Logikou míru proti logice války

Matěj Stropnický

Spoluiniciátor výzvy Mír a spravedlnost reaguje na výhrady, jež vůči výzvě zazněly v našem textu.

Obrázek, jímž autoři výzvy Mír a spravedlnost svůj text doprovázejí. Repro DR

Petr Jedlička ve svém (v porovnání s jinými vstřícném a vcelku korektně) polemickém textu k mírové výzvě naší iniciativy Mír a spravedlnost klade do středu toho, s čím přicházíme, tuto otázku: Má být Ukrajina nucena během své obrany do míru výměnou za území? A pokud ano, jak a kdy? Odkazuje se na to, že „uznání nové územní reality“ je ruský požadavek pro jednání o příměří.

Výzva ovšem, podíváme-li se do jejího textu, tak daleko nejde. Jedličkovi je na rozdíl od mnoha novinářů jasné, že jako se jedná o míru, ani příměří se nevyhlašuje jen tak bez vzájemné dohody, tedy, není-li pouhým jednostranným gestem, nebo příměřím symbolickým, například po dobu nějakých svátků. Taková příměří v textu na mysli nemáme. Jde nám o sjednané příměří. Sjednané za účelem zahájení vážných mírových rozhovorů.

Oněmi „veškerými kroky vedoucími k dosažení urychleného příměří, jehož součástí bude i přerušení dodávek zbraní“, o nichž píšeme v požadavcích výzvy, jsme rozhodně neměli na mysli přijetí ztráty ukrajinských území pro sjednání příměří — jednání o územních změnách nejsou nikdy součástí jednání o příměří, ale vždy až jednání o míru. Tento úzus považujeme za natolik obecně známý, že jsme nepovažovali za nutné jej explicitně zmiňovat.

Otázkou „územní reality“ se naše výzva nezabývá: výslovně ponechává podobu míru na jednajících stranách včetně ukrajinské. Zaručeně pravých návrhů na dokonalé ukončení války jsme četli během roku mnoho, a domníváme se proto, že nemohou než vzejít z jednání samých. Naším cílem bylo pokusit se vytvořit tlak na zvětšení prostoru pro to, aby taková jednání mohla být vůbec obnovena. Chceme nahradit samopohyb válečné logiky opět logikou a pravidly vyjednávání.

A protože jsou obě strany vůči sobě nyní plným právem krajně nedůvěřivé, domníváme se, že je třeba doprovodit návrh příměří dočasným ústupkem v podobě přerušení dodávek zbraní, které Západ Ukrajině poskytuje.

Zdůrazňuji, že nemá jít o přerušení celkové pomoci, jak nesprávně Jedlička ve svém textu vyvozuje, když píše: „Česká iniciativa přitom teď vyzývá k tlaku na příměří pro jednání, v rámci kterého se má podpora úplně přerušit.“ Podpora Západu Ukrajině totiž samozřejmě nespočívá jen v dodávkách zbraní. Neméně důležitá je logistická podpora, finanční, humanitární a v neposlední řadě pomoc více než deseti milionům ukrajinských uprchlíků. Tyto formy podpory přerušit nenavrhujeme.

Takový postup předpokládá na ruské straně rovněž vstřícný krok a každopádně nesmí být pouze jednostranným ústupkem Ukrajiny. Opakování požadavku „uznání nové územní reality“ ze strany Ruska ani mírový plán ukrajinského prezidenta k takovým jednáním ovšem nepovedou. Obě tyto představy totiž mylně předpokládají, že navrhující strana válku vyhrála.

Nejrelevantnější výhradu tak Petr Jedlička formuluje v místě svého textu, kde vyjadřuje obavu, aby „Rusko takto koncipované příměří nezneužilo k posílení své pozice. Ono by totiž své zbrojní stavy na Ukrajině doplňovat mohlo. Zatímco druhá strana by nemohla dostávat ani náboje do protiraketové obrany.“

Ačkoli to výzva explicitně neříká, domnívám se, že sjednané příměří by mělo obsahovat dohodu na tom, že po dobu jeho trvání by na ukrajinské území nesměla doplňovat vojenskou techniku žádná z válčících stran. Explicitně to výzva neříká proto, že se cítíme být součástí Západu a obracíme se na českou vládu a jejím prostřednictvím na vlády evropské a na USA.

Jsme-li stranou konfliktu a chceme-li dosáhnout jednání o příměří, musíme jako strana konfliktu především přijít s návrhem k jednání, nikoli především s požadavky na druhou stranu. Výzvy k jednání, které začínají podmínkami vůči druhé straně, nebývají vnímány jako upřímné a mají sklon ztroskotat dříve, než jednání začala.

Konečně — a tím se dostávám ke druhé otázce, kterou si Petr Jedlička klade — kdy chtít začít jednat? Už teď? Ještě vyčkat, jestli nebude ukrajinská situace za půl roku lepší? Autor se domnívá, že je dosud brzo, protože situace není bezvýchodná, Ukrajina projevuje odhodlání a ochotu se bránit dál. Taková otázka a zejména Jedličkova odpověď na ni je podle mne již ovládána logikou války.

Především: máme chtít, aby se konflikty řešily jednáním, nikoli válkou. Nejen tehdy, když už to jinak nejde, protože je situace strany, jíž tvoříme týlového spojence, beznadějná. Ale dokonce i takticky zejména tehdy, když beznadějná není — pokud nejsme ovládání logikou války.

Můžeme samozřejmě jen spekulovat, co by Ukrajina vyjednala, kdyby nebyla přerušena poslední vážnější jednání o míru zprostředkovaná na jaře Tureckem. Tehdy ještě nebyly zabrány čtyři ukrajinské oblasti a neproběhly v nich aklamační plebiscity. Tehdy také ještě nebyly statisícové ztráty na obou stranách, nebyla rozbombardována velká ukrajinská města jako Mariupol nebo Cherson.

Je však na místě se ptát, kolik životů může zachránit sjednání příměří a míru nyní, kolik měst může jednání uchránit před zničením teď. Vyjednávat je třeba právě dokud není bojující Ukrajina zcela na kolenou. Slávu její obrany tím už nikdo z dějin nevymaže. A také Rusko svoji lekci již dostalo.

#BečvaNevyšumí

Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!

