Šest důvodů, proč se dnes zase až tolik nebát Putinovy bomby
Petr JedličkaNa podzim zafungovaly staré komunikační kanály i nová diplomacie. Posunula se také rétorika samotného Ruska. Tajné služby navíc doposud nezachytily nic, co by nasvědčovalo, že se užití jaderné zbraně reálně připravovalo či připravuje.
Strach z užití nukleární zbraně provází ruské tažení na Ukrajině od samého začátku. Zvláště intenzivně se tak však děje od konce léta, od oficiální anexe pětiny ukrajinského území. Důvod je prostý — Rusko disponuje největším počtem jaderných hlavic na světě a možnost užití této zbraně soustavně připomíná. Ruská obranná doktrína navíc počítá s jaderným úderem mimo jiné při „existenční hrozbě“, což lze dle vůdčích ruských představitelů aplikovat i na znovudobývání anektovaného území.
Je hlubokým přesvědčením tohoto listu, že strach z jaderných zbraní se nemá bagatelizovat — v principu je u prostředků hromadné zkázy na místě vždycky. V analytické obci obecně ovšem sílí v posledních době přesvědčení, že hrozba ruského jaderného útoku na Ukrajině není nějak akutní, ba že spíše klesá. Což nelze ignorovat.
Nejde přirozeně o garanci ani o naprostou shodu. Přesto si předkládané argumenty zaslouží pozornost. Ty hlavní z nich, a nejčastěji se objevující, lze shrnout v zásadě do šesti kategorií.
1) Velmoci nebezpečí nepodceňují, mimo kamery se stále řeší
I když to nemusí být na první pohled patrné, pro světové mocnosti je jaderné nebezpečí v souvislosti s válkou na Ukrajině jednou z priorit zájmu. Řeší jej prakticky neustále. Pouze tak činí s pomyslným vyloučením veřejnosti.
Obzvlášť mezi Ruskem a USA existuje ještě z dob studené války síť kanálů, která zajišťuje, aby bylo o jaderných zbraních možno mluvit, i když je oficiální diplomacie zablokovaná. Ta byla letos aktivována. Během podzimu komunikovali danými kanály prokazatelně ředitel CIA William Burns s ruským protějškem Sergejem Naryškinem (tzv. ankarská schůzka) nebo Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan s Putinovým poradcem Jurijem Ušakovem, a poté i s tajemníkem ruské Bezpečnostní rady Nikolajem Patruševem.
Souběžně s řečeným se k věci hledá také společné stanovisko s nmimozápadními mocnostmi v rámci G20 a specificky pak s Čínou. Jako poslední byl na jednání v Pekingu v prosinci německý kancléř Scholz a přijel s jednoznačným poselstvím: „Já a prezident Si Ťin-pching jsme se shodli, že jaderné zbraně nesmí být použity za žádnou cenu“.
2) Ruská rétorika se posouvá
Oficiálním smyslem komunikace po nouzových kanálech je „vyjasňování pozic“ a „předcházení nedorozuměním“. Vždy se však dává těmito cestami Kremlu též najevo, jakou bezprostřední odpověď by případné užití jaderné zbraně vyvolalo.
Čím konkrétně například Američané Rusku teď hrozí, nevíme — bývalý ředitel CIA a slavný exgenerál David Petraeus jen na podzim spekuloval, že by USA mohly v reakci potopit Černomořskou flotilu.
Zřejmé ale je, že se ruská rétorika k danému tématu posouvá. Zatímco ještě na začátku podzimu Vladimir Putin zdůrazňoval, že ohledně možnosti užití jaderných zbraní v žádném případě „neblafuje“, nyní upřednostňuje jiné akcenty: „Rusko za žádný okolností nepoužije jadernou zbraň první (…) Nezbláznili jsme se. Víme, co jsou jaderné zbraně zač,“ uvedl naposledy teď v prosinci.
