Starý výtah hlasitě rachotil, skřípal, nejistě se pohupoval, ale do bytu ve čtvrtém poschodí pokaždé bez problémů dorazil. Vpravo od výtahu ve dveřích se jmenovkou Němcovi nikdy nebylo třeba čekat dlouho. Většinou se na zlomek sekundy nejprve zvedla krytka dveřního kukátka, protože nepřicházeli pouze vítaní hosté. Snad se ani nemohlo stát, že by uvnitř rozlehlého bytu nikdo nebyl a že by se dveře tudíž neotevřely. Návštěvy většinou přímo prošly vlevo dlouhou chodbou a poté ještě jednou vlevo do kuchyně.

Rohová lavice u velkého dřevěného stolu, staré lino a minibalkónek s výhledem do dvora. Snad nebylo chvíle, že by v kuchyni nikdo neseděl.

Jéčko

Pro nové návštěvníky — já jsem jím byl poprvé v červnu 1977 — nebývalo snadné se rychle zorientovat, kdo patří k rodině a kdo je také hostem, třeba častějším. Každou chvíli někdo zazvonil. Jen něco předat mezi dveřmi, zeptat se, někomu něco vyřídit. Anebo vejít dovnitř a usadit se v kuchyni.

Přicházeli lidé velmi různí — poslové mimopražští, blízcí přátelé rodiny zblízka i zdaleka, děti z disidentských rodin v roli nepolapitelných kurýrek a kurýrů, seriózní pánové i dámy, zarostlejší představitelé kulturního undergroundu, političtí myslitelé, katoličtí kněží i protestantští faráři, zahraniční novináři, mladí i starší literáti, odvážní chartisté, zamlklí depresivně působící mládežníci, experimentální básníci, dělníci, noční hlídači a topiči, což se nevylučuje s příslušností k ostatním zmíněným skupinám.

Všechny tyto ženy i muži přicházeli s konkrétním posláním anebo třeba jen náhodně na kus řeči, protože šli kolem a věděli, že u Němcových nebudou nevítáni. Přicházeli také lidé, kteří jen potřebovali sdělit informaci o právě se odehrávajících represích — domovních prohlídkách, zatčeních, napadeních.

Seznamovali se tak v kuchyni lidé, kteří by se v běžném životě nikdy nemohli setkat. A setrvávali v hovorech, přelévajících se podle momentální sestavy mezi různými tématy — aktuálními informacemi z prostředí Charty 77, zprávami o represích, politickými úvahami, kulturními či filosofickými disputacemi, střídajícími se chvílemi mlčení či přecházející do vzrušenějších diskusí. Zajímavých, originálních, ba výjimečných lidí bylo možné v bytě potkat hodně.

Velký měšťanský byt s vysokými stropy patrně z počátku dvacátého století. Čtyři velké pokoje a jeden maličký za kuchyní, podle zvyklostí z doby výstavby takzvaně pro služku. Dva z velkých pokojů byly osázeny knihami od podlahy ke stropu.

Jiří Němec pokaždé naprosto přesně věděl, kde jakou knihu hledat. Z obýváku dveře na balkón nad Ječnou ulicí, rušnou dopravní třídou sklánějící se ke Karlovu náměstí, mírně vpravo naproti chrámu svatého Ignáce. V obýváku se často konaly přednášky pro publikum tak široké, jaké se tam jen vešlo. Anebo jen diskuse oddělené od kuchyňského provozního ruchu, občas i tiskové konference.

Každodenně se tam vedly vážnější a soustředěnější hovory. Po mnohé večery, zejména letní, kdy byl byt přece jen v utlumenějším provozu, se tam také dala poslouchat hudba, pít víno, byly-li na ně peníze, a vést zanícené diskuse, které končívaly až uprostřed noci, nejednou až se svítáním.

Ke kultuře komunikace patřilo — podobně jako v celém prostředí Charty — nevyptávat se příliš a nevědět, co nepotřebuji vědět. Ba ani jména některých hostů, členům rodiny samozřejmě známá, jsem neznal a znát nemusel. Prostředí samo naznačovalo, kde jsou správné hranice komunikace a chování, příliš hrubá mluva se nepěstovala, třebaže to nebylo prostředí zjemnělých a bázlivých či upejpavých povah.

Konflikty si nepřipomínám, snad byly vždy tlumeny v prvotních náznacích, měly-li vůbec důvod vznikat. Ale spíš ani to ne, protože šlo o jedno z nejlaskavějších a nejpřátelštějších prostředí ve vesmíru.

Kromě všech nejrůznějších návštěvníků, přišlých jedenkráte či postopadesáté, to byl především domov velké rodiny se sedmi dětmi, částečně už dospělými. Býval jsem tam nespočetněkrát, a vždy jsem obdivoval samozřejmost, s jakou domácnost zvládala své praktické fungování. Muselo to pro všechny domácí být náročné. Zejména pro Danu. Ale uměli si určit hranice, které jim umožňovaly každodenně existovat i v popisovaném ruchu.