíněný "kulturní produkt".
Hegel své pojetí práva odvíjí přímo z pojmu svobody; přesněji řečeno, z pojmu svobodné vůle.
Asi se tady nebudeme pouštět do velmi komplikovaných a nemálo abstraktních schémat Hegelova způsobu argumentace (ostatně právě o tohle jsem svého času na stránkách DR pokusil, zřejmě jen s velmi omezeným úspěchem). Nicméně asi přijmeme Hegelovu základní tézi, že pokud vůbec máme člověka chápat a pojímat jako svobodnou bytost, pak k němu nevyhnutelně patří i přítomnost práva.
Jak v té matematice konkrétní matematické věty mohou mít historicky (a tedy "kulturně") podmíněný charakter, ty základní matematické axiomy přece jenom budou asi spíše mít apriorní charakter. V tomto smyslu tedy opravdu matematiku spíše nacházíme, nežli sami tvoříme.
A obdobně i s těmi lidskými právy: ke svému definitivnímu prosazení potřebovala zcela konkrétní podmínky, to jest zcela konkrétní stupeň dějinného rozvoje společnosti. Ale jako u té matematiky stejně tak i tady ta zcela základní práva vymezující člověka jako svobodnou bytost je možno chápat jako apriorní; kdy společnost je sice vytváří jako svůj "kulturní produkt", nicméně na svém vývoji - a rozvoji - k nim dochází stejně nutně a nevyhnutelně, jako k těm základním matematickým axiómům.
Ovšem: pokud Hegel tedy právo nechá vzcházet přímo z pojmu svobody, svobodné vůle, pak je nutno si uvědomit, že právě on svobodu pojímá zcela jinak, nežli její liberalistická forma redukující svobodu jenom na to holé: "Svobodný jsem, když mohu dělat všechno, co se mi zachce." Takovýto omezený pohled je pro Hegela daleko spíše popřením svobody, nežli jejím naplněním.
Domnívám se, že pan Poláček se ocitl v logické pasti. Čím větší má pojem rozsah, tím menší má obsah, průnik množin je nutě menší než ty množiny samy.
To, na čem se mohou alespoň v principu shodnout všichni lidé musí být nutně velmi abstraktní a tudíž obsahově chudé.
Pojem lidských práv je pochopitelně historicky podmíněný. Pokud je založen na něčem univerzálním, tak to musí být nutně něco ještě abstraktnějšího, na způsob Kantova kategorického imperativu, tedy, že musíme respektovat „Selbstzweck“ druhých lidí a nepoužívat je jen jako prostředek k nějakému účelu.
Pokud existuje nějaký univerzální základ morálky, tak je v tom, rozpoznávat v druhém bližního, se kterým máme být solidární.
Volat jakýchsi uzákoněných lidských povinnostech je nedorozumění. Morálka se vztahuje jen na svobodné jednání, kdyby lidská společnost byl zařízena tak, že jsou lidé jednat správně vždy donuceni, tak by žádná morálka nebyla potřeba.
Co se týče Charty, tak její smysl přece nebyl v obsahu, ale v tom, že byla podepsána a zveřejněna. Byl to etický čin, ne teorie. Chartě předcházela mimo jiné solidarita s Plastic People. Například Jan Patočka v Plasticích rozpoznal lidi, se kterými má být solidární, ačkoliv mu nutně museli být kulturně velmi vzdálení. Patočka miloval Beethovena, ne bigbít.
I v dnešní době je otázka univerzální solidarity aktuální. Máme být solidární s lidmi, kteří nepatří do naší rodiny, národa, kulturního okruhu atd.? Celosvětová identitárně konzervativní revoluce volá po tom, abychom solidarizovali jenom s těmi, kdo patří k „my“ vymezenému kulturně, etnicky, nábožensky.
To, na čem se mohou alespoň v principu shodnout všichni lidé musí být nutně velmi abstraktní a tudíž obsahově chudé.
Pojem lidských práv je pochopitelně historicky podmíněný. Pokud je založen na něčem univerzálním, tak to musí být nutně něco ještě abstraktnějšího, na způsob Kantova kategorického imperativu, tedy, že musíme respektovat „Selbstzweck“ druhých lidí a nepoužívat je jen jako prostředek k nějakému účelu.
Pokud existuje nějaký univerzální základ morálky, tak je v tom, rozpoznávat v druhém bližního, se kterým máme být solidární.
Volat jakýchsi uzákoněných lidských povinnostech je nedorozumění. Morálka se vztahuje jen na svobodné jednání, kdyby lidská společnost byl zařízena tak, že jsou lidé jednat správně vždy donuceni, tak by žádná morálka nebyla potřeba.
Co se týče Charty, tak její smysl přece nebyl v obsahu, ale v tom, že byla podepsána a zveřejněna. Byl to etický čin, ne teorie. Chartě předcházela mimo jiné solidarita s Plastic People. Například Jan Patočka v Plasticích rozpoznal lidi, se kterými má být solidární, ačkoliv mu nutně museli být kulturně velmi vzdálení. Patočka miloval Beethovena, ne bigbít.
I v dnešní době je otázka univerzální solidarity aktuální. Máme být solidární s lidmi, kteří nepatří do naší rodiny, národa, kulturního okruhu atd.? Celosvětová identitárně konzervativní revoluce volá po tom, abychom solidarizovali jenom s těmi, kdo patří k „my“ vymezenému kulturně, etnicky, nábožensky.
IH
Myslím, že se pan Poláček o prohlášení Charta 77 vyjádřil příliš neuznale. Mějme je aspoň trochu na mysli, ba za vzor.
Když jsem text nazvaný Charta 77 před 40 lety slyšel z Hlasu Ameriky (pamatuji se na to, jako by to bylo loni), cítil jsem se být jeho zněním spíše zklamán. Za podstatné jsem ovšem ihned považoval, že se takový "zázrak" (terminologií z jiné diskuse) vůbec stal. Ač jsem "zázračnost" společného vystoupení signatářů poměřoval svou kratičkou tehdy ještě osobní zkušeností, přece to do značné míry opravdu div byl. Jeho uskutečnění samozřejmě vyžadovalo, aby exkomunisté nepodmiňovali svůj podpis zmínkou řekněme o dějinné úloze dělnické třídy a lidé jako Václav Benda aby naopak nechtěli, když to přeženu, požadovat třeba návrat modlitby a křížů do škol...
Proč píšu tento příspěvek? My, diskutující zde na DR, si jsme, ač se to nezdá, pravděpodobně názorově navzájem bližší než byli signatáři Charty 77. Jak by vypadalo naše prohlášení, adresované držitelům současné moci? Mnoho fantazie k představě toho "porodu" není, myslím, třeba...
Někdo soudí, že tehdy byla situace paradoxně snazší, neboť slovo mělo svou váhu (komunisti předstírali plnou podporu). Jiný zase namítne, že starý režim neměl kam ustupovat („Za námi Moskva!“), zatímco nový vyhovět v lecčems může, a nevydá se proto všanc. Rozhodně bychom se neměli na nic vymlouvat, neboť každý režim má určitou (proměnnou) vnímavost. Např. Amnesty International uvádí, že dopisy požadující propuštění politických vězňů mají leckdy v diktaturách úspěch. Nezjišťuji, nakolik je to pravda, nýbrž podepisuji výzvy, pokud je shledám opodstatněné. Měli bychom přestat žehrat na sobectví doby, a to klidně tak, že se inspirujeme Chartou 77. (Nebudou nyní asi stačit proklamace, ale že by větší demonstrace dnes zapadly, to si nemyslím.) Oč dobrého a potřebného jsme se my, diskutéři zde, jaksi trochu pospolu zasazovali? Nebo naopak, proti čemu jsme protestovali? Internet užíváme, abychom (si) sdělili, že moderní technologie umožnily aktivity ve prospěch věcí, které považujeme za špatné. To je málo, také proti špatnému se přece dá angažovat. Nejsme nakonec skoro jako ti, kteří obviňují muslimy, že nám vezmou naši kulturu, hlavně proto, že žádnou vlastní nepodporují?
Když jsem text nazvaný Charta 77 před 40 lety slyšel z Hlasu Ameriky (pamatuji se na to, jako by to bylo loni), cítil jsem se být jeho zněním spíše zklamán. Za podstatné jsem ovšem ihned považoval, že se takový "zázrak" (terminologií z jiné diskuse) vůbec stal. Ač jsem "zázračnost" společného vystoupení signatářů poměřoval svou kratičkou tehdy ještě osobní zkušeností, přece to do značné míry opravdu div byl. Jeho uskutečnění samozřejmě vyžadovalo, aby exkomunisté nepodmiňovali svůj podpis zmínkou řekněme o dějinné úloze dělnické třídy a lidé jako Václav Benda aby naopak nechtěli, když to přeženu, požadovat třeba návrat modlitby a křížů do škol...
Proč píšu tento příspěvek? My, diskutující zde na DR, si jsme, ač se to nezdá, pravděpodobně názorově navzájem bližší než byli signatáři Charty 77. Jak by vypadalo naše prohlášení, adresované držitelům současné moci? Mnoho fantazie k představě toho "porodu" není, myslím, třeba...
Někdo soudí, že tehdy byla situace paradoxně snazší, neboť slovo mělo svou váhu (komunisti předstírali plnou podporu). Jiný zase namítne, že starý režim neměl kam ustupovat („Za námi Moskva!“), zatímco nový vyhovět v lecčems může, a nevydá se proto všanc. Rozhodně bychom se neměli na nic vymlouvat, neboť každý režim má určitou (proměnnou) vnímavost. Např. Amnesty International uvádí, že dopisy požadující propuštění politických vězňů mají leckdy v diktaturách úspěch. Nezjišťuji, nakolik je to pravda, nýbrž podepisuji výzvy, pokud je shledám opodstatněné. Měli bychom přestat žehrat na sobectví doby, a to klidně tak, že se inspirujeme Chartou 77. (Nebudou nyní asi stačit proklamace, ale že by větší demonstrace dnes zapadly, to si nemyslím.) Oč dobrého a potřebného jsme se my, diskutéři zde, jaksi trochu pospolu zasazovali? Nebo naopak, proti čemu jsme protestovali? Internet užíváme, abychom (si) sdělili, že moderní technologie umožnily aktivity ve prospěch věcí, které považujeme za špatné. To je málo, také proti špatnému se přece dá angažovat. Nejsme nakonec skoro jako ti, kteří obviňují muslimy, že nám vezmou naši kulturu, hlavně proto, že žádnou vlastní nepodporují?
MP
Nejspíše to s těmi povinnostmi taková samozřejmost není. Jak křesťanské, tak rozumové pojetí lidských práv zakládá tato práva a jejich univerzalitu přesně opačně, než to popisujete Vy: Lidská práva zavazují mě (to jest ukládají mi povinnost) uznávat určitá nezcizitelná práva každého člověka. My, Evropané, jsme přesvědčeni, že toto uznání funguje nejlépe prostřednictvím občanství, ve kterém si tyto práva uznáváme navzájem (přesnější rovnováhu mezi právy a povinnostmi sotva vymyslíte) a k zajištění tohoto vzájemného uznání si zřizujeme ústavní stát.
Ta dvojstupňovost je moudrý evropský vynález: pokud stát místo své povinnosti zajišťovat nezcizitelná práva každého tato práva nectí či dokonce znásilňuje, je povinností občanů volat ho k plnění jeho povinnosti, v nejhorším případě povstat a změnit vládu. I v tomto případě se teoretici lidských práv učili u křesťanství: „ ... cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, to jste udělali mně.“ aneb abychom zůstali Charty: “O občanské povinnosti bránit se proti násilí.”
Nicméně uznání lidských práv každého nekončí na hranicích ústavních států, tohoto pozdního a stále ještě spíše vzácného civilizačního výdobytku. Jsem povinen uznávat lidská práva těch, kdo žijí zcela jinak než já, pode přikázání mě neznámých mravů a bohů. Protože s nimi nežiji v občanské společnosti (v κοινωνία, abyste mi jako aristotelik rozuměl), nemohou vznášet nárok na reciprocitu uznání. Jde o to, abych já jejich lidská práva ctil při jednání s nimi a abych byl připraven přijmout, pokud je budou nárokovat. A aby, když si stěžují na zjevné a masivní porušování lidských práv, neopakoval pozůstalým po obětech z Náměstí Nebeského míru mantru o kolektivních právech, kterou vyřvávají jejich utlačovatelé.
A ano. Lidská práva se netýkají lidského nitra, jen lidské osoby. To proto, že jsou k tomu, aby naší subjektivitu osvobozovala k jejímu uskutečňování, namísto toho, aby ji zvnějšňovala ve formálních institucích. Ale to Vám nemusím vykládat, to znáte z Hegela.
p.s. Tím zdrojem komunismu ve sporu o historickou právní školu myslíte onu nemilosrdnou kritiku právní školy v provedení Karla Marxe?
MP
Díky Bohu, a to říkám jako ateista, že se neshodneme. To znamená, že ještě nejsme na té poslední barikádě, kde už nezbývá než jedna či druhá strana.
Někteři z nás se potkávají na demonstracích poměrně často, jiní občas a někteří vůbec a potom si jdeme pokecat na DR či do kavárny. Panu Poláčkovi v tom chybí otřásající síla slova, já za ni děkuji.
Někteři z nás se potkávají na demonstracích poměrně často, jiní občas a někteří vůbec a potom si jdeme pokecat na DR či do kavárny. Panu Poláčkovi v tom chybí otřásající síla slova, já za ni děkuji.
JN
nezávisle na člověku, to pokládám za samozřejmé, pane Poláčku.
Člověk ji jen objevuje - jako archeolog ji vykopává z nánosů věčnosti.
Člověk ji jen objevuje - jako archeolog ji vykopává z nánosů věčnosti.
JN
Zde prostě levicoví matematici nemají šanci nic reformovat a staré rušit.
JN
jako vesmír oproti jednomu pozemskému dnu.
IH
Největší demonstrací u nás v posledních letech bývají pochody za legalizaci marihuany. Jinak jsou vidět protestujících vesměs nejvýš stovky. Můžeme být rádi, že antiislamisti dosud málo demonstrují, řekne někdo. Že jsme šťastná země, když tu nejvíc vadí to nelegalizované (rozumí se drahé) konopí, pomyslí si druhý. Já se však domnívám, že když lidé nechají všechno plavat (zatímco se budou starat jen o své smlouvy), vloží neexistující důvěru do rukou mocných, kteří s ní naloží podle svého zájmu.
Charta 77 vydávala četná prohlášení v nejrůznějších záležitostech. Někdy bylo třeba něco přejít, neboť jednotné stanovisko se formulovat opravdu nedalo, ale ne často. Původní signatáři byli často značně velkodušní, takže se hned neohrazovali a nedistancovali. (Určitě ne přes média.) Muselo se ovšem počítat např. s menšinovým projaderným stanoviskem důležité osobnosti Fr. Janoucha. Mělo se "rátať" třeba s tím, že na Slovensku bude CH77 podporou maďarské kritiky Gabčíkova ztrácet sympatie. Apod.
Sejde-li se dnes řekněme kritik automobilové dopravy s kritikem pomalé výstavby dálniční sítě, těžko v dané otázce vydají společné prohlášení. Přestože se od obou uvedených postojů nejspíš odvíjejí další názorové charakteristiky, zůstane jistě mnohé, na čem se oba dokážou shodnout. Mohou si ovšem také vjet do vlasů a rozejít se s pocitem naprostého míjení a ztráty času. To je to, k čemu by myslím nemělo pravidelně docházet. Abychom nebyli rozděleni a opanováni.
Charta 77 vydávala četná prohlášení v nejrůznějších záležitostech. Někdy bylo třeba něco přejít, neboť jednotné stanovisko se formulovat opravdu nedalo, ale ne často. Původní signatáři byli často značně velkodušní, takže se hned neohrazovali a nedistancovali. (Určitě ne přes média.) Muselo se ovšem počítat např. s menšinovým projaderným stanoviskem důležité osobnosti Fr. Janoucha. Mělo se "rátať" třeba s tím, že na Slovensku bude CH77 podporou maďarské kritiky Gabčíkova ztrácet sympatie. Apod.
Sejde-li se dnes řekněme kritik automobilové dopravy s kritikem pomalé výstavby dálniční sítě, těžko v dané otázce vydají společné prohlášení. Přestože se od obou uvedených postojů nejspíš odvíjejí další názorové charakteristiky, zůstane jistě mnohé, na čem se oba dokážou shodnout. Mohou si ovšem také vjet do vlasů a rozejít se s pocitem naprostého míjení a ztráty času. To je to, k čemu by myslím nemělo pravidelně docházet. Abychom nebyli rozděleni a opanováni.
JN
January 6, 2017 v 16.42
Jsem rád, že se nehádáme, pane Profante,
a děkuji Vám za podnětné reakce v této diskusi. Budu Vám vděčný za Vaši trpělivost se mnou - pokud se Vás něčím dotknu, ať nechtíc, nebo proto, že mi "ujedou nervy".
MP
Jde o to, co myslíte posledními léty. Matně si vzpomínám na opravdu velkou demonstraci odborů na Václaváku, demonstraci proti TIPP na Klárově v mrazech (dvěma, třemi lety?), podle policie šest tisíc lidí, podle orginizátorů podstatně víc -- a TIPP už nepovažuji za tak nepodstatnou věc, demonstrace proti Chovancovu a Babišovu omezování internetu vloni měla taky něco přes tisíc -- při současném významu internetu zase nic tak bezvýznamného. Masopustní demonstrace proti a pro uprchlíky sice daly dohromady tisíce lidí, ale roztříštených na obou stranách.
Všimněte si, že jsem línej Pražák a píši jen o těch pražských, navíc o těch na kterých jsem náhodou byl. Vlastně jsem taky viděl dvě dost velké v Plzni, jednu kvůli bourání a stavbě obchoďáku, druhou kvůli školnému.
Všimněte si, že jsem línej Pražák a píši jen o těch pražských, navíc o těch na kterých jsem náhodou byl. Vlastně jsem taky viděl dvě dost velké v Plzni, jednu kvůli bourání a stavbě obchoďáku, druhou kvůli školnému.
IH
ticho není přímo mrtvolné, ale silvestrovské petardy to právě taky nejsou. Pochopím, že se lidé báli v době Charty 77, vždyť směrodatní jedinci pamatovali nejen rok 1968 a následující čistky, ale také nástup KSČ k moci a 50. léta, nebo taky ještě heydrichiádu.
17. listopadu jsem se účastnil pochodu, jenž došel z Albertova přes Vyšehrad na Národní, ale považoval jsem jej jen za navázání na "Palachův týden". 20. listopadu jsem však z lešení na Václaváku viděl první z velkých demonstrací a hned jsem poznal, že starý režim právě puká. Přes všechnu svou dnešní skepsi nepochybuji, že i dnes existuje vlastně pro každou oblast dosažitelné domácí nadkritické množství altruismu, jež stačí k vítězství.