Diskuse
January 12, 2023 v 10.39

Co jsem chtěl uvést k vlastnímu tématu, napsal jsem již do svého textu. Pro ty, kdo nesledují debatu na sítích, se patří ještě zdůraznit, že ruská strana teď vyžaduje od ukrajinské deklaraci ochoty přijmout „novou územní realitu“ ne jako podmínku míru, ale jako jednu z podmínek vůbec k zahájení rozhovorů o příměří.

Ani ukrajinská strana přitom příměří nechce a dle reportérů, co jsem konzultoval, byla nálada mezi lidmi na Ukrajině v době před Vánoci podobná té v Británii za 2. světové války.

January 12, 2023 v 10.43

Pokud jde o tuto reakci, pomyslný ďábel je -- tak jako často – v detailech. Ona otázka, jíž kladu a vidím v jádru mírotvorné části výzvy, zde není „kdy jednat“, jak uvádí Matěj Stropnický, ale „kdy nutit k jednání“ – či přesněji: „kdy nutit ochotně bránícího se agresi k jednání s agresorem i s tím, že začneme přehodnocovat dosavadní režim jeho podpory, na níž životně závisí.“ Navíc když moc dobře víme, že by za současné situace v poli a v ruské politice musel odevzdávat území...

V původním textu jsem připouštěl, že situace, kdy je i takovéto nucení na místě, mohou nastat a nastávají. Většinou jsou ale dány rozporem mezi rozhodnutím vládce či establishmentu a toho, co chtějí sami lidé, občas též zvrháváním se obranného boje v něco jiného či bezvýchodností řádově jiné hloubky, než jakou vidíme teď na Ukrajině, a tak dále, jak už jsem psal.

Má logika není logikou války, je logikou respektu k vůli druhých rozhodovat si o své zemi a životech. A je také logikou zkušenosti (byť nepřímé, pozorovatelské), k čemu nucení bránících se k dohodám, které nechtějí, v podobných konfliktech vede.

Zda je logika iniciativy skutečně logikou míru, nebo logikou domácích obav nejzatíženějších vrstev a snahy je nějak ztlumit, případně logikou hledání nějakého východiska, logickou určitého pohledu na stávající světové dění, nebo logikou jiných plánu či zájmů, to ať posoudí každý za sebe.

¨

Oněch dovysvětlování vlastní výzvy, co přesně bylo myšleno čím, že spravedlnost zde není přiměřenost postihů a kompenzací vině a odpovědnosti, ale něco jiného, že „podniknutí veškerých kroků vedoucích k dosažení urychleného příměří“ nezahrnuje odepření pomoci apod., těch je už objektivně fakt dost. Na sítích se hlásí k různým výkladům i sami signatáři.

JP
January 12, 2023 v 13.54
"Logika míru místo logiky války"

Napohled zní takovéto heslo ovšem velmi ušlechtile, humanisticky, pacifisticky.

M. Stropnický ovšem i ve svém komentáři k celé kauze nijakým způsobem neobjasnil, čím by se jím proklamovaná "logika míru" odlišovala od té, kterou svého času praktikoval Neville Chamberlain, když Hitlerovi schválil uchvácení Sudet.

Ano, je nepochybné že i Chamberlain byl tehdy vnitřně upřímně přesvědčen, že "zachránil mír", a a že "zachránil lidské životy". Jenže - právě od dob Mnichova se stalo krvavým poučením jednou provždy, pro celý svět, že bestii nikdy nezastavíš tím, že jí předhodíš někoho za oběť. Ty oběti, ty ztráty na životech budou v budoucnosti ještě mnohonásobně vyšší.

(Ostatně, už samotný vznik samostatné republiky si českoslovenští legionáři vybojovali na bojištích první světové války, a ne nějakou "logikou míru".)

Každý diktátor, každý imperialista "logice míru" nikdy nerozumí jinak nežli výhradně tak, že ve svých imperiálních výpadech musí učinit taktickou pauzu, nežli přikročí k další agresi.

To jsou všechno věci natolik notoricky známé, že není možno uvěřit tomu, že by si jich signatáři oné "Výzvy" (a to i zkušení diplomaté a profesionální politologové!) nebyli vědomi. Ani po pokusu o vysvětlení od M. Stropnického tedy není možno uvěřit tomu, že se jim skutečně jedná jenom a pouze o "spravedlivý mír". I kdyby bylo možno uvěřit tomu že jsou to natolik zapálení (až přímo: fundamentalističtí) pacifisté, že by mír stavěli nade všechny ostatní hodnoty (i nad lidskou svobodu), i pak by museli přinejmenším dokázat přiznat, že reálným výsledkem jejich snah by byl mír nikoli spravedlivý, nýbrž naprosto a hluboce nespravedlivý.

Byl by to mír který by který by fakticky akceptoval jako normu, že je - ještě ve 21. století - naprosto možné a legitimní urvat si velké kusy cizího území, a pak si tuto svou kořist ještě nechat legalizovat mezinárodním společenstvím.

Nevím, marně pátrám po tom jaký je vlastně způsob uvažování těch, kdo se postavili za výzvu "Mír a spravedlnost"; ale už proto že znám názory a postoje řady z nich už z dřívějších dob (a jednoho signatáře jsem kdysi znal i osobně), prohlašuji veřejně že jim jejich "upřímnou touhu po míru" nejsem schopen uvěřit. A předpokládám zde motivy zcela podstatně jiné, vyplývající z ideologické zaujatosti, ze stále přetrvávající vnitřní averze, ne-li přímo slepé nenávisti vůči všemu, co je nějak spojeno se světem (kapitalistického) Západu, jmenovitě pak s jeho politickými a především vojenskými strukturami. Pro takto zaslepenou nenávist je pak příhodná každá příležitost tomuto dekadentnímu Západu uštědřit nějaký úder; že přitom obětujeme svobodu milionů lidí, nehraje žádnou roli.

Přitom - to je nutno uznat - oni sami snad skutečně nejsou přímými podporovateli či vyznavači Putina a jeho diktátorských a imperiálních metod. Pro vysvětlení tohoto jejich schizofrenního postoje, kdy na jedné straně kritizují Putina a zároveň mu svými počiny hrají do karet, je nutno sáhnout poněkud dále do minulosti, do dob kdy iránský režim ajatolláhů deklaroval existenci "Velkého ďábla" a "Malého ďábla". Přičemž oním "Velkým ďáblem" byl jejich přímý nepřítel Spojené státy; zatímco "Malým ďáblem" byl prohlášen Sovětský svaz, který se proti íránskému režimu nestavěl zdaleka tak tvrdě jako Spojené státy (a snad se dokonce původně snažil získat Írán do svého "antiimperialistického tábora", nicméně jeho snahy byly marné, pro fundamentalistické ajatolláhy Sovětský svaz zůstával bezbožnou imperialistickou velmocí.) Ovšem - na rozdíl od USA pouze "Malým ďáblem".

