Ve věku nedožitých osmdesáti devíti let zemřela další významná osobnost poválečného brněnského a moravského kulturního života, režisér a herec Miloš Hynšt. Po studiích a začátcích v Brně a v Jihlavě nastoupil jako režisér a šéf činohry do Státního divadla v Ostravě. Jeho nejslavnější érou se však stalo zejména působení v brněnském Státním divadle. Tam společně s režiséry Evženem Sokolovským, Aloisem Hajdou, Zdeňkem Kaločem a dramaturgem Bořivojem Srbou a později Ludvíkem Kunderou, který rovněž nedávno zemřel, přivedl na brněnskou a vůbec českou divadelní scénu po období zdegenerované socialisticko realistické machy antiiluzivní poetiku inspirovanou zejména dílem Bertolta Brechta a jeho divadelní metodou. Nebyl v tom, pravda, tehdy v Československu zcela osamocen, ale míra, s jakou se tento typ divadelnosti spolu s velkým množstvím českých premiér u nás namnoze dosud neznámých či nehraných autorů v brněnském Státním divadle za jeho šéfování prosadil, byla i na dnešní poměry neobvykle důsledná.

Šlo navíc o divadlo programově laděné jako společensky ba politicky angažované a nikoli ve smyslu provládní propagandy, ale ve smyslu polemiky se zaběhlými pravdami, ve smyslu problematizování schémat a ideologických klišé. Není proto divu, že se Státní divadlo stávalo také terčem častým výpadů ze strany mocenské garnitury a také místem několika skandálů, i přes postupně se uvolňující atmosféru 60. let, jako byl například ten s uvedením hry také nedávno zesnulého Ludvíka Kundery s názvem Nežert.

Významná byla také Hynštova pedagogická činnost. Společně se svými spolupracovníky ze Státního divadla obnovili na začátku šedesátých let brněnské vysoké divadelní školství. O kvalitě tehdejší výuky pak svědčí řada pozoruhodných osobností, které tato škola českému divadlu vydala. Za ně jmenujme například silnou generaci režisérů, která posléze založila slavné brněnské divadlo Husa na provázku, jako Eva Tálská, Peter Scherhaufer nebo Zdeněk Pospíšil, ale také řadu významných českých herců, z nichž mnozí začínali právě v Huse, jako Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Bolek Polívka nebo Jiří Pecha.

Miloš Hynšt i přes schopnost scelovat často velmi vyhraněné osobnosti do jednoho týmu, byl sám osobností nekonformní, o čemž svědčí i jeho několik vynucených odchodů z divadel. Tím prvním bylo jeho vyhození z Horáckého divadla v roce 1948. Tím druhým jeho odchod ze Státního divadla Brno na regionální scény v roce 1971. Pak už mohl působit jen v Uherském Hradišti a ve Státním divadle v Gottwaldově (dnešním Zlíně), které se zásluhou tamního vedení stalo jakýmsi zázemím pro tehdy nepohodlné divadelníky.

Po roce 89 se Hynšt již většinou věnoval publikační činnosti. Psal teoretické studie mapující jeho divadelní metodu a estetiku nebo historii „zlaté éry“ Státního divadla v Brně. V duchu svých zásad a celoživotní poetiky se vymezoval vůči plytkým realistickým tendencím v rámci současného českého divadla, vůči jejich pohodlnosti a myšlenkové rozbředlosti.

Vyjadřoval se však také k současné společnosti a jejímu směřování a ve vztahu k ní netajil své rozčarování. Patřil ke generaci osmašedesátníků a byl přesvědčen o tom, že koncept socialismu s lidskou tváří, jak se v Československu začal vyvíjet před invazí armád Varšavské smlouvy, je možný a jeho idea je zcela legitimní. Odmítal na celou historii československého reálného socialismu nahlížet jako na jednolité období čtyřicetiletého temna a zdůrazňoval, že legitimita režimu není odvozena vždy jen od jeho ideologie, ale také od konkrétních postojů jedinců, i těch, kteří mají moc. Boje o svobodu vyjadřování v šedesátých letech totiž neprobíhaly jen mezi nomenklaturou a občany, potažmo umělci, mezi komunismem a disentem, ale také napříč tehdejšími komunistickými funkcionáři.

To je nejspíš také jeden z důvodů, proč je kvalita uměleckých děl šedesátých lét pro současné umělce tvořící v tzv. svobodném světě natolik nedosažitelná. Ona vrcholná doba, v níž Miloš Hynšt společně se svými vrstevníky a souputníky tvořil svá největší umělecká díla, byla totiž ideově mnohem rozpornější než dnešní bezděčný ideologický monolit, který tolik umělců považuje za spontánní souzvuk pluralitních pravd nebo dokonce za prostor k svobodnému vyjadřování, jehož největší chybou ovšem je, že se za něho, pokud se jeho požadavkům člověk umí bezděčně přizpůsobit, nemusí nijak bojovat.

I tento nekončící boj skutečného umění v sobě osoba Miloše Hynšta zahrnovala. Byla v tomto inspirací a iniciátorem pro mnoho dalších uměleckých osobností a po zásluze mu patří místo v panteonu vedle takových velikánů českého divadla zlaté éry šedesátých let jako je Otomar Krejča, Alfréd Radok, Jan Grossman, Evžen Sokolovský a mnoha dalších.

Miloš Hynšt zemřel v pondělí 1. listopadu dva dny poté, co ještě v Městském divadle Brno zhlédl svou poslední premiéru Sofoklova Krále Oidipa v režii Stanislava Moši.