Čas dozrál k práci vpravdě politické.

Vstupme do prostoru, k němuž lidé chovají všeobecnou nedůvěru vinou těch, kteří ho po desetiletí okupují svou diktaturou a svou nekompetentností.

Tento prostor musí být rehabilitován. Politika se opět musí stát místem výrazu a uplatnění skutečných zájmů společnosti.

Výsledná bilance sedmdesátileté existence československého státu není radostná. Žijeme v době hlubokého mravního úpadku celé společnosti, žijeme v nedemokratických poměrech, v poměrech omezené národní a státní suverenity; upadáme hospodářsky a technologicky; tvůrčí potenciál společnosti je trvale dušen centrální manipulací; životní prostředí je u nás stále odpudivější; příslušníci nových a nových generací opouštějí znechuceni svou vlast; naše země, kdysi jedna z nejvyspělejších v Evropě, patří mezi nejzaostalejší.

Současná moc si tuto krizi uvědomuje a určité dílčí reformy vyhlašuje a chystá. Není však schopna překročit svůj vlastní stín a zříct seč svého totalitního způsobu vlády, který je nejvlastnější příčinou této krize.

Proto je nejvyšší čas, aby do politiky vstoupila společnost sama, to znamená my všichni.

Vycházejíce z tohoto požadavku doby, opřeni o mnohaletou snahu Charty 77 pravdivě popisovat poměry v naší zemi a povzbuzeni prací dalších nezávislých iniciativ v Československu i v jiných zemích sovětského bloku, rozhodli jsme se ustavit Hnutí za občanskou svobodu. Chápeme je jako volné sdružení svobodně vznikajících a žádnému centru nepodřízených politických skupin a klubů v různých místech naší republiky, v nichž se budou soustřeďovat lidé, kterým není lhostejná budoucnost naší vlasti, kteří jsou připraveni k otevřené rozpravě o všech politických otázkách, kteří respektují princip plurality a kteří jsou odhodláni se přímo politicky angažovat, ať už pořádáním diskusních fór na pracovištích či v obcích, prosazováním různých všeobecných i místních požadavků, úsilím o nezávislou kandidaturu ve volbách do zastupitelských sborů, či jinak. Hnutí za občanskou svobodu by tedy mělo být polem svobodného projevu politické vůle občanů a tím i prostředkem krystalizace různých konkrétněji politicky a zájmově orientovaných snah.

Jako východisko k úvahám, náměty k rozpracování či nejvšeobecnější společné principy předkládáme všem svým spoluobčanům, a tudíž i všem potenciálním účastníkům Hnutí za občanskou svobodu, několik základních myšlenek a cílů, na nichž jsme se zatím shodli.

1.Naší tradicí je demokracie

Po strastiplných událostech našich nedávných dějin si mnoho Čechů a Slováků klade otázku, zda bylo moudré bourat Rakousko a ustavit samostatný československý stát, který - jako malá země v centru Evropy - může těžko odolávat tlakům svých mocnějších sousedů. Tito lidé zapomínají, že Masaryk a jeho spolupracovníci - Češi i Slováci - chápali vznik naší republiky jako součást epochální demokratické revoluce, směřující k Evropě jako postupně se sjednocujícímu společenství demokratických států. Jejich pojetí vycházelo z nároků moderního světa, v němž všechny společenské síly touží po rovnoprávném uplatnění a v němž budou hranice mezi národy a státy ztrácet nevyhnutelně význam. Nebyla to tedy koncepce nikterak provinciální či šovinistická. Jakkoli trpké jsou evropské dějiny posledních desítiletí, Masarykova dlouhodobá koncepce se přesto dnes potvrzuje jako smysluplná; dokládá to například proces stále hlubšího sjednocování v různosti, který už delší dobu probíhá v západní části našeho kontinentu. Velké ohrožení, ať už válečné nebo ekologické, kterému musí dnes Evropa a svět čelit, nelze však natrvalo odvrátit, bude-li se ideál demokratické jednoty naplňovat jen v jedné části Evropy. Proto si stále víc lidí na Západě i na Východě uvědomuje, že jedinou cestou pro nás všechny je usilovat o plnou demokracii v celé Evropě, tedy i v té její části, v níž žijeme my. Jsme přesvědčeni, že to je jediná možná cesta i pro Československo. Nevíme zatím, jakým způsobem se bude naše země k demokracii ubírat a jaké formy bude tato demokracie jednou mít. Pouhý návrat do minulosti je nemožný. Přesto se však domníváme, že ideály a hodnoty, z nichž se náš stát zrodil, a zkušenosti - dobré i nedobré - které ve svém prvním dvacetiletí učinil, představují velké a inspirativní dědictví, o něž se lze opřít.