17. listopadu jsem se účastnil pochodu, jenž došel z Albertova přes Vyšehrad na Národní, ale považoval jsem jej jen za navázání na "Palachův týden". 20. listopadu jsem však z lešení na Václaváku viděl první z velkých demonstrací a hned jsem poznal, že starý režim právě puká. Přes všechnu svou dnešní skepsi nepochybuji, že i dnes existuje vlastně pro každou oblast dosažitelné domácí nadkritické množství altruismu, jež stačí k vítězství.
JN
January 7, 2017 v 9.48
"... nadkritické množství altruismu, jež stačí k vítězství."
Názor Petra Pitharta:
"...já byl snad první, který právě s tou revolučností listopadu 1989 polemizoval. Už někdy v polovině ledna 1990, kdy jsem byl takzvaným představitelem Občanského fóra, jsem si vzal v televizi slovo na téma kolektivní vina a paušální čistky. V závěru jsem řekl, že ať si dál myslí kdo chce, co chce, ale že to, co jsme zažili, žádná revoluce nebyla: bylo to vyjednané předání moci."
https://nazory.aktualne.cz/rozhovory/petr-pithart-zazivame-unavu-ze-zapadu-z-toho-ze-za-vsechno-c/r~42fad9968c4811e5979c0025900fea04/?redirected=1483778254
"...já byl snad první, který právě s tou revolučností listopadu 1989 polemizoval. Už někdy v polovině ledna 1990, kdy jsem byl takzvaným představitelem Občanského fóra, jsem si vzal v televizi slovo na téma kolektivní vina a paušální čistky. V závěru jsem řekl, že ať si dál myslí kdo chce, co chce, ale že to, co jsme zažili, žádná revoluce nebyla: bylo to vyjednané předání moci."
https://nazory.aktualne.cz/rozhovory/petr-pithart-zazivame-unavu-ze-zapadu-z-toho-ze-za-vsechno-c/r~42fad9968c4811e5979c0025900fea04/?redirected=1483778254
IH
k vyjednání předání moci došlo. Myslím, že politické pokračování lidového nátlaku přišlo v celkem správnou dobu a zúročilo jej.
Mimochodem, vyjednává se i o kapitulaci. A takové jednání, o podmínkách kapitulace předchozí mocenské garnitury, fakticky proběhlo i v našem případě.
Mimochodem, vyjednává se i o kapitulaci. A takové jednání, o podmínkách kapitulace předchozí mocenské garnitury, fakticky proběhlo i v našem případě.
JN
January 7, 2017 v 11.25
Já bych neřekl, že šlo o kapitulaci, ale o transformaci
"vedoucí síly socialistické společnosti" v buržoazii a o pragmatické opuštění ideologie, které už stejně skoro nikdo nevěřil. (viz kontext: stejné dění v ostatních státech, "nadměrná koncentrace" lidí z tzv. Prognostického ústavu v politických špičkách, které převzaly moc, "neohrožený" Zemanův článek v Technickém magazínu v září 1989, za který by jinak normálně šel sedět.)
JN
January 7, 2017 v 11.50
Jakeš, Husák a spol samozřejmě kapitulovali,
ale "vedoucí síla" se transformovala.
Dalším zajímavým kamínkem do mozaiky, jsou tehdejší (i pozdější) hysterické reakce na jakékoliv pochybnosti o tom, že listopad 1989 nebyl spontánní, i na různé spiklenecké či "spiklenecké" (nevím) teorie, tuším že jakéhosi pana Dolejšího (tím příjmením si nejsem jist), které vycházely v tehdejším začínajícím (ještě modročernobílém) bulváru (myslím, že se to jmenovalo Expres).
Dále mě ještě zaujala role Petra Uhla v případu "mrtvého" studenta z Národní třídy i tento případ samotný.
Dalším zajímavým kamínkem do mozaiky, jsou tehdejší (i pozdější) hysterické reakce na jakékoliv pochybnosti o tom, že listopad 1989 nebyl spontánní, i na různé spiklenecké či "spiklenecké" (nevím) teorie, tuším že jakéhosi pana Dolejšího (tím příjmením si nejsem jist), které vycházely v tehdejším začínajícím (ještě modročernobílém) bulváru (myslím, že se to jmenovalo Expres).
Dále mě ještě zaujala role Petra Uhla v případu "mrtvého" studenta z Národní třídy i tento případ samotný.
JP
Tak dobře; zkusím to ještě jednodušeji.
Dejme tomu, že máme větu "1 + 1 = 2". Tato věta jakožto matematický zákon byla svého času dozajista přelomovým počinem; a když se najde někdo, kdo začne tvrdit že 1 + 1 = 3, a ještě tento svůj nesmysl začne prosazovat státní mocí a policejním násilím, pak je připomínání a obhajoba oné první věty dozajista i statečným postojem.
Jenže, pokud odhlédneme od těchto výjimečných okolností, pak asi nebude sporu o tom, že to konstatování, že jedna a jedna jsou dvě, je v dnešním světě, na dosažené úrovni vysoké matematiky, čirou trivialitou.
A to je přesně to, co vytýkám celému konceptu "Charty 77": byl to ve své době statečný počin, ale z objektivního hlediska jenom trivialita.
Tato trivialita mohla získat nimbus dějinně přelomového počinu jenom právě díky útlaku prohnilého režimu, který s neutuchající sveřepostí tvrdil právě to, že jedna a jedna jsou tři.
Dokud tento režim mohl provádět svůj útlak a prosazovat svůj deformovaný pohled na svět, potud se ona trivialita mohla zdát zřídlem osvěžující pravdy. Jenže, tato myšlenková trivialita se zároveň stala porodní kolébkou nového, posttotalitního režimu - a zformovala ho přesně k obrazu svému. Tedy ve jménu oné - byť o sobě správné - triviality, že 1 a 1 jsou 2, a že lidská práva je zapotřebí dodržovat.
Potíž je právě v tom, že tento nový režim se nedokáže dostat ani za krok za toto triviální 1 + 1 = 2; a nakonec naprosto stejně jako režim minulý chce všechny utvrdit ve víře, že s touto "velkolepou" ideou je možno vyžít. Na věčné časy!
Dejme tomu, že máme větu "1 + 1 = 2". Tato věta jakožto matematický zákon byla svého času dozajista přelomovým počinem; a když se najde někdo, kdo začne tvrdit že 1 + 1 = 3, a ještě tento svůj nesmysl začne prosazovat státní mocí a policejním násilím, pak je připomínání a obhajoba oné první věty dozajista i statečným postojem.
Jenže, pokud odhlédneme od těchto výjimečných okolností, pak asi nebude sporu o tom, že to konstatování, že jedna a jedna jsou dvě, je v dnešním světě, na dosažené úrovni vysoké matematiky, čirou trivialitou.
A to je přesně to, co vytýkám celému konceptu "Charty 77": byl to ve své době statečný počin, ale z objektivního hlediska jenom trivialita.
Tato trivialita mohla získat nimbus dějinně přelomového počinu jenom právě díky útlaku prohnilého režimu, který s neutuchající sveřepostí tvrdil právě to, že jedna a jedna jsou tři.
Dokud tento režim mohl provádět svůj útlak a prosazovat svůj deformovaný pohled na svět, potud se ona trivialita mohla zdát zřídlem osvěžující pravdy. Jenže, tato myšlenková trivialita se zároveň stala porodní kolébkou nového, posttotalitního režimu - a zformovala ho přesně k obrazu svému. Tedy ve jménu oné - byť o sobě správné - triviality, že 1 a 1 jsou 2, a že lidská práva je zapotřebí dodržovat.
Potíž je právě v tom, že tento nový režim se nedokáže dostat ani za krok za toto triviální 1 + 1 = 2; a nakonec naprosto stejně jako režim minulý chce všechny utvrdit ve víře, že s touto "velkolepou" ideou je možno vyžít. Na věčné časy!
JP
Pane Kubičko, to je celý komplex otázek a různých aspektů.
V prvé řadě: to je právě přesně to co vytýkám celému tomu konceptu tzv. "lidských práv": že je ve své zdánlivě totální a nezpochybnitelné univerzalitě respektive obecnosti naprosto abstraktní. Abstraktní - to znamená bezobsažný, prázdný. Neživotný. A co si počnout s něčím, co je obsahově prázdné, neživotné?...
S tím, že za těmito "lidskými právy" musí stát ještě nějaká univerzálnější idea: v zásadě ano. Ale: musí to být s k u t e č n á idea; tedy - v Hegelově smyslu - něco co je obecné, ale i k o n k r é t n í (životné) zároveň.
Ten Kantův kategorický imperativ: svým způsobem je to dozajista krok správným směrem.
V každém případě je to naprosto nesporné pozitivum právě v tom, že v druhém člověku nikdy nesmíme spatřovat jenom nástroj, prostředek pro dosažení našich vlastních - utilitaristických - cílů. A dokonce více - že v tom druhém člověku máme spatřovat "samoúčel", tedy opravdovou autonomní, živoucí bytost.
Potud tedy dobře. Chyba - či snad přesněji řečeno limit - této koncepce je v tom, že se zde nejde dál. Že i tento o sobě dozajista pozitivní a ušlechtilý mravní princip má vposledku přece jenom pouze negativní charakter. Zase se zde jedná jenom o to, toho druhého nezkracovat zcela zjevně v jeho právech; ale nic víc.
Píšete, že tento koncept vede ke vztahu vzájemné solidarity. Snad ano - ale snad také ne. Pokud budu mít dobrou vůli - pak bude dobře. Ale pokud ne - nebude nic.
Protože i když já toho druhého uznám a budu respektovat jako jeho samého, jako samoúčel - pak z něj sice nemohu učinit svého otroka, ale jinak mi po něm víceméně nic není.
To je právě ten zcela zásadní rozdíl oproti pojetí antickému, hegelovskému a marxovskému: u nich ten druhý není j e n o m nějaká existence (byť i třeba plně svéprávná) - nýbrž zcela zásadně záleží na charakteru, na nejvlastnější lidské k v a l i t ě každého jednoho člena společnosti či státu, zda bude mít tato společnost či tento stát opravdu progresivní, hodnotný charakter - anebo bude jenom existovat "tak nějak".
Tuto odpovědnost každého jednotlivce za kvalitu jeho charakteru a tedy kvalitu celého společenství samozřejmě nelze vynutit zákonem (tuto představu měli do určité míry Platón či Aristoteles, ovšem za zcela specifických tehdejších kulturních a náboženských okolností).
Je ovšem zcela zásadní rozdíl v tom, jestli tuto odpovědnost každého jednotlivce do života společnosti vneseme alespoň jako mravně závazný apel - anebo jestli zůstaneme stát u toho libertinistického (a tedy: "lidskoprávního"), že "já můžu být kým chci a jakým chci a nikdo mi do toho nemá co mluvit".
V prvé řadě: to je právě přesně to co vytýkám celému tomu konceptu tzv. "lidských práv": že je ve své zdánlivě totální a nezpochybnitelné univerzalitě respektive obecnosti naprosto abstraktní. Abstraktní - to znamená bezobsažný, prázdný. Neživotný. A co si počnout s něčím, co je obsahově prázdné, neživotné?...
S tím, že za těmito "lidskými právy" musí stát ještě nějaká univerzálnější idea: v zásadě ano. Ale: musí to být s k u t e č n á idea; tedy - v Hegelově smyslu - něco co je obecné, ale i k o n k r é t n í (životné) zároveň.
Ten Kantův kategorický imperativ: svým způsobem je to dozajista krok správným směrem.
V každém případě je to naprosto nesporné pozitivum právě v tom, že v druhém člověku nikdy nesmíme spatřovat jenom nástroj, prostředek pro dosažení našich vlastních - utilitaristických - cílů. A dokonce více - že v tom druhém člověku máme spatřovat "samoúčel", tedy opravdovou autonomní, živoucí bytost.
Potud tedy dobře. Chyba - či snad přesněji řečeno limit - této koncepce je v tom, že se zde nejde dál. Že i tento o sobě dozajista pozitivní a ušlechtilý mravní princip má vposledku přece jenom pouze negativní charakter. Zase se zde jedná jenom o to, toho druhého nezkracovat zcela zjevně v jeho právech; ale nic víc.
Píšete, že tento koncept vede ke vztahu vzájemné solidarity. Snad ano - ale snad také ne. Pokud budu mít dobrou vůli - pak bude dobře. Ale pokud ne - nebude nic.
Protože i když já toho druhého uznám a budu respektovat jako jeho samého, jako samoúčel - pak z něj sice nemohu učinit svého otroka, ale jinak mi po něm víceméně nic není.
To je právě ten zcela zásadní rozdíl oproti pojetí antickému, hegelovskému a marxovskému: u nich ten druhý není j e n o m nějaká existence (byť i třeba plně svéprávná) - nýbrž zcela zásadně záleží na charakteru, na nejvlastnější lidské k v a l i t ě každého jednoho člena společnosti či státu, zda bude mít tato společnost či tento stát opravdu progresivní, hodnotný charakter - anebo bude jenom existovat "tak nějak".
Tuto odpovědnost každého jednotlivce za kvalitu jeho charakteru a tedy kvalitu celého společenství samozřejmě nelze vynutit zákonem (tuto představu měli do určité míry Platón či Aristoteles, ovšem za zcela specifických tehdejších kulturních a náboženských okolností).
Je ovšem zcela zásadní rozdíl v tom, jestli tuto odpovědnost každého jednotlivce do života společnosti vneseme alespoň jako mravně závazný apel - anebo jestli zůstaneme stát u toho libertinistického (a tedy: "lidskoprávního"), že "já můžu být kým chci a jakým chci a nikdo mi do toho nemá co mluvit".
JP
Pane Profante, to že když "ten druhý" má povinnost respektovat má práva, že stejně tak i já sám mám povinnost respektovat práva jeho - to je opět naprostá samozřejmost.
Jenže, tady se jedná stále o to samé: že v tomto "vztahu" vzájemných povinností se k sobě vztahujeme stále jenom negativně. Negativně v tom smyslu, že se stále jedná jenom o to, něco NEčinit. Tomu druhému nelézt do zelí. Ten druhý vůči mně nevystupuje jako člověk, jako konkrétní živoucí bytost - nýbrž jenom jako substrát nějakých právních norem a předpisů.
Já sice vůči němu mám p o v i n n o s t i - ale nemám vůči němu žádnou o d p o v ě d n o s t. Totiž - ne primárně odpovědnost za něj, nýbrž za mě samého. Za to jaký já jsem, jaký já mám charakter, jaké zastávám hodnoty a ideje. Neboť s tím vším vstupuji do tohoto světa, a - ať si to připouštím či ne - tento svět formuji, utvářím jeho charakter.
To je právě ten fakt, ke kterému se nikdy nemůže propracovat koncept liberalismu: totiž že člověk je skutečně v podstatné míře zoon politikon, tvor společenský. Který je tedy touto společností (a to znamená všemi ostatními členy této společnosti) zcela zásadně ovlivňován a formován.
Pro liberalismus zůstane člověk konec konců vždy zcela autonomní a autarkní jedinec, individuum. Které si vede svou vlastní nezávislou existenci, a do jiných mu není naprosto nic s výjimkou toho, aby mu ten druhý "nerušil jeho kruhy".
-----------------------------------------------
Co se té německé historické právní školy a Marxe týče: Marx ovšem se sžíravou kritikou zavrhoval všechno, co nebylo - podle jeho měřítek - dostatečně revoluční. A to ta německá historická právní škola dozajista nebyla. ;-)
Ta jenom vytvořila určité teoretické zázemí, na které pak mohly navazovat komunistické úvahy o odstranění soukromého vlastnictví. - A ostatně, Marx vůbec nebyl prvním komunistou; už dávno před ním tyto úvahy rozvíjeli jiní, a to do nemalé míry právě na základě teoretických úvah té německé "historické právní školy".
Jenže, tady se jedná stále o to samé: že v tomto "vztahu" vzájemných povinností se k sobě vztahujeme stále jenom negativně. Negativně v tom smyslu, že se stále jedná jenom o to, něco NEčinit. Tomu druhému nelézt do zelí. Ten druhý vůči mně nevystupuje jako člověk, jako konkrétní živoucí bytost - nýbrž jenom jako substrát nějakých právních norem a předpisů.
Já sice vůči němu mám p o v i n n o s t i - ale nemám vůči němu žádnou o d p o v ě d n o s t. Totiž - ne primárně odpovědnost za něj, nýbrž za mě samého. Za to jaký já jsem, jaký já mám charakter, jaké zastávám hodnoty a ideje. Neboť s tím vším vstupuji do tohoto světa, a - ať si to připouštím či ne - tento svět formuji, utvářím jeho charakter.
To je právě ten fakt, ke kterému se nikdy nemůže propracovat koncept liberalismu: totiž že člověk je skutečně v podstatné míře zoon politikon, tvor společenský. Který je tedy touto společností (a to znamená všemi ostatními členy této společnosti) zcela zásadně ovlivňován a formován.
Pro liberalismus zůstane člověk konec konců vždy zcela autonomní a autarkní jedinec, individuum. Které si vede svou vlastní nezávislou existenci, a do jiných mu není naprosto nic s výjimkou toho, aby mu ten druhý "nerušil jeho kruhy".
-----------------------------------------------
Co se té německé historické právní školy a Marxe týče: Marx ovšem se sžíravou kritikou zavrhoval všechno, co nebylo - podle jeho měřítek - dostatečně revoluční. A to ta německá historická právní škola dozajista nebyla. ;-)
Ta jenom vytvořila určité teoretické zázemí, na které pak mohly navazovat komunistické úvahy o odstranění soukromého vlastnictví. - A ostatně, Marx vůbec nebyl prvním komunistou; už dávno před ním tyto úvahy rozvíjeli jiní, a to do nemalé míry právě na základě teoretických úvah té německé "historické právní školy".
MP
Ano právo neustanovuje odpovědnost a lásku a labuť nemá ctnosti husy. No a?
V té lapidární podobě, ve které jsem ho shrnul je kategorický imperativ opravdu negativní, říká jen, co nesmím dělat, ale ne co mám.
Já si ale myslím, že většinu lidí, pokud nejsou nebo necítí se být ve velké tísni, neuspokojuje jen žít pro sebe a nikomu neškodit.
Mezi námi dvěma a velkou částí lidstva v celé jeho historii je ten zásadní rozdíl, že mi dva máme téměř úplnou jistotu, že se nás zítra nikdo nepokusí zabít a že se najíme.Také máme jistotu, že můžeme napsat cokoliv s jistotou, že nás nenavštíví pánové buď s policejními průkazy nebo zlověstnými výrazy. Díváme se na svět z pozice sytých, ne hladových. A já myslím, že řešíte jen problémy těch sytých.
Z té jistoty, že naše vlastní lidská práva jsou v historicky nebývalé míře zajištěna, ovšem nemůžeme čerpat vědomí naplněnosti života,v tom máte pravdu.
Ale co třeba William Wilberforce? Ten nebojoval za svá práva, ale za práva černých otroků. V tom byl úspěšný zatímco v jiném svém cíli, v tom, aby křesťanská zbožnost měla ve společnosti větší místo, v zásadě ne.
Já si ale myslím, že většinu lidí, pokud nejsou nebo necítí se být ve velké tísni, neuspokojuje jen žít pro sebe a nikomu neškodit.
