Jan Sokol byl člověkem, který všude, kde mohl, měnil věci k lepšímu
Marie PětováNa svého kolegu vzpomíná děkanka Fakulty humanitních studií, kterou Jan Sokol sám spoluzakládal a vedl. Všem kolem sebe byl inspirací a vzorem. Zplna uměl využít čas: „Když chceš něco říct, rozmysli si to, řekni to a přestaň mluvit.“
V úterý 16. února odešel ve věku nedožitých pětaosmdesáti let profesor Jan Sokol, filosof, vysokoškolský učitel, překladatel, disident i politik. Jan Sokol byl osobností výjimečnou. Byl výjimečný množstvím i šíří svých talentů a obdarování, byl ale výjimečný i tím, jak je dokázal zúročit. A při tom všem byl výjimečný svou skromností.
Co všechno umí, čemu všemu rozumí a co vše se skrývá za jeho milou, přemýšlivou, někdy trochu přísnou, ale většinou spíše usměvavou tváří s bystrýma a pozornýma očima, jsem odkrývala postupně, tak jak mi bylo dáno — za což jsem neskonale vděčná — být „Honzovi“ na naší fakultě nablízku. A přiznávám, že mě v tomto směru stále něčím překvapoval.
Uměl toho mnoho a vystřídal mnoho profesí, vše však dělal s jakousi řemeslnou poctivostí, což mu patrně zůstalo z období, kdy se řemeslu skutečně věnoval. Na zlatnickou dílnu vzpomínal rád, ač to nebyla jeho volba — studovat chtěl, ale dlouho nesměl, tak se vyučil.
Nenaříkal
Uměl z každé situace vytěžit a vzít si to dobré. Částečně to byla asi jeho vlastnost, zčásti možná také zkušenost a prožitek dob horších včetně té válečné, když byl malý kluk. Často připomínal, jak málo si uvědomujeme a vážíme toho, že se máme vlastně dobře; místo toho si neustále na něco stěžujeme a naříkáme. Jan Sokol nenaříkal.
Vyučil se a pracoval jako jemný mechanik. A stejně jako musel být precizní při práci mechanika, byl přesný i v práci se slovem. Uměl volit a vážit ta správná slova — a nejen jako překladatel. Získaly si ho disciplíny humanitní, které mohl posléze ve svobodných poměrech také oficiálně dostudovat. Byl neobyčejně sečtělý a jistě i díky tomu uměl sám krásně psát a formulovat své myšlenky.
Vyjadřoval se jednoduše a srozumitelně, ať již psal nebo přednášel. Není to tím, že by zjednodušoval, měl totiž dar mluvit jednoduše a srozumitelně i o věcech složitých a obtížných, ba o těch nejtěžších. A jasné a srozumitelné byly i jeho postoje, ať už v disentu či později, když se po prvních svobodných volbách ocitl, jak sám říkal „náhle a zásadně nepřipraven“, ve vysoké politice.
Ačkoli vysokou politiku opustil, člověkem v pravém slova smyslu politickým nepřestal být, naopak: POLIS a správa věcí veřejných ho zajímaly, orientoval se v nich a promlouval k nim. Vždy jasně a moudře, s nadhledem a často i s dávkou humoru. A nedělalo mu potíže být hlasem osamoceným, říci něco nepopulárního či příčícího se většinovému mínění, často poněkud bezmyšlenkovitě a lavinovitě šířenému a sdílenému médii či na sociálních sítích.
Říkal prostě to, co si myslel, co považoval za správné a o čem byl přesvědčen. Tento hlas zaznívající k aktuálním tématům nám bude všem moc chybět.
Jan Sokol byl člověk veskrze pozitivní. Neměl rád debaty a lamentace nad tím, jak jsou věci špatně a jak jde vše od deseti k pěti. Ty většinou utnul: „No jo, no… tak to je, to se nedá nic dělat, jde se dál…“ Ne že by sám nic nedělal, naopak, mohl-li, snažil se posunout věci k lepšímu tam, kde věděl, že něco zmůže, v malém i velkém.