V zemi, kde nemine den, aby některý z ministrů „nejlepší možné vlády“ nenavrhl aspoň vystoupení České republiky z OSN, působí seznam prvního souboru osobností vyznamenaných prezidentem Petrem Pavlem jako úkaz z nějaké jiné, lepší doby. Určité rozpaky vzbuzuje snad jen jediné jméno, celek ovšem fascinuje promyšlenou kompozicí, snahou o nápravu letitého přehlížení některých velikých postav, ale také, což je snad vůbec nejpřekvapivější, až okázalou snahou dát najevo, že ochránci přírody patří mezi úctyhodnou elitu společnosti.

Po dvaceti letech, době dlouhé jako Husákova normalizace, kdy Pražský hrad obýval Klauzeman, ona dvojjediná politická bytost zosobňující to nejhorší z polistopadové pouti českých zemí od desíti k pěti, a pak dál směrem k nule, se mohlo snadno zapomenout, jak prospěšnou úlohu pro duševní rozpoložení společnosti může samo udílení státních vyznamenání sehrávat. Je to důsledně vzato jedna z nejpodstatnějších pravomocí hlavy státu.

Jedná se o formu „měkké moci“, která umožňuje formulovat to, koho stát, naše republika, rozhodnutím své „hlavy“, prezidenta, pokládá za společenskou elitu. Posledních dvacet let sice přinášelo rovněž tu a tam i vyznamenávání těch, o nichž nebylo možno pochybovat; jako jedno jméno jasně vystupující z řady člověku tane na mysli František Kriegel.

Ale celek vyznamenaných vždy budil spíše pocit trapnosti a rozpaky, takže jej bylo nejlépe přejít mlčením. Na různé doprovodné ostudy, jako bylo například „nepozvání norské velvyslankyně“ raději ani nevzpomínat. Letos si Petr Pavel dal zaležet, aby to bylo úplně jinak.

Skvělým gestem je udělení Řádu Bílého lva Štefánikovi, skvělá je i volba tří žijících laureátů nejvyššího státního vyznamenání — Petra Pitharta, Pavla Rychetského, Karla Schwarzenberga. Drobnou vadou na kráse je, že mezi nimi chybí žena, snad se dalo uvažovat o Evě Kantůrkové či Martě Kubišové — jediných dvou mluvčích Charty 77 v letošní sestavě oceněných; obě přitom sehrávaly zásadní a veskrze kladné role i po roce 1989.