Jednou ze zajímavostí tohoto textu je fakt, že jej společně vytvořili a podepsali lidé, kteří se po pádu komunismu mnohdy politicky postavili na opačné strany barikády, jako byli například Václav Benda a Jaroslav Šabata. V době komunismu se ještě společnost nedělila na pravici a levici, ale podle jiných kritérií na disidenty, šedou zónu, řadové komunisty, papaláše, estébáky atd.

„Demokracie pro všechny“ formuluje disidenty sdílené základní hodnoty, vycházející z obrany lidských práv a svobod, na nichž se všichni shodovali. Na rozdíl od Základního dokumentu Charta77 však na sklonku 80. let lze pozorovat jasný pokus o politickou artikulaci hlavních problémů v tehdejším Československu. Tímto manifestem vlastně Hnutí za občanskou svobodu představovalo své programové priority a předznamenalo tak svým způsobem události o rok pozdější.

Dokument je samozřejmě poměrně obecný, nicméně se v něm objevují na tehdejší dobu i radikálnější teze, zpochybňující ústavní článek o vedoucí úloze KSČ, požadující politickou pluralitu, novou demokratickou ústavu, obnovu právního státu, rovnost před zákonem, nezávislost soudnictví a podmínky pro rozvoj občanské společnosti.

Zajímavý byl požadavek na obnovu soukromého podnikání alespoň ve sféře živností, řemesel, malých a středních podniků a rodinných farem. Zvláštní důraz byl kladen na svobodný duchovní život a svobodu víry, nezávislé odbory, národní svébytnost a integraci střední a východní části studenou válkou rozdělené Evropy do demokratických evropských struktur.

Zkrátka a dobře manifest, který signovali Češi i Slováci, se stal základnou československé liberální demokracie, která se pak po listopadu 1989 začala strukturovat do jednotlivých politických stran a hnutí. Myslím si, že všechny body tohoto dokumentu byly dříve či později naplněny.

Otázkou zůstává, zda tímto konstatováním se můžeme spokojit a dále se prachem zapadlým textem již nezabývat. Píši-li tyto řádky, pak s přesvědčením, že nikoliv. Nejde jen o to, že tehdy byly všechny požadavky manifestu konsensuálně přivítány všemi, kdo měli možnost jej číst, a že je patrný étos té doby, kdy se začala československá společnost zvolna probouzet z mnoha desítek let trvajícího ponížení, aby pak především veřejnými vystoupeními proti komunistickému režimu během celého roku 1989 dala jasně najevo, co si myslí.

Jde spíše o to, co se s každým z nás a s celou společností stalo za 25 let od doby vydání „Demokracie pro všechny“. Nakolik jsme chtěli to, co dnes prožíváme, nakolik jsme lecčemus mohli zabránit a nezabránili, tj. nakolik za to neseme osobní odpovědnost. Jsme českým národem, vlastně už jediným oficiálním v této zemi, prokletým svou polohou na křižovatce mezi východem a západem? Nečekali jsme sami od sebe trochu více než to, že se nemůžeme téměř na ničem shodnout? Neočekávali jsme, že můžeme vnést do Evropy alespoň nějaké zkušenosti ze života v totalitním státě, více sebeomezení, skromnosti a duchovnosti?

Kým jsme se vlastně za čtvrt století stali: konzumenty, opětovnými ničiteli životního prostředí, lidmi lhostejnými k věcem veřejným, pouze nadávajícími na všechno možné, popuzenými již tím, že neuznáváme obecné mravní hodnoty a hledáme ve všem jenom zradu. Stali jsme se místo aktivního subjektu dění pouze pasivním objektem svých nekonečných obav a zklamání. Objektem postkomunistických veksláků nebo těch, kdo podvodně získali zadarmo obrovský majetek.

Nebo jsme lidmi, kteří dokážou alespoň krátkodobě si vzájemně pomáhat a podporovat se, chovat se ve vypjatých situacích solidárně a nepodléhat návrhům na extrémní řešení. Či jsme zmateni každým populistou, který přesvědčivým způsobem vykládá pravdu, jejímž se cítí být majitelem. Hledáme ještě vůbec rozdíly mezi pravdou a lží, hledáme ještě cesty nikoliv pouze cíle?

Já nevím, co jsme si slibovali od listopadové revoluce, vím však, že to, jakým způsobem jsme se osobně v postkomunistické době podíleli na budování státu, jsme zůstali ideálům svobody a demokracie dost dlužni. Myslím si, že stále platí liberální východiska textu formulovaného před 25 lety: svoboda je vždy spojena s osobní odpovědností, právo s povinností a politika s morálkou. Z takového rámce se nelze vylhat a nelze jej pouze nahradit pojmem prosperita. Ta pouze zplošťuje naše mnohdy marné úsilí na křehkém ledě polistopadové svobody.