Mezi námi dvěma a velkou částí lidstva v celé jeho historii je ten zásadní rozdíl, že mi dva máme téměř úplnou jistotu, že se nás zítra nikdo nepokusí zabít a že se najíme.Také máme jistotu, že můžeme napsat cokoliv s jistotou, že nás nenavštíví pánové buď s policejními průkazy nebo zlověstnými výrazy. Díváme se na svět z pozice sytých, ne hladových. A já myslím, že řešíte jen problémy těch sytých.
Z té jistoty, že naše vlastní lidská práva jsou v historicky nebývalé míře zajištěna, ovšem nemůžeme čerpat vědomí naplněnosti života,v tom máte pravdu.
Ale co třeba William Wilberforce? Ten nebojoval za svá práva, ale za práva černých otroků. V tom byl úspěšný zatímco v jiném svém cíli, v tom, aby křesťanská zbožnost měla ve společnosti větší místo, v zásadě ne.
JP
Ten rozdíl je v tom, pane Profante, jestli chceme žít ve státě/společnosti, kde se lidé k sobě navzájem vztahují prostřednictvím advokátů a soudů - anebo ale kde jsou lidé navzájem spojeni nějakými vyššími, společně sdílenými hodnotami.
Platón byl toho názoru, že v dobře spravovaném státě je zapotřebí jenom naprosté minimum advokátů (pokud vůbec), a naprosto stejným směrem uvažoval samozřejmě i Marx. Zatímco v našem současném "svobodném" státě? - Člověk aby bez doprovodu svého advokáta pomalu ani nevyšel na ulici.
Jeden americký protestní film ze šedesátých let začíná sekvencí, kdy ulicemi amerického velkoměsta (snad Washingtonu) projíždí automobil s amplióny na střeše, z kterých zní hlas sdělující americkým občanům a voličům pro ně asi dost překvapující sdělení:
"Myslíte si, že vás v Kongresu zastupují vaši vlastní spoluobčané, jako jste vy? Že jsou tam dělníci, ženy v domácnosti, studenti?... Nikoli; jsou tam advokáti. 99,3 procent poslanců v senátu, a 99,5 procenta poslanců ve sněmovně reprezentantů jsou - advokáti!"
Takže, ještě jednou: nejedná se o nic jiného, nežli o to jestli chceme mít svět založený na humanitě a vzájemné vstřícnosti, anebo jenom na té paragrafované negativitě "habeas corpus", nesahej mi na mé tělo.
Platón byl toho názoru, že v dobře spravovaném státě je zapotřebí jenom naprosté minimum advokátů (pokud vůbec), a naprosto stejným směrem uvažoval samozřejmě i Marx. Zatímco v našem současném "svobodném" státě? - Člověk aby bez doprovodu svého advokáta pomalu ani nevyšel na ulici.
Jeden americký protestní film ze šedesátých let začíná sekvencí, kdy ulicemi amerického velkoměsta (snad Washingtonu) projíždí automobil s amplióny na střeše, z kterých zní hlas sdělující americkým občanům a voličům pro ně asi dost překvapující sdělení:
"Myslíte si, že vás v Kongresu zastupují vaši vlastní spoluobčané, jako jste vy? Že jsou tam dělníci, ženy v domácnosti, studenti?... Nikoli; jsou tam advokáti. 99,3 procent poslanců v senátu, a 99,5 procenta poslanců ve sněmovně reprezentantů jsou - advokáti!"
Takže, ještě jednou: nejedná se o nic jiného, nežli o to jestli chceme mít svět založený na humanitě a vzájemné vstřícnosti, anebo jenom na té paragrafované negativitě "habeas corpus", nesahej mi na mé tělo.
JP
To je sice bezprostředně pravda, pane Kubičko; ale zase pravda jenom částečná.
On totiž ten "hlad" nemusí být jenom čistě materiální povahy; a ten "hlad" způsobený pocitem existenciální prázdnoty může být ještě daleko mučivější.
Přinejmenším v našich zeměpisných šířkách asi jen málokdo spáchá sebevraždu proto, že nemá co jíst; ale právě jako praktikující psycholog asi sám něco víte o tom, kolik lidí k tomuto aktu zoufalství sahá právě v důsledku pocitu naprosté smysluprázdnosti svého žití.
Samozřejmě, ve hře jsou vždycky v prvé řadě aspekty ryze osobní, psychické; ale na straně druhé, každý člověk žije v nějakém zcela konkrétním světě, a tento svět je součástí jeho samotného, jeho vlastního nitra. Připomeňme si jenom - my kteří jsme ty doby ještě zažili - jak nesnesitelný byl život v hnilobné a lží prosycené atmosféře totalitního režimu. Pro někoho méně, pro někoho více - ale nakonec těmi deformovanými poměry byl tak či onak zasažen a potrefen víceméně každý.
Dále: samozřejmě že je ještě mnoho lidí na této planetě, pro které i ta "lidská práva" jsou téměř nedosažitelným snem. A pro které by a l e s p o ň tato práva znamenala dramatické zlepšení jejich životní situace.
Jenže: za prvé, my se opravdu nesmíme vymlouvat na to, že někde jinde je j e š t ě hůře. My žijeme v našem světě, který se z určitých důvodů stále ještě pokládá a prohlašuje za ten relativně nejvyspělejší a vývojově nejpokročilejší - a tak se musíme postavit jeho vlastním problémům, a tyto problémy řešit.
A za druhé: ta zkušenost se opakuje znovu a znovu (a přesně tuto zkušenost udělal i lid a národ český): lidé žijící v útlaku všechny své naděje vkládají do svobody, tedy do oněch "lidských práv". Jenže - když se přece jenom podaří ta vytoužená revoluce, pak po krátké době porevoluční euforie dojde k velkému vystřízlivění, ne-li přímo ke kocovině. Proč vlastně? Ta "lidská práva" tady přece jsou!
Jenže: lidé daleko více nežli racionální úvahou svou intuicí, svým niterným pocitem rozpoznají, že tohle prostě není to pravé. Že jim to nic nedává. Že je to jenom slupka, jenom nějaký vnější rámec (byť i potřebný); ale že uvnitř toho všeho není nic, co by mělo nějakou opravdovou substanci či hodnotu. Člověka je možno oklamat slovy, propagandou; ale natrvalo není možno oklamat jeho životní pocit.
On totiž ten "hlad" nemusí být jenom čistě materiální povahy; a ten "hlad" způsobený pocitem existenciální prázdnoty může být ještě daleko mučivější.
Přinejmenším v našich zeměpisných šířkách asi jen málokdo spáchá sebevraždu proto, že nemá co jíst; ale právě jako praktikující psycholog asi sám něco víte o tom, kolik lidí k tomuto aktu zoufalství sahá právě v důsledku pocitu naprosté smysluprázdnosti svého žití.
Samozřejmě, ve hře jsou vždycky v prvé řadě aspekty ryze osobní, psychické; ale na straně druhé, každý člověk žije v nějakém zcela konkrétním světě, a tento svět je součástí jeho samotného, jeho vlastního nitra. Připomeňme si jenom - my kteří jsme ty doby ještě zažili - jak nesnesitelný byl život v hnilobné a lží prosycené atmosféře totalitního režimu. Pro někoho méně, pro někoho více - ale nakonec těmi deformovanými poměry byl tak či onak zasažen a potrefen víceméně každý.
Dále: samozřejmě že je ještě mnoho lidí na této planetě, pro které i ta "lidská práva" jsou téměř nedosažitelným snem. A pro které by a l e s p o ň tato práva znamenala dramatické zlepšení jejich životní situace.
Jenže: za prvé, my se opravdu nesmíme vymlouvat na to, že někde jinde je j e š t ě hůře. My žijeme v našem světě, který se z určitých důvodů stále ještě pokládá a prohlašuje za ten relativně nejvyspělejší a vývojově nejpokročilejší - a tak se musíme postavit jeho vlastním problémům, a tyto problémy řešit.
A za druhé: ta zkušenost se opakuje znovu a znovu (a přesně tuto zkušenost udělal i lid a národ český): lidé žijící v útlaku všechny své naděje vkládají do svobody, tedy do oněch "lidských práv". Jenže - když se přece jenom podaří ta vytoužená revoluce, pak po krátké době porevoluční euforie dojde k velkému vystřízlivění, ne-li přímo ke kocovině. Proč vlastně? Ta "lidská práva" tady přece jsou!
Jenže: lidé daleko více nežli racionální úvahou svou intuicí, svým niterným pocitem rozpoznají, že tohle prostě není to pravé. Že jim to nic nedává. Že je to jenom slupka, jenom nějaký vnější rámec (byť i potřebný); ale že uvnitř toho všeho není nic, co by mělo nějakou opravdovou substanci či hodnotu. Člověka je možno oklamat slovy, propagandou; ale natrvalo není možno oklamat jeho životní pocit.
January 8, 2017 v 11.46
Připadá mi až hloupé, že jsem to právě já, kdo sem neustále vkládá odkazy na papeže, ale je to tím, že ho dost čtu:
"Oslabování svazků, jež nás spojují, je typické pro naši zlomkovitou a rozdělenou společnost, vede k rostoucímu pocitu duchovního osiření a tím k obrovské prázdnotě a samotě. Nedostatek fyzického (nikoli virtuálního) kontaktu rozleptává naše srdce (srov. Laudato si´, 49) a odnímá mu schopnost něhy a úžasu, zbožnosti a soucitu."
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24994
"Oslabování svazků, jež nás spojují, je typické pro naši zlomkovitou a rozdělenou společnost, vede k rostoucímu pocitu duchovního osiření a tím k obrovské prázdnotě a samotě. Nedostatek fyzického (nikoli virtuálního) kontaktu rozleptává naše srdce (srov. Laudato si´, 49) a odnímá mu schopnost něhy a úžasu, zbožnosti a soucitu."
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24994
JP
Vraťme se ještě jednou k tomu Kantovi; právě na něj je možno velice názorně ukázat ten zcela zásadní rozdíl v tom, jak chceme pojímat člověka a jeho svět.
Kantova mravní výzva na člověka, aby se k druhému člověku choval s plným respektem k jeho právům, se opírá o dvě základní komponenty:
- pojetí člověka jako r o z u m n é bytosti
- mravní apel jako takový.
Ten problém je v tom: rozum a mravnost, to jsou právě tak asi ty zcela poslední věci, na které by bylo možno se u člověka spolehnout. Bohužel, je tomu tak.
Dozajista, tato Kantova definice člověka jako rozumem nadané bytosti byla ve své době skutečně přelomovým pokrokem; svým způsobem byla záchranou před tím, aby byl člověk pojímán čistě "zoologicky", jako ryze přírodní tvor. A teprve toto Kantovo pojetí vůbec umožnilo celé novodobé pojetí nezadatelné svobody člověka. Právě na základě té úvahy respektive postulátu, že rozumem nadaná je každá lidská bytost, a tedy každý člověk je naprosto stejným nositelem těch samých práv. To byla v době stále ještě středověkých stavovských hierarchií bezpochyby revoluční myšlenka.
Slabina tohoto konceptu je ovšem stále ta samá: ve svém naprostém univerzalismu všechno zůstává v pouze abstraktní rovině.
Ano, člověk by m ě l respektovat druhého člověka jako člověka; ale kdo v r e á l n é m životě mění svůj postoj k tomu druhému jenom proto, že ten má také v hlavě lidský mozek? A co pak dělat s tím, když někdo je více rozumný, a ten druhý má IQ 90? Bude pak mít o to menší nárok na "lidská práva" rozumné bytosti?
O co se jedná, je toto: my tu stále nehledíme vůbec na reálného člověka. Kant operuje jenom s tím ryze metafyzickým konstruktem "rozumné bytosti"; ale reálný člověk žijící reálný život v reálném světě je zapleten do celého obrovského komplexu motivaci, žádostí, potřeb i tlaků, kde nějaký ten apel na "rozum" a "mravnost" hraje jenom zcela podružnou roli.
Od takovéhoto abstraktního pojetí se zcela zásadně liší ta myšlenková linie od Platóna přes Aristotela a Hegela až k Marxovi: člověk tady není pojednáván jako nějaké - po všechny časy stejné - abstraktum, nýbrž jakožto integrální s o u č á s t veškerého jsoucího světa.
V tomto druhém případě tedy už naprosto nepostačí se ptát: jaké by bylo mravně správné jednání, kdyby člověk jednal jako rozumný tvor? - Nýbrž tady otázka zní: co je tento svět? Jaká je jeho podstata? Jaká jsou jeho základní určení? Kam směřuje celý jeho vývoj, evoluce?
Už na první pohled je zcela jasné a zřejmé, že tento druhý pohled je nesrovnatelně náročnější. Tady už nelze vystačit s pouhým "Sollen" - tedy s tím co by m ě l o být; nýbrž tady je nutno podchytit "Sein", samotné bytí. Tady je nutno rozebrat celý svět na jeho jednotlivé součásti, a ty pak zase složit dohromady. A při každém jednotlivém kroku je nutno se ptát: jaký je charakter, podstata této součásti a tohoto světa - a jak dosáhnout toho, aby jak ty jednotlivé součásti, tak i ten celek směřovaly k maximální možné optimalizaci všech svých potenciálů a funkcí.
Tohle a právě tohle je ten zcela zásadní rozdíl: jestli člověka posuzujeme izolovaně, jenom jako nějakou abstraktní individualizovanou entitu - anebo jestli ho dokážeme pochopit na pozadí jeho existence v celém jsoucím světě.
Kantova mravní výzva na člověka, aby se k druhému člověku choval s plným respektem k jeho právům, se opírá o dvě základní komponenty:
- pojetí člověka jako r o z u m n é bytosti
- mravní apel jako takový.
Ten problém je v tom: rozum a mravnost, to jsou právě tak asi ty zcela poslední věci, na které by bylo možno se u člověka spolehnout. Bohužel, je tomu tak.
Dozajista, tato Kantova definice člověka jako rozumem nadané bytosti byla ve své době skutečně přelomovým pokrokem; svým způsobem byla záchranou před tím, aby byl člověk pojímán čistě "zoologicky", jako ryze přírodní tvor. A teprve toto Kantovo pojetí vůbec umožnilo celé novodobé pojetí nezadatelné svobody člověka. Právě na základě té úvahy respektive postulátu, že rozumem nadaná je každá lidská bytost, a tedy každý člověk je naprosto stejným nositelem těch samých práv. To byla v době stále ještě středověkých stavovských hierarchií bezpochyby revoluční myšlenka.
Slabina tohoto konceptu je ovšem stále ta samá: ve svém naprostém univerzalismu všechno zůstává v pouze abstraktní rovině.
Ano, člověk by m ě l respektovat druhého člověka jako člověka; ale kdo v r e á l n é m životě mění svůj postoj k tomu druhému jenom proto, že ten má také v hlavě lidský mozek? A co pak dělat s tím, když někdo je více rozumný, a ten druhý má IQ 90? Bude pak mít o to menší nárok na "lidská práva" rozumné bytosti?
O co se jedná, je toto: my tu stále nehledíme vůbec na reálného člověka. Kant operuje jenom s tím ryze metafyzickým konstruktem "rozumné bytosti"; ale reálný člověk žijící reálný život v reálném světě je zapleten do celého obrovského komplexu motivaci, žádostí, potřeb i tlaků, kde nějaký ten apel na "rozum" a "mravnost" hraje jenom zcela podružnou roli.
Od takovéhoto abstraktního pojetí se zcela zásadně liší ta myšlenková linie od Platóna přes Aristotela a Hegela až k Marxovi: člověk tady není pojednáván jako nějaké - po všechny časy stejné - abstraktum, nýbrž jakožto integrální s o u č á s t veškerého jsoucího světa.
V tomto druhém případě tedy už naprosto nepostačí se ptát: jaké by bylo mravně správné jednání, kdyby člověk jednal jako rozumný tvor? - Nýbrž tady otázka zní: co je tento svět? Jaká je jeho podstata? Jaká jsou jeho základní určení? Kam směřuje celý jeho vývoj, evoluce?
Už na první pohled je zcela jasné a zřejmé, že tento druhý pohled je nesrovnatelně náročnější. Tady už nelze vystačit s pouhým "Sollen" - tedy s tím co by m ě l o být; nýbrž tady je nutno podchytit "Sein", samotné bytí. Tady je nutno rozebrat celý svět na jeho jednotlivé součásti, a ty pak zase složit dohromady. A při každém jednotlivém kroku je nutno se ptát: jaký je charakter, podstata této součásti a tohoto světa - a jak dosáhnout toho, aby jak ty jednotlivé součásti, tak i ten celek směřovaly k maximální možné optimalizaci všech svých potenciálů a funkcí.
Tohle a právě tohle je ten zcela zásadní rozdíl: jestli člověka posuzujeme izolovaně, jenom jako nějakou abstraktní individualizovanou entitu - anebo jestli ho dokážeme pochopit na pozadí jeho existence v celém jsoucím světě.
JP
January 8, 2017 v 11.50
Ano, paní Hájková, Vy asi opravdu moc čtete; to já nečtu vůbec, a jak je mi přitom dobře! :-D
Ale jinak díky za argumentační podporu; ano, to je přesně to co jsem měl na mysli.
Ale jinak díky za argumentační podporu; ano, to je přesně to co jsem měl na mysli.
To tvrzení, že hlad způsobený pocitem existenciální prázdnoty může být daleko mučivější než ten materiální, je typickým výrokem člověka, kterému nikdy smrt hadem nehrozila.
Hlad a strach z násilné smrti byly hybnými silami dějin, leckde ještě jsou a múžou se vrátit i k nám.. Lidí, kteří za lidská práva bojovali, si máme vážit, ne se na ně vytahovat s tím, že nějaká pouhá lidská práva jsou pro nás málo.
Hlad a strach z násilné smrti byly hybnými silami dějin, leckde ještě jsou a múžou se vrátit i k nám.. Lidí, kteří za lidská práva bojovali, si máme vážit, ne se na ně vytahovat s tím, že nějaká pouhá lidská práva jsou pro nás málo.
January 8, 2017 v 14.17
Pane Kubičko, lidé, kteří zažili fyzický hlad, respektive hmotnou nouzi, dost často dají přednost totalitě, která jim zaručí, že už hlad mít nebudou.
MP
Pořád dokola. Nezcizitelnost a význam lidských práv není totéž jako redukce všech lidských vztahů na vztahy právní.
A zkuste si Kanta přečíst znova, pak možná nebudete klást absurdní otázky o IQ.
A zkuste si Kanta přečíst znova, pak možná nebudete klást absurdní otázky o IQ.
MP
A vy znáte totalitní režim, který by právě tohle byl schopen zajistit?
Jistě uznáte, že někteří lidé cítili v reálně-socialistickém Československu větší jistoty než v demokratické první republice. Pokud zažili obojí.
Ale máte pravdu. Možná je každá záruka nakonec založena na důvěře. Jedna věc je, zda je nějaký režim něčeho objektivně schopen a druhá věc je, zda lidé věří, že je toho schopen. Věříme, že nám někdo něco zaručí, dokud se v něm nezklameme. To, zda se nezklameme, samozřejmě závisí i na tom, jaká jsou naše očekávání.