3) Užití by nemělo smysl ani vojensky, ani z hlediska zastrašení
Jak upozorňuje J. Andrés Gannon z Council on Foreign Relations, ve vlastní válce na Ukrajině by si Rusko užitím jaderné zbraně moc nepomohlo. Úspěch případného vojenského užití, tedy nasazení taktických jaderných zbraní, by předpokládal velký shluk ukrajinských jednotek na jednom místě, v jehož blízkosti by se nenacházely jednotky ruské. Takovou situaci dnes na frontách nevidět.
Velmi limitovaný účinek by přitom mělo i užití zbraně jako prostředku k zastrašení. Jak přibližuje Sergej Kuzněcov v Politicu, Ukrajinci žijí ve válečných hrůzách i specificky pod jadernou hrozbou už příliš dlouho, než aby se po případném demonstračním užití podlomila jejich ochota bránit se.
Na Západě by navíc případný ruský jaderný úder takřka určitě posílil ochotu Ukrajině ještě více pomoci — státy NATO by zřejmě ani poté nevyslaly na Ukrajinu přímo své jednotky, o to více by ale posílaly peněz a zbraní.
4) Přípravy na užití jaderné zbraně lze zachytit, zatím k nim nedochází
Tomuto tématu se věnuje obšírně například Uri Friedman v Atlanticu: tajné služby západních mocností mají zpravodajské sítě, které jim umožňují zjistit, zda se některý z devíti jaderných států reálně připravuje zbraň použít.
V podstatě jde o to, že se ví — a monitoruje —, kde jsou jednotlivé zbraně rozmístěny, kde jsou sklady hlavic a kde nosičů. Jakýkoliv nezvyklý pohyb na daných místech je pak zachycen a analyzován.
Daná zjištění nejsou pochopitelně veřejná. V předchozích vyhrocených momentech války na Ukrajině však britské i americké služby o situaci podrobně informovaly, aby mírnily případnou paniku a zesilovaly nepřímý (preventivní) tlak na Rusko.
Navzdory ruské rétorice přitom zatím vždy platilo, že se jaderné zbraně k použití reálně nepřipravovaly.
5) Ruská pozice by po užití oslabila i ve vztahu k Indii a Číně
Klíčovou otázku, jak by na užití jaderné zbraně Ruskem zareagovaly Čína a Indie, se pokusili zodpovědět například analytikové z amerického centra USIP: bezprostředně po užití by se jejich pozice měnit nemusela; zvláště Čína by mohla říkat dál v podstatě totéž, co doposud. Avšak následná reakce ze Západu by už posuny přinést musela.
Je totiž takřka stoprocentní, že by západní mocnosti při své neochotě k přímému vojenskému angažmá na Ukrajině zcela zásadně utužily sankční režim. Už by nešlo jen o izolaci ruských firem a kapitálu — šlo o postihování všech, kdo s Ruskem nějak obchodují. „Buďto my, nebo oni,“ zněla by nová sankční logika.
Ze všech dosavadních indicií se má za jisté, jak by v daném dilematu volila Indie. Čína je méně předvídatelná, nesporné je však, že i vůči ní by se postavení Ruska po případném útoku zhoršilo.
6) Rusko se zatím nechová ani iracionálně, ani zoufale
V českém veřejném prostoru se občas objeví i úvaha, že ruské vedení může použít jadernou zbraň čistě z beznaděje — ví, že na válku vsadilo příliš mnoho, a ví, že prohrává; může tak učinit příslušný zoufalý krok. I kdyby třeba jen proto, že Vladimiru Putinovi definitivně přeskočí, uvažuje se.
Zcela vyloučit něco takového pochopitelně nelze. Zatím se ovšem ruské vedení nechová nějak třeskutě iracionálně. A nezdá se být ani nějak zoufalé.
