↗

Petr Uhl byl člověkem konkrétní praxe. Svůj pohled na svět až na výjimky nevyjadřoval v ideově orientovaných textech, nýbrž ve způsobu, jakým koncipoval svůj odpor vůči tehdejšímu represivnímu státnímu režimu. Foto Archív VONS

Tři různá životní období je třeba vymezit, chceme-li porozumět životu Petra Uhla jako trvalému zápasu o lidská práva, občanské svobody a důstojnost člověka. Ve vězení strávil celkem devět let. Úsilím o ochranu lidských práv na svobodě v nesvobodné společnosti další řadu let, končící listopadem 1989. A konečně v demokratické společnosti dvaatřicet let až do své smrti. Všemi těmito obdobími procházel se stejným odhodláním, osobním nasazením a s důsledností, která se projevovala ve všem, čím se zabýval. Bývalo na něj naprosté spolehnutí, právě takové očekával i od těch, s nimiž spolupracoval.

Jeho osobnost formovalo i dlouholeté věznění

Ve vězení plně obstál. Se svým osudem, vyjádřeným odsouzeními na čtyři roky (1969 až 1973) a na pět let (1979 až 1984), ani na chvíli nesmlouval. Věděl, jak důležité je nenechat se pokořit a vydržet až do konce. Před soudem se v obou případech choval sebevědomě. Soudu řekl, že jej vůbec za žádný soud nepovažuje.

Od jeho spoluvězňů i z nesčetných vyprávění jeho samého vím, jak odhodlaně se choval i v nehostinném prostředí věznice na Mírově. „Cítím se krácen na svých právech,“ říkával Petr Uhl v různých situacích svým vyšetřovatelům, soudcům i dozorcům. Svá práva znal a zarputile připomínal, že trvá na jejich dodržování, žádnou shovívavost neočekával. Výslovné a opakované připomínání svých vlastních práv mu sjednávalo odstup a respekt, nikoliv úlevu. Hrdost pomáhá ve vězení přetrvat a zachovat si sebevědomí a osobní autonomii.

Způsob, jakým se člověk vyrovnává s pobytem ve vězení, se stává součástí osobnosti. Někdejší političtí vězni mnohdy nebývali ve svém dalším životě úplně snadnými druhy v nejširším slova smyslu — ostražitost, zarputilost, konverzační rezolutnost i neústupná tvrdohlavost k mnohým z takto prozkoušených charakterů patří.

Nenechat se zlomit není tak samozřejmá schopnost. Znamená mobilizovat v sobě rysy, které se u mnoha jiných neměly příležitost zvýraznit. V Petrovi jsem tak po desítky dalších let s velkým porozuměním stále rozeznával někdejšího vzdorovitého vězně, sám takovou, byť znatelně kratší zkušeností poznamenán.

Bez Petra Uhla by Charta 77 nebyla tím, čím se stala. Podílel se už na jejím vzniku. Vzápětí po zveřejnění základního prohlášení Charty přišla první vlna domovních prohlídek, krátkodobých zadržení i uvěznění některých chartistů. Nikdy jsem se ho neptal, jestli byl autorem nepodepsaného dvoustránkového textu, který se tehdy v opisech hojně šířil pod názvem Poučení, jak se chovat při výslechu.

Neptal jsem se proto, že jsem respektoval, že text podpisem autora opatřen nebyl. Sdělení však bylo velmi uhlovské — trvat na svých právech, vědět, na jaká ustanovení se odvolávat, nebát se odmítnout vypovídat, zachovat si důstojnost a sebevědomí a vědět, že každé slovo patrně bude použito proti mně, a proto je lepší mlčet. I já jsem se při svých prvních výsleších, ostatně i při všech dalších, těmito pravidly řídil.

Estébáci opravdu občas zuřili, když i s tvrdým nátlakem a vyhrožováním naráželi na trpělivé mlčení a odmítání jakékoliv součinnosti. Občas to ovšem trochu bolelo.

Petr Uhl svým nekompromisním postojem, svým přímým vyjadřovacím stylem, svou nebojácností a neústupností dodával odvahu celému širokému prostředí Charty 77. Výslech není žádné popovídání si, ale střet s bezohlednou represivní mocí.