Ale máte pravdu. Možná je každá záruka nakonec založena na důvěře. Jedna věc je, zda je nějaký režim něčeho objektivně schopen a druhá věc je, zda lidé věří, že je toho schopen. Věříme, že nám někdo něco zaručí, dokud se v něm nezklameme. To, zda se nezklameme, samozřejmě závisí i na tom, jaká jsou naše očekávání.
MP
Ano a někteří se tak cítili na začátku Protektorátu. A vždy byla skupina lidí, pro které to platilo v daném totalitním režimu poměrně dlouho a kteří jak už to bývá nechtěli vidět ty bez jistot.
MP
Ano a někteří se tak cítili na začátku Protektorátu. A vždy byla skupina lidí, pro které to platilo v daném totalitním režimu poměrně dlouho a kteří jak už to bývá nechtěli vidět ty bez jistot.
JN
January 9, 2017 v 12.52
Kantův kategorický imperativ (alespoň jedna z jeho formulací)
mi připadá jako na hlavu postavené Zlaté pravidlo.
JP
January 9, 2017 v 13.31
Pane Kubičko, někdy v osmdesátých letech minulého století se nějaký autor v jedné exilové publikaci vyjádřil ironicky o neustálé sebechvále tehdejšího pseudokomunistického režimu o jeho údajných ekonomických úspěších, o každoročních hlášeních o produkci "socialistického" zrna, o počtu slepic a vepřů tak, že režim může tyto své "úspěchy" vynášet jenom proto, že se srovnává s ekonomickou produkcí z časů první republiky či Franze Josefa anebo Marie Terezie.
To neustálé poukazování liberální demokracie (a tedy i té ideologie "lidských práv") je z toho samého soudku. Liberální demokracie znovu a znovu svou údajnou absolutní prioritu zakládá na neustálém ohánění se faktem, že někde jinde je j e š t ě hůře; že b y l o ještě hůře (za středověku a starověku bezpochyby); a že by m o h l o být ještě hůře, nežli je za poměrů v liberální demokracii. Liberální demokracie doslova žije jenom z toho "může být ještě hůře", aby tak odvedla pozornost od svých vlastních imanentních, systémově podmíněných, a tedy principiálně neodstranitelných deformací a deficitů.
To neustálé poukazování liberální demokracie (a tedy i té ideologie "lidských práv") je z toho samého soudku. Liberální demokracie znovu a znovu svou údajnou absolutní prioritu zakládá na neustálém ohánění se faktem, že někde jinde je j e š t ě hůře; že b y l o ještě hůře (za středověku a starověku bezpochyby); a že by m o h l o být ještě hůře, nežli je za poměrů v liberální demokracii. Liberální demokracie doslova žije jenom z toho "může být ještě hůře", aby tak odvedla pozornost od svých vlastních imanentních, systémově podmíněných, a tedy principiálně neodstranitelných deformací a deficitů.
JP
Ale právě že je to totéž, pane Profante. Ne sice v teorii, ale v reálné praxi. J a k á k o l i idea, jakýkoli koncept uspořádání státních, politických a mezilidských vztahů se naprosto nevyhnutelně stává i d e o l o g i í, jakmile začne vznášet nárok na svou obecnou platnost.
Aby tato idea či koncept totiž mohl/a platit, musí nutné vznést nárok vlastní univerzality.
To znamená, že musí prohlásit (byť i jen implicitně): já jsem návod k řešení problémů tohoto světa, a jsem návodem d o s t a č u j í c í m. Když se bude tento svět řídit podle mě, bude všechno (alespoň v principu) v naprostém pořádku.
Kdyby totiž tato idea tento svůj univerzalistický nárok nevznesla, musela by doznat že je jenom omezená - tedy nedostačující, deficitní.
Celý ten koncept či ideologie těch tzv. "lidských práv" by pak musel/a doznat jedné zcela zásadní modifikace. Své vlastní sebereflexe.
Asi v tomto smyslu: Já, idea lidských práv, chci vytvořit absolutní a nezrušitelný základ jakékoli lidské svobody. Zároveň jsem si ale plně vědoma toho, že tímto svým působením v žádném případě nezakládám skutečnou lidskou svobodu jako takovou; k tomu nemám ani ambice, ani předpoklady. Jsem si plně vědoma toho, že pravá lidská svoboda leží někde zcela jinde a v něčem zcela jiném, nežli je jenom tato ochrana před bezprostřední státní zvůlí.
A navíc jsem si vědoma i toho (a právě toto je zcela klíčový moment) - jsem si vědoma i toho, že můj vlastní koncept tzv. "lidských práv" může společnost velice snadno vést k tomu, že namísto hledání oné uvedené svobody pravé se natrvalo spokojí jenom s tím, co jsou pouze základy této svobody. Že tedy budu zneužita v rozporu se svými vlastními intencemi nikoli jako základ svobody, nýbrž naopak k tomu, stát se vítanou záminkou k tomu, aby lidé nemuseli tu pravou svobodu hledat a vytvářet.
Pokud by ta idea těch tzv. "lidských práv" toto všechno naprosto otevřeně a jednoznačně deklarovala - pak by proti ní skutečně nebylo možno mít žádných zásadních námitek.
Aby tato idea či koncept totiž mohl/a platit, musí nutné vznést nárok vlastní univerzality.
To znamená, že musí prohlásit (byť i jen implicitně): já jsem návod k řešení problémů tohoto světa, a jsem návodem d o s t a č u j í c í m. Když se bude tento svět řídit podle mě, bude všechno (alespoň v principu) v naprostém pořádku.
Kdyby totiž tato idea tento svůj univerzalistický nárok nevznesla, musela by doznat že je jenom omezená - tedy nedostačující, deficitní.
Celý ten koncept či ideologie těch tzv. "lidských práv" by pak musel/a doznat jedné zcela zásadní modifikace. Své vlastní sebereflexe.
Asi v tomto smyslu: Já, idea lidských práv, chci vytvořit absolutní a nezrušitelný základ jakékoli lidské svobody. Zároveň jsem si ale plně vědoma toho, že tímto svým působením v žádném případě nezakládám skutečnou lidskou svobodu jako takovou; k tomu nemám ani ambice, ani předpoklady. Jsem si plně vědoma toho, že pravá lidská svoboda leží někde zcela jinde a v něčem zcela jiném, nežli je jenom tato ochrana před bezprostřední státní zvůlí.
A navíc jsem si vědoma i toho (a právě toto je zcela klíčový moment) - jsem si vědoma i toho, že můj vlastní koncept tzv. "lidských práv" může společnost velice snadno vést k tomu, že namísto hledání oné uvedené svobody pravé se natrvalo spokojí jenom s tím, co jsou pouze základy této svobody. Že tedy budu zneužita v rozporu se svými vlastními intencemi nikoli jako základ svobody, nýbrž naopak k tomu, stát se vítanou záminkou k tomu, aby lidé nemuseli tu pravou svobodu hledat a vytvářet.
Pokud by ta idea těch tzv. "lidských práv" toto všechno naprosto otevřeně a jednoznačně deklarovala - pak by proti ní skutečně nebylo možno mít žádných zásadních námitek.
JP
Jistě, pane Profante, to IQ u Kanta (explicitně) není; ale je možno ho z jeho konceptu vyvodit.
Což když já totiž toho druhého právě n e u z n á m za rozumného tvora, protože je to zcela evidentní blbec?...
Celý ten Kantův koncept spočívá na vzájemném uznání jako rozumné bytosti.
Což když já totiž toho druhého právě n e u z n á m za rozumného tvora, protože je to zcela evidentní blbec?...
Celý ten Kantův koncept spočívá na vzájemném uznání jako rozumné bytosti.
MP
Ne, nespočívá. Spočívá na přijetí povinnosti nevztahoval se k druhému jako prostředku, ale vždy ho ctít jako účel. Z této povinnosti lze teprve odvodit vzájemné uznání. A protože účel si může stanovovat jen rozumná bytost, k tomu uznání patří i povinnost brát druhého jako nadaného rozumem.
Kantova filosofie je krutá a nebere blbost jako polehčující okolnost. Vůči blbcům mi tahle krutost nevadí, ale kantiánci mívají docela problémy při zohlednění sociálního a mentálního znevýhodnění.
Kantova filosofie je krutá a nebere blbost jako polehčující okolnost. Vůči blbcům mi tahle krutost nevadí, ale kantiánci mívají docela problémy při zohlednění sociálního a mentálního znevýhodnění.
JN
January 9, 2017 v 15.12
"... Z této povinnosti lze teprve odvodit vzájemné uznání
... k tomu uznání patří i povinnost brát druhého jako nadaného rozumem."
No dobře, a děláte to tedy? Berete vždy druhého jako nadaného rozumem? A pokud se Vám někdy zdá, že mezi Vámi a tím druhým je nějaký rozpor, který (zdánlivě?) vylučuje, abyste (stejným) rozumem byli nadáni oba dva, jak zjistíte, kdo z vás dvou je nadán rozumem a kdo jím nadán není?
Kantův kategorický imperativ je v takové situaci nepoužitelný.
No dobře, a děláte to tedy? Berete vždy druhého jako nadaného rozumem? A pokud se Vám někdy zdá, že mezi Vámi a tím druhým je nějaký rozpor, který (zdánlivě?) vylučuje, abyste (stejným) rozumem byli nadáni oba dva, jak zjistíte, kdo z vás dvou je nadán rozumem a kdo jím nadán není?
Kantův kategorický imperativ je v takové situaci nepoužitelný.
MP
Ano, někdy je těžké pochopit, že pokud druhý říká něco, s čím nesouhlasím nebo nerozumím, je to projev jeho užívání rozumu. Nikoli jeho ignorance. A že pokud se chová jako ignorant, který suverénně komentuje něco, co nezná, pak je to také volba, kterou dělá jako rozumná bytost. Jak říkám, Kant je krutý, ale přesný.
JN
Pak by Vaše reakce byla pochopitelná, pane Profante.
Jenže si myslím, že to Vaše náboženství nemůže být dobré, nemůže naplňovat cíl, který samo deklaruje (umožnit pokojné soužití lidí), pokud praktická aplikace jeho "prvního přikázání" (Kantova kategorického imperativu) povede člověka k tomu, že si o ostatních začne myslet, že jsou buď ignoranti nebo hlupáci, a že se v líté řeži o Boží trůn serve s ostatními uchazeči, aby tam zasedl ten "nejchytřejší".
Jak na základě takového imperativu chcete dosáhnout pokojného soužití mezi lidmi? Je tedy chyba v Kantovi, nebo v té Vaší praktické aplikaci jeho "prvního přikázání"?
Jenže si myslím, že to Vaše náboženství nemůže být dobré, nemůže naplňovat cíl, který samo deklaruje (umožnit pokojné soužití lidí), pokud praktická aplikace jeho "prvního přikázání" (Kantova kategorického imperativu) povede člověka k tomu, že si o ostatních začne myslet, že jsou buď ignoranti nebo hlupáci, a že se v líté řeži o Boží trůn serve s ostatními uchazeči, aby tam zasedl ten "nejchytřejší".
Jak na základě takového imperativu chcete dosáhnout pokojného soužití mezi lidmi? Je tedy chyba v Kantovi, nebo v té Vaší praktické aplikaci jeho "prvního přikázání"?
MP
Nejsem kantovec, jen nemám -- vzhledem k profesi pochopitelně -- rád, když se příliš nehorázně překrucují myšlenky toho či onoho filosofa.
Nicméně ještě jednou: Kantovské stanovisko vyžaduje, abych Vás považoval za rozumnou bytost. A proto, abych předpokládal, že používáte rozum a že se ho snažíte používat dobře.
Rozum je v idealistické filosofii vždy jeden a tudíž je nesmyslná otázka, zda je lepší ten, který užíváte Vy nebo ten, který užívám já.
Jestliže dochází k vzájemně konfliktním názorům, jsem z kantovské pozice brát ty Vaše vážně a promýšlet pečlivě, z čeho ta spornost názorů plyne.
Nesmím si ulehčit myšlení tím, že si řeknu, že jste pitomec, xenofób či ruský trol. Abnebo v tomto konkrétním případě, že plácáte o něčem, co vůbec neznáte, protože používáte zcela nesmyslně pojem kategorický imperativ ( o prvním imperativu nemluvě) a žvaníte o Božím trůnu způsobem nepřijatelným nejen v kantianství, ale také v každém slušném náboženství.
A ta Kantova krutost vůči blbcům, kterou jsem Vás možná zmátl, spočívá v tom, že striktně požaduje, abychom jejích zvažení brali vážně, namísto toho, abychom jej milosrdně přehlíželi s nějakým přátelským dodatkem typu: "V hlavě vymeteno, ale má charakter, dobré srdce, hezký zadek apod."
Nicméně ještě jednou: Kantovské stanovisko vyžaduje, abych Vás považoval za rozumnou bytost. A proto, abych předpokládal, že používáte rozum a že se ho snažíte používat dobře.
Rozum je v idealistické filosofii vždy jeden a tudíž je nesmyslná otázka, zda je lepší ten, který užíváte Vy nebo ten, který užívám já.
Jestliže dochází k vzájemně konfliktním názorům, jsem z kantovské pozice brát ty Vaše vážně a promýšlet pečlivě, z čeho ta spornost názorů plyne.
Nesmím si ulehčit myšlení tím, že si řeknu, že jste pitomec, xenofób či ruský trol. Abnebo v tomto konkrétním případě, že plácáte o něčem, co vůbec neznáte, protože používáte zcela nesmyslně pojem kategorický imperativ ( o prvním imperativu nemluvě) a žvaníte o Božím trůnu způsobem nepřijatelným nejen v kantianství, ale také v každém slušném náboženství.
A ta Kantova krutost vůči blbcům, kterou jsem Vás možná zmátl, spočívá v tom, že striktně požaduje, abychom jejích zvažení brali vážně, namísto toho, abychom jej milosrdně přehlíželi s nějakým přátelským dodatkem typu: "V hlavě vymeteno, ale má charakter, dobré srdce, hezký zadek apod."
JN
O Kantovi toho, ve srovnání s Vámi a s panem Poláčkem, mnoho nevím. Lépe řečeno – téměř nic. Z Vaší odpovědi jsem se o Kantovi, o sobě ani o Vás také nic nového nedozvěděl.
Zajímalo by mě, proč Kant svůj kategorický imperativ formuloval, v čem ho považoval za dokonalejší oproti Zlatému pravidlu, obsaženému v Bibli.
Pokud se z Vaší odpovědi dozvím něco nového o Kantově kategorickém imperativu a o Zlatém pravidlu, bude to skvělé. Pokud se mě přitom pokusíte ještě i urazit, také to nebude úplně k zahození. Pokud se však nic nového nedozvím a jen se mě pokusíte urazit, bude Vaše odpověď stát za starou belu.
--------------------------------------------------
Jinak se domnívám, že jsem se zatím nemohl dopustit "nehorázného překrucování Kantových myšlenek", neboť jsem zatím převážně reagoval jen na způsob, jakým se Kantovy myšlenky promítly do Vašeho rozhovoru s panem Poláčkem.
"Rozum je v idealistické filosofii vždy jeden a tudíž je nesmyslná otázka, zda je lepší ten, který užíváte Vy nebo ten, který užívám já."
No vždyť já jsem přece tvrdil to samé a žádnou takovou "nesmyslnou otázku" jsem Vám nepokládal. Neptal jsem se, který rozum je lepší, zda ten Váš, nebo ten můj, ptal jsem se, jak při vzájemném rozporu s někým jiným zjistíte, kdo z vás dvou je nadán rozumem a kdo jím nadán není. A na tu otázku jste Vy odpověděl: "Nesmím si ulehčit myšlení tím, že si řeknu, že jste pitomec, xenofób či ruský trol...", tedy jste na ni nijak rozumně neodpověděl, a ta kantovská otázka, kdo z nás dvou je nadán rozumem zůstává i nadále otevřená...
Zajímalo by mě, proč Kant svůj kategorický imperativ formuloval, v čem ho považoval za dokonalejší oproti Zlatému pravidlu, obsaženému v Bibli.
Pokud se z Vaší odpovědi dozvím něco nového o Kantově kategorickém imperativu a o Zlatém pravidlu, bude to skvělé. Pokud se mě přitom pokusíte ještě i urazit, také to nebude úplně k zahození. Pokud se však nic nového nedozvím a jen se mě pokusíte urazit, bude Vaše odpověď stát za starou belu.
--------------------------------------------------
Jinak se domnívám, že jsem se zatím nemohl dopustit "nehorázného překrucování Kantových myšlenek", neboť jsem zatím převážně reagoval jen na způsob, jakým se Kantovy myšlenky promítly do Vašeho rozhovoru s panem Poláčkem.
"Rozum je v idealistické filosofii vždy jeden a tudíž je nesmyslná otázka, zda je lepší ten, který užíváte Vy nebo ten, který užívám já."
No vždyť já jsem přece tvrdil to samé a žádnou takovou "nesmyslnou otázku" jsem Vám nepokládal. Neptal jsem se, který rozum je lepší, zda ten Váš, nebo ten můj, ptal jsem se, jak při vzájemném rozporu s někým jiným zjistíte, kdo z vás dvou je nadán rozumem a kdo jím nadán není. A na tu otázku jste Vy odpověděl: "Nesmím si ulehčit myšlení tím, že si řeknu, že jste pitomec, xenofób či ruský trol...", tedy jste na ni nijak rozumně neodpověděl, a ta kantovská otázka, kdo z nás dvou je nadán rozumem zůstává i nadále otevřená...
JN
January 10, 2017 v 2.05
"Martin Profant se zaměřuje na tato témata morální a politické filosofie: filosofie vzdělání a občanství, evropské kořeny a univerzalista lidských práv, novokantovská inspirace v současných tematizacích dějin a politiky."
http://mpf.flu.cas.cz/cz/profant/profant
http://mpf.flu.cas.cz/cz/profant/profant
JN
Proč Kant svůj kategorický imperativ vůbec formuloval? Nezdálo se mu v Bibli obsažené Zlaté pravidlo dost dokonalé? Viděl nějaká rizika například v jeho nesnadném pochopení nebo v tom, pokud by se tím Zlatým pravidlem lidé skutečně řídili?
PK
důsledně používá uvozovek a zkratky "tzv.", když se zmiňuje o lidských právech.
Lidská práva jsou tedy pro něj "tzv. "lidská práva"".
Lidská práva jsou tedy pro něj "tzv. "lidská práva"".
JN
Mě spíše zajímá ta diskuse (samozřejmě i o lidských právech) než to, zda má pan Poláček "kladný vztah k našemu společenskému zřízení".
JP
"Rozum je v idealistické filosofii vždy jeden" - ano (v daném případě alespoň); a právě to je základním deficitem tohoto pojetí.
Protože - musím konstatovat znovu a znovu - se zde zůstává vězet pouze ve zcela všeobecné, a tedy abstraktní rovině.
V podstatě zde jsme v čistě binární soustavě: buďto 1, anebo 0. Rozum buďto je, anebo není.
Naprosto se ale nedá tvrdit, že takovéto pojetí by bylo typické pro idealistickou filozofii jako takovou. Právě proto jsem poukázal na tu cestu od Kanta k Hegelovi; Hegel je totiž v tomto ohledu už někde naprosto jinde. Přinejmenším co se týče rozumu lidského.
