V zemi, kde nemine den, aby některý z ministrů „nejlepší možné vlády“ nenavrhl aspoň vystoupení České republiky z OSN, působí seznam prvního souboru osobností vyznamenaných prezidentem Petrem Pavlem jako úkaz z nějaké jiné, lepší doby. Určité rozpaky vzbuzuje snad jen jediné jméno, celek ovšem fascinuje promyšlenou kompozicí, snahou o nápravu letitého přehlížení některých velikých postav, ale také, což je snad vůbec nejpřekvapivější, až okázalou snahou dát najevo, že ochránci přírody patří mezi úctyhodnou elitu společnosti.

Po dvaceti letech, době dlouhé jako Husákova normalizace, kdy Pražský hrad obýval Klauzeman, ona dvojjediná politická bytost zosobňující to nejhorší z polistopadové pouti českých zemí od desíti k pěti, a pak dál směrem k nule, se mohlo snadno zapomenout, jak prospěšnou úlohu pro duševní rozpoložení společnosti může samo udílení státních vyznamenání sehrávat. Je to důsledně vzato jedna z nejpodstatnějších pravomocí hlavy státu.

Jedná se o formu „měkké moci“, která umožňuje formulovat to, koho stát, naše republika, rozhodnutím své „hlavy“, prezidenta, pokládá za společenskou elitu. Posledních dvacet let sice přinášelo rovněž tu a tam i vyznamenávání těch, o nichž nebylo možno pochybovat; jako jedno jméno jasně vystupující z řady člověku tane na mysli František Kriegel.

Ale celek vyznamenaných vždy budil spíše pocit trapnosti a rozpaky, takže jej bylo nejlépe přejít mlčením. Na různé doprovodné ostudy, jako bylo například „nepozvání norské velvyslankyně“ raději ani nevzpomínat. Letos si Petr Pavel dal zaležet, aby to bylo úplně jinak.

Skvělým gestem je udělení Řádu Bílého lva Štefánikovi, skvělá je i volba tří žijících laureátů nejvyššího státního vyznamenání — Petra Pitharta, Pavla Rychetského, Karla Schwarzenberga. Drobnou vadou na kráse je, že mezi nimi chybí žena, snad se dalo uvažovat o Evě Kantůrkové či Martě Kubišové — jediných dvou mluvčích Charty 77 v letošní sestavě oceněných; obě přitom sehrávaly zásadní a veskrze kladné role i po roce 1989.

Impozantně působí i soubor vyznamenaných vojáků, prezident v tom nezapřel svou profesi — ale k tomu se jistě vyjádří někdo povolanější. Na seznamu vyznamenaných ovšem fascinuje až okázalý projev přízně ještě jinému typu zelené. Mezi vyznamenanými jsou hned čtyři lidé, kteří svůj profesní život zasvětlili ochraně přírody.

Hana Librová vštěpovala několika generacím studentů — navíc unikátně krásnou češtinou — něžný vztah k přírodě. Mohl bych o tom dlouze a podrobně vyprávět, protože patřím mezi ně. Bedřich Moldan tvoří — spolu s Josefem Vavrouškem a Ivanem Dejmalem — trojici zakladatelů polistopadové ekologické politiky českého státu. O Josefu Fantovi se mluví jako o člověku s mimořádnými zásluhami o přírodu Krkonoš; takto před dvanácti lety, ve svých osmdesáti letech, mluvil na demonstraci za záchranu divočiny Šumavy. A Miloslav Nevrlý je ultimátní legendou pro všechny české milovníky divočiny.

Hned čtyři jména s takto jasným profilem — to nemůže být náhoda. Jedná se o mimořádně silné gesto. Václav Klaus trpěl kompulzivní nenávistí vůči ekologickému hnutí. Miloš Zeman se ho v tom, pokud možno, snažil ještě překonat: v jednom ze svých malmotů o ekologických aktivistech prohlásil, že by se měli „vypálit, počůrat a posolit“; onen zlý hulvát je dost možná také jedinou hlavou státu všech dob na celém světě, která o nějakém živočišném druhu prohlásila, že byl „právem vyhuben“.

