Starý výtah hlasitě rachotil, skřípal, nejistě se pohupoval, ale do bytu ve čtvrtém poschodí pokaždé bez problémů dorazil. Vpravo od výtahu ve dveřích se jmenovkou Němcovi nikdy nebylo třeba čekat dlouho. Většinou se na zlomek sekundy nejprve zvedla krytka dveřního kukátka, protože nepřicházeli pouze vítaní hosté. Snad se ani nemohlo stát, že by uvnitř rozlehlého bytu nikdo nebyl a že by se dveře tudíž neotevřely. Návštěvy většinou přímo prošly vlevo dlouhou chodbou a poté ještě jednou vlevo do kuchyně.

Rohová lavice u velkého dřevěného stolu, staré lino a minibalkónek s výhledem do dvora. Snad nebylo chvíle, že by v kuchyni nikdo neseděl.

Jéčko

Pro nové návštěvníky — já jsem jím byl poprvé v červnu 1977 — nebývalo snadné se rychle zorientovat, kdo patří k rodině a kdo je také hostem, třeba častějším. Každou chvíli někdo zazvonil. Jen něco předat mezi dveřmi, zeptat se, někomu něco vyřídit. Anebo vejít dovnitř a usadit se v kuchyni.

Přicházeli lidé velmi různí — poslové mimopražští, blízcí přátelé rodiny zblízka i zdaleka, děti z disidentských rodin v roli nepolapitelných kurýrek a kurýrů, seriózní pánové i dámy, zarostlejší představitelé kulturního undergroundu, političtí myslitelé, katoličtí kněží i protestantští faráři, zahraniční novináři, mladí i starší literáti, odvážní chartisté, zamlklí depresivně působící mládežníci, experimentální básníci, dělníci, noční hlídači a topiči, což se nevylučuje s příslušností k ostatním zmíněným skupinám.

Všechny tyto ženy i muži přicházeli s konkrétním posláním anebo třeba jen náhodně na kus řeči, protože šli kolem a věděli, že u Němcových nebudou nevítáni. Přicházeli také lidé, kteří jen potřebovali sdělit informaci o právě se odehrávajících represích — domovních prohlídkách, zatčeních, napadeních.

Seznamovali se tak v kuchyni lidé, kteří by se v běžném životě nikdy nemohli setkat. A setrvávali v hovorech, přelévajících se podle momentální sestavy mezi různými tématy — aktuálními informacemi z prostředí Charty 77, zprávami o represích, politickými úvahami, kulturními či filosofickými disputacemi, střídajícími se chvílemi mlčení či přecházející do vzrušenějších diskusí. Zajímavých, originálních, ba výjimečných lidí bylo možné v bytě potkat hodně.

Velký měšťanský byt s vysokými stropy patrně z počátku dvacátého století. Čtyři velké pokoje a jeden maličký za kuchyní, podle zvyklostí z doby výstavby takzvaně pro služku. Dva z velkých pokojů byly osázeny knihami od podlahy ke stropu.

Jiří Němec pokaždé naprosto přesně věděl, kde jakou knihu hledat. Z obýváku dveře na balkón nad Ječnou ulicí, rušnou dopravní třídou sklánějící se ke Karlovu náměstí, mírně vpravo naproti chrámu svatého Ignáce. V obýváku se často konaly přednášky pro publikum tak široké, jaké se tam jen vešlo. Anebo jen diskuse oddělené od kuchyňského provozního ruchu, občas i tiskové konference.

Každodenně se tam vedly vážnější a soustředěnější hovory. Po mnohé večery, zejména letní, kdy byl byt přece jen v utlumenějším provozu, se tam také dala poslouchat hudba, pít víno, byly-li na ně peníze, a vést zanícené diskuse, které končívaly až uprostřed noci, nejednou až se svítáním.

Ke kultuře komunikace patřilo — podobně jako v celém prostředí Charty — nevyptávat se příliš a nevědět, co nepotřebuji vědět. Ba ani jména některých hostů, členům rodiny samozřejmě známá, jsem neznal a znát nemusel. Prostředí samo naznačovalo, kde jsou správné hranice komunikace a chování, příliš hrubá mluva se nepěstovala, třebaže to nebylo prostředí zjemnělých a bázlivých či upejpavých povah.

Konflikty si nepřipomínám, snad byly vždy tlumeny v prvotních náznacích, měly-li vůbec důvod vznikat. Ale spíš ani to ne, protože šlo o jedno z nejlaskavějších a nejpřátelštějších prostředí ve vesmíru.

Kromě všech nejrůznějších návštěvníků, přišlých jedenkráte či postopadesáté, to byl především domov velké rodiny se sedmi dětmi, částečně už dospělými. Býval jsem tam nespočetněkrát, a vždy jsem obdivoval samozřejmost, s jakou domácnost zvládala své praktické fungování. Muselo to pro všechny domácí být náročné. Zejména pro Danu. Ale uměli si určit hranice, které jim umožňovaly každodenně existovat i v popisovaném ruchu.

