↗

Měla dar mluvit s akademickou vážností i slovníkem hospody páté cenové kategorie. Nikdy ale „neplácala“ jen tak. Byla pedagožka celou svou osobností, přesto nebyla nikdy školometská. Být s Jiřinou znamenalo neustále se něco učit. Ne memorovat, ale přemýšlet — v souvislostech, v kontextu, v proměnlivé matici příčin a důsledků. Foto Ondřej Němec, Knihovna Václava Havla

V sobotu 22. května zemřela Jiřina Šiklová. Socioložka, disidentka, signatářka Charty 77, iniciátorka vzniku katedry sociální práce na Univerzitě Karlově a v neposlední řadě zakladatelka obecně prospěšné společnosti Gender studies.

Jiřinina smrt přišla náhle a nečekaně. S o to větší intenzitou zasáhla široký okruh jejích přátel a známých napříč obory činnosti či studia, stejně jako napříč generacemi. Jiřina tvořila středobod velmi pestré a členité sociální mapy, a i z tohoto důvodu v posledním týdnu vyšla v nejrůznějších médiích celá řada vzpomínek ať už osobních, nebo rekapitulujících její veřejnou činnost.

Jiřina přitom nesnášela, když se něco stále opakovalo. Vždycky posouvala všechna témata o něco dál, vnášela novou souvislost, úhel pohledu, či aktuální ponaučení do historek a příběhů, které na vyžádání s oblibou vykládala. Pokusím se zde tedy doplnit mozaiku toho, co již bylo napsáno a řečeno, o můj osobní pohled úzce spojený obecně prospěšnou společností Gender studies, kterou Jiřina založila v roce 1991 a kde jsem ji poznala a měla tu čest se s ní osobně spřátelit.

Matka zakladatelka

Poprvé jsme se setkaly v roce 2006 a bylo to naprosto nezapomenutelné. Do knihovny, kde měl za chvíli začínat seminář a scházeli se diskutující i publikum, se přihnala drobná žena s rudou rtěnkou a hlubokým hlasem, se všemi se srdečně a halasně zdravila, oslovovala nás „holčičky“ bez ohledu na to, zda nám bylo třicet nebo šedesát a živě se zajímala úplně o všechno — jak se máme, jak rostou děti, zda jsme četly poslední studii o vývoji potratovosti ve střední Evropě a co si o tom myslíme, jestli se povedlo zvládnout péči o babičku s demencí a jak jsme daleko s přípravou publikace, která shrnovala národní specifika rodinné a sociální politiky v osmi státech. A také o to, co kdo má dobrého v hrnku či sklenici na stole před sebou.

Během hodiny vyposlechla část debaty, položila několik dotazů — více či méně k věci, shrnula, co si o diskutovaném myslí a jak jinak by se problém ještě dal pojmout. U toho, s nonšalancí sobě vlastní, vyřídila tři telefonáty, jeden z toho v angličtině a všem, kdo volali, neopomněla sdělit, že je právě u „svých holek v Gender“, a že máme úžasnou knihovnu a ať k nám určitě přijdou.

Pak všem oznámila, že má ještě ten večer dvě další akce, kde slíbila být, a jak náhle se zjevila, tak se i se stejnou vervou vyřítila vstříc dalším zážitkům. Kromě všeobecného úžasu po ní zbyly jen rudé otisky rtěnky na našich sklenicích a hrníčcích.