↗

Jeho lidská i kněžská potřeba ochraňovat zavržené a ponížené se projevovala v jeho vztahu k Romům. Sám se označoval za Roma a leckdy svoji zvolenou příslušnost zdůrazňoval. Jeho romství nebylo gestem, nýbrž trvalou solidaritou s údělem a provázelo jej po celý jeho dospělý život. Foto WmC

Trpělivost a odevzdání svému poslání jsou schopnosti nečasté. Přidáme-li k nim hlubokou solidaritu se všemi, kteří u jiných jen sotva dosahují zastání, máme před sebou člověka, jenž svým životním dílem zušlechťuje společnost, byť se dobrovolně pohybuje na jejím okraji.

Františka Líznu jsem poznal v roce 1980, byl tehdy trestně stíhán v rámci moravské skupiny katolických aktivistů kvůli rozmnožování a rozšiřování křesťanských publikací. Jejich aktivita i produkce byla obdivuhodná a dobře zorganizovaná, ale časté přesuny velkých objemů tiskovin mohly být nápadné, i když nevím přesně, co konkrétně jejich zatčení způsobilo.

Lízna se tehdy pohyboval mezi Velehradem, Olomoucí, Velkými Opatovicemi, kde bydlel u své matky, a také Brnem. Skupina byla pravomocně odsouzena až koncem roku 1981, František Lízna ke dvaceti měsícům vězení. Když jsem o případu průběžně shromažďoval informace a právní dokumentaci pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, netušil jsem, že s Líznou nakonec budu ve vězení pobývat.

Tehdy byl vězněn už potřetí. Myslím, že jej dost zmáhaly konflikty s některými vězni, záměrně provokované. Byl vždy spíše typem pečovatele než sebejistého, energického hrdiny, takže věznění pro něj nebylo úplně snadné. Velmi mu chyběla samota. Borské cely pro čtyřiadvacet vězňů, s jedinou toaletou a umyvadlem, byly pro něj naprostou antitezí toužené samoty.

Jeho vztah k vězňům byl přátelský, ale vězeňské prostředí bývá také konfrontační a nelítostné, zejména když je z vyšších míst očekáváno úsilí ztrpčovat někomu život. Nedokázal by mluvit obvyklým jazykem vězeňského prostředí, jeho výjimečná lidská vstřícnost tam nemohla působit na všechny. Měl schopnost porozumět si s Romy, oni se mu odvděčovali ochranou a přátelstvím.

Práce, na kterou byl zařazen, byla opravdu těžká. Pracoval — stejně jako já, byť v jiné směně — na broušení skleněné bižuterie na pracovišti Preciozy. A bylo na něm vidět, že ho obvyklých více než sedmdesát hodin práce týdně dost zmáhá. Nebyl zvyklý naříkat, svými dvaceti měsíci trestu se důstojně protrpěl.

Dokázal to s uklidňující vyrovnaností. Duchovní oporu poskytoval svým kolegům politickým vězňům, ale také mnoha ostatním. Nikdo z nás politických vězňů neměl potřebu vydělovat se ze společenství ostatních odsouzených. Neměli jsme žádnou potřebu dávat najevo, že bychom byli něčím zvláštním či nějak odlišní. Nehleděli jsme na lidi podle činů, které je tam přivedly.

Solidární a rovný vztah ke spoluvězňům byl úplně samozřejmý i pro naše milé spoluvězně, jakými byli Václav Havel či současný kardinál Duka. Oni stejně jako my ostatní by se vyvyšovat ani nedokázali. Rovnost se všemi a vůči všem, bratrství se sobě blízkými a k tomu volnost ducha. V tom je ostatně i tajemství po dlouhá desetiletí udržovaných pevných přátelství mezi někdejšími politickými vězni. V nouzi poznáš odvahu i věrnost.