O prvním československém prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi lze říct, že to byl největší feminista, jakého jsme kdy na Hradě měli. Po příliš dlouhých posledních letech, která v tomto ohledu můžeme bez nadsázky označit za temná, přichází Petr Pavel, který se k feminismu jako jeden z mála současných českých politiků dokonce i opatrně přihlásil. Zda to bude na změnu zaostalého českého diskurzu stačit, se teprve ukáže.

Jednou z výrazných změn, které přinesla letošní prezidentská volba, byla skutečnost, že feministická, genderová a LGBT+ témata se stala relevantní součástí diskuze a všichni kandidáti a kandidátka se museli vypořádat v tomto ohledu s řadou otázek.

Z rozhovorů Petra Pavla například pro časopis Vlasta nebo pro servery Refresher či Heroine můžeme leccos vyvodit. Petr Pavel nevnímá ženy a priori jako takzvaně slabší pohlaví ani jako sexuální objekty. Na rozdíl od mnoha českých politiků jim nepřipisuje mateřskou roli a péči o rodinu jako jejich hlavní — a v zásadě jediné — životní poslání. Čeští politici zřejmě v dobrém úmyslu oslavují 8. března ženy primárně jako maminky a pečovatelky, což přivádí k tichému úpění nebo přímo k vzteku každého a každou, kdo má nějaké povědomí o radikálních kořenech tohoto významného svátku.

Zvolený prezident zjevně nemá problém s ženami pracovat. Ve svém týmu jich několik má, a v rozhovorech opakovaně zmiňuje úspěšné, silné, ambiciózní, suverénní a asertivní ženy, se kterými se ve svém životě setkal, aniž by z nich měl strach. Uvědomuje si, že společenské postavení žen není rovné — a to včetně ekonomických a pracovních aspektů, nikoli jen například v otázkách genderově podmíněného násilí.

Společensky nerovné postavení akcentuje i u LGBT+ osob a otázky jako například manželství pro všechny nebo nucené sterilizace trans osob pro něj nejsou nic, nad čím by musel dlouho rozvažovat nebo diskutovat.

Český unikát a evropské standardy

Ne, že by byl Petr Pavel bez chyby. Obligátně vyhýbavý postoj ke kvótám bez jejich hlubšího pochopení nebo některé přezíravé výroky o Danuši Nerudové před prvním kolem prezidentské volby ale výrazněji nenarušují dojem klidné, sebevědomé maskulinity, která se necítí ohrožena polovinou společnosti.

To není u českých mužů Pavlova věku a tradiční životní dráhy samozřejmost, tím spíše v politice ne. Zejména ve srovnání s obhroublým až nechutným misogynstvím a transfobií Miloše Zemana je to skutečně osvěžující — nebe a dudy, nebojím se říct.

Podíváme-li se ale na postoje Petra Pavla mimo rámec českého rybníku, který můžeme eufemisticky nazvat konzervativním, nebo prostě zatuchlým, jde o postoje, které jinde v Evropě, zejména v té západní nebo ve skandinávských zemích, už po řadu let patří k samozřejmým a nezpochybnitelným standardům.

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry bude z pozice prezidenta schopen k řešení otázek genderové rovnosti přispět. Sám sebe Petr Pavel v tomto ohledu vidí jako moderátora diskuze, jako člověka, který může nastavovat diskurz a úroveň debaty. To je nepochybně důležité už jen proto, že víme, jak nízko — takřka pod zemí — tato laťka aktuálně je, a jak moc k tomu přispěl Miloš Zeman.

Bylo by ale dobré, aby se na diskurzivní úroveň neomezil a aby měl otázku genderové rovnosti a práv LGBT+ na paměti i při svých dalších krocích, jako je například možnost vetovat legislativu, jmenování ústavních soudců i při dalších personálních krocích nebo při udělování státních vyznamenání.

Osobně jsem zvědavá už na to, jakým způsobem uctí letošní Mezinárodní den žen, byť to bude ještě den před jeho inaugurací.

Otázky ženské není

Tomáš Garrigue Masaryk opakovaně zdůrazňoval, že pro něj není ženské otázky, tak jako není otázky mužské, jen otázek společenských. Tato dodnes poměrně radikální myšlenka vyjadřuje podstatnou část feministického úsilí, která zejména části antifeminismu stále zůstává utajena. V otázkách genderové rovnosti totiž nejde zdaleka jen o problémy konkrétních žen, ale o nastavení, které dopadá na jejich rodiny, komunitu a celou společnost.

V tuto chvíli zůstává k diskuzi, zda si Petr Pavel tento charakter takzvaných ženských témat uvědomuje, nebo zda ze své výše popsané pozice a reflexe aktuální společenské situace musí udělat ještě krok, aby si uvědomil, že jde o problémy celospolečenské, nikoli jen ženské. Z jeho dosavadních vyjádření — včetně toho, že podle jeho slov se tématu genderové rovnosti bude primárně věnovat první dáma — by se mohlo zdát, že tomu tak není.

Po několika letech urputného zápasu o navrácení alespoň elementárního zdání důstojnosti do nejvyšších pater české politiky působí Petr Pavel bezmála jako zjevení, a to nejen ve vztahu k otázkám genderové rovnosti.

Přichází totiž politik moderního západního střihu, v řadě ohledů modernější než premiér Petr Fiala. Právě takto bychom ho ale měli brát — jako „standardní politický materiál“, který snad alespoň pozici hlavy státu povznese na úroveň v Evropě očekávatelnou. Zda se po Tomáši Garrigue Masarykovi stane „největším feministou na Hradě“, zatím není jisté, vyloučeno to ale není.