V sobotu 22. května zemřela Jiřina Šiklová. Socioložka, disidentka, signatářka Charty 77, iniciátorka vzniku katedry sociální práce na Univerzitě Karlově a v neposlední řadě zakladatelka obecně prospěšné společnosti Gender studies.

Jiřinina smrt přišla náhle a nečekaně. S o to větší intenzitou zasáhla široký okruh jejích přátel a známých napříč obory činnosti či studia, stejně jako napříč generacemi. Jiřina tvořila středobod velmi pestré a členité sociální mapy, a i z tohoto důvodu v posledním týdnu vyšla v nejrůznějších médiích celá řada vzpomínek ať už osobních, nebo rekapitulujících její veřejnou činnost.

Jiřina přitom nesnášela, když se něco stále opakovalo. Vždycky posouvala všechna témata o něco dál, vnášela novou souvislost, úhel pohledu, či aktuální ponaučení do historek a příběhů, které na vyžádání s oblibou vykládala. Pokusím se zde tedy doplnit mozaiku toho, co již bylo napsáno a řečeno, o můj osobní pohled úzce spojený obecně prospěšnou společností Gender studies, kterou Jiřina založila v roce 1991 a kde jsem ji poznala a měla tu čest se s ní osobně spřátelit.

Matka zakladatelka

Poprvé jsme se setkaly v roce 2006 a bylo to naprosto nezapomenutelné. Do knihovny, kde měl za chvíli začínat seminář a scházeli se diskutující i publikum, se přihnala drobná žena s rudou rtěnkou a hlubokým hlasem, se všemi se srdečně a halasně zdravila, oslovovala nás „holčičky“ bez ohledu na to, zda nám bylo třicet nebo šedesát a živě se zajímala úplně o všechno — jak se máme, jak rostou děti, zda jsme četly poslední studii o vývoji potratovosti ve střední Evropě a co si o tom myslíme, jestli se povedlo zvládnout péči o babičku s demencí a jak jsme daleko s přípravou publikace, která shrnovala národní specifika rodinné a sociální politiky v osmi státech. A také o to, co kdo má dobrého v hrnku či sklenici na stole před sebou.

Během hodiny vyposlechla část debaty, položila několik dotazů — více či méně k věci, shrnula, co si o diskutovaném myslí a jak jinak by se problém ještě dal pojmout. U toho, s nonšalancí sobě vlastní, vyřídila tři telefonáty, jeden z toho v angličtině a všem, kdo volali, neopomněla sdělit, že je právě u „svých holek v Gender“, a že máme úžasnou knihovnu a ať k nám určitě přijdou.

Pak všem oznámila, že má ještě ten večer dvě další akce, kde slíbila být, a jak náhle se zjevila, tak se i se stejnou vervou vyřítila vstříc dalším zážitkům. Kromě všeobecného úžasu po ní zbyly jen rudé otisky rtěnky na našich sklenicích a hrníčcích.

Sama jsem v té době svých začátků v Gender studies patřila k překvapeným a užasle se ptala, co to bylo za ženu, nebo spíš za živel. V půli nultých let už totiž organizace Gender studies ušla velký kus cesty od dob, kdy ji Jiřina zakládala, a už byla patnáctiletým dítětem, které, jak už to tak v pubertě bývá, jde vlastní cestou. A tu cestu provázela i určitá generační výměna, jejíž jsem byla součástí.

Jiřina byla „matka“, která nás velmi podporovala v samostatnosti. Dokázala se upozadit a nechat nás jít vlastní cestou, o kterou se sice zajímala, ale respektovala, že je jiná, než si zpočátku představovala, že bude.

Jiřina zakládala Gender studies s cílem vnést genderová studia na akademickou půdu, stejně jako o rok dříve (1990) iniciovala vznik katedry sociální práce. Uvědomovala si, že gender je velmi důležitá sociální kategorie, která významným způsobem ovlivňuje životy lidí. Reflektovala rozdílné sociální zkušenosti žen a mužů a kulturní podmíněnost jejich vzájemných vtahů.