Soudím, že je to skutečně jenom a pouze tato terminologie íránských mulláhů, která umožňuje pochopit způsob myšlení dnešních levičáků respektive ultralevičáků ve vztahu k válce na Ukrajině. Ano, i pro ně je putinovské Rusko v zásadě negativní, odsouzeníhodnou mocností; nicméně i pro ně zůstává stále jenom "Malým ďáblem". Neboť "Velkým ďáblem" v jejich i nadále zůstávají demokratické Spojené státy, ve kterých oni stále vidí vedoucí mocnost světového kapitalismu.

Bezpochyby do jisté míry právem; ale v jejich ideologické zaslepenosti pak ztrácejí veškerou soudnost při posuzování světového dění. A tak všechno, co nějakým způsobem působí proti zájmům Spojených států, oni pociťují jako vždy nějakým způsobem pozitivní a dobré. A tedy i územní expanzi putinovského Ruska; hlavně když se tím uštědří rána "imperialistickému" NATO.

PM
January 12, 2023 v 18.3
Nepodstatným komponentem se mi jeví i znalost

tradice velkých ruských vojenských masakrů vůči narušitelům svrchovanosti centrální moci.

Znalec této tradice ve společnostech s nezažitou "liberální demokracií a zažitou lidovou demokracií" srovnává počet lidských obětí, což vede takového znalce ve svém výsledku k preferenci husakismu či orbanismu.....jsem nejednou ve svém okolí zaslechl.

MP
January 12, 2023 v 19.42
Dosti jednoduše

Nemáme co dělat s logikou války, ale s realitou války. A můžeme si jen pomocí vybroušených logických argumentů vyjasňovat, zda ten, kdo tu realitu záměrně ignoruje a staví se tak na stranu silnějšího, je blbec nebo kolaborant

Jen malou poznámku k tvrzení: "Ačkoli to výzva explicitně neříká, domnívám se, že sjednané příměří by mělo obsahovat dohodu na tom, že po dobu jeho trvání by na ukrajinské území nesměla doplňovat vojenskou techniku žádná z válčících stran."

Rusko na ukrajinském území nemá žádnou vojenskou techniku, kterou by mohlo doplňovat. Rusko ta území anektovalo a z jeho pohledu se bojuje na ruském území a útočníkem je Ukrajina. Na příměří, natož spravedlivý mír, Rusko z vysoka kálí, copak to nevidíte?

Ta petice je fajn, kdo by nechtěl mír.

Nicméně zatím Rusko jenom typicky kňučí, že Ukrajina o míru nechce jednat, a zároveň prokazatelně chystá novou velkou ofenzívu ......

Z pohledu socialisty, který věří v silné, demokratické a sociální státy, které by měly být schopny řešit jak vnitřní problémy, tak se dohodnou na mezi- či nad-státním řešení globálních krizí, které na planetu začínají tvrdě doléhat, je znovuobnovení ruského imperialismu naprosto špatně.

IH
January 13, 2023 v 10.20

Docela by mě zajímalo, co by si Matěj Stropnický pomyslel, kdyby se dozvěděl, že výzvu jako on zformulovali skoro doslova už v roce 1942 v USA, přičemž jejím motivem byl záměr, aby Spojené státy usilovaly o příměří mezi SSSR a Německem. (Pomíjím, že Sovětský svaz, na rozdíl od Ukrajiny, ale shodně právě s Hitlerovou Říší a dnes, žel, i Ruskem likvidačně napadly "nedospělé" dvacetileté státy ve svém sousedství).

Co se Matěj Stropnický domnívá, že by Stalin řekl (o) F. D. Rooseveltovi, kdyby ten pozastavil proud vojenské pomoci, aby podpořil "příměřítvornost" SSSR? Že Zelenskyj není Stalin?

JP
January 13, 2023 v 10.37

Pan Morbicer: ano, přesně tak tomu je. Zatímco Ukrajina by během "mírových jednání" nesměla nijakým způsobem posilovat svůj bojový potenciál, Rusko - i kdybychom pominuli jím anektovaná území, pak v každém případě na svém vlastním teritoriu by smělo nadále mohutně zbrojit. A až by pro něj nastal příznivý okamžik, celé tyto nově zkonzolidované (respektive nově rekrutované) masy vojska a techniky by na frontu mohlo vrhnout během dvou dnů.

A za druhé: jaképak vůbec smysl by pro Ukrajinu v současné době mohlo mít nějaké mírové jednání, respektive příměří? Vždyť minské příměří zde už bylo; a Ukrajina měla "záruku" svých hranic od Ruska, výměnou za vzdání se jaderných zbraní. Všechna tato příměří, všechny tyto záruky byly Ruskem naprosto brutálně porušeny.

Proto pro Ukrajinu jedinou skutečnou zárukou i nadále je dosažení stavu, kdy nastane jedna z následujících alternativ:

- Rusko bude na válečném poli natolik jasně poraženo, že bude nuceno se stáhnout přinejmenším na linii před 24. únorem

- Rusko bude pokračující válkou, a kumulujícími se účinky mezinárodních sankcí natolik vyčerpáno, že už efektivně nebude schopno dále pokračovat v bojích, a bude nuceno přistoupit k závažným jednáním, jejich součástí bude i odevzdání přinejmenším nově uchváceného území Ukrajiny

- ruská společnost časem pod dojmem neúspěchů na frontě, desetitisíců padlých a úpadku životní úrovně v důsledku sankcí přece jenom pochopí, do jakého marastu ji zavedl Putin, zbaví se ho a obnoví alespoň základy demokratického zřízení.

Jakákoliv jiná "mírová jednání" za současné situace by nebylo ničím jiným nežli vyjednáváním beránka s vlkem o tom, kdy a za jakých okolností bude pro vlka nejvýhodnější beránka sežrat.

