Líbu Šilhanovou jsem poznal až v roce 1974 v Zahradním Městě v Praze, v bytě manželů Stehlíkových, který jsme oba často navštěvovali. Byl jsem tehdy krátce po čtyřletém „trestu“ odnětí svobody, kde za stejný trestný čin — „podvracení republiky“ — seděl i Josef Stehlík, vyloučený komunista v opozici. Cílevědomě jsem se seznamoval s bývalými komunisty, kteří se nesmířili s normalizačními poměry. K bližšímu poznání tohoto potenciálně opozičního okruhu mě vedl i osobní důvod — „přiženil jsem se“ do onoho prostředí, jehož byl můj nový (tehdy už léta vězněný) tchán Jaroslav Šabata jednou z nejvýraznějších postav.

Líba Šilhánová se od většiny reformních komunistů dost lišila, hlavně svou angažovaností, půjčováním textů a jejich rozepisováním a rozšiřováním i jejich redigováním a organizováním peticí. Píšu teď o dlouhém období od konce roku 1976 do konce 1989, kdy v Chartě 77 patřila k nejaktivnějším. V roce 1987 byla celý rok její mluvčí a trojici tehdejších mluvčích táhla ona, byla nejpilnější a nejčinorodější.

V Chartě představovala moderní levici

Líba se odlišovala od většiny chartistů nejen odvahou, ale i vzděláním a kultivovaností. Protože měla mnoho kontaktů i na nestalinskou část levice v této zemi i v zahraničí, věděla, jaké jsou v Evropě a ve světě levicové názory na četné problémy, jež se v československé, kulturně poměrně konzervativní společnosti neprobíraly, ba ani se o nich moc nevědělo. Domluvila se německy i anglicky. Velmi ji zajímala emancipace ženy, trápilo ji nerovnoprávné postavení žen a často se k tomu i veřejně vyjadřovala.

Zabývala se i právy etnických menšin, ochranou životního prostředí a také sociálními právy, nejen sociálními jistotami. Účastnila se i mezinárodní spolupráce Charty 77 s opozičními skupinami v Polsku, Maďarsku a zejména SSSR. Statečně hájila práva vězně svědomí Pavla Wonky a po jeho smrti ve vězení spolupracovala s americkými lékaři, jimž byla povolena účast na pitvě.

Její aktivita byla v prostředí těch bývalých komunistů, kteří se nově sdružovali v Chartě 77, neobvyklá. Bylo tomu tak o to více, že z půldruha milionu lidí vyhozených ze strany (většinou „jen“ vyškrtnutých, a pak diskriminovaných, ale i početných vyloučených a perzekvovaných) podepsalo jen několik málo stovek lidí Chartu 77, a vystavilo se tak dobrovolně represi. To oni symbolizují zápas za právo na svobodu slova a další základní práva a demokratické svobody.

Svou činnost v Chartě 77 popsala Líba Šilhíánová později, v roce 2007, ve dvouměsíčníku Listy. V roce 2007 vydalo také nakladatelství Portál její paměti, k nimž se zasvěceně vyjadřuje i socioložka Jiřina Šiklová. Líbě Šilhánové byl také věnován pátý díl televizního cyklu Ženy v Chartě (Česká televize 2007).

Za houževnatou obranu práv Pavla Wonky ji Státní bezpečnost perzekvovala. Dokonce ji spolu s herečkou a aktivistkou Charty 77 Vlastou Chramostovou v roce 1989 nechala trestně stíhat, formálně za útok na veřejného činitele respektive na státní orgán (ve skutečnosti za výkon jejího práva na svobodu slova a práva na pokojné shromažďování). Obě ženy byly odsouzeny k podmíněným trestům odnětí svobody.

Gendrová nevyváženost i v Chartě 77 

Nikoliv v Chartě 77, kterou si získala svou odvahou a činností, avšak na veřejnosti, hlavně po listopadu 1989, stála někdy Líba Šilhánová ve stínu svého muže Věňka Šilhána, ekonoma a univerzitního profesora. Už v polovině padesátých let to byl Věněk, kdo odjel na dvouletý studijní pobyt do Leningradu, zatímco Líba, matka tří dětí, učila ve škole v Poděbradech. Byl to také Věněk, koho mimořádný vysočanský sjezd KSČ koncem srpna 1968 zvolil tajemníkem nového, protiinvazního ústředního výboru a koho pověřil zastupováním Alexandra Dubčeka až do jeho návratu ze sovětského zajetí. Už tím má Věněk právem zajištěno místo v československých dějinách.

Nebyl to ale Věněk, nýbrž naopak to byla Líba, která koncem roku 1986 souhlasila s tím, že na rok 1987 převezme funkci mluvčí Charty. Vystavila se tím značnému riziku uvěznění. Byl to naopak Věněk, a ne Líba, kdo se jako představitel Klubu za socialistickou přestavbu Obroda (založena v roce 1988) koncem roku 1989 účastnil na straně Občanského fóra vyjednávání s odcházející husákovskou mocí, a kdo pak byl nejprve kooptován do Federálního shromáždění, a pak v červnu 1990 zvolen jeho poslancem. Věnek byl pak i místopředsedou jeho Sněmovny lidu.

Věnek, jehož jsem si vždy vážil a byl mi názorově i blízký, byl i rektorem Vysoké školy ekonomické. Líba byla skromná, prosazovala zásady a postupy, které považovala za správné, ale sama se nikam netlačila. Nezaslouženě se na ni zapomínalo.

Názorová otevřenost Líby Šilhánové ji v devadesátých letech postupně přivedla k větší aktivitě v Helsinském výboru, nejprve v československém (k jehož zakládajícím členům v roce 1988 sama patřila), později v českém. Stala se pak místopředsedkyní a pak i předsedkyní ČHV. Jí a podobně založeným lidem, mezi nimiž byli už i ti, které ani nepokřivila státněsocialistická diktatura a kteří ani nepodlehli svodům nového pragmatizmu, se povedlo to, co se nepodařilo Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných — zachovala se tu předlistopadová nezávislá instituce na ochranu lidských práv, která působí dodnes. Stalo se tak pomocí změn v zaměření výboru i jeho metod práce. „Její skromná a neúnavná práce udělala z výboru respektovanou a funkční organizaci i v demokratických poměrech,“ řekla o ní Anna Šabatová, která po ní v roce 2008 funkci předsedkyně Českého helsinského výboru převzala.

Líba Šilhánová byla také člověkem — a takových lidí je v zemi málo — kdo problematiku lidských práv po odborné stránce skutečně znal a nespokojil se s dojmem, že jejich ochranu považuje za správnou, protože „má taky rád lidská práva“.