Mezi vyznamenanými jsou osobnosti, které byly celoživotními či principiálními spojenci ekologického hnutí. Petr Pithart si vždy zakládal na tom, že jeho vláda prosadila v severních Čechách limity těžby uhlí, vždy hořce litoval toho, že nezastavila výstavbu jaderné elektrárny Temelín a vystupoval na demonstracích proti jeho dostavbě. Jeho kolega z disentu Pavel Rychetský byl hlavní postavou odbojné skupiny osmi ministrů, kteří proti dostavbě Temelína hlasovali v jednobarevné sociálnědemokratické Zemanově vládě.

Jan Šolc byl spojkou radikálního ekologického hnutí na Pražském hradě Václava Havla. A jednou někde popíšeme, jak sehrál klíčovou roli v tom, že Václav Havel 12. května 1999 těsně před hlasováním Zemanovy vlády o dostavbě Temelína svolal tiskovou konferenci a proti jeho dostavbě se s veškerou vehemencí postavil.

Ostatně celá Charta 77 měla vyhraněně ekologický profil, vydala několik ostře formulovaných dokumentů a její obě letos vyznamenané mluvčí, Marta Kubišová i Eva Kantůrková, projevovaly ekologickému hnutí vždy přízeň. A je málo tak skvělých česky psaných kritik moderní civilizace, jako je doslov Josefa Jařaba k prvnímu českému vydání knihy Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Při pohledu na seznam vyznamenaných je tak vcelku překvapivě možné 28. říjen 2023 pokládat i za den veliké satisfakce českého ekologického hnutí.

V daném ohledu Petr Pavel skutečně navazuje na Václava Havla, pro kterého byla starost o ničenou přírodu celoživotním tématem. A to nejen v jeho projevech. Jen si vzpomeňme, jak osobně jako prezident přijel podpořit ekologické aktivisty, kteří vlastními těly bránili v bourání Libkovic — krásné severočeské obce ničené, a nakonec zničené, kvůli těžbě uhlí. Že by zašel tak daleko i prezident Pavel, že by třeba osobní účastí podpořil nějakou akci hnutí Limity jsme my, je zatím těžké si představit, ale kdo ví, v úřadě má před sebou ještě čtyři až devět let a — až na přehmat s propagandistou uhelné oligarchie Michalem Půrem — si zatím vede slibně.

Že se ekologickému hnutí dostává takovéhoto projevu úcty od hlavy státu, neberme ovšem jako něco vymykajícího se normě, nýbrž naopak jako návrat k ní. Z jedné přednášky Hany Librové mi utkvělo, jak mluvila o tom, že láska ke krajině či k přírodě je projevem emancipačního vývoje člověka — lidé se vždy měnili k lepšímu právě tím, že chránili to, co se jevilo jako slabé: dnes tudíž právě i přírodu.

Bylo tedy politováníhodnou deviací, popřením české humanitně demokratické tradice od Komenského přes obrozence i Masaryka až po Chartu, pokud tu v posledních dvaceti letech z úst hlav států zaznívaly na adresu ochránců přírody různé hrubosti. Naopak k nejlepší české či obecně humanistické tradici patří mít pochopení — přinejmenším pro motivace — i těch nejradikálnějších ekologických iniciativ.

Abychom si rozuměli: takto silné ocenění velkých postav české ochrany přírody, zvláště v dnešní době, není ani v nejmenším samozřejmostí. Ale není také ničím, nač by se mělo pohlížet jako na něco nahodilého či pouhý projev osobního vkusu hlavy státu. Prezident Pavel tu zkrátka pouze — byť vpravdě silným gestem — vrátil věci z hlavy na nohy.

Na mysli člověku tane euforický popěvek Jiřího Dědečka z doby sametové revoluce, když byl Václav Havel poprvé zvolen prezidentem:

Volové, to je historický předěl,

Prezident ráčkuje a seděl,

Prostředky tady posvětily účel,

Prezident ráčkuje a bručel

(Tak k tomu má Petr Pavel přece jen daleko, a snad i proto ho na nějakých přímých akcích ekologických iniciativ hned tak nespatříme, avšak pointa už pak platí beze zbytku:)

Volové, to je fatální

Pan prezident je… pan prezident je… pan prezident je normální.