Prostředí tam bylo laskavé, ale také inspirativní a poučné. My všichni, kteří jsme se tam v těch už zašlejších dobách potkávali, jsme zůstali spřízněni nastálo. Bez ohledu na to, jestli se vídáme nebo ne. Zažívali jsme spojenectví v unikátním čase a místě, ke kterému jsme také cítili odpovědnost. Třebaže pod odposlechem tajné policie, tudíž zaznamenáváni, jsme se cítili relativně málo ohrožení, protože spontánní komunita s tolika náhodně se střídajícími aktéry vzbuzovala silný pocit záštity, když už to nemohlo být vzhledem k okolnostem setrvalé represe plnohodnotné bezpečí.

Dana byla strůjkyní tohoto otevřeného a tolerantního prostředí. Jeho záštitou a stmelující autoritou. Jiří Němec v době, kterou pamatuji, částečně bydlel jinde a poté žil v emigraci. Byl široce vzdělaným filosofem a psychologem, odborně také logopedem. Byl to oslňující diskutér, vtahující do svých filosofických témat s neúprosnou přesvědčivostí všechny a kohokoliv, připravený k diskusi v libovolné hodině a situaci.

Jeho řeč bývala živou terénní filosofií, vášnivou a přesvědčivou. Svou intelektuální autoritou, osobní družností a neobyčejně širokou erudicí přitahoval pozornost mladých lidí, kteří přicházeli do Ječné. Uměl s nimi mluvit jejich jazykem a probouzet v nich žízeň po vědění. Nikdy a nikde jsem nezažíval tolik filosofie, neakademické filosofie všedního bytí stmelené životem v represivním společenském režimu, jako v těch letech právě tam.

To bylo Jéčko, Ječná 7, čtvrté poschodí. Němcovi.

Dana

Psycholožka vzděláním i povoláním. Uklízečka zaměstnáním po dlouhá léta. Poslankyně Federálního shromáždění. Zakladatelka Poradny pro uprchlíky. Předsedkyně správní rady Nadace Olgy Havlové. Přirozená organizátorka a propojovatelka lidí i jejich různých prostředí. Starostlivá žena, která rozuměla lidem svojí výjimečnou empatii.

O svých lidech si pamatovala hodně, zajímala se o ně. Kromě rodiny to v dávnějších dobách byli především lidé z hudebního a obecněji kulturního undergroundu. Tedy ti, kteří si s minulým režimem ze své podstaty nemohli rozumět a o žádné kompromisy nestáli, uzavírat by je nechtěli a ani neuměli. Tvořili umění výtvarné, hudební, epistolární anebo se prostě podíleli na udržování kulturní komunity všech těch, kteří stáli na okraji tehdejšího dění, protože se do něj odmítali včlenit.

Každý z nich měl své talenty a své problémy, o obojím u každého z nich věděla Dana dost. Každý člověk pro ni měl význam a každý rozhovor smysl. A každého brala vážně. Když nemohla být psycholožkou zaměstnáním, přirozeně se stala psycholožkou svého okolí. Tím terénem byl především její vlastní byt a komunita průběžně se okolo něj dotvářející a udržující.

Příhoda, která se stala nedlouho předtím, než jsem Danu a její prostředí poznal. Silvestrovská noc 1976. Stáli na balkóně a dívali se na popůlnoční silvestrovský ruch v rušné ulici. Všimli si úplně osamoceného nahého chlapce, který vypadal bezradně, takové věci se o silvestru stávají. Rychle pro něj někdo z rodiny seběhl na ulici a vzal jej nahoru domů.

Dostal šaty a hned se přirozeně včlenil do své nové společnosti. Stal se trvalou součástí široké komunity Ječné 7. Nedlouho poté začal působit jako undergroundový hudebník, nyní jako profesionál v kulturním prostředí, občas ho rád potkávám.

Dana se nebála problémů s lidmi, protože uměla problémy řešit. Pomocí, rozhovorem, porozuměním, nabídnutím ochrany. A uměla taky říkat „ne“, myslím, že se na ni nikdy nikdo nezlobil, jestliže od ní nějaké takové „ne“ uslyšel. Ukáznit své děti, mezi něž v jistém smyslu zahrnuji všechny dlouhodobé návštěvníky včetně sebe, a nastavit v jejich velkém bytě udržitelný a pro domácí především snesitelný režim uměla skvěle, nikdo žádné omezování nepociťoval.

Ráda vyprávěla, stejně jako ráda poznávala lidi. Respekt k ní měli všichni. I ti důležití, vzdělaní a moudří, stejně jako ti, pro které život nebyl souvislým výčtem úspěchů. Mluvila rozvážně, tónem uklidňujícím. Rozčílenou jsem ji nikdy neviděl, znepokojenou nebo rezolutní ano.

Koncem května 1979 byla společně s devíti dalšími členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných uvězněna. Vazbu nesla s nadhledem a beze strachu. Když ji po pěti měsících propustili, byla šťastná, že je zase doma mezi všemi svými lidmi.

