Po sečtení hlasů ve volbách na Islandu proběhla světovými i českými médii zpráva, že by mohl být první evropskou zemí s převahou žen v parlamentu. Po přepočtu hlasů na mandáty jich ženy obsadily „jen“ necelých osmačtyřicet procent. Z perspektivy České republiky, kde stále zespodu vzhlížíme k třicetiprocentní hranici zastoupení žen v parlamentu, je to ale výsledek jak z jiného světa.

A on také Island v mnoha ohledech jiným světem je. Už jen tím, že ačkoli je rozlohou větší než celá Česká republika, žije zde méně obyvatel než v Brně. Volební právo tu ženy získaly jako jedny z prvních na světě v roce 1915. První prezidentka byla jako světový unikát zvolena v roce 1980. První premiérka se funkce ujala v roce 2009.

U nás ženy získaly volební právo o pouhých pět let později, po dalších sto letech se však Česká republika v mezinárodních srovnáních zastoupení žen v politice umisťuje na opačném konci žebříčku než Island. Ve střední Evropě za námi zaostává jen Slovensko a Maďarsko. Na premiérku či prezidentku dosud marně čekáme, v tom nás i Slovensko předehnalo.

Ženská strana, nebo kvóty?

Na příkladu Islandu vidíme různé cesty, jak k vyrovnanému zastoupení žen a mužů v politice dospět. V roce 1982, tedy krátce po zvolení první prezidentky, Vigdís Finnbogadóttir, vznikla ženská feministická strana Kvennalistinn. Z dobového hlediska je taková strategie v kontextu probíhající druhé vlny feminismu pochopitelná, avšak v roce 2021 není úplně vhodnou inspirací, jak nerovnosti na české politické scéně vyrovnat.

Na konci 90. let minulého století se strana sloučila s dalšími levicovými a středovými stranami a společně vytvořily Sociálně demokratickou alianci. Ta se spíše než čistě na ženy zaměřila na vyrovnané zastoupení žen a mužů, proto stanovila čtyřicetiprocentní kvótu pro obě pohlaví jak pro sestavování vnitrostranických orgánů, tak kandidátních listin. Ve stejném roce si genderovou vyrovnanost ve straně i ve volbách zakotvilo i levicově-zelené hnutí, do kterého část původní feministické strany přešla. V roce 2005 kvóty zavedla i další z parlamentních stran — Pokroková strana.

Česká republika má v tomto ohledu smutnější historii. O kvótách přežívá řada předsudků, proto pokusy o jejich zavedení na celostátní úrovni nedošly dál než na jednání vlády. Světlou výjimkou je Strana zelených, která si kvóty na zastoupení žen a mužů v čele strany i na kandidátkách odhlasovala před deseti lety.

Česká strana sociálně demokratická sice dlouhodobě uplatňovala čtvrtinovou kvótu pro obsazování vnitrostranických orgánů, čtyřicetiprocentní kvótu na kandidátní listiny si schválila až v roce 2015. O čtyři roky později ovšem všechny kvóty opustila.

Když se chce, jde to rychle

Nejsou to ale jen kvóty. Island je zemí, která vzala úsilí o genderovou rovnost vážně a začala podnikat konkrétní kroky. Větší rovnost ve společnosti usnadnila vyrovnanější zastoupení žen a mužů v politice a naopak.

Určitou roli na této cestě mohla sehrát islandská finanční krize v letech 2008—2011 a efekt skleněného útesu, situace, kdy se ženy dostávají do vedení firem či států právě v krizovém období. Z tohoto pohledu nemusí být náhodou, že první islandská premiérka, Jóhanna Sigurðardóttir, vzešla z voleb konaných v roce 2009.

Mnohem zásadnější roli však sehrává řada pozitivních faktorů: vysoká zaměstnanost žen usnadněná dostupností zařízení péče o děti (ty využívá devadesát procent dětí ve věku 1—5 let) i sdílením rodičovské dovolené oběma rodiči (tři měsíce jsou vyhrazeny otcům), odstraňování rozdílu v odměňování žen a mužů, vyrovnávání jejich zastoupení ve vedení firem, genderové rozpočtování, zákaz nákupu sexuálních služeb a provozu striptýzových barů. A nejde jen o rovnost žen a mužů, ale také o prosazování práv LGBT+ osob. Ostatně i sama Sigurðardóttir, jejíž vláda k prosazování genderové rovnosti výrazně přispěla, se otevřeně hlásí ke své lesbické orientaci.

Je otázkou, zda lze jednoduše přejmout opatření ze společnosti, která vychází z předpokladu solidarity a rovnosti, a aplikovat je na v zásadě individualistickou společnost českou. Dobrou zprávou však je, že ty zásadní změny se na Islandu odehrály až zhruba v posledním desetiletí.

Ukázalo se také, že vyvážený Island si s koronavirovou krizí poradil mnohem lépe než Česká republika. Je to logické — ženy prostě nemohly pečovat o děti, pomáhat jim s online výukou, nakupovat a vařit a zároveň pracovat v přetížených nemocnicích, pečovatelských domech nebo obchodech.

Poslední rok a půl byl náročný pro všechny. Pokud by ale českou společnost postrčil směrem k prosazování požadavků na větší rovnost, mohli bychom se od Maďarska směrem k Islandu posunout docela rychle.