Nepíšu běžně o kulturních počinech vlastní země, ale tentokrát musím udělat výjimku. Nový dokument slovinského filmaře Mirana Zupaniče s názvem Sarajevské safari ukazuje jednu z nejbizarnějších epizod obléhání hlavního města Bosny v letech 1992—1996.

Je všeobecně známo, že srbští ostřelovači, skrytí v horách kolem Sarajeva, náhodně stříleli obyvatele města v ulicích, a že vybraní spojenci — většinou Rusové — byli přizváni, aby si taky párkrát vystřelili. Nyní ovšem již víme, že tato příležitost nebyla jen projevem vděčnosti, ale také svého druhu turistickou kratochvílí pro platící zákazníky. Díky těmto „safari“, které pořádala bosensko-srbská armáda, mohly desítky bohatých cizinců — povětšinou ze Spojených států, Spojeného království a Itálie, ale také z Ruska — zaplatit tučnou sumičku za možnost střílet do bezmocných civilistů.

Pozastavme se u zvláštní subjektivity, kterou takové safari dovolovalo „lovcům“ prožít. Jakkoli oběti byly anonymní, nešlo o žádnou videohru — ono perverzní vzrušení vycházelo právě z faktu, že všechno bylo naprosto reálné. A přesto právě tím, že hráli „lovce“, tito zaopatření turisté na svých bezpečných stanovištích nad městem jaksi vydělovali sami sebe z běžné reality. Jejich cíle ovšem hrály o život.

Na tomto prolínání reality a spektáklu je něco perverzně upřímného. Neoddávají se nakonec vrcholní politici a korporátní manažeři také takovému safari, když ruinují nespočty životů ze svých bezpečných útočišť v pompézních kancelářích horních pater korporátních sídel?