Logicky vzato, pane Stropnický, z hlediska Ruska na Ukrajině válka nepropíhá a kde se neválčí tam se pochopitelně nedá uzavírat mír, protože takový „mír“ by totiž byl jen součástí logistiky speciální vojenské operace. V intencích této logistiky ruského míru „by sjednané příměří mělo obsahovat také dohodu o tom, že po dobu jeho trvání by na území, které je zatím ještě pod kontrolou ukrajinské vlády, nesměla doplňovat vojenskou techniku žádná z válčících stran.“

Představme si, že by třeba Rus vtrhl do Polska. Pak by ovšem bylo vhodné sjednat příměří, které by obsahovalo dohodu o tom, že po dobu jeho trvání nesmí na polské území doplňovat vojenskou techniku žádná z válčících stran (pokud by šlo skutečně o válku a ne jen o speciální vojenskou operaci). Užití raket s plochou dráhou letu, odpalovaných mimo území Polska, by se samozřejmě za doplňování vojenské techniky na polské území považovat nedalo...

Tu „logiku míru“ mají Češi z osmatřicátého už docela zažitou. Ale jestli myslíte, že Mnichov byl vykročením k míru, no tak jistě...

JP
January 14, 2023 v 12.46
Schizofrenní motivace autorů "mírové výzvy"

Vrátím se ještě jednou k mé teorii "Velkého ďábla" Spojených států, a "Malého ďábla" putinovského Ruska. Tento výkladový model pravých motivů autorů výzvy "Mír a spravedlnost" považuji za velmi věrohodný kromě jiného proto, že velmi podobná myšlenková respektive emoční schémata jsem svého času pozoroval u členů strany Levice - tedy takových osob které se nacházejí v dosti podobné (byť i ne zcela identické) části politického spektra, jako autoři Výzvy.

V prostředí Levice jsem se pohyboval právě v době, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Nutno uznat a kvitovat: stranou Levice byl tento útok odsouzen, a dokonce se proti němu snad konala nějaká demonstrace. Potud tedy dobře. Ovšem - potom jsem začal mít pocit, že většina členů Levice se o tuto ruskou agresi zase až tak příliš nezajímá. Respektive, že ta je nijak příliš nepálí. Nýbrž že jejich hlavní priority leží někde zcela jinde.

Hlavním zájmem příslušníků radikální levice - a je to vlastně zcela přirozené - je jejich boj proti světu kapitalismu; a tedy i proti všem symbolům kapitalistického světa, jako je EU, a především vojenská aliance NATO. A tady se dostáváme k vlastnímu jádru problému.

Na jedné straně radikální, tj. radikálně demokratická levice ovšem odmítá autoritativní metody vládnutí jaké v Rusku zavedl Putin; a tedy neschvaluje ani jeho agresivní válečné akty. (A jsem proto dokonce ochoten věřit tomu, že ani signatáři Výzvy nechovají vůči putinovskému Rusku nijak nadměrné sympatie.)

Ovšem - jak řečeno nejvlastnější prioritou členů radikální levice je stále boj proti světu kapitalismu, a to znamená především boj proti Spojeným státům a NATO, proti jejich - ať už skutečnému či pouze domnělému - hegemonismu. A tady pak začíná působit naprosto klasický emoční faktor: Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.

Příslušníci radikální levice tedy nijak nevyznávají putinovský diktátorský režim; ale na straně druhé chovám velké podezření, že když právě tento diktátor Putin zasadí Západu, Spojeným státům a především NATO nějaký úder, tak že oni přitom pociťují nemalé (byť třeba i nepřiznané) vnitřní uspokojení.

Oni se zde tedy dostávají do emočně naprosto rozpolcené situace: na straně jedné zavrhují Putina a jeho "ruský svět" - ale na straně druhé ho pociťují jako svého spojence ve svém boji proti symbolům, strukturám a institucím západního kapitalistického světa.

A právě zde bych viděl pravé motivy pro jejich "mírovou výzvu". Připomeňme si, že evidentně jejich prioritním cílem je ujednání příměří. Ne tedy skutečně spravedlivý mír; nýbrž příměří. A jakákoli další mírová jednání by zřejmě nesměřovala nikam jinam, nežli k zafixování právě aktuálně jsoucí frontové situace. A já mám nemalé podezření, že právě tato aktuální situace jim konvenuje ze všeho nejvíce.

Tento stav by je totiž ze všeho nejvíce osvobodil z jejich zmíněného dilematu: na straně jedné by tím přece jenom byla postavena určitá hráz ruské rozpínavosti, byl by tím tedy uštědřen určitý úder Putinovi, který by tak musel vzdát své dále jdoucí cíle; ale zároveň by tím byl uštědřen i citelný úder (kapitalistickému) Západu, a zároveň alianci NATO. (Připomeňme k tomu, že příslušníci radikální levice zjevně Ukrajinu vůbec nepojímají jako zemi, jako národ toužící po svobodě; nýbrž v prvé řadě jako někoho, kdo se vědomě a dobrovolně vrhá do náručí kapitalistů a agresivní - z jejich pohledu - aliance NATO.)

Příměří respektive mír na Ukrajině cementující současné územní zisky a ztráty by tedy příslušníky této radikální levice osvobodilo z jejich mravní i emocionální rozpolcenosti; na straně jedné by své svědomí mohli utěšovat poukazem na to, že přece jenom vnutili určitou brzdu Putinovi a jeho rozpínavosti, ale na straně druhé by je hřálo tiché vědomí že i nenáviděný svět kapitalismu zde utrpěl těžké rány.

Z těchto důvodů se tedy domnívám, že právě toto je skutečnou motivací autorů a signatářů výzvy "Mír a spravedlnost". Že přitom obětují svobodu všech těch Ukrajinců kteří už padli do okupační moci ruských vojsk, je zcela evidentně zajímá mnohem méně. Pokud vůbec.

ON
January 15, 2023 v 18.1
Užiteční idioti

Martin Profant: "Nemáme co dělat s logikou války, ale s realitou války. A můžeme si jen pomocí vybroušených logických argumentů vyjasňovat, zda ten, kdo tu realitu záměrně ignoruje a staví se tak na stranu silnějšího, je blbec nebo kolaborant."

Pro tenhle typ politických ignorantů se používá příhodné označení "užiteční idioti".

JP
January 16, 2023 v 10.51

"Užiteční idioti" - taková je sice jejich (autorů výzvy) objektivní role; nicméně co se jejich vlastního vnitřního nastavení či motivací týče, tady je to přece jenom složitější.

