Největší feminista na Hradě
Šárka HomfrayPetr Pavel sice zdaleka nerozumí feminismu jako T. G. Masaryk, ale na současné české poměry je i Pavlův rezervovaně vstřícný postoj úspěchem. Ideje, které jsou pro západní politiky samozřejmostí, se u nás stále prosazují jen velmi obtížně.
O prvním československém prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi lze říct, že to byl největší feminista, jakého jsme kdy na Hradě měli. Po příliš dlouhých posledních letech, která v tomto ohledu můžeme bez nadsázky označit za temná, přichází Petr Pavel, který se k feminismu jako jeden z mála současných českých politiků dokonce i opatrně přihlásil. Zda to bude na změnu zaostalého českého diskurzu stačit, se teprve ukáže.
Jednou z výrazných změn, které přinesla letošní prezidentská volba, byla skutečnost, že feministická, genderová a LGBT+ témata se stala relevantní součástí diskuze a všichni kandidáti a kandidátka se museli vypořádat v tomto ohledu s řadou otázek.
Z rozhovorů Petra Pavla například pro časopis Vlasta nebo pro servery Refresher či Heroine můžeme leccos vyvodit. Petr Pavel nevnímá ženy a priori jako takzvaně slabší pohlaví ani jako sexuální objekty. Na rozdíl od mnoha českých politiků jim nepřipisuje mateřskou roli a péči o rodinu jako jejich hlavní — a v zásadě jediné — životní poslání. Čeští politici zřejmě v dobrém úmyslu oslavují 8. března ženy primárně jako maminky a pečovatelky, což přivádí k tichému úpění nebo přímo k vzteku každého a každou, kdo má nějaké povědomí o radikálních kořenech tohoto významného svátku.
Zvolený prezident zjevně nemá problém s ženami pracovat. Ve svém týmu jich několik má, a v rozhovorech opakovaně zmiňuje úspěšné, silné, ambiciózní, suverénní a asertivní ženy, se kterými se ve svém životě setkal, aniž by z nich měl strach. Uvědomuje si, že společenské postavení žen není rovné — a to včetně ekonomických a pracovních aspektů, nikoli jen například v otázkách genderově podmíněného násilí.