Andrej Babiš zahájil kampaň před druhým kolem prezidentských voleb. Na ni je třeba se připravit jako na zcela nové politické střetnutí, ke kterému dochází v poměrně unikátní politické situaci. Babiš v tuto chvíli není vnímán jako favorit, ale zcela určitě může vyhrát. Potřebuje ale zvolit správnou taktiku a strategii. Pokusím se nastínit jednu z možných variant jeho dalšího postupu a alternativní protiopatření, které může Babišův nástup zastavit nebo alespoň oslabit natolik, aby nevyhrál.

Druhé kolo prezidentské volby se jede od nuly a zásadně se liší od prvního kola, které plní roli primárek. Je důležité to připomenout, protože nezanedbatelná část antibabišovského hnutí má tendenci předpokládat, že Petr Pavel má automatický náskok, který Babiš nemůže stáhnout.

Na žádné prémiové body z předchozího kola se ale nehraje. Asi se nedají očekávat relevantní ztráty jejich vlastních voličů z prvního kola, aby ale jeden ze dvou kandidátů vyhrál, musí dokázat oslovit ty, kteří ho nevolili. Jinak řečeno, musí dokázat vybudovat koalici, která se sjednotí na nějakém společném principu, který převáží výhrady voličů ostatních kandidátů z prvního kola.

Babišova výchozí pozice je v tomto ohledu náročnější. Pro část potenciálních nových voličů mu ale nepochybně pomohlo nepravomocné osvobození v kauze dotací na Čapí hnízdo.

Problémem nejhlasitější části antibabišovského hnutí je, že v průběhu let zjednodušilo a trivializovalo Babišovu extrémně komplexní toxicitu na Čapí hnízdo a jeho minulost před listopadem 1989. Je to chyba, protože obě kauzy jsou ve skutečnosti spíše okrajovými a estetickými průšvihy. Kdyby měl Babiš svědomí, tížily by ho mnohem horší lumpárny.

Nepravomocné osvobození a to, že si antikomunistická úderka vyvolila za svého favorita bývalého člena KSČ, antibabišovský narativ oslabuje a znevěrohodňuje, protože najednou vypadá vyprázdněně. I přesto je pro kritickou masu nerozhodnutých voličů Babiš stále příliš odpudivý na to, aby ho zvolili na Hrad. Jak napsal Jakub Patočka, v podvědomí většiny společnosti je zapsaný archetypem lumpa — a na magické místo naší státnosti prostě nepatří z hygienických důvodů.

Babišova strategie

Co tedy může Babiš udělat pro to, aby navzdory své toxicitě přesvědčil kritický počet nerozhodnutých voličů? V rámci své koalice jim musí nabídnout něco, co jeho problematickou osobnost přebije. Je zřejmé, že na rozdíl od Pavla tedy nemůže prodávat v prvé řadě sebe sama, musí přijít s programovou nabídkou, která je pro voliče kritická a Pavel v ní ztrácí.

Je zřejmé, jaký program proti generálovi Babiš vytasí — už to totiž naznačil začátkem své kampaně. Tváří v tvář bezprecedentní bezpečnostní krizi, která v Evropě propukla, se Babišovým tématem stane okamžité dosažení míru.

Na strachu z války, jí způsobené inflace a vágní, ale o to děsivější možnosti rozšíření bojů až do střední Evropy, postaví své vymezení se proti profesionálnímu vojákovi, který se i jako občan a civilista nechává titulovat jako „generál“ a svou politickou identitu staví na své armádní kariéře. Že je možnost rozšíření konfliktu z Ukrajiny — i díky tomu, že se Západ nakonec odhodlal k její omezené podpoře — minimální a doslova z říše snů? Přátelé, to byl uloupený lithiový poklad taky.

Řadě voličů může být Babiš nepříjemný, ale válka a její následky v každodenním životě je právem děsí. Je to právě strach z ohrožení vlastní existence a životního stylu v těch nejobecnějších rysech, co může řadu lidí, kteří by ještě před měsícem Babišovi hlas nedali nebo ke druhému kolu nešli, přesvědčit o změně preference: gauner lepší lampasáka.

Vůbec bych se nedivil, kdyby do tohoto schématu brzy vstoupila mírová výzva, kterou dal dohromady klub reakční levice kolem Matěje Stropnického. Babiš podpoří jejich krásně znějící a naprosto neurčitý apel na „spravedlivý mír“, jehož hlavním praktickým výstupem je zastavení pomoci napadené Ukrajině. Tím přímo rozdělí dezorientovanou levici a ČSSD, jejíž „konzervativnější“ socialisticko-komunistické křídlo adorující Zemana mělo pro Rusko v srdíčku vždy speciální místo, a osloví kritickou část váhajících voličů, kterým ze zcela pochopitelných důvodů ani trochu neimponuje twitterový militarismus provozovaný fanoušky vládnoucích sil.

