V listopadu uplyne deset let od okamžiku, kdy po předchozí veřejné konzultaci předložila tehdejší eurokomisařka Viviane Redingová návrh směrnice Evropského parlamentu a Evropské rady směřující ke zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčích rad a nevýkonnými členy správních rad společností kotovaných na burzách. K nejméně čtyřicetiprocentnímu zastoupení žen a mužů ve vedení obchodních společností se mělo dle návrhu dospět do roku 2020.

Ačkoli důvodová zpráva uváděla, že průměrná účast žen se v členských státech Evropské unie pohybovala u nevýkonných členek správních rad ezi třemi a osmadvaceti procenty a u výkonných členek správních rad od nulového po jednadvacetiprocentní zastoupení žen, nezískala směrnice potřebnou podporu. Postavilo se proti ní celkem deset států Evropské unie.

Spoléhání na „přirozený“ vývoj

Ačkoli Česká republika tehdy patřila a dodnes patří k těm státům, které v evropském kontextu vykazovaly průměrné až podprůměrné výsledky, zaujala tehdejší vláda Petra Nečase ke směrnici záporný postoj již ve fázi veřejné konzultace. A to spíše na základě ideologie, dojmů a nepochopení než na základě racionálních argumentů.

Hlavním důvodem odmítání směrnice tak byla neochota soukromým společnostem něco „nařizovat“, navíc když takové opatření přichází „z Bruselu“. Podle odpůrců návrhu by dané téma měly řešit jednotlivé státy samy.

Vláda České republiky ve svém stanovisku uvedla, že odmítá jakákoli „preskriptivní/normativní kvantitativní opatření“ a jediným možným nástrojem je samoregulace, zejména v podobě opatření, jež by usnadňovala sladění osobního a pracovního života. K němu však za dobu svého působení Nečasova vláda nijak významně nepřispěla. Spíše naopak.

Stačí vzpomenout na to, že takzvané barcelonské cíle, tedy opatření směřující k tomu, aby se zajistily dostatečné kapacity v zařízeních péče o děti a předškolního vzdělávání, zpochybňoval Petr Nečas již jako ministr práce a sociálních věcí. A to v době, kdy byla zaměstnanost žen s dětmi do šesti let věku v České republice nejnižší ze všech států Evropské unie. Jeho vláda pak v Národním plánu reforem pro rok 2012 uváděla mimo jiné, že „nehodlá jít cestou přejímání socializačních a dalších funkcí rodiny státem a jeho institucemi, ale podporou rodiny při plnění jejích funkcí“.

Jak však ukazují data z oblasti zastoupení žen v politickém i ekonomickém rozhodování, pokud se nezavedou opatření, jež ženám participaci usnadní, je cesta ke zlepšení velmi pomalá a nejistá. Dokládá to například celosvětové srovnání Světového ekonomického fóra: ve zprávě za rok 2012 se Česká republika v oblasti zapojení žen do ekonomiky umístila na 95. místě a stejné místo obsadila i v poslední zprávě z letošního roku.

V číslech pak dle analýzy společnosti Deloitte z letošního roku Česká republika se svým zastoupením žen ve vedení obchodních společností na úrovni 17,2 procenta zaostává jak za celosvětovým (19,7 procent), tak za evropským (30,7 procent) průměrem, i když číslo oproti roku 2018 o 3,4 procentního bodu narostlo.

Co se vlastně schválilo?

Po deseti letech, kdy se téma tu a tam objeví ve veřejném prostoru, už není úplně jednoduché se zorientovat v tom, o čem se vlastně tak dlouho jedná. Diskusi příliš nepomáhá ani to, když se o opatření mluví jako o „kvótách pro ženy“.

Technicky vzato se nejedná o kvóty, ale o cíl, k jehož dosažení by měly společnosti směřovat. Stejně tak jako směřují k dosažení stanovených cílů v mnoha jiných oblastech. A nejedná se ani o opatření „pro ženy“. Ty sice stále tvoří ve vedení firem menšinu, opatření však směřuje k zajištění vyváženého zastoupení obou pohlaví.

V praxi to znamená, že do roku 2026 by nejméně čtyřicet procent všech pozic nevýkonných členů správní rady měly zastávat osoby nedostatečně zastoupeného pohlaví. Pokud se členské státy rozhodnou uplatňovat nová pravidla jak na představenstva, výkonné členy správních rad i na členy rad dozorčích rady a nevýkonné členy správních rad, pak by cílem do roku 2026 mělo být dosáhnout hodnoty třiatřiceti procent na všech pozicích v řídících a dozorčích orgánech.

Oproti původnímu návrhu z roku 2012 jde nejen o výrazný termínový posun, ale i o změkčení pravidel a ponechání většího prostoru pro jednotlivé státy v jejich rozhodnutí o tom, jak přesně směrnici do svého právního rámce převedou a na které orgány společností se cíle budou vztahovat. Stanovení sankcí za neplnění cílů je také ponecháno na členských státech. Cílem jednotné směrnice je od začátku především motivace společností k tomu, aby nastavily spravedlivé a transparentní postupy pro volby či jmenování do jednotlivých správních orgánů.

Špička ledovce

Směrnice se navíc od začátku zaměřuje jen na společnosti obchodované na burze, rozhodně se tedy nedotkne všech firem. I zde nastala oproti původní verzi změna — ve schválené verzi se pravidla již nevztahují na společnosti s více než 250 zaměstnanci a na společnosti s obratem nad padesát milionů eur ročně.

Je tedy otázkou, jak velký bude skutečný dopad takového opatření a zda se pozitivně projeví i u společností, na které se přímo nevztahuje. Samostatným problémem pak zůstává i vyrovnávání poměru žen a mužů ve vedení firem ve veřejném vlastnictví — nepoměr v této oblasti zachycuje Genderová mapa Otevřené společnosti.

Nezbývá než doufat, že desetileté úsilí dospělo nejen ke konečnému přijetí směrnice, ale i k otevření diskuse. V ní snad už dostatečně hlasitě zaznívají i důvody, proč je vyrovnané zastoupení žen a mužů ve vedení společností nezbytné a proč by o ně obchodní společnosti měly usilovat bez ohledu na to, zda to po nich bude požadovat legislativa.