Náš bývalý kolega v Deníku Referendum Matěj Stropnický, jinak též expředseda Strany zelených a exkandidát do Sněmovny za ČSSD, splnil, co sliboval už od loňských demonstrací na Václavském náměstí: společně s Janem Kavanem a Václavem Hořejším založil iniciativu Mír a spravedlnost. Jejím deklarovaným cílem je „vrátit do české debaty o válce na Ukrajině požadavek příměří a míru“.

Soudě dle průvodní výzvy, pod níž teď iniciativa sbírá podpisy, chce oslovovat především ty, kterým vadí politika Fialovy vlády, a teoreticky i dalších podobných, a chce je přimět ke společnému tlaku zdola. Výsledkem tohoto tlaku by měl pak být zásadní obrat v přístupu k válce na Ukrajině, a to směrem od stávající podpory boje bránící se strany k prosazování příměří.

Zcela konkrétně se ve výzvě žádá, aby česká vláda:

• přestala podporovat slovně válku (tedy v tomto konkrétním případě obranu Ukrajinců a jejich snahu získat zpět zabraná území bojem),
• přestala potlačovat názory, které zmíněný boj kritizují,
• začala více zmírňovat dopady války a „zajistila skutečnou, účinnou a rychlou pomoc českým obyvatelům a podnikům“,
• žádala „v rámci Rady EU po ostatních evropských vládách poctivé a nestranné vyhodnocení dopadů sankcí“, plus do tohoto zhodnocení žádné další sankce neschvalovala,
• „podnikla veškeré kroky vedoucí k dosažení urychleného příměří, jehož součástí bude i přerušení dodávek zbraní, a poté k jednání o spravedlivém míru, a to se svými evropskými partnery s cílem získat pro mír i vládu USA“.

Že se politika Fialovy vlády změní právě kvůli této výzvě a že se kabinet začne příslušně činit i po Evropě, s tím asi reálně nikdo nepočítá. Apel ostatně přichází až nyní v lednu, bez ohledu na fakt, že celý podzim česká vláda evropským strukturám předsedala.

Jak zřejmo z jazyka výzvy, který odsuzuje ruskou agresi jen velmi opatrně, i ze skladby prvosignatářů, kde dominují staří známí, jde zde v podstatě o opoziční projekt, což je v pořádku. Iniciativa sama ohlašuje, že se hodlá „průběžně vyjadřovat k novým skutečnostem při vývoji ozbrojeného konfliktu na Ukrajině“, takže výzvou zjevně nekončí.

Nu, pokud zaplní jarní Václaváky volání po „spravedlivém míru“ namísto volání po Orbánovi, bude to pokrok pro všechny. Přát si jen lze, aby nešlo zase o nějaké další zboží k prodeji Okamurovi či Babišovi.

Principiální pozornost — nebo, chcete-li: pozornost bez ohledu na dosah, ambice či povahu iniciativy — si ovšem zaslouží ústřední myšlenka počinu: má být Ukrajina nucena během své obrany do míru výměnou za území? A pokud ano, jak a kdy?

Že by podnikání „veškerých kroků vedoucích k dosažení urychleného příměří, jehož součástí bude i přerušení dodávek zbraní“ bylo nucením, o tom není pochyb. Ukrajinský vojenský průmysl je z velké části zničený. Bez zbrojních dodávek ze Západu by se země účinně bránit nevydržela.

A že by se jednalo o nucení k odevzdání území plus nějaké části suverenity, je dnes také takřka jisté. Tematická vyjádření ruských představitelů z doby po oficiální anexi pětiny ukrajinského území říkají jednoznačně, že nějaké bezpečnostní garance plus návrat na předinvazní čáru jsou jen dětinským sněním. Ledaže by se jednalo za úplně jiné válečné situace…

Existuje tedy ona hranice, za níž je namístě nutit napadenou a bránící se zemi k příměří a jednání s agresorem, a to i s tím, že se jí pohrozí odepřením podpory — tedy de facto podlomením její obrany?