Člověk konkrétní praxe

Počátkem roku 1978 začal vydávat Informace o Chartě 77, zkráceně se říkalo Infoch. Byl to jakýsi neoficiální věstník Charty 77 a posléze i dalších iniciativ. Na titulní straně je sdělení: „Vydává nezávislá redakční skupina signatářů Charty 77. Adresa: Petr Uhl, Anglická 8, Praha 2“. Infoch vydával společně se svojí ženou Annou Šabatovou, která v době jeho věznění ve vydávání s obdobnou výdrží pokračovala. Spolupracovali i další lidé.

Infoch umožňoval efektivně, byť v prvních letech pouze trpělivým pořizováním opisů na psacích strojích, šířit informace o činnosti Charty 77, a to jak ve vlastním prostředí Charty, tak i v řadě dalších spřízněných i vzdálenějších společenských prostředích. Tato informační základna Chartu 77 pomohla stabilizovat a posilovala ji.

Informace jsou vždycky klíčové, v tehdejší informační poušti to platilo mnohem víc než v dobách současného informačního nadbytku. Vydávání Infochu nikdy nebylo — až do prosince 1989 — ani na chvíli přerušeno. Vycházel přibližně jednou měsíčně, ve druhé polovině osmdesátých let trochu častěji.

Jazyk tehdejších dokumentů je úsporný, přesný a faktograficky důsledný. Velkou zásluhu na tom měl právě Petr Uhl, o přesnost vyjádření stejně jako o jazykovou správnost úzkostlivě dbal — v jeho stylu práce nikdy nebylo žádné místo pro ležérnost, ledabylost nebo přibližnost. Nepřesnost mohla mít právní důsledky, takže bylo třeba vážit každé slovo. Ostatně i proto, že pořizování opisů na psacím stroji bylo velmi pracné.

Petr Uhl byl člověkem konkrétní praxe. Svůj pohled na svět až na výjimky nevyjadřoval v ideově orientovaných textech, nýbrž ve způsobu, jakým koncipoval svůj odpor vůči tehdejšímu represivnímu státnímu režimu. Řekneme-li, že nebyl antikomunistou, vůbec to neznamená žádnou narážku na to, že po celý svůj život smýšlel levicově.

Být jen proti bezobsažné ideologii tehdejšího represivního režimu by bylo málo. Bylo třeba postavit se proti bezpráví, represím, pronásledování. Právě v tom spočíval zápas za lidská práva, za občanské svobody, za sebevědomé a angažované občanství.

VONS a kancelář v Anglické ulici

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), založený v dubnu 1978, stál ve svém počátku především na odvážné a důsledné práci Petra Uhla a Václava Bendy. Vnášeli do jeho činnosti dokumentační přesnost. Každý případ pronásledování musel být perfektně popsán a zdokumentován. VONS také ve svých sděleních uváděl jména, příjmení a služební postavení vyšetřovatelů, prokurátorů, soudců. Pronásledovatelé nesměli zůstat anonymní.

Koncem května 1979 byli s Bendou — společně s dalšími členy VONS — zatčeni a odsouzeni v dlouholetým trestům vězení. Nedlouho poté jsem ve výboru začal působit i já. K naší činnosti patřilo klást si při přípravě jednotlivých sdělení otázku, jestli by jejich podoba obstála pod nesmlouvavým pohledem Petra Uhla a Václava Bendy — jako by ty texty psali s námi.

Vliv Petra Uhla na činnosti Charty 77 byl trvalý. Jeho slovo mělo velkou váhu a jeho autorita a úsudek dokázaly vyřešit nejeden spor. Ale jiné spory také vyvolat — konfliktnost k Petru Uhlovi patřila a nebývalo to s ním leckdy úplně snadné. Uměl trvat na ledasčems. Ale překvapivě často nikoliv na tom, na čem se zasekávali jiní.

Bývalo zvykem, že trojice mluvčích Charty, střídaná zpravidla na počátku každého kalendářního roku, byla vybírána tak, aby zastupovala základní, třebaže ne přesně definované okruhy signatářů. Takové vyvažování bylo Uhlovi málo podstatné. „Ať to dělají třeba tři faráři, ale ať to dělají dobře!“, vyjádřil se kdysi v jedné z takových debat.

Byt jeho rodiny se stal hned v roce 1977 jakýmsi trvalým koordinačním centrem. Situován nedaleko nad Muzeem v centru Prahy byl k tomu ideální, ale bez nekonečné trpělivosti rodiny by to nebylo možné. Četnost, s jakou lidé přicházeli, se stěží dá porovnat s jakoukoliv současnou kanceláří. Předat nějaký dokument, chvíli posedět, pomoct s psaním nějakého textu, sdělit údaje o dalších represích, nebo se také jen zeptat, jestli tam zrovna není ten nebo ten, který se tam měl v téže chvíli stavit také.