Hegel totiž nevidí toto pouhé "buďto - anebo", nýbrž on vidí v prvé řadě c e s t u rozumu od jeho nerozvinuté, triviální podoby, až k jeho formám a metám nejvyšším.
U Hegela - a to je ten zcela zásadní rozdíl - není rozum definován formálně-abstraktně, nýbrž substanciálně-obsahově.
Může to napohled vypadat jako pleonasmus, ale pro Hegela je rozumem jenom to, co dokáže myslet opravdu rozumně.
A tímto pojetím ovšem navazuje na velké antické myslitele; pro které byla stejně tak rozhodující ta c e s t a každého jednotlivého, konkrétního člověka k tomuto pravému rozumu.
Zkráceně by se dalo říci: pro Kanta je plnohodnotnou bytostí každý, kdo je vybaven (lidským) mozkem. Zatímco pro tu anticko-hegelovskou linii je plnohodnotnou bytostí pouze ten, kdo tohoto svého mozku dokáže skutečně používat.
Protože - musím konstatovat znovu a znovu - se zde zůstává vězet pouze ve zcela všeobecné, a tedy abstraktní rovině.
V podstatě zde jsme v čistě binární soustavě: buďto 1, anebo 0. Rozum buďto je, anebo není.
Naprosto se ale nedá tvrdit, že takovéto pojetí by bylo typické pro idealistickou filozofii jako takovou. Právě proto jsem poukázal na tu cestu od Kanta k Hegelovi; Hegel je totiž v tomto ohledu už někde naprosto jinde. Přinejmenším co se týče rozumu lidského.
Hegel totiž nevidí toto pouhé "buďto - anebo", nýbrž on vidí v prvé řadě c e s t u rozumu od jeho nerozvinuté, triviální podoby, až k jeho formám a metám nejvyšším.
U Hegela - a to je ten zcela zásadní rozdíl - není rozum definován formálně-abstraktně, nýbrž substanciálně-obsahově.
Může to napohled vypadat jako pleonasmus, ale pro Hegela je rozumem jenom to, co dokáže myslet opravdu rozumně.
A tímto pojetím ovšem navazuje na velké antické myslitele; pro které byla stejně tak rozhodující ta c e s t a každého jednotlivého, konkrétního člověka k tomuto pravému rozumu.
Zkráceně by se dalo říci: pro Kanta je plnohodnotnou bytostí každý, kdo je vybaven (lidským) mozkem. Zatímco pro tu anticko-hegelovskou linii je plnohodnotnou bytostí pouze ten, kdo tohoto svého mozku dokáže skutečně používat.
JP
Tak za prvé, pane Nusharte, to "Zlaté pravidlo" není nějakým exkluzivním produktem či aspektem (judaisticko-křesťanské) Bible.
Víceméně to samé pravidlo najdeme už v hinduismu, konfucianismu, buddhismu... A jako zcela první písemně dochované formulování tohoto principu vzájemnosti je možno považovat už jednu pasáž v Homérově "Odysseji", roku 720 př.n.l.
A není na tom nic podivného: k tomuto principu se nevyhnutelně musí propracovat každý velký ideový směr, neboť bez něj není možno vůbec vypěstovat kultivované vztahy v lidské společnosti.
Jakkoli je tedy toto pravidlo staré, přece jenom u něj existuje velmi podstatný vývoj.
Je totiž velice zásadní rozdíl mezi tím, jestli toto pravidlo formulujeme jenom negativně (nedělej druhému to co nechceš aby druhý dělal tobě), anebo ale pozitivně (čiň druhému to, co by sis přál aby on činil i tobě).
A za druhé je rozdíl (asi ještě závažnější) v tom, jestli my toto pravidlo postavíme na vzájemné podmíněnosti - víceméně ve smyslu "jak ty mně tak já tobě" - anebo jestli ten příkaz pozitivního (či dokonce "láskyplného") jednání vůči druhému postavíme jako absolutní; tedy naprosto bez ohledu na to, jak se k nám chová ten druhý.
Kantovým úmyslem bylo toto pravidlo postulovat právě jako absolutní, nepodmíněné. Jako takové, které se může kdykoli stát "všeobecně platným zákonem".
Proč Kant cítil potřebu toto pravidlo zformulovat znovu? Musíme si připomenout, že to byl právě Kant, který - ačkoli sám věřil v Boha - pro nově nadcházející éru odhalil, že existence Boha je principiálně nedokazatelná. Na Boha jakožto na vrcholnou instanci tedy už není možno se spoléhat. Ta nově nadcházející éra byla za prvé érou rozumu, a za druhé érou občanskosti. Kant tedy ten svůj projekt staví na těchto dvou principech: univerzálně platný zákon pramenící z uznání (a respektování) druhého jako té samé rozumem nadané bytosti.
Víceméně to samé pravidlo najdeme už v hinduismu, konfucianismu, buddhismu... A jako zcela první písemně dochované formulování tohoto principu vzájemnosti je možno považovat už jednu pasáž v Homérově "Odysseji", roku 720 př.n.l.
A není na tom nic podivného: k tomuto principu se nevyhnutelně musí propracovat každý velký ideový směr, neboť bez něj není možno vůbec vypěstovat kultivované vztahy v lidské společnosti.
Jakkoli je tedy toto pravidlo staré, přece jenom u něj existuje velmi podstatný vývoj.
Je totiž velice zásadní rozdíl mezi tím, jestli toto pravidlo formulujeme jenom negativně (nedělej druhému to co nechceš aby druhý dělal tobě), anebo ale pozitivně (čiň druhému to, co by sis přál aby on činil i tobě).
A za druhé je rozdíl (asi ještě závažnější) v tom, jestli my toto pravidlo postavíme na vzájemné podmíněnosti - víceméně ve smyslu "jak ty mně tak já tobě" - anebo jestli ten příkaz pozitivního (či dokonce "láskyplného") jednání vůči druhému postavíme jako absolutní; tedy naprosto bez ohledu na to, jak se k nám chová ten druhý.
Kantovým úmyslem bylo toto pravidlo postulovat právě jako absolutní, nepodmíněné. Jako takové, které se může kdykoli stát "všeobecně platným zákonem".
Proč Kant cítil potřebu toto pravidlo zformulovat znovu? Musíme si připomenout, že to byl právě Kant, který - ačkoli sám věřil v Boha - pro nově nadcházející éru odhalil, že existence Boha je principiálně nedokazatelná. Na Boha jakožto na vrcholnou instanci tedy už není možno se spoléhat. Ta nově nadcházející éra byla za prvé érou rozumu, a za druhé érou občanskosti. Kant tedy ten svůj projekt staví na těchto dvou principech: univerzálně platný zákon pramenící z uznání (a respektování) druhého jako té samé rozumem nadané bytosti.
JP
Mimochodem, pane Nusharte, díky za tu podporu ohledně "kladného vztahu k našemu socialistickému zřízení". ;-)
Ano, to je opravdu naprosto přesné: naprosto stejně tak jako v minulém režimu to "socialistické zřízení" bylo absolutním dogmatem, o kterém nebylo přípustno jakkoli pochybovat či vůbec diskutovat, aby se člověk okamžitě nestal heretikem, "podrývačem" atd. - tak naprosto stejně tak v režimu současném se ta "lidská práva" stala ideologií, o které není přípustno jakkoli pochybovat, aby dotyčný okamžitě nebyl označen za "zastánce totality".
Je to stále ten naprosto stejný reflex: Kdo není s námi, je proti nám! Kdo není ochoten bezmyšlenkovitě papouškovat ta naše posvátná dogmata, toho vyvrhneme z našich řad!
Ano, to je opravdu naprosto přesné: naprosto stejně tak jako v minulém režimu to "socialistické zřízení" bylo absolutním dogmatem, o kterém nebylo přípustno jakkoli pochybovat či vůbec diskutovat, aby se člověk okamžitě nestal heretikem, "podrývačem" atd. - tak naprosto stejně tak v režimu současném se ta "lidská práva" stala ideologií, o které není přípustno jakkoli pochybovat, aby dotyčný okamžitě nebyl označen za "zastánce totality".
Je to stále ten naprosto stejný reflex: Kdo není s námi, je proti nám! Kdo není ochoten bezmyšlenkovitě papouškovat ta naše posvátná dogmata, toho vyvrhneme z našich řad!
JN
January 11, 2017 v 11.13
Představte si, pane Poláčku, radikalizovaného islamistu čtoucího Kanta.
Dříve než tak učiníte, musím Vám poděkovat za vlídně formulovanou odpověď na moji naléhavou otázku. I přes vlídnou srozumitelnost však ve mně zůstávají některé pochybnosti, plynoucí například z podle mě značně velké interpretační volnosti, kterou formulace kategorického imperativu poskytují. (Nemůžeme vždy vědět, jak to Kant sám myslel a poměrně špatným východiskem z této situace je zvolit si k jeho výkladu nějakou "akademickou" autoritu, která to však neví také.)
Přejděme tedy nyní k našemu islamistovi studujícímu Kanta a narazivšímu na tuto formulaci kategorického imperativu:
"Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem."
Islamista na chvíli nevěří svým očím a pak zvolá: Alláh chval Kanta!
Přejděme tedy nyní k našemu islamistovi studujícímu Kanta a narazivšímu na tuto formulaci kategorického imperativu:
"Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem."
Islamista na chvíli nevěří svým očím a pak zvolá: Alláh chval Kanta!
JP
Naprosto přesně, pane Nusharte. Naprosto přesně - a právě to je ten důvod, proč já na celou tu Kantovu koncepci s "kategorickým imperativem" shlížím s krajním despektem.
Tady je právě ta její základní slabina, kterou jste dokonale vystihl: k a ž d ý (a to i ten největší fanatik, či spíše naopak především právě on) je naprosto pevně a nezvratně přesvědčený o tom, že je právě on, jehož jednání (názor, ideologie) je to jedině pravé, a že se z fleku může stát tím "obecným zákonem".
Tady se právě ukazuje ten principiální deficit toho Kantova konceptu, na který zde znovu a znovu poukazuji: jeho naprostá abstraktnost.
Do této naprosto univerzální, ale zároveň naprosto abstraktní formulky se totiž vejde naprosto všechno. Jakýkoli obsah: dobrý i špatný.
Samozřejmě, Kant to takto n e m y s l e l; a on se dokonce pokusil zneužití této své formule předejít, právě tím svým zákazem shledávat v tom druhém pouze prostředek, nikoli (humánní) sebeúčel.
Ale nedá se nic dělat: ta Kantova formule svou abstraktností sama přímo svádí ke svému zneužití.
V každém případě v ní není nic, naprosto nic, co by tomuto zneužití mohlo zabránit. A tak skutečně může platit: Alláh chval Kanta!
Tady je právě ta její základní slabina, kterou jste dokonale vystihl: k a ž d ý (a to i ten největší fanatik, či spíše naopak především právě on) je naprosto pevně a nezvratně přesvědčený o tom, že je právě on, jehož jednání (názor, ideologie) je to jedině pravé, a že se z fleku může stát tím "obecným zákonem".
Tady se právě ukazuje ten principiální deficit toho Kantova konceptu, na který zde znovu a znovu poukazuji: jeho naprostá abstraktnost.
Do této naprosto univerzální, ale zároveň naprosto abstraktní formulky se totiž vejde naprosto všechno. Jakýkoli obsah: dobrý i špatný.
Samozřejmě, Kant to takto n e m y s l e l; a on se dokonce pokusil zneužití této své formule předejít, právě tím svým zákazem shledávat v tom druhém pouze prostředek, nikoli (humánní) sebeúčel.
Ale nedá se nic dělat: ta Kantova formule svou abstraktností sama přímo svádí ke svému zneužití.
V každém případě v ní není nic, naprosto nic, co by tomuto zneužití mohlo zabránit. A tak skutečně může platit: Alláh chval Kanta!
MP
January 11, 2017 v 16.00
Poměrně dobrým východiskem je vzít si do ruky český překlad Základů metafysiky mravů, nejlépe ten z roku 1976 s poznámkami doprovázený vynikající předmluvou Milana Sobotky (i když ta je možná až ve vydání z roku 1990 -- české překlady mi vždyky znova omylem nevrátí studenti, takže doporučuji po paměti), a číst. Kategorikcý imperativ je poměrně složitý koncept, který patří do kontextu náročné argumentovaného filosofického výkladu, Nebyl určen širokému publiku a tak se najdou i dnes lidé, kteří nepochopí jeho vtip a opakují dokolečka jednu a tutéž misinterpretaci jako pan Poláček.
Za prvé: Kategorický imperativ není konkrétní zásada, ale modus příkazu. Označuje se tak každý příkaz, který je nepodmíněný.
Bez upřesnění se obvyklé míní tento Kantem formulovaný kategorický imperativ:
"Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem."
K problému lidských práv má ovšem blíže jiný kantovský kategorický imperativ, totiž:
„Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“
Ponechme nyní stranou vzájemnou provázanost obou imperativů. Důležité je, že ani jeden z nich nepřikazuje a nemůže přikazovat to, co tvrdí Poláček, totiž: Jednej tak, aby se tvé jednání stalo obecným zákonem.
Ale to by opravdu bylo dlouhé vysvětlování, vydá tak na semestr s již připravenými studenty a bude lepší, když si to přečtete třeba u toho Sobotky -- který byl a je to nejlepší, co Vám v této oblasti může česká odborná literatura od sedmdesátých let dvacátého století nabídnout.
A Kantova etika, včetně kategorických imperativů, si nijak nekonkuruje se zlatým pravidlem či přesněji řečeno s náboženskými či zvykovými maximami o tom, jak dobře žít. Je to podobné jako bychom tvrdili, že nemá smysl zavádět pojem harmonických funkcí, protože můžete krásně zpívat, aniž byste věděli, co je to velká subdominanta.
Za prvé: Kategorický imperativ není konkrétní zásada, ale modus příkazu. Označuje se tak každý příkaz, který je nepodmíněný.
Bez upřesnění se obvyklé míní tento Kantem formulovaný kategorický imperativ:
"Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem."
K problému lidských práv má ovšem blíže jiný kantovský kategorický imperativ, totiž:
„Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“
Ponechme nyní stranou vzájemnou provázanost obou imperativů. Důležité je, že ani jeden z nich nepřikazuje a nemůže přikazovat to, co tvrdí Poláček, totiž: Jednej tak, aby se tvé jednání stalo obecným zákonem.
Ale to by opravdu bylo dlouhé vysvětlování, vydá tak na semestr s již připravenými studenty a bude lepší, když si to přečtete třeba u toho Sobotky -- který byl a je to nejlepší, co Vám v této oblasti může česká odborná literatura od sedmdesátých let dvacátého století nabídnout.
A Kantova etika, včetně kategorických imperativů, si nijak nekonkuruje se zlatým pravidlem či přesněji řečeno s náboženskými či zvykovými maximami o tom, jak dobře žít. Je to podobné jako bychom tvrdili, že nemá smysl zavádět pojem harmonických funkcí, protože můžete krásně zpívat, aniž byste věděli, co je to velká subdominanta.
JP
January 12, 2017 v 13.12
Pane Profante, ty Kantovy "Základy metafyziky mravů" v českém překladu jsem měl v ruce zrovna poměrně nedávno, pro zajímavost (a pro oživení jaký je český překlad určitých specifických filozofických termínů) jsem si pořídil české vydání. Důsledkem ovšem byl nemalý otřes ze strašlivých germanismů v tom českém překladu. I když je v doslovu překladatel vysvětloval, proč k nim podle jeho názoru muselo dojít. Předmluva (vynikající!) nebyla ovšem od Sobotky, nýbrž od Milana Znoje. (K Sobotkovi pociťuji nemalou nedůvěru od té doby, kdy jsem za minulého režimu od něj četl něco, v čem Hegela deklasifikoval jako "buržoazního filozofa", abych pak někdy v čase po listopadovém převratu viděl nějakou knihu, ve které téhož Hegela vynáší jako vynikajícího myslitele...)
Ale k tomu Kantovi: proboha pane Profante, vždyť p r á v ě tohle je to co já celé té Kantově koncepci vytýkám: že to n e n í žádná konkrétní morální zásada, nýbrž naprosté abstraktum, prázdné a bezobsažné.
Já této Kantově formuli naprosto nevytýkám, že by byla nějak myšlenkově či logicky vadná; já jí jenom vytýkám její faktickou b e z c e n n o s t pro reálné mezilidské, společenské vztahy.
Z této naprosto univerzální, ale naprosto bezobsažné formulky není možno odvodit žádný reálný obsah; i když se o to Kant sám pokoušel.
Pro srovnání, o co se jedná: v podstatě právě z tohoto důvodu Hegel svou "Filozofii práva" počíná analýzou (svobodné) vůle. Tato svobodná vůle začíná stejně tak naprosto univerzálním určením respektive vytyčením absolutní nepodmíněnosti - a tedy svobody - lidské vůle.
Jenže: Hegel si je naprosto přesně vědom právě toho, že j e n o m takto pojatá vůle zůstává v té pouze abstraktní rovině, nemá žádný obsah - a tedy to fakticky není ž á d n á vůle. A tedy nemůže ani zakládat žádnou skutečnou svobodu.
Pro Hegela skutečně svobodná vůle může vzniknout jenom na základě dialektického vztahu mezi touto obecnou nepodmíněností na straně jedné, a mezi k o n k r é t n í jsoucností, předmětností, jednotlivostí na straně druhé.
Jinak řečeno: Kant celé své schéma počíná naprostou abstrakcí, pod kterou se pak snaží s u b s u m o v a t konkrétní pravidla.
Hegel oproti tomu už v samotném počátku má tuto dialektiku, tuto - rozporuplnou, ale zároveň vzájemně podmíněnou - souhru mezi univerzalitou (nepodmíněností), a mezi reálným, jsoucím světem na straně druhé.
To je právě ten důvod, proč jsem ke Kantovi nikdy nenašel cestu, a to nejen v oblasti etiky: nikdy jsem u něj nenašel jsoucí svět, nýbrž jenom samá abstrakta. On chtěl mít tu jistotu filozoficky absolutně jistých, nezpochybnitelných pravd - jenže takováto "absolutní jistota" nemá se jsoucím světem nakonec nic společného.
Kdo chce žít skutečný život ve skutečném světě, ten prostě musí mít odvahu vydat se do té "říše nejistoty", a v ní a z ní a z jejích vlastních intencí hledat její pravdu.
Ale k tomu Kantovi: proboha pane Profante, vždyť p r á v ě tohle je to co já celé té Kantově koncepci vytýkám: že to n e n í žádná konkrétní morální zásada, nýbrž naprosté abstraktum, prázdné a bezobsažné.
Já této Kantově formuli naprosto nevytýkám, že by byla nějak myšlenkově či logicky vadná; já jí jenom vytýkám její faktickou b e z c e n n o s t pro reálné mezilidské, společenské vztahy.
Z této naprosto univerzální, ale naprosto bezobsažné formulky není možno odvodit žádný reálný obsah; i když se o to Kant sám pokoušel.
Pro srovnání, o co se jedná: v podstatě právě z tohoto důvodu Hegel svou "Filozofii práva" počíná analýzou (svobodné) vůle. Tato svobodná vůle začíná stejně tak naprosto univerzálním určením respektive vytyčením absolutní nepodmíněnosti - a tedy svobody - lidské vůle.
