Nepíšu běžně o kulturních počinech vlastní země, ale tentokrát musím udělat výjimku. Nový dokument slovinského filmaře Mirana Zupaniče s názvem Sarajevské safari ukazuje jednu z nejbizarnějších epizod obléhání hlavního města Bosny v letech 1992—1996.

Je všeobecně známo, že srbští ostřelovači, skrytí v horách kolem Sarajeva, náhodně stříleli obyvatele města v ulicích, a že vybraní spojenci — většinou Rusové — byli přizváni, aby si taky párkrát vystřelili. Nyní ovšem již víme, že tato příležitost nebyla jen projevem vděčnosti, ale také svého druhu turistickou kratochvílí pro platící zákazníky. Díky těmto „safari“, které pořádala bosensko-srbská armáda, mohly desítky bohatých cizinců — povětšinou ze Spojených států, Spojeného království a Itálie, ale také z Ruska — zaplatit tučnou sumičku za možnost střílet do bezmocných civilistů.

Pozastavme se u zvláštní subjektivity, kterou takové safari dovolovalo „lovcům“ prožít. Jakkoli oběti byly anonymní, nešlo o žádnou videohru — ono perverzní vzrušení vycházelo právě z faktu, že všechno bylo naprosto reálné. A přesto právě tím, že hráli „lovce“, tito zaopatření turisté na svých bezpečných stanovištích nad městem jaksi vydělovali sami sebe z běžné reality. Jejich cíle ovšem hrály o život.

Na tomto prolínání reality a spektáklu je něco perverzně upřímného. Neoddávají se nakonec vrcholní politici a korporátní manažeři také takovému safari, když ruinují nespočty životů ze svých bezpečných útočišť v pompézních kancelářích horních pater korporátních sídel?

Dmitrij Medveděv, někdejší ruský prezident, který v současnosti působí jako místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace, nedávno připisoval stejnou logiku západním politickým lídrům. Odmítal varování USA a NATO, jaké důsledky by měl ruský taktický nukleární útok, a argumentoval:

„Bezpečnost Washingtonu, Londýna či Bruselu je pro Severoatlantickou alianci mnohem důležitější než osud umírající Ukrajiny, kterou nikdo nepotřebuje. Dodávky moderních zbraní jsou pro západní země jen byznys. Zámořští a evropští demagogové nezahynou v jaderné apokalypse. Proto budou v současném konfliktu ochotní skousnout použití jakékoli zbraně.“

Medveděv se rovněž nechal slyšet, že Kreml „udělá cokoli“, aby zabránil „nepřátelským sousedům“, jako je „nacistická Ukrajina“, v získání nukleárních zbraní, které by údajně představovaly existenční hrozbu pro ruský stát. Jenže je to Rusko, kdo ohrožuje existenci Ukrajiny jakožto státu. Podle Medveděvovy logiky by tedy i Ukrajina měla disponovat zbraněmi — včetně těch nukleárních —, aby bylo dosaženo vojenské parity.

Připomeňme si Putinova vlastní slova z července letošního roku: „Neexistuje nic mezi, žádný polostát: země je buďto suverénní, anebo je to kolonie, bez ohledu na to, jak je nazývána.“ Jelikož Putin očividně nahlíží na Ukrajinu jako na ruskou kolonii, Západ by neměl přistupovat k Ukrajině, jako by mu dával za pravdu. Měli bychom proto odmítnout myšlenku, že by měly západní mocnosti obejít Ukrajinu a zprostředkovat s Ruskem nějaké příměří.

Mnoho západních levičáků bohužel hraje Putinovi právě v tomto do karet. Vezměme si třeba Harlana Ullmana z think-tanku Atlantic Council, který píše: „Clemenceau poznamenal, že ‚válka je příliš důležitá na to, aby se přenechala generálům.‘ Je v tomto případě Ukrajina příliš důležitá na to, aby byla ponechána Zelenskému? USA potřebují strategii s únikovou cestou, která umožní ukončit násilí a válku.“

Ukrajina vyhrát nemůže. Nebo by neměla?

Levičáci od Noama Chomského až po Jeffreyho Sachse, nemluvě o mnoha apologetech Ruska na pravici, zaujímají podobné pozice. Nejprve trvali na tom, že Ukrajina válku proti Rusku vyhrát nemůže, kdežto nyní naznačují, že Ukrajina by válku vyhrát neměla, protože pak by zahnala Putina do kouta, kde by se stal nebezpečným.

Jenže pokud bychom následovali rady těchto „mírovčíků“ (neplést s pacifisty!) a neposílali na Ukrajinu zbraně, země by dnes byla zcela okupována — a s tímto podrobením by byla spjata mnohem větší zvěrstva, než která nám už Rusové stihli předvést v Buči, Izjumu a na mnoha dalších místech.

Mnohem lepší pozici zastávají němečtí Zelení, kteří nejen plně podporují Ukrajinu, ale rovněž požadují strukturální reformy, které urychlí přechod od ropy a plynu, a tím ušetří lidstvo od katastrofické klimatické změny. Zbytek evropské levice se oddává safari a odmítá invervence, které by změnily její ustálený životní styl.

Mírovčíci argumentují, že Rusko potřebuje vítězství anebo ústupky, které mu umožní, aby si „zachovalo tvář“. Jenže tahle logika je dvousečná. Po Medveděvových a Putinových nukleárních výhružkách jsou to Ukrajina a Západ, kdo již nemůže ustupovat a současně si zachovat tvář. Připomeňme si, že Medveděv předvídal, že Západ by odmítl odpovědět vojensky na ruský nukleární útok, protože je na to moc zbabělý a chamtivý.

A zde vstupujeme do domény filozofie, neboť v Putinových a Medveděvových slovech se zřetelně ozývá dialektika pána a otroka. Pokud se dvě sebevědomí utkávají v zápase na život a na smrt, nemůže být nikdo vítězem. Poražený totiž zemře a vítěz u sebe bude postrádat jiné sebevědomí, jež by uznalo jeho vlastní sebevědomí. Veškeré dějiny lidstva spočívají na původním kompromisu, v jehož rámci se poražený stává otrokem „odvracejícím zrak“, aby zabránil nevyhnutelné vzájemné destrukci.

Medveděv a Putin předpokládají, že upadající hédonistický Západ odvrátí zrak a takto se poníží. A to nás přivádí zpět k dynamice Sarajevského safari. Privilegované elity mají pocit, že mohou strategicky intervenovat do reálného světa, aniž by se samy vystavily nebezpečí. Jenže realita nakonec všechny dožene. A až se tak stane, nesmíme naslouchat radám těch, kdo se starají jen o to, abychom neprovokovali šelmu v údolí.

Z anglického originálu The Ukraine Safari publikovaného na webu Project Syndicate přeložil PETR BITTNER. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.