Přicházeli také cizinci a zahraniční novináři. Byl to relativně malý byt s malými dětmi. Myslím, že bez bytu Petra Uhla a Anny Šabatové by činnost Charty 77 i VONS byla dost paralyzována. Podobně fungoval i byt rodiny Bendových na Karlově náměstí a Dany Němcové v Ječné ulici. Že právě tak byt fungoval i během pětiletého věznění Petra Uhla, jen ukazuje, jak nesnadné by bylo psát úmrtní vzpomínku a neprostoupit ji širšími souvislostmi, které umožní porozumět reáliím, v nichž se život odehrával. Byl připraven diskutovat s kýmkoliv, pokud šlo o obranu lidských práv, o činnost Charty 77 a VONS, žádnými svétonázorovými limity se neomezoval.

Jeho pověst neohroženého zastánce občanských práv a jeho osobní autorita tak pronikaly i do jiných prostředí, třeba jako v případě moravských katolíků. Je to příhoda s komickou pointou, ale tehdy nikoliv překvapivá.

Na podzim 1987 jsem byl v Olomouci na návštěvě u Víta a Hanky Pelikánových. V průběhu našeho rozhovoru přišel jeden mladý aktivista, kterého jsem trochu znal. „Nesu dobré zprávy“, říká. „Byl jsem v Praze s textem té připravované petice Augustina Navrátila.“ Šlo o zanedlouho rozšiřovanou petici o 31 bodech s názvem Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů. „Jsem úplně nadšen! Petr Uhl naší petici požehnal a kardinál Tomášek ji také chválil! Takže to můžeme spustit!“

Národní státy mu byly malé

Měl velmi blízký vztah k Francii, její kultuře i jazyku. Francie pro něj byla nejsilnější kulturní inspirací a zdrojem četných přátelských vztahů. Velmi blízký vztah měl také k Polsku. Názorově a také osobně se cítil spřízněn s Jackem Kuroněm a Karolem Modzelewským, kteří byli v polovině šedesátých let vězněni za otevřený list členům strany.

Později se spřátelil s řadou dalších polských osobností, to už během schůzek, které jsme v konspiraci pořádali na různých místech státní hranice. I polská inspirace byla u něj velice silná, vztahům s Polskem se velmi věnoval a jsem rád, že jsem do značné míry mohl být u toho. Polská stopa v životě Petra Uhla neskončila s rokem 1989, řadu vztahů rozvíjel po další desítky let, polské události téměř každodenně sledoval a myslím, že ho, zejména v posledních letech, značně zarmucovaly.

Pravým Evropanem byl dávno před tím, než se otevíraly hranice. Jako jsou lidská práva nedělitelná, nebyla pro něj ani Evropa dělitelná na jednotlivé státy oddělené hranicemi. Souvisí to — jak usilovat o všeplatná práva lidská a občanská, když se zastaví na první zadrátované hranici?

I z tohoto pohledu vnímal různé emancipační občanské proudy vznikající kdekoliv v Evropě jako součást jednoho a téhož, jako snahy vytvářet a posilovat demokracii zdola, tedy skutečnou vládu lidu. Národní státy mu byly malé a jejich dějinnou tendenci k uzavírání se v sobě vnímal jako překážku univerzální potřeby demokracie, lidských práv a také práv různě definovaných menšin.

Druhá polovina osmdesátých let znamenala rozvoj různých hnutí na obranu lidských práv a demokratických svobod v různých zemích střední a východní Evropy, včetně tehdejšího Sovětského svazu. Z různých solidarizačních akcí, které jsme na dálku pořádali alespoň v podobě otevřených dopisů a petičních protestů, vyrostla nakonec síť výměny informací, pro kterou statečný a represemi nikdy neudolaný moskevský aktivista Saša Podrabinek navrhl název Východoevropská informační agentura.

Mylná zpráva o smrti studenta Martina Šmída urychlila konec režimu

Výměna informací, stálý telefonický kontakt s kolegy v Polsku, Maďarsku, Sovětském svazu a dalších zemích, vydávání informačního servisu o událostech v Československu, předávání informací do západoevropských a severoamerických médií, to všechno zvěstovalo blížící se změny. Byla to samizdatová agentura sídlící v našich bytech, působili jsme v ní pod svými jmény. A píšu o ní proto, že je s ní spojená událost, která ovlivnila jak vývoj v naší zemi, tak i Petra Uhla osobně.

