Rok 2021 se zdá být pro české političky příznivý. Do Poslanecké sněmovny bylo zvoleno historicky nejvíce žen a vypadá to, že se jim daří rozbíjet i onen pověstný skleněný strop. Do čela KSČM byla zvolena Kateřina Konečná a o předsednické křeslo ČSSD se utká i Jana Maláčová.

Jsou to ale skutečně dobré zprávy? Při bližším pohledu totiž situace už tak růžově nevypadá. Rekordní podíl žen ve Sněmovně není výsledkem cílených snah politických stran, nýbrž přímé podpory voličů a voliček prostřednictvím preferenčních hlasů. Pokud by záleželo jen na pořadí kandidátních listin, podíl poslankyň by paradoxně naopak klesl.

Zvolení Kateřiny Konečné do čela KSČM je pak učebnicovou ukázkou tzv. efektu skleněného útesu. Tedy situace, kdy se ženy dostávají do vedení v době krize — ať už jde o firmu, politickou stranu nebo celý stát. Kvóty pro zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách tak začaly státy zavádět například po finanční krizi v roce 2008. Mezi jinými i Řecko, které bylo jednou z nejzasaženějších zemí.

Balancování na skleněném útesu

Důvodů, proč se tak děje, může být více. Svoji roli zcela jistě hraje fakt, že být v čele v době, kdy se nedaří, je velmi nevděčná úloha. A tak se muži, kteří o předsednické posty usilují v době, kdy jdou preference nahoru, v horších dobách do čela příliš nehrnou. Volba ženy může být také součástí taktiky spočívající v tom, že strana ve snaze být pro voličky a voliče opět atraktivní ukazuje novou tvář.

Výsledek působení žen ve vrcholových pozicích v době krize může být dvojí: buď selžou, nebo uspějí. A paradoxně ani jeden scénář není zcela příznivý. V prvním případě se jen posílí představy o tom, že se ženy do politiky nehodí a mají pro ni horší předpoklady než jejich mužští kolegové.

Ve druhém případě se ženy zpravidla nějakého výjimečného ocenění svého úspěchu nedočkají a poté, co se situace stabilizuje, se do „svých“ pozic zase začnou vracet muži a ženy ustupují co pozadí.

Bez systémové změny to nejde

Poukázání na fakt, že při obsazování mocenských pozic dochází řada na ženy zpravidla až v těžkých dobách, by ovšem nijak nemělo schopnosti daných žen umenšovat. To, že byly do čela zvoleny, je jistě namístě ocenit a popřát jim mnoho úspěchů.

Současně však okolnosti toho, kdy k tomu dochází, vypovídají mnohé o fungování české, a nejen české, politiky. A proto je na skutečnost, že nedochází k nějaké trvalejší změně, potřeba stále znovu poukazovat. S výjimkou Strany zelených, které je však na české politické scéně stále marginálnější, se žádná politická strana o vytvoření rovných podmínek pro ženy a muže soustavně nesnaží.

Opakovaně se tak potvrzují slova socioložky Hany Havelkové, která zastoupení žen v české politice přirovnává k loterii.

Pokud si politické strany konečně neuvědomí, že je potřeba vzít problém vážně a podívat se, co ženám stále brání být mužům v politice rovnocennými partnerkami, trvalejší změny se nedočkáme. A ženy budou dále sloužit především jako lakmusové papírky momentální kondice té či oné politické strany.