Vzpomínám si na slavnostní sešlost, na níž dostával Ivan Vyskočil v roce 2009 Cenu Ministerstva kultury za přínos divadlu: to ještě učil a chodil mezi lidi. Laudatio pronášela Eva Stehlíková (také už bohužel není mezi námi). Hovořila o moudrém člověku, který se však chová často pošetile, nedbá na konvence, neobtěžuje se formalitami, důležité věci pronáší jen tak mimochodem, neustále se ptá, protože snažení se dozvědět je lepší než vědět, a pořád připomíná, že vlastně nic neví.

A přitom se vždy pozorně dívá na své žáky, zná je a ví, co v nich vězí a co by jim svědčilo. Převrací skutečnost ze všech možných stran a zkoumá ji, jako by všechno viděl poprvé. V tomto duchu pokračovala, nemám tu řeč a nikde jsem její zápis neobjevila, snad je zachován v pozůstalosti paní profesorky. Všechno, co zaznívalo, přesně sedělo na Ivana Vyskočila — ale ten text byl charakteristikou Sokratovou. Všichni jsme se zasmáli, sedělo to přesně.

Dialogické jednání potřebuje veřejný prostor

Ivan Vyskočil poznamenal od šedesátých let české divadlo i literaturu. Jeho divadlo bylo „divadlo malých forem“, v němž si velmi dobře rozuměl s Leošem Suchařípou a Emanuelem Fryntou, který s ním ale nevystupoval. Vystupoval s ním Pavel Bošek, se kterým provozovali v Redutě text-appealy k radosti publika, které se tu po dlouhé době opět setkalo s dobrodružstvím formulování myšlenek, zažívalo, jak vzniká vtip jako výsledek myšlenkové zkratky, nikoli jako něco a priori pro pobavení.