Redakce Deníku Referendum mě oslovila, zda bych „nenapsal komentář do Deníku Referendum k 25. výročí manifestu, „Demokracii pro všechny“ Hnutí za občanskou svobodu. Zajímala by nás Vaše reflexe tohoto textu po 25 letech od jeho zveřejnění a skoro po 24 letech po listopadu 1989. Co se z tohoto manifestu podařilo naplnit? Co pro Vás s odstupem jsou jeho nejzásadnější myšlenky? Co se naopak ukázalo jako naivní očekávání? Změnili byste dnes některé jeho akcenty? Je něco důležitého, co v něm chybí? A které jeho myšlenky jsou v dnešní době zvláště naléhavé a aktuální?“

HOS jsem si znovu přečetl, i když jsem se jím z jiných důvodů zabýval nedávno. Tehdy jsem ho ale vnímal z jiného úhlu.

Manifest uvádějí slova: „Nastal čas k práci politické. Vstupme do prostoru, k němuž lidé chovají v současnosti v České republice, ale nejen v ní, často nedůvěru...“ Je nedůvěra oprávněná? Mám sice pocit, že většina z čtenářů si řekne, že v době, kdy ve společnosti vládne opravdu, ale opravdu „blbá nálada“, jak by řekl Václav Havel, a možná i jeho antipod Václav Klaus, je lepší držet se od politiky dál, ale skutečností je, že bez politiky, organizačního společenského nástroje se jednoduše neobejdeme. Ať se nám to líbí, nebo ne. Abychom mohli posoudit, nakolik je názor - od politiky raději dál - oprávněný, pokusím se zodpovědět dobře položené otázky.

Jaká je moje reflexe tohoto textu po 25 letech od jeho zveřejnění a skoro 24 let po listopadu 1989 a co se z tohoto manifestu podařilo naplnit?

Žijeme v otevřené demokratické společnosti, která nám nabízí mnoho, dokážeme-li využít možností, jež nám skýtá, byť všechny okolnosti nejsou a nikdy nemohou být ideální a šité na jednotlivce. Můžeme se účastnit veřejného života a nemusí to být ani vrcholová ani komunální politika. Uvedu konkrétní případ. Působím už čtvrté volební období v zastupitelstvu jedné brněnské městské části. Posledním bodem každého zasedání jsou „Dotazy a připomínky“ nejen členů zastupitelstva, ale všech občanů naší čtvrti. Může přijít kdokoli a vznést podnět k záležitosti, kterou považuje pro své mikrospolečenství za důležitou.

Radnice se musí problémem zabývat, řádně ho prozkoumat a rozhodnout. Na poslední zasedání přišel občan, který orodoval za jeden strom, který chtějí někteří jeho sousedé nechat pokácet. Údajně způsobuje alergie. V globále jde o maličkost, ale život se skládá z maličkostí. To víme. Skutečnost od nás žádá každý den řadu rozhodnutí. S malým či větším dosahem. Můžeme se, hlavně mladší generace, dokud není vázána rodinou, rozhlížet po světě a přejímat to, co vnímáme jako pozitivní a inspirativní. V lepším případě se pak svoje zkušenosti pokoušíme uplatňovat s vědomím, že i nezdar má svoji pozitivní hodnotu, protože posiluje podhoubí občanské společnosti.

Vzpomeňme Masarykovy předpovědi, že po vzniku Československa budeme potřebovat 50 let nerušeného vývoje, abychom se dopracovali k stabilní demokratické společnosti. Aplikujeme-li tuto vizi na dobu po obratu v listopadu 1989, nejsme ještě ani v polovině. Záleží na každém z nás. A chtěl bych připomenout ještě jednu Masarykovu myšlenku: „Potřebujeme demokracii a dobře fungující byrokracii.“ Správná byrokracie udržuje společenská pravidla a řád. Bez ní bychom propadli chaosu. Z právního hlediska smí pouze to, co jí zákon výslovně povoluje, kdežto občan smí vše, co mu zákon nebo právní norma nižší síly nezakazuje.

Co pro mě jsou s odstupem nejzásadnější myšlenky HOSu?

Těžko říci, jedno je spojeno s druhým a všechno souvisí se vším. Jednotlivé kapitolky manifestu mají své názvy: 1. Naší tradicí je demokracie, 2. Politický pluralismus, 3. Novou demokratickou ústavu, 4. Obnovit právní řád, 5. Zachránit životní prostředí, 6. Cesty k hospodářské prosperitě, 7. Svobodný duchovní život, 8. Svoboda víry, 9. Nezávislé odbory, 10. Proti militarizaci společnosti, 11. Národní svébytnost, 12. Československo — součást Evropy

Vyjdeme-li z toho, čím se v životě hlavně zabývám, tedy politikou a kulturou, vypadá to jinak, než když řeknu: Jsem OSVČ a moje nakladatelství vydalo za víc než dvacet let existence přes 400 knih, nebo: po listopadu 1989 jsem vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Takže shrnuji. Abychom se mohli správně rozhodnout, potřebujeme jednak dobrý všeobecný přehled a potom vůli věnovat se tomu, co považujeme osobně za důležité.

Co se naopak ukázalo jako naivní očekávání?

Myslím, že v žádném bodě nešlo o naivitu. Idealistický byl pouze předpoklad, že krátkodobé hmotné zájmy nepřeváží náladu ve společnosti ve prospěch neoliberálního a sobeckého křídla politiků.

Změnili byste dnes některé jeho akcenty?

Ano. Zabývám se už mnoho let rolí peněz v euro-americké společnosti a skutečnost, že peníze představují prostředek, cestu, nikoli cíl a štěstí, jsme měli zmínit. Jan Sokol ve své knize Moc, peníze a právo cituje Aristotela: „Peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi“. Že nemáme rádi peníze, ale hodnoty, které za ně můžeme získat, to je zkrat, nad nímž je potřeba stále přemýšlet. HOS sice říká „Podnikovou sféru lze tvořivě ovlivňovat finančními nástroji“, ale to nestačí.

Je něco důležitého, co v něm chybí?

Neřekl bych. Všechno je v budoucnu vždycky trochu jinak, než si v daném okamžiku představujeme. Od chvíle, kdy jsme vstoupili do Evropské unie, máme šanci nastartovat novou etapu mezilidských vztahů. To je ovšem nutné rozvést. Je potřeba, aby si každý, kdo o to stojí, mohl říci: „Poslouchají mě, byť se mnou třeba nesouhlasí.“ Je to cesta, na které jsme teprve na začátku, ale myslím, že přelom mezi věky už nepozorovaně proběhl.

Z manifestu ocituji ještě krásnou vizi, která je dnes již na dohled: „... Masaryk a jeho spolupracovníci - Češi a Slováci - chápali vznik naší republiky jako součást epochální demokratické revoluce, směřující k Evropě jako postupně se sjednocujícímu společenství demokratických států.“ Jsem přesvědčen, že by z dosaženého pokroku měli radost. Dokonce i rozpad Československa měl význam. Česko a Slovensko zrovnoprávnil a žijeme dnes společně v rámci většího svazku. Možností, jak vztahy kontinuálně vylepšovat, je mnoho. Stará láska nerezaví.

A které jeho myšlenky jsou v dnešní době zvláště naléhavé a aktuální?

Učíme se naslouchat jiným názorům a hledáme schůdná řešení existujících problémů. Soudím, že nejdůležitější je otevřenost. Poslední citát z HOSu: „Žádný problém této země nebude vyřešen, nebude-li o něm možno na veřejnosti mluvit a psát.“