Trvám na tom, že oni jsou hluboce vnitřně rozpolcení, až ke schizofrenii; a schizofrenikem může být i zcela inteligentní člověk. (Což bezpochyby celá řada z nich je.) Jenže, nedá se nic dělat, tato schizofrenní rozpolcenost nakonec vítězí nad jakoukoli inteligencí. Když někomu našeptávají jeho vnitřní hlasy: "Zabij!", vede to pak ke stejně neovladatelnému jednání jako když mu jeho vnitřní ideologické zaujetí nakazuje: "Nestav se na stranu Ruskem přepadené Ukrajiny, neboť se jí chce zákeřně zmocnit NATO a západní kapitál!"

MP
January 16, 2023 v 12.50
Josefu Poláčkovi

To, co popisujete není schizofrenie, ale právě idiocie. Nevím, zda užitečná.

Idiot je člověk, který není schopen neb ochoten účastnit se života v obci. Může být vysoce inteligentní a může se velmi úspěšně sebeobstarávat, třeba dojit dotace na soukromou opravu zámku.

Ale neumí a nechce myslet a jednat v konkrétní životní situaci, tedy politicky. Musí tuto situaci zrušit ve jménu nějaké doktríny a pak ji podle té doktríny řešit.

V tomto případě musí zrušit životy ukrajinských lidí, jejich touhu po svobodnějším a lepším životě, radosti a strasti a také jejich nedokonalosti a omyly, ve prospěch světového konfliktu dobra a zla (nebo pokroku a reakce, emancipace a represe). Co se do schématu nevejde, odřízne se (o trochu krve víc, to ve světodějném konfliktu nehraje roli). Ostatně oni musí zrušit i životy lidí v českých zemích, včetně zkušenosti s životem ve stínu zaostalého impéria.

Intelektuální strach z rozmanitosti reality nebo intelektuální lenost? Nebo prostě povrchnost hajzlíka, který je od svých osmnácti zvyklý být -- díky nahodilosti zrození -- ve světlech reflektorů a ví, že musí občas šokovat, aby se na něj nezapomnělo (protože jinou devizu k přežití než mediální známost prostě nemá). To nechci soudit.

Otovi

Jseš na ně podle mého příliš hodny. Do role "užitečného idiota" se občas může dostat každý z nás. Prostě stačí, když naše celoživotní přesvědčení kolidují s tím, co se v daném okamžiku jeví jako nutné a účinné. Například bych byl ochoten jako "užitečný Putinův idiot" hájit svobodu slova a odmítat ad hoc opatření, které odřízlo nahodile vybrané prokremelské internetové stránky -- a trvat na tom, že místo toho potřebujeme promyšlená zákonná opatření podléhající soudnímu přezkumu. Místo toho mlčím, ale jen proto, že nejsem nucen mluvit, lhát bych o svém postoji nechtěl.

V tomto smyslu považuji za úctyhodného "užitečného idiota" Martina Plevu, zjevně poctivého do morku kosti a neurážel bych ho zahrnutím pod stejný titul s Kavanem a Stropnickým.

PM
January 16, 2023 v 15.52
Realitou války je i logická úvaha o vyústění války

M.P.: "Nemáme co dělat s logikou války, ale s realitou války. A můžeme si jen pomocí vybroušených logických argumentů vyjasňovat, zda ten, kdo tu realitu záměrně ignoruje a staví se tak na stranu silnějšího, je blbec nebo kolaborant."

Pokud se válka odehrává v pojetí tradičního střetu impéria Velké Rusi versus ověřeně nepřátelský, cizí režim západní civilizace je vhodné nevyloučit z prognózy vyústění historickou realitu trestných opatření samoděržavých.

Jde o úvahu, která nemusí být jen projeven defétismu blbce.

Možná ale, i nezbytnou výzvou k nezbytné úvaze o tom jak nejrychleji vyloučit z kodexu mezistátních vztahů akceptaci legality mordu a vraždy a napomoci záměru civilizačního procesu, který logicky vede od fyzického násilí k násilí práva ......bych dodal k současné hrůzné scenérii civilizačního propadu.

MP
January 16, 2023 v 19.49
Ano, ale to je právě realita války ...

... že musíme uvažovat o podobných věcech.

Pokud lze mluvit o Rusku jako o impériu, pak jde o značně vyčerpané impérium, které způsobem války nedává moc velkou naději, že by bylo schopné nést náklady zavedení "ruského míru" na dobytých územích.

Chybí mu zjevně administrativní kapacity i pro méně náročné vedení války, proto ta korupce a selhání v zásobování, odvody jak za třicetileté války. Proto ten vliv warlordů vedle řádné armády a proti ní. A k tomu nutná mobilizace všech sfér života, která běží vlastní cestou. Mír na úrovni stabilizace dnešní územních zisků by i bez samoděržavné pomsty nutně vypadal jako rabování a dragonády obyvatelstva.

PK
January 17, 2023 v 8.30

Schizofrenici, idioti, užiteční idioti... Co takhle ještě "hrstka ztroskotanců a samozvanců"? Proč vymýšlet něco nového, když už tu mnohé bylo?

Ale chápu, že v dnešní době, kdy jak psal Orwell "válka je mír" a kdy si reprezentanti současného neokoloniálního a neonormalizačního režimu, který je zastoupen hlavně koalicí Spolu, už definitivně přestali hrát na demokracii, když jakékoli jiné, než své názory dehonestují a skoro zakazují, si signatáři a autoři petice dovolili až příliš, když onen mír žádají.

JP
January 17, 2023 v 11.58
Objektivní příčiny "užitečné idiocie"

Pane Profante, ještě jednou: samozřejmě že je možno právem mírové výzvy tohoto typu vzhledem k reálnému dění na Ukrajině označit za "idiotské". Z důvodů, které jsem sám už podrobně rozebral.

Ale jde o to, že tím že někoho označíme nálepkou "užitečný idiot", ještě nijak nerozkryjeme objektivní společenské příčiny, které za takovýmto postojem stojí. To, že je nějaký postoj napohled iracionální, ještě nijak neznamená že za ním nestojí objektivní kauzalita. A pokud chceme těm kdo takovéto postoje hlásají vzít vítr z plachet, pak se musíme vypořádat právě s těmito příčinami. Tím že je budeme označovat za "idioty" v daném ohledu naprosto nic nezískáme.