Při jedné z diskusí u nich v kuchyni krátce po propuštění shrnula své první dojmy po uvěznění tak, že z ní vlastně hned po zatčení spadlo napětí. Protože si uvědomila, že když už je ve vězení, tak ji už vlastně nemůžou zavřít. A to ostatní už nezáleží na ní. Proto cítila své uvěznění také jako úlevu z napětí, kdy se to konečně stane.

Byl jsem vícekrát v podobné situaci, ale vzorově klidný jsem nebýval. K nadhledu a pevné vnitřní vyrovnanosti se člověk musí v životě propracovávat dlouho. Nejen v těchto vlastnostech byla Dana vždy nedostižným vzorem.

Před obdobím, o kterém mohu psát, měla velký kus života za sebou. O něm napíšou snad jiní.

Dana a Charta 77

Charta 77 vznikla následkem represe tehdejšího režimu proti undergroundovým hudebníkům okolo Plastic People of the Universe a DG 307. Ti všichni byli součástí prostředí kolem Jiřího a Dany Němcových a jejich bytu v Ječné. Pozatýkáni byli na jaře 1976, souzeni na podzim.

Zatčených undergroundových hudebníků a aktivistů se veřejně zastali tehdejší významní intelektuálové zbavení možnosti profesně působit i publikovat. Vykročit ze svého akademického vnímání světa pro ně — Jana Patočku, Václava Černého, Karla Kosíka a další — nebylo snadné. Hudba, o kterou šlo, pro ně byla neposlouchatelná a nesrozumitelná.

Zatčení undergroundových hudebníků však pochopili jako útok na samotnou podstatu kultury. Vědomí, že kultura je jen jedna a stejně jako svoboda je nedělitelná, jim umožnilo překročit hranice vlastního kulturního povědomí a zastat se vlasatých a kulturně vzdálených hudebníků, jejichž tvorba byla sama o sobě protestem proti nepřístojnému stavu světa.

Dana Němcová a Jiří Němec pro ně byli silnou autoritou, bez nich by se tento akt solidarity stěží uskutečnil. Filosofové a literáti postávali během procesu před soudní síní a riskovali vlastní zatčení pro solidaritu s kulturně a věkově tak odlišnými lidmi. Také díky nim byla k procesu připoutána pozornost světových médií.

Odsouzeni k nepodmíněným trestům byli Ivan Jirous, Vratislav Brabenec, Pavel Zajíček a Svatopluk Karásek. Prostředí Ječné a Němcových bylo cílem represí už dříve, ale tentokrát s plnou silou, která se proměnila v nečekaně širokou podporu.

Události kolem procesu s hudebníky okolo Plastic People odrážely smysl Patočkova pojmu „solidarita otřesených“, a od něj, během krátkých týdnů, jako logický důsledek povstala myšlenka vystoupit se zásadní veřejnou aktivitou. Tak se zrodila Charta 77. Na vzniku textu Prohlášení z 1. ledna 1977 se podílel Jiří Němec. Charta byla s Danou Němcovou spojena vlastně už svým původem, a od svého vzniku jako s jednou ze svých nejrespektovanějších osobností.

Svoji podstatnou úlohu zastávala Dana ve všech dalších obdobích represivního a propagandistického tlaku na celé nezávislé prostředí. Dana se později stala také mluvčí Charty. Mezi návštěvníky jejího bytu měla Charta 77 velký ohlas a nemalá část z nich se k prohlášení svým podpisem také připojila. Po celých třináct let, až do závěru roku 1989, byl byt v Ječné jedním z center Charty, a to v součtu jistě pro tisíce lidí, kteří byt znali a občas na jeho dveře zazvonili.

Závěr tohoto třináctiletého období byl u Němcových taky příznačně symbolický. V neděli 19. listopadu 1989, tuším že v půl šesté odpoledne se v bytě v Ječné měla konat tisková konference pro zahraniční novináře. Byl jsem v bytě o trochu dříve, záhy se ukázalo, že vchod do domu je uzavřen tajnou policií a že kromě členů rodiny Němcových nikoho dovnitř nepouštějí.

S Danou Němcovou a několika dalšími lidmi jsme diskutovali o tom, co překotný vývoj přinese. Dívali jsme se z balkónu a snažili jsme se některé přicházející varovat. Události se valily rychle, tajným policistům stačilo, že konání tiskové konference zabránili a brzy odešli. Dalšího dne dopoledne se tisková konference uskutečnila v bytě Václava Havla už bez problémů.

Následující více než třiatřicetileté období života Dany Němcové ve svobodných poměrech už popisovat nechci, učiní to jiní. Po celý svůj život byla výraznou osobností českého humanismu, jeho nejlepších tradic.

Vždy se zastávala těch, kteří jinde zastání nenacházeli. Stopa po ní zůstane v paměti všech, kteří ji znali. I v paměti mnohých z těch, kteří ji osobně nepoznali.

Dobrotivost a vlídnost, jakož i vytrvalost bezpodmínečného humanismu se během jejího dlouhého života sečetly ve velké dílo, které jistě učinilo svět o něco lepším místem k životu. Dana Němcová bude na světě chybět, zasloužila se o něj.