Prezidentské volby jako by se nemohly vymanit ze stínu starých časů. Opět sledujeme souboj dvou pánů v letech. Po loutce oligarchů oligarcha bez loutky. Po knížeti a profesorovi generál. Ženy na chvostu, mladí lidé jako vždy zklamaní. Všudypřítomná a úmorná debata o jednotlivých kandidátech, která přestala být zajímavá už dávno. Po delší odmlce si znovu uvědomujeme, že naše země má prezidenta.

Jakkoliv se prezidentská funkce zdá být v našem politickém systému nepříliš důležitá, debata o jejím zrušení je v nedohlednu. Připomeňme si proto několik důvodů, proč by nám na příští hlavě státu mohlo záležet.

Příkladem nám může být Slovensko. Současná ústavní krize nebo například nenávistná vražda v bratislavském klubu Tepláreň či výpady ruské propagandy na slovenský Státní ústav pro kontrolu léčiv představují momenty, ve kterých může hlava státu sehrávat důležitou roli — jak ukazuje proaktivní přístup Zuzany Čaputové v těchto případech. V kontrastu se současnou slovenskou realitou jsme v uplynulých dvaceti letech byli zvyklí na pravý opak. Není nutné je všechny připomínat — všichni například dobře víme, že na Hradě již dvě dekády trůní loutky fosilního průmyslu.

Aktuální příklad dává Zemanovo odmítnutí jmenovat Petra Hladíka ministrem životního prostředí. Současně to však také ukazuje, jak vysoko v žebříčku priorit — vzhledem k časové prodlevě mezi rezignací Anny Hubáčkové a navržením nového kandidáta — má současná vláda agendu životního prostředí. Situace je o to více problematická v době, kdy Ministerstvo životního prostředí má sehrávat klíčovou roli v řešení energetické krize, dekarbonizaci ekonomiky a spravedlivé transformaci uhelných regionů.

Existují však dvě budoucí události, v jejichž kontextu je třeba druhé kolo prezidentské volby vnímat s náležitou důležitostí.

Tou první je jmenování nových soudců a soudkyň Ústavního soudu, jejichž většině končí mandát v následujících dvou letech. Zmiňuji toto z přesvědčení, že obzvláště mladší generace, k níž patřím, vnímá nezávislost této instituce jako až příliš samozřejmou. Poslední roky v české politice však ukázaly, že mnohé samozřejmosti přestávají platit. Druhou událostí, kvůli níž je podstatné zajímat se, kdo usedne na Hrad, je jmenování vlády, která vzejde z příštích voleb. Asociální politika současné vlády Petra Fialy žene voliče do náruče ANO a SPD.

V takové situaci se můžeme snažit především o dvojí: o obrodu a úspěch levice (kterému v současnosti bohužel nasvědčuje snad jen uvěřitelné vyrovnávání se s minulostí uvnitř ČSSD) a zvolení přijatelného budoucího prezidenta, který může být v mantinelech svých pravomocí jistou protiváhou vládě. O to první se můžeme snažit přičinit. V tom druhém už víme, že nemáme příliš důvodů jásat. Ale přece.

Mám ve svém okolí dost lidí, kteří se druhého kola nechtějí účastnit. Někteří z nich nešli volit ani v prvním kole. Jejich rozhodnutí nelze než respektovat. Často skloňované „volit je naše občanská povinnosti a kdo nevolí, ať mlčí“ je stejná pitomost jako téměř povinné volby za minulého režimu. Místo zcela nevhodného morálního povyšování se nad nevoliči bychom měli hledat příčiny, pro které se někteří lidé — a v mém okolí jsou to mladí i staří — necítí být politicky zastoupeni.

I mně se velmi příčí volit armádního generála ve výslužbě. V předvolebních debatách však sleduji obyčejného a srozumitelně se vyjadřujícího člověka, který v kontrastu s jinými kandidáty uvedl solidaritu hned jako druhou významnou hodnotu.

Oproti dalším boomerům v politice je pro mě jeho volba — jako alternativa k hysterickému oligarchovi — přijatelná. Přinejmenším natolik, aby mi stálo za to ujít těch pár kroků do volební místnosti. Nečekám od toho moc, ale na důležité věci přece také jen stále nečekáme, narážíme na ně každý den, ne jen jednou za pět let. A naše malá rozhodnutí, která možná vypadají jen jako kapka v moři, přece jen ovlivňují distribuci moci ve společnosti a podobu politické kultury. Rezignovat v této situaci se nám může do budoucna šeredně vymstít.