Tvrdím proto: kapitalismus sám si svým asociálním, ahumánním charakterem permanentně vytváří své odpůrce, své nepřátele. Míra tohoto odporu je různá; je ale v logice věci, že u některých skupin populace je tato míra odporu menší, zatímco u jiných je větší, vyhraněnější, radikálnější.

Rozhodující je: i tato radikální forma negace kapitalismu má své oprávnění. Nedá se nic dělat, ale každá idea má zapotřebí i své radikály, své entuziasty kteří "vysoko drží prapor revoluce". Kteří danému hnutí, dané ideji dodávají impuls, energii.

Základní problém tady ale je: tito radikálové nikdy nedokáží své vyhraněné postoje sladit s realitou bezprostředně jsoucího přirozeného světa. (Často toto sladění ovšem není vůbec objektivně možné.) A právě proto se pak přečasto uchylují k postojům, které se - z hlediska tohoto "přirozeného světa" - jeví být iracionálními, protismyslnými, nepochopitelnými, až destruktivními.

Tvrdím proto, že kauzální řetězec je takový:

- kapitalismus si sám plodí své nepřátele

- tito (radikální) nepřátelé se nacházejí ve stavu trvalého boje jak proti kapitalismu samotnému, tak i proti jeho reprezentantům a symbolům (USA, EU, NATO)

- když nějaká třetí strana vyhlásí boj těmto symbolům kapitalismu, tito bojovníci proti kapitalismu v tomto třetím spontánně cítí svého spojence

- podle míry svého radikalismu se pak s tímto třetím aktérem buďto ztotožní zcela; anebo pokud je jeho jednání podle obecných měřítek naprosto zavrženíhodné, pak se tito radikálové dostávají do hlubokého mravního dilematu, které se snaží řešit tím, že sice jednání tohoto aktéra podrobí určité kritice, ale zároveň se snaží poukazovat na to, že on sám nenese (hlavní) vinu, nýbrž že tím hlavním viníkem je nenáviděný svět kapitalismu a jeho instituce. - Je to tedy naprosto právě daný případ, kdy se tito antikapitalističtí radikálové sice nemohou vnitřně ztotožnit ani s ruskou agresí ani s diktátorským putinovským režimem, nicméně kdy se snaží neustále doložit, že primárním viníkem je (údajná) rozpínavost NATO směrem k ruským hranicím.

Ještě jednou tedy: ano, my můžeme právem ty argumenty které tato část společnosti bezprostředně užívá označit za "idiotské", neboť jsou v evidentním rozporu s bezprostřední realitou; ale na straně druhé tyto postoje jsou naprosto reálným společenským fenoménem, který má své zcela objektivní příčiny, které vyplývají ze samotné systémové podstaty kapitalistického společenského uspořádání. A tyto příčiny samy nejsou "idiotské"; přinejmenším o nic více nežli samotná existence kapitalismu.

MP
January 17, 2023 v 14.4
Josefu Poláčkovi

Jenomže ono tu nejde o radikální formu kritiky kapitalismu.

Rusko je země neukroceného grunderského kapitalismu a té nejbezohlednější formy vykořisťování přírody člověkem a vykořisťování lidí lidmi.

Tudíž mohu přijmout jako diskuse hodnou reakci deklasovaných, ponížených a uskřípnutých lidí, kteří na hrůzy kapitalismu reagují radikálním odmítnutím všeho, co hlásá vrstva lokálně privilegovaných -- podobně jako mohu mít historické pochopení pro zdroje luddismu. Pokud je součástí toho radikálního odmítnutí i nerozlišující antiamerikanismus, rozumím tomu -- a chovám se k této intelektuální chybě ze zoufalství shovívavě.

Ale Kavan ani Stropnický nejsou v této nouzi těch pod koly. Naopak. Propagují své názory s obratnou schopnosti přístupu do jinak dosti uzavřených medií a využívají přitom (a snaží se zmnožovat) dlouho hromaděný sociální kapitál. Ostatně ani jeden z nich nikdy kapitalismus radikálně neodmítal a nečiní tak ani teď. Rozjívené, dobře sociálně bonifikované salonní levičáctví -- ano, také bych uměl provést sociální interpretaci této formy parazitismu, ale proč? -- stačí pohrdání.

PM
January 17, 2023 v 17.14
Jde "pouze" o střet odlišných konceptů kapitalismu

Nejde o substanciální kritiku kapitalismu, ale o střet mezi mezi kapitalismem v režimu západního liberalismu a východního absolutismu.

Tedy o střet společensky dvou neslučitelných forem jednoho z pokusů o překonání kauzálních krizí kapitalismu.

Aktuálně o krvavý střet mezi liberálním a iliberálním pojetím demokracie v prostředí globálního kapitalismu.

Tedy o střet mezi společností "zakotvené" násilím práva, nebo násilím fyzickým...bych dodal.

JP
January 18, 2023 v 11.19
Příčina a následek; subjektivní a objektivní příčiny sociálních fenoménů

"Rozjívené, dobře sociálně bonifikované salonní levičáctví" - ale jistě, pane Profante, tato charakteristika by mohla platit jako naprosto správná a trefná. Nicméně - ani tak není postižena celá šíře dané záležitosti.

Tady je mezi námi dvěma dost možná dán rozdíl v čistě osobní zkušenosti. Vy máte stále před očima takové figury jako Drulák, Keller, Švihlíková apod. Na které tato Vaše charakteristika může v plné míře sedět. (M. Stropnického neznám nijak blíže, proto ho nejmenuji.)

Já ale v dané souvislosti musím znovu a znovu vzpomínat na to, co jsem zažil v okruhu strany Levice. I když jsem nikdy nebyl jejím členem (a registrovaným sympatizantem pouze krátce), byla to pro mě nicméně neocenitelná zkušenost o tom, jak myslí, jaké cíle a motivace má tento okruh radikálních levičáků. Totiž: oni se sice distancovali od reakcionářských (pseudo)levičáků typu Druláka a Kellera; ale právě v kauze ukrajinské krize jsem u nich vysledoval víceméně ty samé vzorce uvažování.

Přitom: členy strany Levice opravdu nelze odbýt pouze onou charakteristikou "salonních levičáků". Oni svůj boj proti světu kapitalismu pojímají - to je nutno jim přiznat - s plnou vážností a důsledností. Oni jsou - a i to je nutno mít na zřeteli - v prvé řadě radikální demokraté, a jejich boj proti kapitalismu není omezen pouze na otázku čistě sociální, nýbrž zahrnuje i boj proti všem omezením a tlakům, které pro člověka a jeho autentickou svobodu vyplývají z existence tohoto společensko-ekonomického uspořádání.