Ruská rétorika kolem probíhající kampaně je samozřejmě odpudivá. Vidět lze imperiální paranoiu i imperialistické ambice. Ale fakticky: rozpor mezi minimálními cíli invaze a možnostmi užité síly se podařilo překlenout mobilizací; Rusko dokázalo už třikrát racionálně zkrátit frontu a dnes dokáže na bojišti minimálně kontrolovat pozice. Na jaře budou mít přitom ruští velitelé k dispozici nové jednotky…
Jistě, vnitropolitická situace v Rusku může překvapit. Zároveň ale v ní nenasvědčuje doposud takřka nic tomu, že by pozice stávajícího režimu erodovala. Vedení v čele s Vladimirem Putinem nemá žádnou silnou opozici, žádné otevřené konkurenty ani problém s rozsáhlejší nespokojeností.
Je přirozeně otázkou, co se bude dít v myslích ruských vládců, až se toto vše začne měnit — pokud bude jasné, že Rusko navzdory krvavě zaplacené ceně jednoznačně prohraje. Zda a kam až nechat Rusko padnout, je ale věc až na budoucí debatu.
Zatím jsme v situaci, jež je pro Putinovo vedení sice nečekaně nepříjemná, avšak není zoufalá. Užití jaderné zbraně by ji přitom nijak nevylepšilo, právě naopak.
Ano, právě to je klíčová otázka: co by se stalo, kdyby Ukrajina začala vyhrávat, a hrozilo by (z ruského pohledu) nebezpečí, že by mohla znovu získat i Krym. To by byla pro Putina katastrofální situace - zavlekl zemi do ničivé války, která skončila porážkou. Je krajně pochybné, zda by Putin takový neúspěch dokázal politicky ustát. To znamená, že on by pak bojoval skutečně o všechno - a je velká otázka co by se pak v jeho mysli dělo. V každém případě je možno považovat za jisté, že v této situaci (hrozící ztráta Krymu) by použitím jaderných zbraní znovu začal vyhrožovat.
Rusko napadlo Ukrajinu, v Africe probíhá několik válek se statisícovými civilními oběťmi, válčí se v Jemenu, spousta zemí je válkou zničených, Čína začala k Tchaj-wanu vysílat válečné lodě a letectvo a otevřeně nacvičuje okupaci, KLDR střílí rachejtle všude, houstne to na Balkáně...
A začíná se zbrojit, zbrojit a zbrojit, za nadšené podpory obyvatelstva - třeba Japonsko zdvojnásobilo (!!!!) vojenský rozpočet. Ale zbrojit začínají úplně všichni.
"Zbrojit začínají úplně všichni" - ale je nutno si uvědomit, že za největší částí tohoto obnoveného zbrojení stojí jenom dvě země, dva viníci: Rusko a Čína. Nebýt jejich rozpínavosti, v každém případě Evropa by pokračovala ve svém procesu demilitarizace, a Japonsko by nestálo pod tlakem revidovat svou doktrínu čistě obranného charakteru svých ozbrojených sil.
Ne -- je třeba si uvědomit. Ale "já chci zdůraznit..."
To jsou dvě trochu jiné figury.
Protože, když bychom začali "je třeba si uvědomit.." , pak musíme říct, že pokud pomineme anomálie relativně malých zemiček (Severní Korea Izrael) bezkonkurenčně první dvě země s absurdně výraznými výdaji na zbrojení jsou Spojené státy a Rusko. Finsko, které má historicky velmi odůvodněné a evidentně neexpanzivní vysoké výdaje na obranu je v porovnání s těmito dvěma giganty poměrně střídmé. A totéž se týká Číny, ale kupodivu i Indie a Pákistánu.
Rozhodující malér spočívá ve faktu, že je úplně jedno, jak moc Rusko zbrojí. Disponuje jednak taktickým jadernými zbraněmi -- tedy těmi, o kterých psal Petr Jedlička --, jednak --a to je mnohem větší noční můra-- strategickými. Sice mi nepřipadá ani Putin, ani jeho generálové tak nepříčetní, aby je chtěli použít, ale staré ruské přísloví říká: "Kde je moc děl, spustí nakonec sami. " (Tedy Bábel tvrdí, že to staré ruské přísloví).
A určitě by mnohem víc hrozilo, že ty strategické zbraně spustí, pokud by některý z kremelských magorů jen použil "malé" taktické jaderné zbraně a Rusko by se ocitlo v drsné mezinárodní izolaci (a vzhledem k tomu, že Čína má na rozdíl od kremelské svoloče budoucnost, by se zřejmě ocitlo).