Jenže: Hegel si je naprosto přesně vědom právě toho, že j e n o m takto pojatá vůle zůstává v té pouze abstraktní rovině, nemá žádný obsah - a tedy to fakticky není ž á d n á vůle. A tedy nemůže ani zakládat žádnou skutečnou svobodu.
Pro Hegela skutečně svobodná vůle může vzniknout jenom na základě dialektického vztahu mezi touto obecnou nepodmíněností na straně jedné, a mezi k o n k r é t n í jsoucností, předmětností, jednotlivostí na straně druhé.
Jinak řečeno: Kant celé své schéma počíná naprostou abstrakcí, pod kterou se pak snaží s u b s u m o v a t konkrétní pravidla.
Hegel oproti tomu už v samotném počátku má tuto dialektiku, tuto - rozporuplnou, ale zároveň vzájemně podmíněnou - souhru mezi univerzalitou (nepodmíněností), a mezi reálným, jsoucím světem na straně druhé.
To je právě ten důvod, proč jsem ke Kantovi nikdy nenašel cestu, a to nejen v oblasti etiky: nikdy jsem u něj nenašel jsoucí svět, nýbrž jenom samá abstrakta. On chtěl mít tu jistotu filozoficky absolutně jistých, nezpochybnitelných pravd - jenže takováto "absolutní jistota" nemá se jsoucím světem nakonec nic společného.
Kdo chce žít skutečný život ve skutečném světě, ten prostě musí mít odvahu vydat se do té "říše nejistoty", a v ní a z ní a z jejích vlastních intencí hledat její pravdu.
JP
January 12, 2017 v 13.15
Ostatně mi stále není zřejmé, proč by onen islamista nemohl radostně zvolat: "Alláh chval Kanta!"
Neboť i ten jeho islamismus by se mu do té abstraktní formulky "jednej jenom podle té maximy, od níž můžeš chtít, aby se stala obecným zákonem", naprosto pohodlně vešel...
Neboť i ten jeho islamismus by se mu do té abstraktní formulky "jednej jenom podle té maximy, od níž můžeš chtít, aby se stala obecným zákonem", naprosto pohodlně vešel...
Nevím, zda znáte Balzacovu novelu Hledání absolutna. Je to o malíři, který chce namalovat absolutně dokonalý obraz. Po jeho smrti najdou obraz, na kterém není vidět vůbec nic. Vy chcete něco je universálně platné a zároveň konkrétní. To přece nejde. Nevím, zda vám dochází, že pojem "konkrétní" je velmi abstraktní, má stejný rozsah jako "cokoliv". Chcete červené modřidlo, kolaloku pro abstinenty i alkoholiky. Když píšete o něčem, co je opravdu relativně konkrétní, tak máte velmi zajímavé postřehy. Myslím si, že marníte svým časem a talentem na naprosto neuskutečnitelný projekt.
Podotýkám, že jsem poznal jednoho člověka, který vynalezl perpetuum mobile. Byl to strašně složitý hydraulický stroj, dalo mi velkou práci pochopit, jak by to mělo fungovat. Na to, proč by to fungovat nemohlo, jsem nepřišel, ale myslím si, že jen proto, že jsem stižen humanitním vzděláním a fyzice moc nerozumím. Přitom to byl asi velmi schopní inženýr, který měl i patenty, které opravdu fungovaly a v praxi se uplatnily.
Podotýkám, že jsem poznal jednoho člověka, který vynalezl perpetuum mobile. Byl to strašně složitý hydraulický stroj, dalo mi velkou práci pochopit, jak by to mělo fungovat. Na to, proč by to fungovat nemohlo, jsem nepřišel, ale myslím si, že jen proto, že jsem stižen humanitním vzděláním a fyzice moc nerozumím. Přitom to byl asi velmi schopní inženýr, který měl i patenty, které opravdu fungovaly a v praxi se uplatnily.
JN
tak, jako ho lidé kdysi marnili, když chtěli kriticky uvažovat o Marxovi a o Leninovi. Jejich závěry byly nezpochybnitelné, přemýšlet o nich bylo marněním času. Stačilo se je naučit nazpaměť.
JN
January 13, 2017 v 9.54
Příklad islamisty, který se ve svém zavrženíhodném jednání může zcela bez problémů řídit Kantovým kategorickým imperativem
ukazuje, že tím, kdo marní čas, jsou jiné instituce.
JP
Tady jsme se dostali do opravdu velice komplikovaných filozofických končin, pane Kubičko. A musím přiznat, že - v rámci zjednodušení - jsem některé pojmy používal v ne zcela korektním respektive filozoficky precizním významu (alespoň podle Hegelových kritérií).
Takže nedá se nic dělat, ale musíme se pokusit o malý exkurs do Hegela:
V centru všeho stojí základní Hegelův axiom, že pravda samotná (tj. skutečná, substanciální pravda) je principiálně k o n k r é t n í.
Proč se Hegel cítil být nucen vůbec postulovat tuto tézi?
Výchozím momentem veškerého uvažování člověka o jeho světě je ten svět, jak stojí bezprostředně před jeho očima: svět předmětný, respektive svět smyslově vnímaný.
Pro naprostou většinu lidí je tento smyslově-předmětný svět tím jediným reálným světem. Oproti tomu každá - vyšší - filozofie vychází ze základního axiomu, že tomu tak není. Že tento předmětný svět nemá v sobě svou vlastní podstatu; nýbrž že ta pravá podstata - a tedy pravda - se skrývá někde hlouběji za ním. Respektive někde ve výšinách n a d ním.
Ten předmětný svět je totiž principiálně jenom j e d n o t l i v ý. Dává nám poznatky jenom o jednotlivinách, o jednotlivých fenoménech - ale není schopen zformulovat žádné obecné poznání.
Filozofie tedy nutně směřuje k tomu poznání o b e c n é m u. K univerzálně platným zákonům a určením. Které jsou vposledku platné pro celý svět, pro celé univerzum.
Jenže!! Tato "vysoká" obecnost je zároveň pastí, do které znovu a znovu padá tak mnohá filozofická smysl. Takovouto oblíbenou hračkou filozofů je pojem "bytí": to je principiálně nejobecnější možný pojem, který v sobě zahrnuje všechno.
Jak ale zcela zásadně poukazuje Hegel: tento pojem "bytí" je ve své absolutní univerzalitě zároveň naprosto p r á z d n ý. Zahrnuje zdánlivě všechno - ale reálně naprosto nic. Je naprosto bezobsažný. - To je ostatně naprosto přesně ten Váš příklad s tím prázdným obrazem: to je přesně takové falešné, bezobsažné, abstraktní absolutno.
A právě proto Hegel přichází s dalším pojmem: s pojmem k o n k r é t n o s t i.
Tato pravda konkrétní, ta v sobě nevyhnutelně zahrnuje oba předešlé momenty: jak tu počáteční - předmětně-smyslovou - jednotlivost, tak ale i tu "filozofickou" obecnost.
Ale teprve a pouze tehdy, když se oba momenty spojí dohromady, když se jejich dílčí pravdy spojí v jednu jedinou pravdu komplexní - teprve potom zde máme pravdu celou, a tedy (Hegelovým pojmoslovím) pravdu k o n k r é t n í.
(Mimochodem, před časem jsem zde zmínil Kosíkovu "Dialektiku konkrétního" - v principu se jedná o to samé, nedogmatický marxista Kosík na jedné straně odmítá tu bezduchou omezenost ryze předmětného světa - především světa tržního kapitalismu, ale stejně tak kritizuje a zavrhuje umělou a abstraktní obecnost zdogmatizovaného marxismu. I pro Kosíka "konkrétní" znamená "pravdivý" - ovšem jako marxista Kosík tuto konkrétní pravdu chce dosáhnout především ve společenské praxi, nikoli pouze v teorii jako Hegel.)
------------------------------
Takže teď znovu k těm "lidským právům": ta sice samozřejmě mají svou pravdu, ale právě jenom tu pravdu, která je ve své univerzalitě naprosto abstraktní.
Člověk zde vůbec není pojímán, není oslovován jako člověk - nýbrž jenom jako jakási absolutně indiferentní entita bez tváře, bez duše, bez charakteru.
Ten výrok: "Všichni jsme stejní" je krajně dvousečný; v pozitivním smyslu znamená, že jsme si všichni rovni ve svých právech; ale v negativní rovině znamená fakticky totální glajchšaltovanost.
"Všichni jsme stejní" znamená: nikdo z nás nemá nějaký konkrétní význam jako osobnost, jako reprezentant těch či oněch hodnot, těch či oněch idejí.
V té větě "všichni jsme stejní" mizí celý autenticky duchovně-lidský svět, jakožto nedůležitý a podružný.
Konec konců vždycky všechno záleží na tom, jak - v dané časové periodě - pojímáme člověka, jeho postavení a úlohu. Jak ho dokážeme pojmout v celé ú p l n o s t i (a tedy "konkrétnosti") jeho existence.
A tady opravdu není možno si jenom nějak libovolně pohrávat s tím, jak toho člověka pojmeme. A není tedy možno vymlouvat se na to, že jsme o něm přece vyslovili a l e s p o ň částečnou pravdu. (Tedy například pravdu o tom, že je subjektem práv.) Buďto dokážeme postihnout tu pravdu lidské existence v její úplnosti - anebo jsme v hledání této pravdy selhali. A takové selhání nikdy nezůstane bez důsledků.
Takže nedá se nic dělat, ale musíme se pokusit o malý exkurs do Hegela:
V centru všeho stojí základní Hegelův axiom, že pravda samotná (tj. skutečná, substanciální pravda) je principiálně k o n k r é t n í.
Proč se Hegel cítil být nucen vůbec postulovat tuto tézi?
Výchozím momentem veškerého uvažování člověka o jeho světě je ten svět, jak stojí bezprostředně před jeho očima: svět předmětný, respektive svět smyslově vnímaný.
Pro naprostou většinu lidí je tento smyslově-předmětný svět tím jediným reálným světem. Oproti tomu každá - vyšší - filozofie vychází ze základního axiomu, že tomu tak není. Že tento předmětný svět nemá v sobě svou vlastní podstatu; nýbrž že ta pravá podstata - a tedy pravda - se skrývá někde hlouběji za ním. Respektive někde ve výšinách n a d ním.
Ten předmětný svět je totiž principiálně jenom j e d n o t l i v ý. Dává nám poznatky jenom o jednotlivinách, o jednotlivých fenoménech - ale není schopen zformulovat žádné obecné poznání.
Filozofie tedy nutně směřuje k tomu poznání o b e c n é m u. K univerzálně platným zákonům a určením. Které jsou vposledku platné pro celý svět, pro celé univerzum.
Jenže!! Tato "vysoká" obecnost je zároveň pastí, do které znovu a znovu padá tak mnohá filozofická smysl. Takovouto oblíbenou hračkou filozofů je pojem "bytí": to je principiálně nejobecnější možný pojem, který v sobě zahrnuje všechno.
Jak ale zcela zásadně poukazuje Hegel: tento pojem "bytí" je ve své absolutní univerzalitě zároveň naprosto p r á z d n ý. Zahrnuje zdánlivě všechno - ale reálně naprosto nic. Je naprosto bezobsažný. - To je ostatně naprosto přesně ten Váš příklad s tím prázdným obrazem: to je přesně takové falešné, bezobsažné, abstraktní absolutno.
A právě proto Hegel přichází s dalším pojmem: s pojmem k o n k r é t n o s t i.
Tato pravda konkrétní, ta v sobě nevyhnutelně zahrnuje oba předešlé momenty: jak tu počáteční - předmětně-smyslovou - jednotlivost, tak ale i tu "filozofickou" obecnost.
Ale teprve a pouze tehdy, když se oba momenty spojí dohromady, když se jejich dílčí pravdy spojí v jednu jedinou pravdu komplexní - teprve potom zde máme pravdu celou, a tedy (Hegelovým pojmoslovím) pravdu k o n k r é t n í.
(Mimochodem, před časem jsem zde zmínil Kosíkovu "Dialektiku konkrétního" - v principu se jedná o to samé, nedogmatický marxista Kosík na jedné straně odmítá tu bezduchou omezenost ryze předmětného světa - především světa tržního kapitalismu, ale stejně tak kritizuje a zavrhuje umělou a abstraktní obecnost zdogmatizovaného marxismu. I pro Kosíka "konkrétní" znamená "pravdivý" - ovšem jako marxista Kosík tuto konkrétní pravdu chce dosáhnout především ve společenské praxi, nikoli pouze v teorii jako Hegel.)
------------------------------
Takže teď znovu k těm "lidským právům": ta sice samozřejmě mají svou pravdu, ale právě jenom tu pravdu, která je ve své univerzalitě naprosto abstraktní.
Člověk zde vůbec není pojímán, není oslovován jako člověk - nýbrž jenom jako jakási absolutně indiferentní entita bez tváře, bez duše, bez charakteru.
Ten výrok: "Všichni jsme stejní" je krajně dvousečný; v pozitivním smyslu znamená, že jsme si všichni rovni ve svých právech; ale v negativní rovině znamená fakticky totální glajchšaltovanost.
"Všichni jsme stejní" znamená: nikdo z nás nemá nějaký konkrétní význam jako osobnost, jako reprezentant těch či oněch hodnot, těch či oněch idejí.
V té větě "všichni jsme stejní" mizí celý autenticky duchovně-lidský svět, jakožto nedůležitý a podružný.
Konec konců vždycky všechno záleží na tom, jak - v dané časové periodě - pojímáme člověka, jeho postavení a úlohu. Jak ho dokážeme pojmout v celé ú p l n o s t i (a tedy "konkrétnosti") jeho existence.
A tady opravdu není možno si jenom nějak libovolně pohrávat s tím, jak toho člověka pojmeme. A není tedy možno vymlouvat se na to, že jsme o něm přece vyslovili a l e s p o ň částečnou pravdu. (Tedy například pravdu o tom, že je subjektem práv.) Buďto dokážeme postihnout tu pravdu lidské existence v její úplnosti - anebo jsme v hledání této pravdy selhali. A takové selhání nikdy nezůstane bez důsledků.
MP
Já také Základy nedoporučoval Vám. Ta Milanova předmluva je v novějším vydání, jedno ze starších má Sobotkovu. A Kant přeložený bez germanismu nejde číst.
Hegel pochopitelně byl buržoazní filosof, jaký jiný by měl být? To není deklasace (leda pro stalinistického blba), ale kvalifikace.
Ano, ve větě: "Všichni jsme stejní" mizí ledacos, možná i autentický lidský svět (ať už je to cokoliv). Zatímco v popření věty "Všichni jsme si rovni jako lidské osoby" by zmizela lidskost. A nic na tom nemění, že Hegel tuto větu vyslovil s požadavkem další historické konkretizace.
Díky Bohu, nikdy nedokážeme postihnout "pravdu lidské existence v její úplnosti“, to umí jen dogmatici a fanatici.
A islamský fudamentalista pochopitelně může radostně vykřikovat "Allah chval Kanta"; tedy to vlastně nemůže, to by ho spoluislamisté ukamenovali, ale " Budiž pochválen nanejvýš Milosrdný za Kanta" už asi ano. Bude to sice absurdní pokřik, ale to se tak nějak od fundamentalistů očekává.
Hegel pochopitelně byl buržoazní filosof, jaký jiný by měl být? To není deklasace (leda pro stalinistického blba), ale kvalifikace.
Ano, ve větě: "Všichni jsme stejní" mizí ledacos, možná i autentický lidský svět (ať už je to cokoliv). Zatímco v popření věty "Všichni jsme si rovni jako lidské osoby" by zmizela lidskost. A nic na tom nemění, že Hegel tuto větu vyslovil s požadavkem další historické konkretizace.
Díky Bohu, nikdy nedokážeme postihnout "pravdu lidské existence v její úplnosti“, to umí jen dogmatici a fanatici.
A islamský fudamentalista pochopitelně může radostně vykřikovat "Allah chval Kanta"; tedy to vlastně nemůže, to by ho spoluislamisté ukamenovali, ale " Budiž pochválen nanejvýš Milosrdný za Kanta" už asi ano. Bude to sice absurdní pokřik, ale to se tak nějak od fundamentalistů očekává.
JP
Pane Profante, on je opravdu velice zásadní rozdíl mezi tím, jestli tu "pravdu lidské existence v její úplnosti" nikdy bezezbytku rozpoznat a dosáhnout nedokážeme - anebo ale jestli se o to ale vůbec nepokusíme.
Jeden japonský malíř pokročilého věku svého času vyjádřil přesvědčení, že až se dožije stého roku svého věku, že prostřednictvím svého díla objeví a postihne veškeré tajemství lidského života.
Bohužel pak zemřel "už" v devadesáti pěti; takže se už nikdy s definitivní jistotou nedozvíme, jestli by svého cíle skutečně dosáhl.
S přirozenou skeptičností obyvatel západního světa (na rozdíl od světa východního, kde duchovnost veškerenstva je daná apriori a věčná, a jde opravdu jenom o to ji dosáhnout) - tak tedy my asi budeme mít nemalé pochybnosti o tom, že by skutečně toto tajemství dokázal odhalit v celé jeho úplnosti.
Ale: on se o to a l e s p o ň pokusil! On si vytyčil tento vysoký cíl; a je možno věřit tomu, že po té cestě dospěl opravdu hodně daleko. A došel tak daleko právě a jedině proto, že si tento cíl vytyčil. Kdyby se k tomuto konečnému cíli, k tomuto "absolutnu" neupnul - pak by z něj byl nakonec nejspíš jenom tuctový komerční mazal, jejichž plytké výtvory zaplňují prodejní galerie našich měst, a které si tam chodí kupovat stejně tak esteticky povrchní a omezení konzumenti.
Jeden japonský malíř pokročilého věku svého času vyjádřil přesvědčení, že až se dožije stého roku svého věku, že prostřednictvím svého díla objeví a postihne veškeré tajemství lidského života.
Bohužel pak zemřel "už" v devadesáti pěti; takže se už nikdy s definitivní jistotou nedozvíme, jestli by svého cíle skutečně dosáhl.
S přirozenou skeptičností obyvatel západního světa (na rozdíl od světa východního, kde duchovnost veškerenstva je daná apriori a věčná, a jde opravdu jenom o to ji dosáhnout) - tak tedy my asi budeme mít nemalé pochybnosti o tom, že by skutečně toto tajemství dokázal odhalit v celé jeho úplnosti.
Ale: on se o to a l e s p o ň pokusil! On si vytyčil tento vysoký cíl; a je možno věřit tomu, že po té cestě dospěl opravdu hodně daleko. A došel tak daleko právě a jedině proto, že si tento cíl vytyčil. Kdyby se k tomuto konečnému cíli, k tomuto "absolutnu" neupnul - pak by z něj byl nakonec nejspíš jenom tuctový komerční mazal, jejichž plytké výtvory zaplňují prodejní galerie našich měst, a které si tam chodí kupovat stejně tak esteticky povrchní a omezení konzumenti.
JP
Podívejme se na celou věc oněch "lidských práv" z poněkud jiného úhlu.
