Tři různá životní období je třeba vymezit, chceme-li porozumět životu Petra Uhla jako trvalému zápasu o lidská práva, občanské svobody a důstojnost člověka. Ve vězení strávil celkem devět let. Úsilím o ochranu lidských práv na svobodě v nesvobodné společnosti další řadu let, končící listopadem 1989. A konečně v demokratické společnosti dvaatřicet let až do své smrti. Všemi těmito obdobími procházel se stejným odhodláním, osobním nasazením a s důsledností, která se projevovala ve všem, čím se zabýval. Bývalo na něj naprosté spolehnutí, právě takové očekával i od těch, s nimiž spolupracoval.

Jeho osobnost formovalo i dlouholeté věznění

Ve vězení plně obstál. Se svým osudem, vyjádřeným odsouzeními na čtyři roky (1969 až 1973) a na pět let (1979 až 1984), ani na chvíli nesmlouval. Věděl, jak důležité je nenechat se pokořit a vydržet až do konce. Před soudem se v obou případech choval sebevědomě. Soudu řekl, že jej vůbec za žádný soud nepovažuje.

Od jeho spoluvězňů i z nesčetných vyprávění jeho samého vím, jak odhodlaně se choval i v nehostinném prostředí věznice na Mírově. „Cítím se krácen na svých právech,“ říkával Petr Uhl v různých situacích svým vyšetřovatelům, soudcům i dozorcům. Svá práva znal a zarputile připomínal, že trvá na jejich dodržování, žádnou shovívavost neočekával. Výslovné a opakované připomínání svých vlastních práv mu sjednávalo odstup a respekt, nikoliv úlevu. Hrdost pomáhá ve vězení přetrvat a zachovat si sebevědomí a osobní autonomii.

Způsob, jakým se člověk vyrovnává s pobytem ve vězení, se stává součástí osobnosti. Někdejší političtí vězni mnohdy nebývali ve svém dalším životě úplně snadnými druhy v nejširším slova smyslu — ostražitost, zarputilost, konverzační rezolutnost i neústupná tvrdohlavost k mnohým z takto prozkoušených charakterů patří.

Nenechat se zlomit není tak samozřejmá schopnost. Znamená mobilizovat v sobě rysy, které se u mnoha jiných neměly příležitost zvýraznit. V Petrovi jsem tak po desítky dalších let s velkým porozuměním stále rozeznával někdejšího vzdorovitého vězně, sám takovou, byť znatelně kratší zkušeností poznamenán.

Bez Petra Uhla by Charta 77 nebyla tím, čím se stala. Podílel se už na jejím vzniku. Vzápětí po zveřejnění základního prohlášení Charty přišla první vlna domovních prohlídek, krátkodobých zadržení i uvěznění některých chartistů. Nikdy jsem se ho neptal, jestli byl autorem nepodepsaného dvoustránkového textu, který se tehdy v opisech hojně šířil pod názvem Poučení, jak se chovat při výslechu.

Neptal jsem se proto, že jsem respektoval, že text podpisem autora opatřen nebyl. Sdělení však bylo velmi uhlovské — trvat na svých právech, vědět, na jaká ustanovení se odvolávat, nebát se odmítnout vypovídat, zachovat si důstojnost a sebevědomí a vědět, že každé slovo patrně bude použito proti mně, a proto je lepší mlčet. I já jsem se při svých prvních výsleších, ostatně i při všech dalších, těmito pravidly řídil.

Estébáci opravdu občas zuřili, když i s tvrdým nátlakem a vyhrožováním naráželi na trpělivé mlčení a odmítání jakékoliv součinnosti. Občas to ovšem trochu bolelo.

Petr Uhl svým nekompromisním postojem, svým přímým vyjadřovacím stylem, svou nebojácností a neústupností dodával odvahu celému širokému prostředí Charty 77. Výslech není žádné popovídání si, ale střet s bezohlednou represivní mocí.

Člověk konkrétní praxe

Počátkem roku 1978 začal vydávat Informace o Chartě 77, zkráceně se říkalo Infoch. Byl to jakýsi neoficiální věstník Charty 77 a posléze i dalších iniciativ. Na titulní straně je sdělení: „Vydává nezávislá redakční skupina signatářů Charty 77. Adresa: Petr Uhl, Anglická 8, Praha 2“. Infoch vydával společně se svojí ženou Annou Šabatovou, která v době jeho věznění ve vydávání s obdobnou výdrží pokračovala. Spolupracovali i další lidé.

Infoch umožňoval efektivně, byť v prvních letech pouze trpělivým pořizováním opisů na psacích strojích, šířit informace o činnosti Charty 77, a to jak ve vlastním prostředí Charty, tak i v řadě dalších spřízněných i vzdálenějších společenských prostředích. Tato informační základna Chartu 77 pomohla stabilizovat a posilovala ji.

Informace jsou vždycky klíčové, v tehdejší informační poušti to platilo mnohem víc než v dobách současného informačního nadbytku. Vydávání Infochu nikdy nebylo — až do prosince 1989 — ani na chvíli přerušeno. Vycházel přibližně jednou měsíčně, ve druhé polovině osmdesátých let trochu častěji.