Oč by nám tedy mělo především jít, je skutečná demokracie. Tedy demokracie pro všechny. Demokracie jako systém založený na duchovní, politické i hospodářské pluralitě a na vzájemné toleranci.

Bez celkové mravní obrody společnosti a nového rozvoje jejích tvůrčích schopností, tedy jen z nějakého úředního rozhodnutí, se žádná demokracie nezrodí - ale bez budování demokratických struktur se zároveň nemůže nikdy mravní a tvořivá energie společnosti naplno rozvinout a uplatnit. Jedno tedy musí jít ruku v ruce s druhým; občanská statečnost jednotlivců s tvorbou nových společenských poměrů a struktur.

2.Politický pluralismus

Jako stoupenci svobody ducha se chceme zasazovat o to,a by žádný světový názor nebyl státem nadřazen názorům jiným a aby takové nadřazení nemělo tudíž oporu v ústavě či jiných zákonech; jediným omezením této rovnosti smýšlení, respektive jeho projevu, by mělo být, že neplatí pro ty, kdo ji sami prokazatelně neuznávají a omezují. Jako stoupenci demokracie jsme proti tomu, aby byla v ústavě zakotvena vedoucí role KSČ nebo jakékoli jiné politické strany či širšího sdružení organizací, jež by si přivlastňovalo právo vystupovat za všechny. Nechť vládne ten, kdo si vydobude důvěru občanů, ztratí-li ji, nechť předá vládu tomu, kdo důvěru získal. Z principiálních důvodů odmítáme povýšení jakékoli společenské skupiny nad skupiny jiné. Občané nesmí být rozděleni do vyšších a nižších kategoriím nomenklatura a kádrové stropy musí být zrušeny, žádný politický názor nesmí být předem kodifikován jako měřítko způsobilosti k výkonu veřejné funkce.

3.Novou demokratickou ústavu

Z těchto zásad by měla vycházet nová československá ústava, která by vskutku jednoznačně zaručovala občanům rovnost před zákonem a všechna základní občanská práva, včetně práva na svobodu myšlení, projevu, shromažďování, sdružování a uplatňování politické vůle.

Tato ústava nesmí zpochybňovat československou státní suverenitu. Všem občanům musí dále zaručit právo svobodně cestovat, opustit sovu vlast a opět se od ní vrátit; fenomén exilu by tedy měl ztratit smysl. Pokud je v nějakých případech nezbytné toto právo omezit, musí být takové případy už v ústavě jasně definovány a musí být výslovně zakázáno jakýmkoliv jiným zákonem, vyhláškou či svévolnou interpretací tohoto omezení zneužívat. Bez vlastního souhlasu nemůže být žádný občan zbaven státního občanství.

Ústava by měla zavést institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu; posílit pravomoci prezidenta republiky; zavést jeho všeobecnou volbu; zřídit správní soudnictví. Nezbytné je, aby byl zřízen Ústavní soud jako nejvyšší orgán obrany ústavnosti.

Budoucí ústava by měla být sice ve svých základních principech naprosto jasná a jednoznačná, zároveň by ale měla být stručná a neměla by přemírou zbytečných podrobností (například v oblasti struktury státní správy) svazovat možnosti dalšího vývoje.

Zvláštní zákon o volbách a politických organizacích, který by v duchu takto demokratické ústavy umožňoval svobodnou politickou činnost a konkretizoval způsoby, jimiž se mohou různé typy občanské reprezentace ucházet o přízeň voličů a o účast na správě veřejných věcí, by měl být vydán současně s novou ústavou.