Šmardovo ČSSD vedení bude postaveno před neřešitelné dilema: když podpoří Babiše, kapituluje před svým hlavním nepřítelem a přizná mu vůdčí postavení od středu nalevo. Když podpoří Pavla, delegitimizuje se před potenciálním elektorátem i částí podporovatelů jako banda reakčních militaristů. Wer hat uns verraten… Však tu písničku všichni známe.

Odpověď demokratické levice

Babišův obecný apel na mír za každou cenu samozřejmě nemá ani v nejmenším za cíl přispět k míru na Ukrajině, stejně jako to není ani cílem Stropnického. Obě akce, ať už se nakonec protnou, nebo ne, svou veškerou komunikací směřují nikoli do mezinárodního prostoru, ale dovnitř tuzemské debaty. Jejich síla spočívá v tom, že otevírají nové téma, po kterém je mezi velkou částí populace poptávka, a které si doteď nikdo jiný za své nevzal.

Efektivní odpověď a například podmínka podpory Pavla od sociální demokracie může vypadat zhruba takto:

• Občan Petr Pavel si na chvíli odloží maršálskou hůl do nočního stolku k brýlím na čtení, ten stolek zamkne a zahodí klíč. Nemá smysl se pokoušet během necelých dvou týdnů překopat rok a půl stavěný příběh vojáka, ale není vůbec od věci dát větší důraz i na Pavla-civilistu. Ukázat a zopakovat, že uniforma není Pavlovým mentálním vrcholem.
• Občan Pavel přijde s velmi konkrétní programovou odpovědí na výzvu k míru. Nikoli ve formě dalšího foukání pod plamínek neurotického militarismu. Potřebujeme diplomacii — nikoli předstíranou diplomacii Stropnického a Babiše, ale skutečné praktické kroky, které si budou klást za cíl situaci zlepšit, aniž by měly ambici ji za každou cenu okamžitě vyřešit.

Podrobněji ke druhému bodu: Záměrná definiční obecnost a neurčitost z hlediska cílů „spravedlivého míru“ je slabinou celé konstrukce. „Spravedlivý mír“ si klade maximální možný cíl, jehož dosažení je v tuto chvíli nepravděpodobné.

Mír, notabene spravedlivý, je sám o sobě morálním imperativem, který má právo od nás žádat oběti (přestaneme Ukrajině pomáhat), aniž by ale bylo jasné, jak jej lze dosáhnout. Absence konkrétního plánu je průvodním jevem jak Stropnického výzvy, tak Babišova blouznění o jakési mírové konferenci.

Proti éterickému „spravedlivému míru“ je třeba postavit praktickou diplomacii: stanovení méně ambiciózních dílčích kroků, které samy o sobě nepovedou k zastavení skoro dekádu trvajícího nepřátelství, ale mohou konfliktu nastavit určité mantinely a snížit míru utrpení a ohrožení Evropy.

Občan Pavel by mohl z autority svého bývalého postavení ve velení NATO a nově nabytého prezidentského úřadu zvednout telefon. Možná by se dovolal do kanceláře Gerasimova, jistě by mu zvedli sluchátko v Kyjevě. Oběma stranám by mohl navrhnout jednorázovou výměnu zajatců ve formátu všichni za všechny, což je i v zájmu Ruska, nebo třeba stažení všech vojenských jednotek obou stran z okruhu třiceti kilometrů od Záporožské jaderné elektrárny a předání její kontroly pod autoritu MAAE a mírového sboru OSN složeného z neevropských misí.

Nebo by mohl lobovat za zřízení bezpečných koridorů pro uprchlíky. Nebo za zastavení bombardování ukrajinské civilní infrastruktury… Velké cíle vždy vyrůstají z drobných jednotlivostí.

Toto je program, který bych od svého budoucího prezidenta očekával, pro který bych byl ochotný jej volit. Program diplomacie, která umí využít zkušenosti vojáka, za cíl však nemá eskalaci, ale navázání alespoň nějakého kontaktu znepřátelených stran.

Není to program konce války, ale obnovení diplomacie a hledání semínek dobré vůle bez rezignace na vlastní páteř a svobodu. Na rozdíl od obecných deklarací Stropnického nebo halekání Babiše může někoho reálně zachránit. A ukázat na vyprázdněnost instantních peacemakerů a to, že v prezidentské volbě vlastně k tématu nemají co říct.