Sníst posledního kanibala
Slavoj ŽižekTradici zastírání imperiálních hříchů čím dál častěji nahrazuje motiv zločinu spáchaného pro vlast. Jde o součást strategií pravicových politiků včetně Trumpa či Putina. Interpretaci tohoto jevu přináší aktuální esej Slavoje Žižeka.
Obecně platí, že stát, který by rád zastával roli reprezentanta „civilizace“, udělá pro to, aby zakryl své hříchy a svou temnou stránku udržel pěkně ve stínu s cedulkou „přísně tajné“, první poslední. Mezi pravicovými lídry je ale k vidění také jiný a velmi nebezpečný trend — snaha s touhle „šarádou“ „srdnatě“ skoncovat a otevřeně se ke zločinům přihlásit.
Připomeňme si vtip o výzkumníkovi, který se poprvé setká s domorodým kmenem. „Jsou mezi vámi kanibalové?“ ptá se. „Ne,“ odpoví mu domorodci, „včera jsme snědli posledního.“ Aby bylo možné civilizovanou komunitu ustanovit právě konzumací posledního kanibala, musí tento poslední akt dostat nové jméno. Nejde totiž o nic jiného než o svého druhu týž hřích, který je však třeba vymazat z paměti.
A podobně i přechodu k modernímu právnímu řádu na americkém „divokém západě“ bylo dosaženo pomocí brutálních zločinů a následného vytvoření mýtů, které je měly zakrýt. Jak říká postava ve westernu Johna Forda „Muž, který zastřelil Liberty Valance“: „Když se legenda stane skutečností, nechte to tak.“ („When the legend becomes fact, print the legend“).
Jenže skutečnost vzešlá z legend není skutečností v pravém slova smyslu. Jde spíš o soubor dílčích artefaktů: o sdílené ideje, které formují základnu stávajícího společensko-politického uspořádání. Proto pokud by je dostatečný počet lidí odvrhnul, celý řád by se zhroutil.
A právě tyto sociální artefakty umožňují, aby výchozí společenské hříchy dlely někde na pozadí, odkud však nadále a nepozorovaně působí. A tak se moderní civilizace stále opírají o barbarství. Jen si vzpomeňme, nakolik naše společnost využívala svůj právní aparát k legalizaci mučení, jež nazývala „důraznými výslechovými metodami“.
Stojí za srovnání: víceméně to samé nařízení, že zločin spáchaný proti civilnímu obyvatelstvu nepřátelského státu nemá být stíhán jako zločin, svého času vydal i Adolf Hitler, když jeho Wehrmacht bojoval na území tehdejšího Sovětského svazu.
Srovnání druhé: přinejmenším Hitlerův "tankový generál" Heinz Guderian ve svých pamětech později napsal, že proti tomuto Hitlerovu nařízení poslal do Berlína ostrý protest, a že vydal rozkaz v okruhu jeho vlastní velitelské pravomoci toto nařízení ignorovat (to jest, takovéto zločiny proti civilnímu obyvatelstvu nadále stíhat vojenskými soudy); zatímco z Ruska není slyšet nic o tom, že by se z ruských vojenských velitelů jeden jediný postavil proti tomuto zločinnému opatření.
Vyvstává otázka: jaký prospěch má Rusko z osvobození Slovanů, proč Rusko pro ně bojuje sta let, obětuje svou krev, své síly, sví peníze Snad proto aby sklidilo tolik malicherné, směšné nenávisti a nevděčnosti? Ovšem, Rusko bude si vždy vědomo, že středem slovanské jednoty je ono samo. Žijí-li Slované svobodným národním životem, je tomu tak proto, že tomu chtělo a chce Rusko, že Rusko to všechno vykonalo a utvořilo. Ale jaký prospěch přinese Rusku toto vědomí kromě námah, mrzutostí a stálých starostí? Odpověď je nyní těžká a nemůže být jasná.
Výňatek z "Několik slov ke slovanské otázce" v Deník spisovatele. Překlad z roku 1935
Dostojevskij byl sice ruský šovinista pár exellence, ale zrovna v tomto případě důrazně prohlašuje, že osvobození Slované (míněni jsou balkánští Slované až k po právu ruskému Cařihradu), ale Rusko to musí strpět a k meči sáhnout jen k obraně jejich svobody.
Jinak bych si dovolil přeci jen pochybovat o tom, že by znalost alespoň několika děl světové literatury nepatřila k solidní polovzdělanosti.
„Čteme-li z Dostojevského více a nezůstaneme jen u jeho vrcholných děl, vidíme názorně hlubiny a šířku ruské duše, s údivem čteme nejméně dva Dostojevské. U geniálního autora Bratrů Karamazových můžeme hovořit o humanistovi, spisovateli se silným sociálním cítěním a pronikavým psychologickým zřením na jedné straně, na druhé straně čteme žlučovité, útočné, nemilosrdné, až vulgární výpady zahořklého a malicherného pisatele deníků propadlého ruskému mesianismu.“
Věra Tydlitátová – Temné hlubiny ruské duše: Dostojevskij a nebezpečná fascinace Ruskem
podílet se na pokusech západní civilizace o vitální liberálně demokratický režim. Zda jde o trvalou platnost paradoxu na jedné straně neoddiskutovatelného kulturního přínosu nejen západnímu pojetí humanismu v prostředí neúspěšných pokusů či odmítavé distance vůči demokracii. A to vše dodnes zastřešeno mesiášskou touhou nabídnout lidstvu slovy F.D. "ruské nové léčivé slovo vyšších cílů, neb nad toto není na světě žádných jiných" .
Nebo o poslední intermezzo pokusu o imperiální politiku despotické monarchie?
Pane Petrasku, tradiční a hluboce zakořeněný přesvědčení Ruska a Rusů o vlastní kulturní, respektive ideové nadřazenosti nad povrchním a dekadentním Západem je neustále znovu a znovu posilován - právě znovu a znovu prezentovanými zcela reálnými projevy povrchnosti a dekadence Západu. V daném smyslu je tedy tento despekt ruského myšlení, ruského cítění vůči Západu naprosto oprávněný, a vlastně zcela přirozený.
Druhá strana mince je ovšem ta, že tato "hloubka ruské duše" je velice přečasto utopena sama v sobě, a místo ke skutečnému rozmachu obecné kulturnosti ruské společnosti naopak míří k obhroublosti, k nadřazenému postoji vůči všemu neruskému. Tato "ruská duše" je tedy hluboce rozpolcená v sobě samé, na jedné straně chce dosáhnout vyšších, exkluzivnějších hodnot nežli liberálně relativistický, hedonistický Západ; ale na straně druhé právě tomuto Západu musí závidět jak jeho technologický rozvoj, tak ale i mnohem vyšší míru humanismu v zacházení s lidským jedincem.
Respektive onu rozpolcenost ruské duše je možno pojmout právě jako konflikt mezi jedincem na straně jedné, a národem na straně druhé: ona "hluboká ruská duše" je entitou národní, nadindividuální; a jejím jménu je kdykoli obětován jedinec, kterému není přiznána žádná vlastní autonomní hodnota. Na straně druhé ani v Rusku není možno zcela přehlédnout fakt, že člověk je primárně jedinec, a že když se tomuto jedince děje příkré bezpráví, že ani ty nejvyšší ideje tento stav nemohou natrvalo ospravedlnit.
Proto se ruská duše neustále zmítá ve své rozpolcenosti mezi svou národní, a mezi svou individuální složkou; a tam kde chce dosáhnout realizace těch nejvyšších idejí, pravidelně produkuje naopak nejhrubší barbarství.