Objektivně ano, existuje. Fakticky se tak dělo v různých konfliktech v historii mnohokrát. Byla ovšem již tato hranice překročena teď, na dobrovolně se bránící, jednostranně napadené Ukrajině? Iniciativa s tím takto pracuje.

Co zde vážit: hrůzy války a nekončící destrukce země, rizika plynoucí z možné eskalace konfliktu, nákladnost a perspektivní nebezpečnost rozebíhajícího se zbrojení, na něž se iniciativa odvolává — to vše jsou relevantní postřehy. Stejně tak ale fakt ruského imperialismu, obavy z vzniku precedentu, že agrese se vyplácí, či ochoty samotných Ukrajinců hrůzy snášet a bojovat dále. Ty iniciativa přechází.

Těžce manipulativní je předkládaná perspektiva, že Západ sleduje na Ukrajině jednolitě politiku úplného rozdrcení Ruska za jakoukoliv cenu — jak říká ruská propaganda, „válku až do posledního Ukrajince“.

Každý se zapojených aktérů je si nějakých limitů vědom — viz často skloňované zapovídání řady útoků na příliš citlivé cíle či jednání o jaderném nebezpečí ze strany USA nebo neustávající, a neustále karikované, snahy francouzských a německých představitelů.

Moje osobní zkušenost z devatenáctiletého pokrývání světového dění radí při příslušném rozhodování posuzovat čtyři faktory:

1. ochotu lidí v dané zemi dál kvůli válce trpět a kvůli vyhlídce na získání sebraných území dále umírat — to bývá zřejmo i zahraničním reportérům,
2. momenty, ve kterých boj bránícího se začne ztrácet svůj původní charakter, a začne se měnit v revanše, expanzi či vraždění civilistů,
3. eventuální projevy ztráty rozumu a sklonů k snadnému obětovávání druhých u lídrů a vrchních velitelů,
4. stav celkové bezvýchodnosti konfliktu. Když se odehrává stále stejně například rok, je namístě uvažovat pragmaticky o změně.

Kapitolou samou pro sebe je pak kombinace nabídek, asistence a nátlaku, jež mají příslušné strany k příměří a k míru dovést.

V USA budil na podzim rozruch apel sněmovní levice, který chtěl po Bidenově administrativě, aby podporovala Ukrajinu a tlačila na jednání souběžně. Česká iniciativa přitom teď vyzývá k tlaku na příměří pro jednání, v rámci kterého se má podpora úplně přerušit.

Těžko zde upřímně polemizovat s mainstreamovými komentátory, kteří výzvě vyčítají nejméně naivní představu, že by Rusko takto koncipované příměří nezneužilo k posílení své pozice. Ono by totiž své zbrojní stavy na Ukrajině doplňovat mohlo. Zatímco druhá strana by nemohla dostávat ani náboje do protiraketové obrany.

Fronty na Ukrajině aktuálně stojí asi dva měsíce — od podzimní rasputice. Před tím byl ale konflikt relativně dost dynamický. Těžko tak uzavírat, že je situace bezvýchodná a další obrana nikam nevede. Ruské ničení ukrajinských měst je fakt, ale není vidět, že by oslaboval ochotu bránit se dále. Ukrajinští lídři a velitelé vystupují zatím výrazně rozumněji než ruští. A řešit obavy z chování ukrajinských vojáků vůči civilistům též zatím netřeba, tedy nad rámec zjištění Amnesty International.

Člověk nemusí sdílet nadšené vojančení některých členů vlády či jejich stoupenců. Nebo naopak může sdílet některé obavy druhého kraje. Ale ve fázi, kdy by s klidným svědomím podepsal záměr tlačit Ukrajince k zastavení obrany a dohodě s agresorem, a to odepíráním prostředků k jejich obraně, tam ještě nejsme.

Přesto je pravděpodobné, že se ústřední otázka bude řešit s pokračující válkou čím dál častěji.