Zprávu o zabití studenta Martina Šmída na demonstraci dne 17.listopadu 1989 jsme společně během odpoledne následujícího dne psali na základě velmi podrobného vyhodnocení dostupných zdrojů a také pod velkým tlakem událostí. Informace jsme pokaždé pečlivě ověřovali, jako i v tomto případě. Neměli jsme žádný postranní úmysl, jako například milosrdnou lží urychlit spád událostí, jak si leckdo zřejmě myslel. Neomlouvalo nás, že jsme byli rafinovaně uvedeni v omyl.

O další den později byl Petr Uhl ve svém bytě zatčen a po týdnu pod tlakem vývoje událostí naposledy z vězení propuštěn. Zveřejnění té zprávy nesl těžce, považoval ji za velké selhání.

Jeho obvyklá preciznost, důslednost, přesnost nás nedokázaly ochránit před zveřejněním zprávy, která se vzápětí ukázala nepravdivá. Když jsme tedy zjistili, že student Martin Šmíd na demonstraci zabit nebyl, kromě společných pocitů jakéhosi pokoření jsme cítili i úlevu, že žije.

Události už ale nešly zastavit a navždy se bude klást otázka, nakolik nepravdivá zpráva o jeho smrti jejich běh ovlivnila, jakkoliv vzápětí byla dementována. Martina Šmída jsem v minulém týdnu zahlédl v televizi, mluvil o modelech vývoje pandemie. Vždycky znovu se ten příběh vynoří. Myslím, že pro Petra Uhla by bylo velmi podstatné, abych tuto vzpomínku zmínil.

I po roce 1989 zůstal člověkem nepodobným komukoli jinému

Více než dvaatřicet let politických změn po roce 1989 nechám už bez vzpomínek. Příběhem, který by měl důkladně rozebrat některý z historiků práva, je Petrovo několikaleté úsilí o získání občanství České republiky.

Po rozpadu Československa, který nesl velmi těžce, optoval pro občanství Slovenské republiky. Ne proto, že by nechtěl být českým občanem, ale přijaté právní řešení obojí občanství neumožňovalo. Byl v tom jeho způsob, jak protestovat proti rozpadu státu, se kterým se cítil ztotožněn.

↗

Bez Petra Uhla a Anny Šabatové si dost dobře Chartu 77 nelze představit. Foto Magda Pospíchalová

Nakonec se — po několika letech — českým občanem stal a právní spor, kterým občanství dosáhl, patří mezi pozoruhodná svědectví o střetu občana a státu v časech dějinných zvratů. Petrovo osobní nasazení, a nakonec i riziko, které přijetím slovenského občanství na sebe tehdy vzal a které mu po několik let značně komplikovalo běžný životní provoz, ukazují, že pro angažovaného vzdorného občana dějiny nekončí ani zánikem represivního státního politického režimu.

Petr Uhl byl člověkem tak nepodobným komukoliv jinému, že nestačí popsat jej vlastnostmi a hlavními životopisnými daty. Mnohé události spoluvytvářel, měl v nich své místo ne proto, že by byl v pravou chvíli na pravém místě, nýbrž proto, že měl potřebu měnit svět k lepšímu.

Byl připraven obětovat lepšímu světu i svoji svobodu. Obě jeho letitá věznění nebyla žádnou provozní nehodou, ale nutným důsledkem jeho osobního statečného působení v časech, v nichž neviděl prostor pro kompromis se státní mocí. Takový prostor vlastně neviděl nikdy.

Nebyl trockista, jak se dodnes rádo říká. Neměl společenské předsudky. Feministou byl dávno předtím, než na to ve společnosti přišla řeč. Nikdy by ho v hloubi duše ani nenapadlo rozlišovat lidi podle sexuální orientace, barvy pleti, vyznání, původu, rasy nebo přesvědčení. Soucítil s uprchlíky a byl pro to, abychom je v naší zemi přijímali. A také to byl neobyčejně vtipný člověk s nekonečnou zásobou po večerech vyprávěných příběhů. Mnohé z nich nám trvale zůstanou v paměti i v srdci.

Naplnil svůj život po okraj a odcházel z něj vyrovnaně. Pohřeb bude mít na Den lidských práv.