Tady se ovšem nutně staví otázka: proč se tedy tito natolik radikální demokraté nepostaví naprosto jasně a jednoznačně proti Putinovi a jeho agresi, a tedy na stranu Ukrajiny?

Tuto otázku jsem už zodpověděl minule: protože to co je nejvíc pálí je samotný kapitalismus. Oni ho vysloveně nenávidí; a jak známo, nenávist vždy zaslepuje. (Což byl nakonec ten důvod proč jsem se od nich opět odloučil; oni byli zaslepení nejen čistě ideově, ale i ve zcela věcných záležitostech jako jsou otázky reálné ekonomiky.) A ideologicky fundovaná nenávist zaslepuje ještě více.

Oni tedy bojují v prvé řadě proti kapitalismu; a především proti symbolům kapitalismu. Právě zde leží vysvětlení toho, proč se ve střetu kapitalismů americké a ruské provenience oni staví spíše na stranu toho ruského: Rusko není symbolem kapitalismu, tímto symbolem jsou Spojené státy. A symbolem moci Spojených států je především NATO. A právě proto tito radikální odpůrci kapitalismu v prvé řadě intuitivně, živelně bojují především proti USA a NATO; a právě proto je pro ně natolik těžké jednoznačně odsoudit ruskou agresi na Ukrajině.

Protože oni v Rusku nejenže nevidí symbol nenáviděného kapitalismu; ale oni v něm stále ještě vidí jakýsi přetrvávající symbol Sovětského svazu, tedy světa socialismu. - Ano, je to naprosto iracionální výklad; ale jak už bylo řečeno, nenávist zaslepuje...

A nyní se dostáváme k jednomu naprosto klíčovému momentu. Ano, všechny tyto názory, tyto myšlenkové pochody radikálních odpůrců kapitalismu se nám mohou právem zdát být zcela iracionálními, nesmyslnými, logicky i mravně deformovanými. Ale - my se nesmíme zastavit u tohoto pouze ryze subjektivního hodnocení. To jest, u vnímání dané kauzy jenom jako (iracionálního) jednání těch či oněch subjektů.

Právě k tomu směřují mé argumenty celou dobu: je nutno pochopit, že se jedná zároveň o OBJEKTIVNÍ SPOLEČENSKÝ FENOMÉN. S kterým se nemůžeme dostatečně vypořádat tím, že pouze budeme odsuzovat či zavrhovat ty aktéry, které jsou tohoto objektivně podmíněného společenského fenoménu nositelem, reprezentantem.

Ano, není to vůbec snadné dokázat přestoupit na tuto objektivizující perspektivu. Veškerá naši přirozená životní zkušenost nás nastavuje na to proti sociálním deformacím bojovat tím, že potíráme jejich nositele, jejich hlasatele. Je to tak bezprostředně v pořádku, je to tak nutné. Ale jak řečeno - poté je nutno udělat i onen druhý krok, a střízlivým, nezaujatým pohledem analyzovat příčiny, které k takto deformovaným názorům vedou.

Je to asi něco takového, jako když se v akutním záchvatu začne agresivně projevovat schizofrenik: v první chvíli musíme utlumit jeho agrese, tedy postavit se plnou silou proti jeho činům a projevům. Ale - jako druhý krok pak odpovědný terapeut musí začít pátrat po příčinách, které takovéto (iracionální) akty jednání u dotyčného vyvolaly. Je naprosto beznadějné pokoušet se na něj působit logickými argumenty; stejně tak jako je neúčinné mu stále lát do bláznů. To čeho je zapotřebí je zasáhnout cíleně do samotných hlubokých příčin jeho - deformovaného - jednání.

Stejně tak v případě radikálních odpůrců světa kapitalismu (které je nakonec vede i ke krajně pochybným "mírovým" postojům v ukrajinském válečném konfliktu) je sice naprosto legitimní a nutné se v prvé řadě postavit proti jejich konání, vyvrátit jejich způsob argumentace; ale jako druhý krok je nutno obrátit pozornost k objektivním, společensky podmíněným příčinám těchto jejich postojů.

Opakuji ještě jednou: je to nakonec kapitalismus sám, který si svým ahumánním, asociálním charakterem produkuje svou vlastní negaci. A to sice i negaci zásadní, radikální. Která je pak ovšem (to jest: její nositelé) přečasto utopena ve své nenávisti vůči kapitalismu, kterážto nenávist ji pak naprosto zaslepuje ve všech konfliktech, ve které je tento kapitalismus (respektive jeho symboly) nějakým způsobem involvován.

(Je ovšem fakt že u konkrétních jedinců z tohoto radikálně antikapitalistického tábora je často přítomen i negativismus ještě jiného druhu, totiž čistě osobní konflikt s celým světem, který si oni až sekundárně projikují do světa kapitalismu; ale i tento fakt je opět pouze individuálně-subjektivní moment, který nesmí odvést pozornost od pohledu na vlastní, objektivně jsoucí systémové příčiny.)

Ještě jednou tedy: jednání a argumenty aktérů ve sféře politických a ideových postojů jsou mnohdy iracionální, nesmyslné, protismyslné; ale my se nesmíme zastavit u této pouze subjektivní roviny, ale vždy musíme zároveň hledět i na objektivní, to jest společenskou podmíněnost tohoto jednání. Pokud chceme docílit nápravy, nesmíme sociální fenomény subjektivizovat, jak se pravidelně děje. Nýbrž naopak, za zdánlivě pouze subjektivními akty respektive názory musíme vždy hledat jejich objektivní příčiny. Pouze odstraněním příčin můžeme zrušit i následek.

JP
January 18, 2023 v 11.26
Střet liberálního a totalitního kapitalismu?

Pane Petrasku, s tímto hodnocením sice máte dozajista pravdu - ale opět pouze pravdu z našeho, víceméně objektivně-nezaujatého pohledu.

Ale opět zde platí: ti o kterých zde mluvíme, ti na danou záležitost nahlížejí podstatně jinak. Jak jsem napsal v předešlém vstupu, oni v Rusku nevidí primárně symbol kapitalismu; nýbrž daleko spíše v něm vidí (respektive podvědomě cítí) bojovníka proti imperiálním choutkám západního kapitalismu v čele s NATO a Spojenými státy.