Takže za a)
Naprosto souhlasím s Alešem Morbicerem, aktuální krize by nás neměla vést ke smířlivému postoji vůči šílenému zbrojení v režií zbrojařských lobby (podle zásady, kupuj ty nejdražší zbraně, na funkčnosti nezáleží -- paní ministryně Černochová a jej požadavek zpevňování českých dálnic pro přesun budoucích akvizic pojízdných rakví, tedy morálně už dnes zastaralých tanků).
b) Rád bych sdílel optimismus Petra Jedličky, ale nějak mi to nejde...
A kdo by asi tak posílal Ukrajině zbraně, kdyby se nezbrojilo? A kdyby nezbrojily hlavně USA?
Samozřejmě, že se musí zbrojit. Je válka.
On je problém v tom, že zbrojení není zatím nijak výrazně navýšeno Ukrajinou -- tedy s výjimkou samotné Ukrajiny a trochu matičky Rusi (ale tam to není zase podle všeho není tak výrazný nárůst, oni už předtím byly ty výdaje masivní). Jistě, Německo, my, Polsko, Pobaltí, tam všude se plánuje nárůst a bohužel odůvodněně.
Jenomže se zřejmě rozbíhá celosvětový kolotoč - Čína ohlásila zbrojení, Indie taktéž. Prostě bude umírat trochu víc dětí hlady, ale svět bude bezpečnější díky novým zbraním.
Pane Profante, však ani ty Spojené státy by nevydávaly zdaleka tolik peněz na zbrojení, kdyby nemusely čelit expanzivním choutkám Číny a Ruska. Počet jaderných zbraní v Rusku by mě ostatně zdaleka tolik neznepokojoval, kdyby nad jejich užitím existovala alespoň taková kontrola jako ve Spojených státech.
Čínské expanzi Spojené státy čelit nedokázaly a nedokážou, prostě proto, že se neděje zbraněmi, ale funkční hospodářskou pomocí. Ať již jde o Afriku, východ Euroasie nebo stále zřetelněji Jižní Ameriku. A co se Ruska týče, v posledních třiceti letech spíše implonduje než expanduje, přes pár pokusů o zvrat. Šileně nebezpečné, nestabilní a politický ohavné, ale politika defenzivní, včetně toho krvavého a neracionálního ukrajinského excesů.
Obávám se, že hned na počátku tohoto století, nejpozději před rokem 2010, ztratily země (a síly), stojící na liberálních pozicích politického pluralismu a demokracie, když ne dech, tak iniciativu. Předtím velmi pomohly (nejvíc co odbytiště) nejen sobě (i k otevření sociálních nůžek), ale hlavně státům se změněnou tváří, když měly zato, že opakují úspěšný případ vtažení "do hry" Německa a Japonska.
Ztroskotání reformních procesů i "barevných revolucí" v řadě zemí (vlastně téměř všude, kde k nim došlo) silně kontrastuje s výsledky společenských pohybů o dvacetiletí dříve. V dějinách ovšem dochází k již celkem dlouho skoro globálním přílivům i odlivům, takže se změně málokdo hodně divil či věnoval. Avšak poté, co Rusko podniklo zcela nepokrytý masivní ozbrojený útok na Ukrajinu, skoro jedinou zemi, ještě (fér) boxující v obráceném gardu, se nám dostalo nového nasvícení dění z let 2000-2022.
Nebyla to v první řadě ekonomická síla, diplomacie a čestný obchod, co působilo proti pokračování předchozího vývoje světa, jako spíše dalekosáhlá temná kooperace obnovujících se sídel (s Gorbačovem řečeno) starého myšlení při inherenci v řadě důležitých či neuralgických míst důsledně na straně reakčních sil.
Byl bych rád, kdybychom měli šanci dočkat se ještě aspoň nějaké hlubší historické reflexe dlouho nevídané politické naivity a "slepoty", příznačně v čase technických zázraků a, žel, i velkých tak či onak korupčních příležitostí.