Jestliže tedy v našem - západním - světě máme všechna ta lidská práva a svobody: proč je tedy tento náš svět stále ještě plný falše, klamu, deformací v lidském jednání všeho druhu?
Jaký je vlastně reálný dosah, jaká je skutečná hodnota těchto "lidských práv", když člověk sám ve svém jednání nakonec zůstává tím samým, jenom s tím rozdílem že mu není možno jeho názorového protivníka přímo zabít, či jinak bezprostředně atakovat?
Není tomu přesně naopak tak, že všechna tato "lidská práva" se stala glejtem, se stala blanko šekem pro všechnu lidskou špatnost? Kdy si každý může říci: já mám přece naprosté a absolutní právo lhát, vypouštět do světa falešné zprávy, mám svaté právo vytvořit a prosazovat pokřivenou ideologii založenou na polopravdách, na překrucování skutečnosti, na nenávisti - a nikdo mi to nemůže zakazovat, nikdo na mě nemá žádné páky, protože já si přece mohu dělat všechno co se mi zlíbí?!...
Jedině takový mravní příkaz může mít skutečnou hodnotu, který opravdu "bolí". Který člověka nutí k tomu, jednat jinak a lépe, nežli jak by jednal, kdyby před ním - a nad ním - tento mravní příkaz nestál.
Tak nějak, jak tomu bylo například ještě v raném křesťanství, kdy jeho nový mravní příkaz - a to v samotných křesťanských komunitách! - nutil jeho členy, aby se oprostili od starých životních zvyklostí a "samozřejmostí" převzatých ještě z barbarského prostředí a jeho obvyklých norem.
Jestliže všechna tato "lidská práva" neznamenají nic více, nežli zákaz přímého násilí, pak nad nimi můžeme pouze lhostejně pokrčit rameny: jaký s k u t e č n ý progres přinášejí ještě dnes, na počátku třetího tisíciletí? Dva tisíce let po onom revolučním mravním příkazu křesťanství? Jakou přinášejí ještě novou, převratnou, inspirující ideu? V jakém směru ještě mohou motivovat člověka současnosti, aby přerostl sám sebe, svou standardní občanskou existenci, aby pokročil zase o krok dál ve svém osobním, mravním, humánním vyzrávání?... Nic, naprosto nic není v těchto "lidských právech"; jak byla svého času pokrokem ve střetu se světem feudalismu či raného kapitalismu, tak jsou dnes už jenom záminkou pro to, aby se mohlo setrvat ve starých, zažitých, pohodlných způsobech a vzorech jednání.
Jestliže tedy v našem - západním - světě máme všechna ta lidská práva a svobody: proč je tedy tento náš svět stále ještě plný falše, klamu, deformací v lidském jednání všeho druhu?
Jaký je vlastně reálný dosah, jaká je skutečná hodnota těchto "lidských práv", když člověk sám ve svém jednání nakonec zůstává tím samým, jenom s tím rozdílem že mu není možno jeho názorového protivníka přímo zabít, či jinak bezprostředně atakovat?
Není tomu přesně naopak tak, že všechna tato "lidská práva" se stala glejtem, se stala blanko šekem pro všechnu lidskou špatnost? Kdy si každý může říci: já mám přece naprosté a absolutní právo lhát, vypouštět do světa falešné zprávy, mám svaté právo vytvořit a prosazovat pokřivenou ideologii založenou na polopravdách, na překrucování skutečnosti, na nenávisti - a nikdo mi to nemůže zakazovat, nikdo na mě nemá žádné páky, protože já si přece mohu dělat všechno co se mi zlíbí?!...
Jedině takový mravní příkaz může mít skutečnou hodnotu, který opravdu "bolí". Který člověka nutí k tomu, jednat jinak a lépe, nežli jak by jednal, kdyby před ním - a nad ním - tento mravní příkaz nestál.
Tak nějak, jak tomu bylo například ještě v raném křesťanství, kdy jeho nový mravní příkaz - a to v samotných křesťanských komunitách! - nutil jeho členy, aby se oprostili od starých životních zvyklostí a "samozřejmostí" převzatých ještě z barbarského prostředí a jeho obvyklých norem.
Jestliže všechna tato "lidská práva" neznamenají nic více, nežli zákaz přímého násilí, pak nad nimi můžeme pouze lhostejně pokrčit rameny: jaký s k u t e č n ý progres přinášejí ještě dnes, na počátku třetího tisíciletí? Dva tisíce let po onom revolučním mravním příkazu křesťanství? Jakou přinášejí ještě novou, převratnou, inspirující ideu? V jakém směru ještě mohou motivovat člověka současnosti, aby přerostl sám sebe, svou standardní občanskou existenci, aby pokročil zase o krok dál ve svém osobním, mravním, humánním vyzrávání?... Nic, naprosto nic není v těchto "lidských právech"; jak byla svého času pokrokem ve střetu se světem feudalismu či raného kapitalismu, tak jsou dnes už jenom záminkou pro to, aby se mohlo setrvat ve starých, zažitých, pohodlných způsobech a vzorech jednání.
JP
Pane Kubičko, ten Váš příměr s prázdným obrazem jakožto výsledkem pokusu zachytit absolutno je příliš trefný a cenný, nežli aby bylo možno ho ještě dále nevyužít.
Tento prázdný obraz totiž opravdu dokonale vystihuje pravý charakter naší současné existence.
Ta demokracie občansko-liberálního typu, která vystřídala totalitní formu státní moci, totiž na jednu stranu sama chtěla a chce být takovýmto "Absolutnem" - ale na straně druhé nemá ani schopnosti ani odvahu se jím skutečně stát.
Ona sice přichází s postulátem absolutní svobody; ale zároveň nemá nic, čím by tuto totální svobodu naplnila nějakým živoucím, autenticky humánním obsahem.
Tato "svoboda" tedy zůstává pouze abstraktní, bezobsažná, prázdná: je to právě jenom ta formalizovaná svoboda občansko-politická. Jenom v tom ryze negativním smyslu, že nikomu nesmí být způsobována zcela evidentní bezprostřední újma.
Pravá svoboda ale - musím se znovu odvolat na Hegela - ta musí být vždy obsažná, substanciální; musí mít nějaký konkrétní obsah, a tento obsah musí být přiměřený člověku, na dosaženém stupni jeho evolučního, společenského a duchovního vývoje.
Demokracie občansko-liberálního typu se však něčím takovým vůbec nezabývá. Ona člověku dává jenom tu svobodu abstraktně-negativní; a tím pro ni všechno končí.
A tak namísto té pravé svobody konkrétní, kterou žádá Hegel, která může vzniknout pouze vědomou syntézou univerzální ideje svobody na straně jedné, a její reálné náplně ve jsoucím světě na straně druhé, tak místo takovéto syntézy zde máme jenom dvě o sobě izolované roviny, které spolu navzájem nesouvisejí:
- onu rovinu abstraktní občansko-politické svobody
- rovinu jednotlivosti - to jest rovinu polapení člověka do světa bezduchých věcí, to znamená do světa bezbřehého konzumu.
Člověk, když vidí prázdnotu a bezobsažnost oné pouze abstraktní svobody, hledá náhražku, snaží se alespoň nějaký životní obsah nalézt v tom předmětném světě zbytnělého konzumu.
A naopak, čím více propadá tomu světu izolovaných jednotlivostí, tomu světu konzumních předmětů, tím více u něj upadá schopnost, ale i vůbec zájem o tu univerzální ideu svobody, totiž o to tuto ideu naplnit skutečným živoucím obsahem.
Člověk tu tedy nakonec žije dvojí život, podobně schizofrenní jako za totalitního režimu: oficiálně je jako občan svobodnou, tedy univerzální bytostí - ale ve své osobní, a tedy skutečné existenci je pouhým soukromníkem, uzavřeným a polapeným do zcela přízemních materiálních a individuálních zájmů a potřeb.
A není tu nic - naprosto nic, co by tuto rozpolcenost lidské existence mohlo pomoci překonat.
My žijeme v tom prázdném obraze zdánlivého Absolutna - a nevíme, jak z toho obrazu vystoupit. Anebo, čím vyplnit jeho prázdný rám.
Tento prázdný obraz totiž opravdu dokonale vystihuje pravý charakter naší současné existence.
Ta demokracie občansko-liberálního typu, která vystřídala totalitní formu státní moci, totiž na jednu stranu sama chtěla a chce být takovýmto "Absolutnem" - ale na straně druhé nemá ani schopnosti ani odvahu se jím skutečně stát.
Ona sice přichází s postulátem absolutní svobody; ale zároveň nemá nic, čím by tuto totální svobodu naplnila nějakým živoucím, autenticky humánním obsahem.
Tato "svoboda" tedy zůstává pouze abstraktní, bezobsažná, prázdná: je to právě jenom ta formalizovaná svoboda občansko-politická. Jenom v tom ryze negativním smyslu, že nikomu nesmí být způsobována zcela evidentní bezprostřední újma.
Pravá svoboda ale - musím se znovu odvolat na Hegela - ta musí být vždy obsažná, substanciální; musí mít nějaký konkrétní obsah, a tento obsah musí být přiměřený člověku, na dosaženém stupni jeho evolučního, společenského a duchovního vývoje.
Demokracie občansko-liberálního typu se však něčím takovým vůbec nezabývá. Ona člověku dává jenom tu svobodu abstraktně-negativní; a tím pro ni všechno končí.
A tak namísto té pravé svobody konkrétní, kterou žádá Hegel, která může vzniknout pouze vědomou syntézou univerzální ideje svobody na straně jedné, a její reálné náplně ve jsoucím světě na straně druhé, tak místo takovéto syntézy zde máme jenom dvě o sobě izolované roviny, které spolu navzájem nesouvisejí:
- onu rovinu abstraktní občansko-politické svobody
- rovinu jednotlivosti - to jest rovinu polapení člověka do světa bezduchých věcí, to znamená do světa bezbřehého konzumu.
Člověk, když vidí prázdnotu a bezobsažnost oné pouze abstraktní svobody, hledá náhražku, snaží se alespoň nějaký životní obsah nalézt v tom předmětném světě zbytnělého konzumu.
A naopak, čím více propadá tomu světu izolovaných jednotlivostí, tomu světu konzumních předmětů, tím více u něj upadá schopnost, ale i vůbec zájem o tu univerzální ideu svobody, totiž o to tuto ideu naplnit skutečným živoucím obsahem.
Člověk tu tedy nakonec žije dvojí život, podobně schizofrenní jako za totalitního režimu: oficiálně je jako občan svobodnou, tedy univerzální bytostí - ale ve své osobní, a tedy skutečné existenci je pouhým soukromníkem, uzavřeným a polapeným do zcela přízemních materiálních a individuálních zájmů a potřeb.
A není tu nic - naprosto nic, co by tuto rozpolcenost lidské existence mohlo pomoci překonat.
My žijeme v tom prázdném obraze zdánlivého Absolutna - a nevíme, jak z toho obrazu vystoupit. Anebo, čím vyplnit jeho prázdný rám.
JN
uložená sobě samému, poněkud připomíná Freudovo superego.
Kant spatřuje svobodu v automnomii, nemůže tedy jednat mravně z vnějších motivů. Proto podle tohoto svého vlastního přesvědčení nemůže jednat mravně ani na základě "Božích příkazů".
To je nejspíše jeho pravým důvodem k tomu, proč opustil Zlaté pravidlo a nahradil ho kategorickým imperativem. (Je ovšem dobré si všimnout, že v samotném znění Zlatého pravidla se žádný "Bůh" nevyskytuje.)
Pokud je tedy Kantova povinnost Freudovým superegem, pak je vlastně v té Kantově heteronomii Bůh nahrazen (nevědomým?) superegem.
Kant spatřuje svobodu v automnomii, nemůže tedy jednat mravně z vnějších motivů. Proto podle tohoto svého vlastního přesvědčení nemůže jednat mravně ani na základě "Božích příkazů".
To je nejspíše jeho pravým důvodem k tomu, proč opustil Zlaté pravidlo a nahradil ho kategorickým imperativem. (Je ovšem dobré si všimnout, že v samotném znění Zlatého pravidla se žádný "Bůh" nevyskytuje.)
Pokud je tedy Kantova povinnost Freudovým superegem, pak je vlastně v té Kantově heteronomii Bůh nahrazen (nevědomým?) superegem.
JP
To je zajímavá paralela; ale velmi diskutabilní.
V prvé linii tato analogie respektive spojení nesouhlasí: ten Kantův "kategorický imperativ" nezakládá pro jedince naprosto žádnou povinnost, naprosto žádnou mravní výzvu. Jak uvedl pan Profant, právě naopak tento Kantův imperativ je ve své podstatě ryze formalizovanou záležitostí.
Nic tedy nepřikazuje jakémukoli "Já", aby jednalo proti svým vlastním sklonům; přesně naopak, základním smyslem kategorického imperativu je osvobodit se od jakékoli podmíněnosti lidskými emocemi a duševními hnutími. (A to ani těmi sociálně zprostředkovanými.)
Problém tohoto Kantova kategorického imperativu počíná ale tam, kde přece jenom má vykonávat nějakou reálnou funkci v reálném lidském světě. - Právě z toho důvodu jsem tento koncept kritizoval, jako abstraktní a bezobsažný.
Buďto tento imperativ zůstane jenom sám sebou, tedy uzavřený jenom sám do sebe - pak zůstane prázdný a bezobsažný.
Anebo přece jenom v reálné praxi převezme úlohu normy mravně - a emočně - závazné; no a pak by skutečně bylo možno uvažovat o paralelách k Freudovu "superegu".
V prvé linii tato analogie respektive spojení nesouhlasí: ten Kantův "kategorický imperativ" nezakládá pro jedince naprosto žádnou povinnost, naprosto žádnou mravní výzvu. Jak uvedl pan Profant, právě naopak tento Kantův imperativ je ve své podstatě ryze formalizovanou záležitostí.
Nic tedy nepřikazuje jakémukoli "Já", aby jednalo proti svým vlastním sklonům; přesně naopak, základním smyslem kategorického imperativu je osvobodit se od jakékoli podmíněnosti lidskými emocemi a duševními hnutími. (A to ani těmi sociálně zprostředkovanými.)
Problém tohoto Kantova kategorického imperativu počíná ale tam, kde přece jenom má vykonávat nějakou reálnou funkci v reálném lidském světě. - Právě z toho důvodu jsem tento koncept kritizoval, jako abstraktní a bezobsažný.
Buďto tento imperativ zůstane jenom sám sebou, tedy uzavřený jenom sám do sebe - pak zůstane prázdný a bezobsažný.
Anebo přece jenom v reálné praxi převezme úlohu normy mravně - a emočně - závazné; no a pak by skutečně bylo možno uvažovat o paralelách k Freudovu "superegu".
JP
To je zajímavá paralela; ale velmi diskutabilní.
V prvé linii tato analogie respektive spojení nesouhlasí: ten Kantův "kategorický imperativ" nezakládá pro jedince naprosto žádnou povinnost, naprosto žádnou mravní výzvu. Jak uvedl pan Profant, právě naopak tento Kantův imperativ je ve své podstatě ryze formalizovanou záležitostí.
Nic tedy nepřikazuje jakémukoli "Já", aby jednalo proti svým vlastním sklonům; přesně naopak, základním smyslem kategorického imperativu je osvobodit se od jakékoli podmíněnosti lidskými emocemi a duševními hnutími. (A to ani těmi sociálně zprostředkovanými.)
Problém tohoto Kantova kategorického imperativu počíná ale tam, kde přece jenom má vykonávat nějakou reálnou funkci v reálném lidském světě. - Právě z toho důvodu jsem tento koncept kritizoval, jako abstraktní a bezobsažný.
Buďto tento imperativ zůstane jenom sám sebou, tedy uzavřený jenom sám do sebe - pak zůstane prázdný a bezobsažný.
Anebo přece jenom v reálné praxi převezme úlohu normy mravně - a emočně - závazné; no a pak by skutečně bylo možno uvažovat o paralelách k Freudovu "superegu".
V prvé linii tato analogie respektive spojení nesouhlasí: ten Kantův "kategorický imperativ" nezakládá pro jedince naprosto žádnou povinnost, naprosto žádnou mravní výzvu. Jak uvedl pan Profant, právě naopak tento Kantův imperativ je ve své podstatě ryze formalizovanou záležitostí.
Nic tedy nepřikazuje jakémukoli "Já", aby jednalo proti svým vlastním sklonům; přesně naopak, základním smyslem kategorického imperativu je osvobodit se od jakékoli podmíněnosti lidskými emocemi a duševními hnutími. (A to ani těmi sociálně zprostředkovanými.)
Problém tohoto Kantova kategorického imperativu počíná ale tam, kde přece jenom má vykonávat nějakou reálnou funkci v reálném lidském světě. - Právě z toho důvodu jsem tento koncept kritizoval, jako abstraktní a bezobsažný.
Buďto tento imperativ zůstane jenom sám sebou, tedy uzavřený jenom sám do sebe - pak zůstane prázdný a bezobsažný.
Anebo přece jenom v reálné praxi převezme úlohu normy mravně - a emočně - závazné; no a pak by skutečně bylo možno uvažovat o paralelách k Freudovu "superegu".
JP
January 16, 2017 v 13.35
A ještě k tomu "Zlatému pravidlu": jeho rozdíl ke Kantovu imperativu spočívá v tom, že zavazuje nebo přinejmenším nabádá člověka, aby se k tomu druhému choval d o b ř e, na základě oboustranné vzájemnosti.
Něco takového v Kantově imperativu není. Ta vzájemnost tam sice je (oboustranné uznání jako rozumné bytosti); ale tím to také končí. Protože je tato formule bezobsažná, nemůže být jejím obsahem výzva k dobrému, vstřícnému jednání vůči tomu druhému. Právě proto Kant musel ještě dodatečně připojit tu normu o nevyužívání druhého jako "nástroje", nýbrž jeho respektování jako "samoúčelu".
Něco takového v Kantově imperativu není. Ta vzájemnost tam sice je (oboustranné uznání jako rozumné bytosti); ale tím to také končí. Protože je tato formule bezobsažná, nemůže být jejím obsahem výzva k dobrému, vstřícnému jednání vůči tomu druhému. Právě proto Kant musel ještě dodatečně připojit tu normu o nevyužívání druhého jako "nástroje", nýbrž jeho respektování jako "samoúčelu".
JN
January 17, 2017 v 11.26
Analogie mezi Kantovou povinností a Freudovým superegem
Pane Poláčku, ta povinnost u Kanta zcela bezpochyby existuje.
Existuje proto, že si ji Kant sám uložil, a to je zcela nezpochybnitelné. Můžeme se pokusit zpochybnit jinou věc než samotnou existenci této Kantovy povinnosti. Můžeme se pokusit zpochybnit, zda taková sobě samému uložená povinnost úcty k mravnímu zákonu (jednání na základě tohoto motivu) skutečně dává našemu jednání mravní hodnotu.
Nebo se můžeme pokusit zpochybnit takto pojatou existenci mravního zákona (takto pojatý mravní zákon), tedy to, zda naši úctu nedáváme něčemu nepravému.