Oni sice samozřejmě vědí, že i v Rusku byl restaurován kapitalismus; ale toto jejich racionální vědomí se dostává do hlubokého konfliktu s jejich emocionálním zaujetím, které jim neustále našeptává, že "opravdovým" kapitalistou jsou pouze Spojené státy, respektive celý blok západního "imperialistického" světa. Právě tento konflikt racionálního vědomí a emotivního cítění v nich pak vytváří ono schizofrenní napětí, které jsem jim diagnostikoval.

MP
January 18, 2023 v 12.15
Josefu Poláčkovi

To není rozdíl zkušenosti, ale akomodace. Pár příslušníku „lepší společnosti“ se rozhodlo hrát a la baisse, tedy spekulovat se zruinovanou pověstí a suterénním populismem. Někdy to chvíli vychází, jako Borisi Johnsonovi, ale sociální náklady této hry jsou docela vysoké.

Samozřejmě, aby taková hra byla možná, musí vycházet z určitého stavu herního pole, který Vy nazýváte "objektivní příčiny sociálních fenomenů".

Ale to nic nemění na faktu, že se tu několik pohrdání hodných hajzlů rozhodlo ve vlastni prospěch kalkulovat s podporou zločinů proti lidskosti (už se to v Buči stalo, a tudíž by se neměl ohrožovat budoucí mír trváním na potrestání, které těm lidem život nevrátí), odmítáním rovnosti lidí (chceme pro Ukrajinu mír, který je spravedlivější, než jakého by mohla dosáhnout vlastními silami -- píší v Alarmu) -- a nehodlám tento jasný fakt rozřeďovat analýzou zoufalství publika, které zase "jednou věří oslovi, jen když jet Kavan hlučně osloví".

JP
January 19, 2023 v 12.16

"To není rozdíl zkušenosti, ale akomodace" - to je právě ten problém, pane Profante: Vy se stále fixujete jenom na několik málo osob které stojí za "Výzvou". A přitom nechcete vidět, že oni ve skutečnosti vyjadřují postoje nemalé části české populace. Proto tvrdím znovu: jedná se ve skutečnosti nikoli o záležitost (pouze) subjektivní, nýbrž o zcela objektivní trend. Který se nám ovšem - z dobrých důvodů - může nelíbit, jako dejme tomu vřed na našem těle. Ale tento vřed neodstraníme tím, když mu budeme jenom stále dokola předhazovat, jak je šeredný.

MP
January 19, 2023 v 14.46
Josefu Poláčkovi

Nemáte pravdu. Výzva těch několika -- a ano, soustřeďuji se na ní, protože jde o diskusi pod ostudným žvaněním jednoho z jejích signatářů -- nevyjadřuje postoje velké části české populace. Jen na nich parazituje.

Protože ty postoje, které by přicházely v úvahu, se týkají strachu z bídy, inflace a z toho, že militantní magoři získávají díky Ukrajině v naší společnosti příliš velký vliv. U části -- ale ta není tak velká -- se ještě připojuje xenofobie.

Zatímco Mír a spravedlnost se o tento strach a úzkost nezajímá, přečtěte si pořádně ty Stropnického demagogické zblitky.

JP
January 20, 2023 v 14.24

Pane Profante, já jsem především značně skeptický vůči těm výkladům, které motivy oné části populace která na příslušných masových shromážděních deklaruje ať už své zjevné sympatie k Rusku, nebo alespoň odpor vůči veškeré podpoře bojující Ukrajině - tedy jsem skeptický vůči těm výkladům které jejich motivaci vidí výhradně v sociální rovině. Tedy ve strachu ze zdražování atd.atd. A to i když oni sami třeba tyto argumenty používají. Jsem dosti přesvědčen že jsou to z jejich strany pouze zástupné argumenty; a že skutečné příčiny leží ještě daleko hlouběji. (Aniž by si to oni sami třeba dokázali jasně uvědomit.)

Toto své přesvědčení o zástupnosti, nepravosti argumentů ze sociální oblasti opírám například o výzkumy, které se svého času prováděly ohledně sociálního složení příslušníků protestních hnutí typu Pegida. Původně se také věřilo, že se jedná především o příslušníky nemajetných vrstev, ventilujících takto svou sociální frustraci; ale pak se ukázalo, že ve skutečnosti klasickým členem Pegidy je muž ze středních vrstev, tedy materiálně dobře situovaný, který má ale vyhraněně negativní postoj ke svým politickým představitelům.

Obdobně zrovna nedávno se na webu Forum24 psalo (právě v souvislosti s těmito protestními, respektive proruskými hnutími), že v populaci konstantě existuje 30 procent (!) těch kteří ke stávajícímu státnímu a politickému zřízení zaujímají zásadně negativní postoj, necítí se být reprezentováni sférou politiky, nemají pocit že by se o ně vůbec kdo z politiků doopravdy zajímal.

Třicet procent občansky deprivovaných příslušníků společnosti - pokud to souhlasí, pak je to obrovské číslo, které by jak pro politiky, tak i pro samotnou společnost mělo být akutně alarmující. Ale - fakticky tento alarmující stav nezajímá nikoho, prostě se jede dál. Dokud se kára zcela nerozpadne, respektive Titanic se nepotopí, hudba na palubě hraje dál.

Zkrátka, pane Profante, tvrdím znovu a znovu:

- kapitalisticko-buržoazní společnost trpí zásadními deficity v humánní (a tedy i občanské) oblasti

- tyto deficity nelze natrvalo utlumit, vytěsnit

- pnutí z těchto deficitů si časem nevyhnutelně nalézají formy své ventilace

- protože nejsou řešeny samotné příčiny těchto pnutí, těchto frustrací, pak si tato protestní hnutí nacházejí zástupná témata, víceméně podle principu: ať je to co je to, hlavně když je to proti vládě. Proti celému establishmentu, který je těmito vrstvami pociťován jako cizí, odosobněná moc nad prostým člověkem. Že se tedy tato nashromážděná frustrace (a připomínám znovu, zdaleka ne pouze sociální, nýbrž v prvé řadě občanská!) ventiluje t a k é formou proruský formulovaných postojů, je pak už jenom věcí čiré náhody. Respektive aktuálně se nabízející příležitosti tuto občanskou frustraci nějak ventilovat, demonstrovat.

+ Další komentáře