Líbu Šilhanovou jsem poznal až v roce 1974 v Zahradním Městě v Praze, v bytě manželů Stehlíkových, který jsme oba často navštěvovali. Byl jsem tehdy krátce po čtyřletém „trestu“ odnětí svobody, kde za stejný trestný čin — „podvracení republiky“ — seděl i Josef Stehlík, vyloučený komunista v opozici. Cílevědomě jsem se seznamoval s bývalými komunisty, kteří se nesmířili s normalizačními poměry. K bližšímu poznání tohoto potenciálně opozičního okruhu mě vedl i osobní důvod — „přiženil jsem se“ do onoho prostředí, jehož byl můj nový (tehdy už léta vězněný) tchán Jaroslav Šabata jednou z nejvýraznějších postav.

Líba Šilhánová se od většiny reformních komunistů dost lišila, hlavně svou angažovaností, půjčováním textů a jejich rozepisováním a rozšiřováním i jejich redigováním a organizováním peticí. Píšu teď o dlouhém období od konce roku 1976 do konce 1989, kdy v Chartě 77 patřila k nejaktivnějším. V roce 1987 byla celý rok její mluvčí a trojici tehdejších mluvčích táhla ona, byla nejpilnější a nejčinorodější.

V Chartě představovala moderní levici