Pane Profante, zrovna celkem nedávno se na svém summitu státy Západu dohodly na tom, že budou spojenými a koordinovanými silami čelit oné čínské "ekonomické expanzi". Co se přímé expanze vojensko-teritoriální týče, pak je zde za prvé trvalé ohnisko konfliktu Tchaj-wan, a za druhé aktuální čínské ambice rozšířit dosah své moci v oblasti Jihočínského moře, kromě jiného vytvářením umělých ostrovů. (Zrovna v minulých dnech zde došlo k akutnímu konfliktu mezi americkým pozorovacím letounem a čínskou stíhačkou.) Zkrátka: Američané musejí počítat s tím že by mohla nastat situace, kdy by čínské expanzi museli čelit vojenskou silou. (Respektive naopak: Číňané jenom proto musejí tlumit své expanzivní snahy, protože vidí americký vojenský potenciál. Nebýt jeho - kdo ví jak by dnešní svět vlastně vypadal; ale je nutno se obávat že ještě mnohem hůře nežli teď.)
To samé pak platí o expanzionismu Ruska: nebýt americké vojenské odstrašující síly, pak by dost možná například moldavská Transnistrie byla dnes už součástí Ruska; a kdoví, jestli spolu s ní ne hned i celé Moldavsko. A nemalou otázkou je, jak by se vedlo státům Pobaltí.
To je hezké, že se ty státy dohodly. Jen není tak moc jasné proč? Čemu vlastně chtějí čelit? Levné a kvalitní čínské produkci? Technologické převaze? Promyšlenému vytváření světových koridorů?
To vše jsou záležitosti, které nevyřeší ochranářská cla, jak o nich uvažuje Bidenova administrativa.
Ale hlavně je to jiná záležitost, já psal nikoliv o ekonomické expanzi, ale o promyšlené vazbě čínské pomoci zemím třetího světa a stabilizaci čínského vlivu. A k tomu by musely západní země změnit systém.
Co se týče možných ohnisek vojenské konfrontace v sousedství kontinentální Číny, uvidíme, kde vezme USA na zbrojení schopné Čínu odstrašit finanční a technologické zdroje (vyjma hrozby jadernou konfrontací, ale ta zase činí zbytečné takové náklady na konvenční zbrojení).
Souhlasím pane Poláčku, revizionismus Ruska a Číny je hlavním spouštěčem nového kola celosvětového zbrojení. Dlouhdobě v chodu ho udržuje hlavně americký vojensko-průmyslový komplex.
Kromě ostatních rizik je to i enviromentální rána - zbrojení (nemluvě o válčení) je založeno na obrovské spotřebě fosilních paliv.
Biliony kilometrů libovolným směrem je jenom vesmírná prázdnota a smrt, máme jen tuhle planetu, skvost nepředstavitelné ceny ............ a my ji prostě zničíme...
Otázku, již formuloval pan Poláček, jak by vypadal svět, kdyby nebylo americké politiky zadržování Ruska a Číny, je myslím užitečné položit si občas i v delší historické retrospektivě. Jaký by byl svět (jak by se nám líbil), kdyby USA zůstaly v letech 1917 až 2022 zcela izolacionistické? Získáme tak mj. i lepší pochopení aspoň evropského antiamerikanismu.
Ale jistě, pane Profante, přesně tímto směrem cílí usnesení onoho summitu průmyslových zemí Západu: proti čínské hospodářské pomoci především africkým zemím, která je spojena se strategickou expanzí Číny, chce nyní Západ postavit masivní navýšení své vlastní hospodářské respektive rozvojové pomoci. Nejedná se tedy pouze o otázku cel.
Ostatně, rozvojové země pokud vím naopak ve své naprosté většině už teď mají pro export do USA stanovenu "doložku nejvyšších výhod", jejich obchod tedy není nijakým způsobem omezován.
