Debata o tom, jak si vedeme v oblasti rovnosti žen a mužů, je spolehlivou záminkou k hádce pro podstatnou část uživatelů sociálních sítí v České republice. Platí to ovšem nejen na sociálních sítích — politici odpoví jasně na málokterou otázku, ale můžete se spolehnout, že když dojde řeč na rovnoprávnost žen, budete se jejich upřímnosti divit. Problém spočívá v tom, že názor na to, zda mají ženy v naší zemi stejné příležitosti jako muži, je obvykle černobílý, formulovaný jen na základě dojmů a předsudků a bez znalosti relevantních faktů a dat.

Pokud by byly názory zaznívající v českém veřejném prostoru podloženy daty, musela by vláda dávno bít na poplach — a začít plnit strategické cíle, k nimž se přihlásila v rámci akčních plánů, jichž různé oborové rady vlády se všemi svými výbory a pracovními skupinami pracně a ve velkém množství přijímají.

Nerovnost mezi muži a ženami je ostudná

Česká republika si ve srovnání s ostatními členskými zeměmi Evropské unie nevede v oblasti rovnosti můžu a žen příliš dobře. V některých ukazatelích se poměrně výrazně propadáme, a to dokonce i vzhledem k situaci v zemích, jako je Polsko nebo Rumunsko, které vykazují dynamičtější zlepšování postavení žen ve společnosti.

Vyhráno ovšem nemá zdaleka ani západní nebo severní Evropa. I v těchto končinách, které nám byly a jsou v mnohém vzorem, dochází oproti předchozím letům v některých oblastech ke stagnaci. Pravdou však zůstává, že v jednotlivých sférách života mají už za sebou mnohem intenzivnější zlepšení postavení žen. Jejich zastoupení ve vedoucích pozicích setrvale stoupá; označit někoho za feministu nebo feministku není urážka, jako je tomu u nás, ale spíše projev hrdosti; panelové diskuze jsou genderově vyvážené a pokud ne, existuje snaha o zlepšení.

Bohužel se dostatečně nesnažíme využít tvůrčí kapacity celé naší společnosti. Nečerpáme ze zdrojů dobrých nápadů, netvoříme seznamy expertek, případně nevycházíme alespoň z těch, které máme již k dispozici. Jsme zaseklí v „argumentech“ typu: „Já chci kvalitního kandidáta, je mi jedno, jestli ženu nebo muže.“ Přesto si mnohdy odmítáme připustit, že mladé ženy svými kompetencemi a vzděláním převyšují nemálo starších mužů.

Na vysokých školách studuje v naší zemi více žen než mužů. Donedávna jsem si myslela, že to je výsledek feminizovaného školství, než mi bylo odborníky a odbornicemi z mezioborových genderových studií vysvětleno, že výsledky výzkumů ukazují jiný důvod: ženy studují vysoké školy ve významně vyšší míře proto, že jsou si vědomy rozdílů v odměňování žen a mužů.

Ženy totiž dostávají při stejné kvalifikaci nižší mzdu než stejně kvalifikovaní muži. Pokud se tedy žena nechce po střední škole příjmově propadat — a i po případné mateřské si uchovat určitý životní standard, kterého muž dosáhne po střední — nemůže se spolehnout na genderovou spravedlnost pracovního trhu. Ta u nás neexistuje, protože ji stát nevymáhá. Ženy se proto v cestě za přijatelnou odměnou snaží dosáhnout vysokoškolského titulu v míře větší než muži.

Gender pay gap, tedy průměrný rozdíl v platech žen a mužů, se tím však nijak nesníží, jen nutí ženy k vyšší kvalifikaci a daleko většímu úsilí, aby dosáhli na stejnou odměnu jako muži. Čísla mluví jasně: poměr vysokoškolských absolventek a absolventů se pohybuje zhruba v poměru 60:40 a gender pay gap zůstává stále vysoký.

Nejhorších výsledků dosahujeme podle studií zpracovaných Evropským institutem pro rovnost žen a mužů (EIGE) v oblasti přístupu žen k rozhodujícím funkcím v sociální, politické i ekonomické oblasti. Výrazně zaostáváme v zastoupení žen na ministerstvech (17:83 oproti evropskému průměru 33:67), v parlamentu (23:77 oproti evropskému průměru 33:67) a vedle dalších údajů je velmi zajímavý pohled na zastoupení žen ve vedení centrálních bank (0:100 oproti evropskému průměru 26:74; v ČNB však od července došlo ve vedení ke změně, což se ukáže v indexu EIGE až v příštím roce).

Marníme potenciál

Nevyrovnané zastoupení žen v mocenských funkcích vede nakonec i k dalšímu přehlížení nezohledňování a ženských životní zkušeností a potřeb v různých oblastech lidského života. Není tedy divu, že díky této patriarchální slepotě Česká republika stále neratifikovala Istanbulskou úmluvu, že nejsme schopni efektivně řešit dostupnost předškolní a sociální péče, problematiku domácího násilí, ani nepovažujeme za důležité při rozhodování o společenských otázkách zohledňovat kromě názorů ekonomu také stanoviska dalších odborníků, například právě z genderových studií.

Místo abychom se bavili o problémech, potřebách a touhách, které zasahují každodenní život nás všech, vedeme ideologické války, které nás k naší vlastní škodě nikam neposunují a z naší země a společnosti vytváří patriarchální skanzen.

Určitou jiskru naději ve stírání genderových nespravedlností dává snad tlak globálních firem na jejich české pobočky, které se snaží zvýšit počty žen ve vedoucích pozicích. V zahraničí je totiž jejich obsazení nízkým počtem žen reputačním rizikem. Většině českých politiků však nerovnost nevadí a výrazně se tím vyčleňují z evropských trendů.

Kéž bychom se inspirovali prosperující Skandinávií, jejíž úspěch je založen také na tom, že umí dobře využívat ekonomický potenciál všech svých občanů bez ohledu na jejich pohlaví nebo třeba hendikep. Příkladů dobré praxe je ve světě více než dost. Čím dál tím více se však domnívám, že bez stanovení jasných a závazných cílů pro zvýšení podílu žen v politice a dalších rozhodovacích pozicích se nikam neposuneme. A budeme i nadále promarňovat nevyužitým potenciálem řady lidí, žen především.