Vzpomínám si na slavnostní sešlost, na níž dostával Ivan Vyskočil v roce 2009 Cenu Ministerstva kultury za přínos divadlu: to ještě učil a chodil mezi lidi. Laudatio pronášela Eva Stehlíková (také už bohužel není mezi námi). Hovořila o moudrém člověku, který se však chová často pošetile, nedbá na konvence, neobtěžuje se formalitami, důležité věci pronáší jen tak mimochodem, neustále se ptá, protože snažení se dozvědět je lepší než vědět, a pořád připomíná, že vlastně nic neví.

A přitom se vždy pozorně dívá na své žáky, zná je a ví, co v nich vězí a co by jim svědčilo. Převrací skutečnost ze všech možných stran a zkoumá ji, jako by všechno viděl poprvé. V tomto duchu pokračovala, nemám tu řeč a nikde jsem její zápis neobjevila, snad je zachován v pozůstalosti paní profesorky. Všechno, co zaznívalo, přesně sedělo na Ivana Vyskočila — ale ten text byl charakteristikou Sokratovou. Všichni jsme se zasmáli, sedělo to přesně.

Dialogické jednání potřebuje veřejný prostor

Ivan Vyskočil poznamenal od šedesátých let české divadlo i literaturu. Jeho divadlo bylo „divadlo malých forem“, v němž si velmi dobře rozuměl s Leošem Suchařípou a Emanuelem Fryntou, který s ním ale nevystupoval. Vystupoval s ním Pavel Bošek, se kterým provozovali v Redutě text-appealy k radosti publika, které se tu po dlouhé době opět setkalo s dobrodružstvím formulování myšlenek, zažívalo, jak vzniká vtip jako výsledek myšlenkové zkratky, nikoli jako něco a priori pro pobavení.

I když Pavlu Boškovi Vyskočil vytýkal, že je přílišný „humorista, výrobce vtipů“. Ivan Vyskočil neměl v oblibě divadlo inscenované na jevišti s veškerou scénografií a režií, alespoň do té doby, než potkal Petra Lébla a než se stal jeho až rodičovským protektorem.

Když mluvil o herectví, měl na mysli zejména dialogičnost, onu schopnost vnímat druhého, reagovat na smysl partnerova jednání (což nemusí pokaždé znamenat reagovat na jeho vnějškové chování). Bavila ho hra jako proces zkoumání, co se dá ještě s věcí udělat, jak rozvinout její obsah a kam to povede.

Razil termín „dialogické jednání“, které charakterizoval jako postupnou proceduru objevování, a zdůrazňoval, že potřebuje veřejný prostor. „Aby se mohlo jednat o dialogické jednání, potřebujete ten veřejný prostor a jistotu, že toho nebude proti vám zneužito,“ vykládal žákům.

Nesnadný talent

Kdyby nepřišla „bratrská pomoc“, jak sám říkal, tedy invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, byl by se svým mezinárodním působením zařadil mezi velké divadelní reformátory, jako byli Poláci Jerzy Grotowski nebo Tadeusz Kantor nebo v Dánsku působící Ital Eugenio Barba. Normalizační režim mu zahraniční působení neumožnil, takže Ivan Vyskočil reformoval divadelní myšlení doma pro mnohem užší okruh žáků.

Teprve po roce 1990 konečně mohl založit vlastní katedru na DAMU, jež se dnes jmenuje Katedra autorské tvorby a pedagogiky. Pedagogika byla pro Ivana Vyskočila vrcholnou disciplínou, vedoucí k tomu, aby si člověk něco osvojil, něčemu se naučil. Čemukoli v životě, čemu se naučit potřebuje a chce. Jeho pedagogika byla na hony vzdálena předávání informací, šlo mu spíš o zkušenost, sumu prožitého, jinými slovy — o moudrost.

Měl cit pro lidi, kteří mají — jeho slovy — nesnadný talent. Byli to podle něj ti, kteří mohou případně dělat něco jiného, a tím jsou nejzajímavější jako divadelní nebo filmoví umělci.

Nesnadný talent měl rozhodně Petr Lébl, „komplexní divadelník“, který byl stejnou měrou režisérem jako hercem, scénografem a dramatikem. Ivan Vyskočil mu byl mentorem i ochráncem jeho křehké psychiky, doprovázel ho na jeho jedinou zahraniční režii do Izraele. Petr Lébl ho zajímal jako člověk pevně odhodlaný ve sledování svého cíle, měl ho rád pro jeho experimentátorství. Za ruku ho ovšem nedržel a Léblově sebevraždě nemohl zabránit.

Sokratovská povaha

Potkat se s Ivanem Vyskočilem bylo vždycky pěkné. Smím-li být osobní, musím vzpomenout na jeho výukový blok, nazvaný snad „herecká psychologie“ — přesně už to nevím. Konalo se to v Poněšicích na počátku mého studia na DAMU. Ivan Vyskočil začal — a vlastně i skončil — tím, že řekl všechno o sobě. Kolik a jakých má dětí, jaká je jeho žena, že se léčil z tuberkulózy, jak pracoval s kriminální mládeží a co teď zrovna píše, a pak vyzval nás a já ani nevím, co jsme říkali, on vstupoval do dialogu, přidával nějaké vlastní zkušenosti a postřehy — až jsme se seznámili. O něco později ho vidím v divadelním klubu plzeňského divadla u příležitosti festivalu Divadlo. Přisedla jsem si k němu, bylo dopoledne, měl před sebou fernet a řekl, že už je dost starý na to, aby potřebu hořkosti maskoval kafem.

Součástí sokratovské povahy Ivana Vyskočila bylo i to, že nechával běžet čas a s ním spojenou zkázu bez zasahování. Nechával chátrat svou chalupu, nenosil umělé zuby a nepoužíval (alespoň pokud vím) naslouchátko. Prostě žil a vnímal svět tak, jak se v tu chvíli jeho věku a stavu jeví a působí.

Byl katolík, což o něm věděl třeba Václav Havel, já dlouho ne, vlastně až do chvíle, kdy jsem se to dočetla v knize Martina Putny Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století.

Současně měl Ivan Vyskočil nedůvěřivý až podvratný vztah k institucím. V jednom rozhovoru řekl, že „instituce, každá instituce, v podstatě tím, že se jako taková prosazuje, vytváří jaksi tu druhou stranu, kterou zavrhuje. Tak já jako katolík nemusím souhlasit s tím, co vytváří jako instituce. Já mohu vyznávat to, co vytváří jako založení, jako určitý, dalo by se říct, názor na život. Názor, že člověk nemá, jenom pokud to trošinku jde, škodit druhým a má se snažit, aby v podstatě všechno bylo k větší úctě a slávě boží. Takhle.“