---------------------------
Co se pak schopnosti Spojených států týče být dostačující vojenskou hrozbou k zadržování expanze Číny: pane Profante, právě proto se nyní v souvislosti s válkou na Ukrajině projevila naprostá nedostatečnost nejen evropského, ale i amerického vojenského arzenálu k vedení konvenčních (pozemních) válek, protože od skončení studené války se americká vojenská doktrína zcela přeorientovala na vedení (a vyhrávání) vojenských konfliktů ve vzdálených regionech. To jest: důraz byl kladen především na schopnost USA udržet (respektive vybojovat si) nadvládu ve vzduchu. Proto byly rozhodující prostředky přesunuty na rozvoj leteckých sil (a letadlových lodí). Nejsem sice natolik vojenským odborníkem, abych si troufal odhadovat účinnost současného čínského (stíhacího) letectva; nicméně ve všech dosavadních konfliktech mezi stíhacím letectvem americkým a ruským/sovětským to americká technika vyhrávala v poměru zhruba 10 : 1. Je sice dost dobře možné že současné čínské stíhací letectvo je - relativně - výkonnější nežli tehdejší sovětské či ruské, nicméně i tak se jeví dost pravděpodobným, že například v případném konfliktu o Tchaj-wan by si i zde americké vojenské letectvo dost rychle vybojovalo značnou vzdušnou dominanci. Která by pak i pozemní (respektive námořní) výsadek na ostrově činila prakticky nemožným.
Zajímavý podnět, pane Horáku. Jak by bylo (v Evropě), kdyby se USA už od roku 1917 nijak neangažovaly v evropských válkách?...
Tady je ale v prvé řadě nutno připomenout jednu okolnost, která se zcela obecně přehlíží: ani v první, ani v druhé světové válce se USA v Evropě neangažovaly z vlastního rozhodnuti! V obou případech byl napřed praktikován právě americký izolacionismus; který si Spojené státy - po krvavých jatkách v první světové válce - dokonce potvrdily zákonem.
V obou případech došlo k americké vojenské angažovanosti v evropských bojích jenom a pouze v důsledku až neuvěřitelně diletantského počínání německé politiky. V případě první světové války chtělo Německo (právě z obavy že by se USA mohly zapojit do války na straně Francie a Anglie) přemluvit Mexiko k útoku na Spojené státy! S cílem znovu získat dřívější mexická teritoria. Tento projekt byl od samého počátku naprosto šílený; a poté co byl prozrazen nakonec vedl k výsledku zcela opačnému, totiž ke vstupu USA do války proti Německu.
A ve druhé světové válce? Ačkoliv prezident Roosewelt sám podporoval Anglii jak mohl, byly mu svázány ruce jak oním zákonem, tak vůbec převládajícím americkým izolacionismem. Byl to naopak Hitler sám, který - po japonském útoku na Pearl Harbor - vyhlásil válku Spojeným státům. Z čistě politického hlediska opět naprosto diletantský počin: Hitler doufal že Japonsko recipročně vyhlásí válku Sovětskému svazu (a tím bude vázat sovětská vojska na východní Sibiři), aniž by se předtím jakkoli nechal od japonské strany ujistit, že k tomuto aktu skutečně dojde. Výsledkem pak bylo, že Japonsko - které mělo vlastních problémů na svých frontách dost - Sovětskému svazu válku nevyhlásilo, a Hitler si sám vyrobil nového mocného nepřítele, a tím si definitivně vykopal svůj vlastní hrob.
Ještě jednou tedy: Spojené státy se ani v případě první, ani v případě druhé světové války nehodlaly angažovat na evropských bojištích, a k prolomení jejich izolacionismu došlo výhradně v důsledku naprosto iracionálního počínání německé diplomacie.
Ale zpět k samotné otázce. Jaký by byl svět (respektive Evropa), kdyby se Američané nezapojili do válek v Evropě? V případě druhé světové války je docela dobře možné, že Hitler by byl poražen i tak - za předpokladu že Roosevelt by i nadále směl posílat masivní vojenskou pomoc jak Anglii, tak Sovětskému svazu.