Takže tu analogii mezi Kantovou povinností a Freudovým superegem podle mého názoru musíte zpochybnit nějak jinak než zpochybněním existence (bezobsažné?) Kantovy povinnosti. Bezobsažnost není neexistence. ((Můžeme se pokusit testovat tu první formulaci ("Jednej jen podle té maximy..."), ta druhá formulace ("Jednej tak, abys používal lidství...") se mi však bezobsažná nezdá.))
Zásadní problém vidím v tom Kantově předpokladu, který připomněl pan Profant: "Rozum je v idealistické filosofii vždy jeden a tudíž je nesmyslná otázka, zda je lepší ten, který užíváte Vy nebo ten, který užívám já." Tedy Váš rozum, můj rozum i rozum pana Profanta jsou vposledku totožné a tyto naše rozumy (tento jeden rozum) MUSÍ nakonec dojít ke stejnému mravnímu zákonu.
Existuje proto, že si ji Kant sám uložil, a to je zcela nezpochybnitelné. Můžeme se pokusit zpochybnit jinou věc než samotnou existenci této Kantovy povinnosti. Můžeme se pokusit zpochybnit, zda taková sobě samému uložená povinnost úcty k mravnímu zákonu (jednání na základě tohoto motivu) skutečně dává našemu jednání mravní hodnotu.
Nebo se můžeme pokusit zpochybnit takto pojatou existenci mravního zákona (takto pojatý mravní zákon), tedy to, zda naši úctu nedáváme něčemu nepravému.
Takže tu analogii mezi Kantovou povinností a Freudovým superegem podle mého názoru musíte zpochybnit nějak jinak než zpochybněním existence (bezobsažné?) Kantovy povinnosti. Bezobsažnost není neexistence. ((Můžeme se pokusit testovat tu první formulaci ("Jednej jen podle té maximy..."), ta druhá formulace ("Jednej tak, abys používal lidství...") se mi však bezobsažná nezdá.))
Zásadní problém vidím v tom Kantově předpokladu, který připomněl pan Profant: "Rozum je v idealistické filosofii vždy jeden a tudíž je nesmyslná otázka, zda je lepší ten, který užíváte Vy nebo ten, který užívám já." Tedy Váš rozum, můj rozum i rozum pana Profanta jsou vposledku totožné a tyto naše rozumy (tento jeden rozum) MUSÍ nakonec dojít ke stejnému mravnímu zákonu.
JN
Tak, jako jedna elementární částice může bez jakýchkoliv problémů projít SOUČASNĚ dvěma různými štěrbinami (zdá se to nelogické), tak i rozum může dojít k různým mravním zákonům (nezdá se to nelogické).
JN
January 17, 2017 v 14.51
Možná však ta analogie rozumu a elementární částice není dobrá,
možná můj rozum a Váš rozum není jeden a tentýž rozum.
je v tom, že Freud hledá kauzální vysvěteení empirického fenoménu svědomí a pocitů viny zejména těch nevědomých a iracionálních. Vidí je k ve zvnitřnění postavy trestajícího otce. Naopak Kant usiluje o racionální uchopení základu mravního jednání, který je mimo kauzalitu, protože předpokládá člověka svobodného. V Kantově světě je kauzalita jednou z nazíracích forem, nepatří do "světa o sobě". Z konstruktu "superega" žádné universální mravní zásady neplynou a Freud to ani netvrdí.
JN
Zmiňuje ho ve svém díle častěji než jiné filozofy. V předmluvě knihy Totem a tabu Freud Kantův negativně pojatý kategorický imperativ s obsahem tabu srovnává. Kant pochopitelně ve své době nemohl chápat pojem nevědomí stejným způsobem jako Freud. Právě to, že Kant pojem nevědomí takto nechápal a ani chápat nemohl, tak právě to činí poněkud problematickým Kantovo tvrzení o tom, že morální hodnotu činu určuje pouze a jen motivace k tomuto činu. Za správnou motivaci Kant nepovažuje přirozené náklonnosti, dokonce ani touhu člověka být morálně dokonalý, ale úctu k mravnímu zákonu, jednání na základě bezpodmínečného mravního příkazu daného sobě samému.
Bezpodmínečnost mravního příkazu v Kantově morálce prostě tu funkci Freudova superega nápadně připomíná, a to nejen mně (Scharfstein, Ben-Ami, The Philosophers: Their Lives and the Nature of Their Thought, Oxford University Press 1989).
Samozřejmě, že z toho působení Freudova superega žádné univerzální mravní zásady neplynou. Freud to netvrdí a netvrdím to ani já. A také samozřejmě netvrdím, že Freud to tvrdí.
Bezpodmínečnost mravního příkazu v Kantově morálce prostě tu funkci Freudova superega nápadně připomíná, a to nejen mně (Scharfstein, Ben-Ami, The Philosophers: Their Lives and the Nature of Their Thought, Oxford University Press 1989).
Samozřejmě, že z toho působení Freudova superega žádné univerzální mravní zásady neplynou. Freud to netvrdí a netvrdím to ani já. A také samozřejmě netvrdím, že Freud to tvrdí.
JN
January 18, 2017 v 11.59
Ještě pro jistotu dodávám, pane Kubičko,
že netvrdím, že Vy tvrdíte, že já tvrdím, že Freud to tvrdí :-)
MP
JIřímu Kubičkovi
Máte pravdu v tom zásadním rozlišení. Jen u Kanta není kauzalita "formou nazírání" -- těmi jsou prostor a čas.
Kausalita, "vytváření účelnosti prostřednictvím náhody", je u Kanta poměrně složitá záležitost. Z hlediska etiky je ovšem důležité, že svobodný čin zakládá vlastní kauzální řetězce, zatímco u Freuda, když to hrubě přeženu, je svobodný čin (resp. rozhodnutí) kauzálním důsledkem příčin, nikoliv vždy aktuálně rozpoznaných.
Všem
Propuste toho starého pána ze svědecké lavice, byl přesvědčen, že filosofii nelze vykládat populárně (uměl psát populární, na filosofii založené texty, např. "Co je osvícenství", ale to je něco jiného). Má co říct k dnešku, ale ta aktualizace je tvrdá práce, dojmologie a školské vzpomínky jako u pánů Poláčka a Nusharta k ni nestačí. A vysvětlovat, že máme dnes jinou perspektivu než řádný pruský profesor z 18. století, to snad není potřeba.
Máte pravdu v tom zásadním rozlišení. Jen u Kanta není kauzalita "formou nazírání" -- těmi jsou prostor a čas.
Kausalita, "vytváření účelnosti prostřednictvím náhody", je u Kanta poměrně složitá záležitost. Z hlediska etiky je ovšem důležité, že svobodný čin zakládá vlastní kauzální řetězce, zatímco u Freuda, když to hrubě přeženu, je svobodný čin (resp. rozhodnutí) kauzálním důsledkem příčin, nikoliv vždy aktuálně rozpoznaných.
Všem
Propuste toho starého pána ze svědecké lavice, byl přesvědčen, že filosofii nelze vykládat populárně (uměl psát populární, na filosofii založené texty, např. "Co je osvícenství", ale to je něco jiného). Má co říct k dnešku, ale ta aktualizace je tvrdá práce, dojmologie a školské vzpomínky jako u pánů Poláčka a Nusharta k ni nestačí. A vysvětlovat, že máme dnes jinou perspektivu než řádný pruský profesor z 18. století, to snad není potřeba.
JN
Je mi líto, že jsem Vás, pane Profante, tou odkazovanou knihou (Scharfstein, Ben-Ami, The Philosophers: Their Lives and the Nature of Their Thought, Oxford University Press 1989), nejspíše uvedl v omyl. Nejsem absolventem Oxfordu a tu knihu jsem zde uvedl jen proto, že vzdělání (jak jsem vypozoroval) je zde v diskusích velice ceněno (bez ohledu na obsah diskusních příspěvků). Natož, abych ji ještě četl!
JN
January 19, 2017 v 0.02
Pokud jste, pane Profante, vysokoškolským pedagogem, pak Váš postoj nechápu.
Představte si, že bych zde na nesmělé či naopak velmi troufalé pokusy různých lidí pochopit či naopak odsoudit křesťanství aniž by bylo pochopeno, odpovídal (při vědomí, že samozřejmé také mé pochopení křesťanství je omezené):
"Nechte už toho chudáka Ježíše na pokoji. Byl přesvědčen, že náboženství nelze vykládat populárně. Má co říci k dnešku, ale pochopit ho, to je tvrdá práce, dojmologie a školské vzpomínky na starého katechetu k tomu pochopení nestačí."
Ne, já se na nikoho nezlobím, když se nějak dle svých dispozic (ač třeba podle mě nesprávně) pokouší intelektuálně či emocionálně uchopit to poselství či postavu Ježíše. Myslím, že bychom měli být k dispozici, nikoliv odrazovat lidi, když projeví touhu po poznání, nebo jim předepisovat jen určitou (podle nás "jedinou správnou") cestu.
"Nechte už toho chudáka Ježíše na pokoji. Byl přesvědčen, že náboženství nelze vykládat populárně. Má co říci k dnešku, ale pochopit ho, to je tvrdá práce, dojmologie a školské vzpomínky na starého katechetu k tomu pochopení nestačí."
Ne, já se na nikoho nezlobím, když se nějak dle svých dispozic (ač třeba podle mě nesprávně) pokouší intelektuálně či emocionálně uchopit to poselství či postavu Ježíše. Myslím, že bychom měli být k dispozici, nikoliv odrazovat lidi, když projeví touhu po poznání, nebo jim předepisovat jen určitou (podle nás "jedinou správnou") cestu.
MP
Ono je to jednoduché, k poznání Kanta a jakéhokoli jiného filosofa existuje jediná cesta: číst jeho dílo.
Podle lidového málířského moudra: "Žeň vola klusem do Paříže, bejkem se nestane" si dovolím říci: "Vydej přehledovou příručku v Oxford Press, dílem se nestane."
Je to docela těžká, ale to platí o káždé odborné disciplíně. Jenomže zatímco absolventa střední školy neudiví, když mu bude nesrozumitelná odborná práce o rovnicích vyššího řádu (přestože by o nich podle přehledu středoškolského učiva měl něco vědět), u filosofie to nefunguje.
Samozřejmě, máte nárok chtít od filosofa, aby na Vás v běžné diskusi nemluvil odbornou hantýrkou. A ten filosof k tomu bude mít často sklon, ze stejných důvodů, proč Vám instalater řekne, že tam "musí dát třičtvrtěcoulovku".
Ale když se podíváte na průběh diskuse, opravdu jsem Kantovo pojetí lidských práv a intersubjektivity do diskuse nezatáhl já, jen jsem se ohradil, když odborně vzdělaný Josef Poláček recykloval bezmála dvěstě let staré kritiky -- a bohužel to dělal bez pozadí, které ty Hegelovy a Marxovy myšlenky činilo srozumitelným.
Zatemňuje to, oč v diskusi původně šlo. Tedy pojetí lidských práv a strategii jejich využití v materiálech . Charty 77. Pojetí, kterému dal na začátku ražbu Jan Patočka promyšlenou tézí o mrtvých a znovuzrozených lidských právech -- najdete ji hezky vyjádřenou v *Krizi inteligence*, ale pozor, také to není snadné čtení, a aplikovanou v jednom z prvních doprovodných textu Charty. Jestliže se Josef Poláček místo toho vyrovnává s karikaturou Kantova přístupu, prostě mi to nedá a řeknu jako kolega kolegovi: Tam nemůžeš dávat půlcoulovky, ale ...
Podle lidového málířského moudra: "Žeň vola klusem do Paříže, bejkem se nestane" si dovolím říci: "Vydej přehledovou příručku v Oxford Press, dílem se nestane."
Je to docela těžká, ale to platí o káždé odborné disciplíně. Jenomže zatímco absolventa střední školy neudiví, když mu bude nesrozumitelná odborná práce o rovnicích vyššího řádu (přestože by o nich podle přehledu středoškolského učiva měl něco vědět), u filosofie to nefunguje.
Samozřejmě, máte nárok chtít od filosofa, aby na Vás v běžné diskusi nemluvil odbornou hantýrkou. A ten filosof k tomu bude mít často sklon, ze stejných důvodů, proč Vám instalater řekne, že tam "musí dát třičtvrtěcoulovku".
Ale když se podíváte na průběh diskuse, opravdu jsem Kantovo pojetí lidských práv a intersubjektivity do diskuse nezatáhl já, jen jsem se ohradil, když odborně vzdělaný Josef Poláček recykloval bezmála dvěstě let staré kritiky -- a bohužel to dělal bez pozadí, které ty Hegelovy a Marxovy myšlenky činilo srozumitelným.
Zatemňuje to, oč v diskusi původně šlo. Tedy pojetí lidských práv a strategii jejich využití v materiálech . Charty 77. Pojetí, kterému dal na začátku ražbu Jan Patočka promyšlenou tézí o mrtvých a znovuzrozených lidských právech -- najdete ji hezky vyjádřenou v *Krizi inteligence*, ale pozor, také to není snadné čtení, a aplikovanou v jednom z prvních doprovodných textu Charty. Jestliže se Josef Poláček místo toho vyrovnává s karikaturou Kantova přístupu, prostě mi to nedá a řeknu jako kolega kolegovi: Tam nemůžeš dávat půlcoulovky, ale ...
IH
Diskuse k článku vzala opravdu nečekaný směr i spád. Přesto jsem ji dočetl až sem a dovolím si konstatovat, v čem je asi problém (zakopán pes).
Specialista a znalec nějakého velikána (i fenoménu) bude nerad zjednodušování a posouvání jeho díla, odkazu či charakteru a má k tomu nepochybně důvod. Jestliže však považujeme nějaké osobnosti a poznání za živé (viz jinde diskuse o živém Kristu), pak především proto, že oslovují (i přes propast věků) mnohé právě tím, že i po nemalém zjednodušení neztrácejí na působivosti, nýbrž právě naopak.
Specialista a znalec nějakého velikána (i fenoménu) bude nerad zjednodušování a posouvání jeho díla, odkazu či charakteru a má k tomu nepochybně důvod. Jestliže však považujeme nějaké osobnosti a poznání za živé (viz jinde diskuse o živém Kristu), pak především proto, že oslovují (i přes propast věků) mnohé právě tím, že i po nemalém zjednodušení neztrácejí na působivosti, nýbrž právě naopak.
JN
1. "Heleďte se, pane, takhle tu plastovou trubku vemete – ke sprcháči stačí půlcoulka, nahřejete tu svářečku na 260 stupňů (až ta kontrolka zhasne, tak je to nahřátý), a vopatrně tam ty voba konce do tý svářečky na 5 vteřin narvete. Pak je zas vopatrně vyrvete z tý svářečky a jak sou nahřátý, tak je vopatrně (ale bez votálení) narvete jeden do druhýho až po tu rysku, co ste si tam předtim udělal – vidíte? A je to! Teď to necháte vychladnout a je to hotový. Nic na tom neni, může to dělat každej blbec, takže příště už mě ani volat nemusíte. Ušetříte prachy a budete mít hezkej pocit, že ste to zvládnul sám."
2. "Jó pane, takový řemeslo – to je věda! To nemůže dělat jen tak ňákej nepraktickej přiblblej intelektuál (teda nic proti Vám). No nekoujte tady na mě a děte si po svejch, strašně mě tim civěnim znervózňujete. Sakra! Kterej debil to tady takle pitomě zapojil?"
"No, ...ehm, minule jsem tu měl taky vás..."
-------------------------------------------------------------------
Jak asi tušíte, mezi řemeslníky převládá postoj číslo dvě.
Otázka:
Jaký postoj převládá u filozofů, kteří se řídí mravním zákonem, který si sami uložili?
2. "Jó pane, takový řemeslo – to je věda! To nemůže dělat jen tak ňákej nepraktickej přiblblej intelektuál (teda nic proti Vám). No nekoujte tady na mě a děte si po svejch, strašně mě tim civěnim znervózňujete. Sakra! Kterej debil to tady takle pitomě zapojil?"
"No, ...ehm, minule jsem tu měl taky vás..."
-------------------------------------------------------------------
Jak asi tušíte, mezi řemeslníky převládá postoj číslo dvě.
Otázka:
Jaký postoj převládá u filozofů, kteří se řídí mravním zákonem, který si sami uložili?
MP
Ony jsou v tom prvním případě hned dvě možnosti. Buď je ten Váš řemeslník pěkný prase a bastlí místo řemeslný práce, nebo je je to zkušený a velmi dobrý fachman, který nejen ví, proč se právě v tomhle případě smí obejít technologická kázeň a taky umí odhadnout lidi -- třeba to, že si chcete spíš řešit peníze než nervy, že danou instrukci zvládnete atd.
A jinak, já vám přece radil právě tu trubku, to jest literaturu, kterou si musíte přečíst, pokud nechcete o kategorickém imperativu jen plácat. A navíc jsem byl tak solidní, že jsem Vás upozornil na nepotřebnost trubky, kterou se snažíte amaterský nainstalovat.
A jinak, já vám přece radil právě tu trubku, to jest literaturu, kterou si musíte přečíst, pokud nechcete o kategorickém imperativu jen plácat. A navíc jsem byl tak solidní, že jsem Vás upozornil na nepotřebnost trubky, kterou se snažíte amaterský nainstalovat.
JN
January 19, 2017 v 20.25
Pane Profante, já nikterak nepopírám složitost věcí, ať už jde o Kanta nebo o instalatéra.
Jde mi spíše o jakýsi pedagogický přístup. Zatímco u instalatéra plně chápu, že dá z pochopitelných příčin přednost výše zmíněnému přístupu číslo dvě, u pedagoga bych očekával spíše přístup číslo jedna. A to nikoliv proto, aby věcí zjednodušoval, ale aby věci jejich zjednodušením v počátečním stadiu pochopení zpřístupnil i pro méně znalé (pro koho jiného by je nakonec měl zpřístupňovat :-), aby tím vyvolal jejich zájem, který v jeho počátcích uchrání úleku ze složitosti a nepřekonatelnosti úkolu, stojícího před ním jako nezdolatelná věž. Ten zájem se pak stane zdrojem nevyčerpatelné energie poznávání, které samo už bude odhalovat další a další složitosti.
Zkuste si, pane Profante, představit zdejší diskuse jako svého druhu takovou Univerzitu třetího věku (myslím, že jste se nakonec kdysi v podobném duchu ve své odpovědi panu Ruskovi o účelnosti svého angažmá v těchto diskusích i vyjádřil). Představte si, že třeba i nějaký napolo slepý důchodce, který má před sebou ještě půl roku života, chce pochopit Kanta a Vy mu dáte seznam literatury k nastudování s tím, že bavit se s ním budete, až to přečte.
Zkuste si, pane Profante, představit zdejší diskuse jako svého druhu takovou Univerzitu třetího věku (myslím, že jste se nakonec kdysi v podobném duchu ve své odpovědi panu Ruskovi o účelnosti svého angažmá v těchto diskusích i vyjádřil). Představte si, že třeba i nějaký napolo slepý důchodce, který má před sebou ještě půl roku života, chce pochopit Kanta a Vy mu dáte seznam literatury k nastudování s tím, že bavit se s ním budete, až to přečte.
+ Další komentáře