Katedra genderových studií na Fakultě humanitních studií UK nakonec sice vznikla, ale netransformovala se do ní přímo organizace Gender studies, kterou založila Jiřina původně jako knihovnu ve svém bytě v Klimentské. Akademické a aktivistické aspirace, které tvořily na počátku jeden celek, se rozdělily.

Výsledkem byla na jedné straně fungující katedra a na straně druhé občanská organizace provozující knihovnu, informační centrum a řadu projektů zaměřených zejména na genderové nerovnosti na trhu práce. Jiřina se vždycky zajímala, zda jsme s katedrou v kontaktu, ale autonomii naší agendy respektovala. Občas si jen povzdechla, že ty „její holky“ strašně moc pracují, ale vůbec se nevěnují teorii…

Jiřina diskutující

Její největší síla byla pro mě v umění vládnout slovem — ať už v přednášce, diskuzi, či v písemném projevu. Jakkoli mnoha lidem a idejím pomohla i činy — pro sebe typickým způsobem třeba komentovala své zapojení do kampaně Zelených: „Oni to nechtějí dělat úplně blbě, tak proč bych jim ten svůj ksicht na to nepůjčila?“

Měla dar mluvit s akademickou vážností i slovníkem hospody páté cenové kategorie. Nikdy ale „neplácala“ jen tak. Byla pedagožka celou svou osobností, přesto nebyla nikdy školometská. Být s Jiřinou znamenalo neustále se něco učit. Ne memorovat, ale přemýšlet — v souvislostech, v kontextu, v proměnlivé matici příčin a důsledků.

Měla ohromný společenskovědní a kulturní kapitál, vzdělávala se celý život, touha po poznání a pochopení věcí byla další její charakteristická vlastnost. Četla Bibli i Marxe, když jí nadávali do sluníčkářky a podporovatelky migrace z muslimských zemí, nastudovala si Korán a na cestách po republice porovnávala citáty z něj s těmi s Bible.

Uměla najít takovou rovinu výkladu, aby ji pochopili jak univerzitní studující, tak obyčejní lidé zavalení všedními starostmi a mediálními informacemi či dezinformacemi. „Musíte dát druhému vždycky šanci a prostor ustoupit se ctí,“ říkala.

Diskuze s Jiřinou nebyla nikdy soutěží o to, kdo vyhraje, především to byla šance se něco dozvědět — o tématu, o svém protějšku, ale i o sobě. Diskutovali jsme různě — někdy přísně racionálně a logicky, jindy emotivně a halasně.

Bez ohledu na to, zda jsme se nakonec shodli, či ne, získali všichni diskutující více či méně novou perspektivu náhledu na problém. A právě to byl podle Jiřiny hlavní smysl dialogu — nejen mluvit, ale především se navzájem poslouchat. Vidět na chvíli věc z jiného úhlu.

Ten mohl být, a často také byl, provokativní a kontroverzní. A často také ty rozpravy přinášely víc otázek než odpovědí, ale to bylo přesně to, co nás v uvažování — nejen nad genderovou rovností — posouvalo dál.

Pořád s námi

Bylo tak strašně samozřejmé mít Jiřinu v životě, byla prostě tady, v Klimentské nebo na chalupě v Jelenově, nebo v časech před pandemií všude možně — od nejzapadlejší pohraniční obecní knihovny po prestižní sály obřích mezinárodních konferencí pod záštitou OSN — obojí pro ni mělo svou důležitost.

Někdy jsme se neviděly týden, jindy čtvrt roku, ale vždycky jsem věděla, že stačí zvednout telefon a ozve se: „No ahoj, holčičko, copak…?“ Potrvá zvyknout si na to, že teď už jen můžeme dál rozvíjet to, co jsme si stihly předat dosud.

Naštěstí toho nebylo málo. Nemám tedy strach, že by nám inspirace Jiřinou někdy došla, a nejen za to jí patří velký dík!