Ale v případě první světové války?... Tady je nutno si připomenout, že americké expediční sbory dorazily na evropské bojiště víceméně právě v tu chvíli, kdy Německo uzavřelo mír s bolševickým Ruskem, a následně mohlo velké masy svých vojáků z východní fronty přesunout na frontu západní. Díky čemuž se Německu také podařilo nastartovat novou ofenzivu, a prolomit (francouzsko-anglickou) frontu. Kdyby právě v tuto chvíli nedorazila americká podpora, je nutno považovat za velmi pravděpodobné, že by Němci už tehdy dokázali vpochodovat přinejmenším do Paříže, a Francouzům vnutit své mírové podmínky.
Jaký by pak byl další vývoj Evropy, o tom je pak možno pouze spekulovat. Prakticky s jistotou by se nedostal k moci Hitler; neboť by neměl k dispozici žádnou legendu o "ráně dýkou do zad" německé armádě, přičemž za touto dýkou měli stát především Židé. Ani v časech hospodářské krize roku 1929 by Německo netrpělo zdaleka tak jak tomu bylo v reálných dějinách; neboť Německo by nemuselo platit žádné reparace, a naopak by zřejmě ještě stále dostávalo reparační platby z poražené Francie.
- Spíše by tedy bylo možno soudit, že pro radikální nacionalistické a revanšistické hnutí by byla příhodná půda právě ve Francii. Že by tedy nakonec na scénu přišel nějaký "francouzský Hitler?...
Ale jak řečeno, všechny tyto úvahy se pohybují čistě v rámci spekulací.
Co se pak evropského antiamerikanismu týče, pak ten má zřejmě tři základní kořeny (zčásti navzájem protichůdné):
- za prvé zleva, kdy Spojené státy jsou nadále pociťovány jako vedoucí země a symbol kapitalismu
- za druhé zprava, kdy Spojené státy jsou vnímány jako (nežádoucí) garant a šiřitel demokracie
- za třetí pak z pohnutek nacionalistických, kdy je vedoucí role USA ve světové politice sama o sobě pociťována jako újma vlastní národní hrdosti, respektive újma vlastních mocenských ambicí a choutek.
Zkuste mi to jako technickému prosťáčkovi s tím selhání na Ukrajině vysvětlit trochu víc polopatě.
Pokud tomu tedy laicky rozumím: Na Ukrajinu útočí jedná z nejmodernějších armád světa. Rusko bez ohledu na životní podmínky většiny svých obyvatel věnovalo na rozvoj vojenské techniky a výcvik specialistů astronomické částky. Na tom nic nemění morální rozklad této armády a korupce znemožňující efektivní zásobování.
Na druhé straně je ukrajinská armáda s tanky převážně z Anno dazumal (a považuje se za diplomatický úspěch, když se do nich seženou součástky z Afriky), s morálně zastaralým letectvem a protileteckou obranou, která sestává z několika špičkových systémů (daleko k jedné desetiny toho, co by bezpodmínečně potřebovala) a pak z šikovných, improvizací vytvořených opět na osvědčených základech (tedy na úrovni, kterou by česká armáda považovala za dávno nevyhovující).
Kde se tedy projevila v ukrajinské válce ta „naprostá nedostatečnost nejen evropského, ale i amerického vojenského arzenálu k vedení konvenčních (pozemních) válek“? Když je na Ukrajině i dnes přítomný jen sporadicky, ale za to velmi účinně?
Co se Číny týče -- nevím, zda se přes projev generálního tajemníka tamější komunistické strany rozhodne opravdu zbrojit, ale pokud ano, tak bych při pohledu na její technologický pokrok (rychlovlaky, baterie, kvalitní elektronika -- nikoliv ten levný šunt, kterým nás zaplavuje) na technologickou převahu letectva USA v horizontu takových dvaceti let příliš nesázel. Pokud do těch dvaceti let Čína neimploduje (on je tam jako industriální, tak sociální vývoj riskantně rychlý).
Ale pane Profante, vždyť jste tu naprostou nedostatečnost západních armád k vedení konvenční války sám naprosto přesně popsal. Nejedná se ovšem o nedostatečnost kvalitativní, nýbrž ryze kvantitativní. V Evropě a USA se prakticky přestaly vyrábět těžké tanky (nikdo nové nekupoval), pro výrobu nových jsou zapotřebí dva roky. (Proto také Polsko teď narychlo musí dovážet tanky přes půl zeměkoule až z Jižní Koreje: prakticky jediný stát západního světa kde ještě probíhá kontinuální produkce tanků.) Je naprostý nedostatek artilerie všeho druhu, zásoby munice má například německý bundeswehr jenom na nějaké tři dny boje. (!)
Co se výkonnosti čínského stíhacího letectva za dvacet let týče je těžko soudit; jenže právě proto Spojené státy převážnou část svého vojenského rozpočtu orientovaly do tohoto sektoru (na úkor pozemního vojska), aby si udržely technologickou převahu.
Faktem je, že přes všechen nesporný technologický progres současná Čína stále ještě nedosáhla úrovně Spojených států; právě proto reagovali čínští představitelé natolik podrážděně na rozhodnutí prezidenta Bidena zablokovat vývoz nejvyspělejších počítačových čipů americké provenience do Číny (jak jsem o tom zrovna nedávno referoval).
-------------------------------
Mimochodem, co se západní rozvojové pomoci týče, vzpomněl jsem si ještě na jeden aspekt. Nemohu teď plně garantovat že mě neklame paměť (s přibývajícím věkem stále méně spolehlivá), ale mám pocit že doposud byl stav dokonce takový, že právě Spojené státy rozvojovým zemím nejen že poskytly doložku nejvyšších výhod při exportu jejich zboží do USA - ale dokonce naopak tyto země dostávaly exportní (respektive z hlediska USA importní) bonus! Tedy vlastně jakési "negativní clo". Sám jsem se o této skutečnosti dozvěděl až ve chvíli, kdy prezident Trump hrozil, že toto opatření zruší.
...We're all living in Amerika
Coca Cola
Sometimes war
We're all living in Amerika...
Na Němcích, jejich kapele Rammstein a písni Amerika je fajn, že si z amerického imperialismu dokážou dělat legraci.
To se pochopitelně v německo-americké kolonii zvané Česko už moc nesmí. Tady musíme amíkům a Němcům pod ideologickým vedením redakce DR a jejich elitních diskutérů lízat řiť a být jim vděční, že z Česka každoročně vyvádějí stovky miliard a k tomu nám např. přeprodávají předraženou (naši vlastní) elektřinu a plyn, prodávají ošizené potraviny plné náhražek, které by v Německu nežralo ani prase atd. Jinak přiběhne německo-americký ultranacionalista pan Poláček a jemu podobní a udělí vám velký černý puntík a vysvětlí vám, že to tak prostě musí být :-)
Jinak myslím, že Rusko brzy dobudeme, jelikož naše úžasná mainstreamová provládní média nás neustále krmí zprávami o tom, jak velké mají Rusové ztráty, jak úspěšně na ně Ukrajinci tu či jinde udeřili či jak Rusové nechtějí bojovat nebo jsou pozadu technologicky.
Z toho logicky vyplývá, že Ukrajincům se daří více než skvěle, v opačném případě by nás o tom naše nikdy se dezinformací nedopouštějící média typu Novinek.cz, Aktuálně, DR či ČT jistě informovala :-) Nemluvě o vládních bulletinech a tiskovkách :-)
Rusové zkrátka musí být na dně. Až si podrobíme ruská území, tak tam pochopitelně pod vedením vrchního ekologa Jakuba Patočky zasypeme všechny ropné a plynové vrty a budeme navěky topit biomasou a štěpkou, v nejhorším případě "demokratickým" plynem z USA, který nám Američané laskavě prodají cca pětinásobně dráže, než vlastním lidem. Mnoho lidí zmrzne, ale jejich životy jistě o něco prodlouží hřející jistota americko-německého blahobytu :-)