Jaká byla první reakce ruské společnosti na vyhlášení mobilizace? Proč ani nyní nevypukly v Rusku skutečně masové protesty?

Ekonom Albert Hirschman ve své klasické knize Exit, Voice and Loyalty popsal, jak jednotlivci, firmy i celé státy reagují na krize všeho druhu. Dvěma základními strategiemi jsou aktivní odpor — v jeho pojetí voice, hlas — a exit, tedy únik.

Pokud však nemluvíme o jednotlivcích, ale o celých komunitách, je vše mnohem složitější. Mobilizace zaskočila obrovské množství lidí, kteří teď hledají, jak reagovat na krizi, která ohrožuje je osobně, jejich rodiny a blízké. Rusové samozřejmě preferují strategii úniku.

Jasným důkazem je skutečnost, že podle údajů listu Novaja Gazeta Rusko v posledních dnech opustilo více než čtvrt milionu lidí. Aktivní protesty naproti tomu zůstávají sporadickým jevem.

Pro útěk do ciziny totiž stačí individuální akce, zatímco protesty vyžadují koordinaci a spolupráci. Ta v Rusku chybí. S určitými projevy protestu se setkáváme jen na lokální úrovni — v Dagestánu a na některých dalších místech.

Proč právě v těchto lokálních komunitách vypukly ostré protesty? Je to tím, že jde o regiony více postižené brannou povinností? Nebo v těchto komunitách již existovala jistá koordinace zdola?

Zřejmě sehrály roli oba faktory. Právě zde byl obzvlášť horlivě prováděn plán mobilizace, ale zároveň si dovedu představit, že tam již dříve existovala jistá praxe lokální koordinace. Potenciál těchto protestů však nepřesahuje rámec jednotlivých případů.

Hrdinné ženy, které bojovaly s Ruskou národní gardou v Machačkale, se snažily dosáhnout především toho, aby nebyli mobilizováni jejich manželé, děti, příbuzní. Výsledkem jejich protestů může být maximálně to, že nebudou mobilizování jejich manželé a dětí, ale někdo jiný — tam, kde není tak silný potenciál konfrontace a odpor je menší.

Pro tento fenomén, dobře známý lidem studujícím sociální hnutí, existuje zkratka NIMBY: not in my backyard — ne na mém dvorku. Každý bojuje především sám za sebe, za své zájmy. Nejde o specifikum protestů proti mobilizaci. Podobný způsob jednání jsme mohli pozorovat již dříve.

V Rusku se koná mnoho ekologických protestů. Některé z nich jsou úspěšné — například známá kauza Šijes. Odvážný odpor místních občanů vůči úřadům vyústil v zastavení projektu obří skládky. Jenže na jiných místech, kde odpor není tak silný, se podobné projekty realizují neustále.

Aktivisté nemají potenciál, aby dosáhli více než jen dílčího úspěchu v konkrétním případě. K tomu jsou zapotřebí dobře zavedené koordinační mechanismy. Ty lze v Rusku vytvořit, pokud jde o zapojení stovek lidí, ale nikoli v situaci, kdy jde o miliony občanů.

Je strategie „ne na mém dvorku“ typická jen pro Rusko nebo je charakteristická obecně pro společnosti s autoritářským režimem?

Tento problém se vůbec netýká jen Ruska. Zná jej velmi mnoho zemí, kde vládnou represivní autokracie. Některé státy však mají jiné organizační struktury, které usnadňují koordinaci. Například latinskoamerické autoritářské režimy v druhé polovině dvacátého století neustále narážely na odpor odborů, které představovaly důležitý faktor koordinace.

V Rusku se o vytvoření takové alternativy pokusil tým Alexeje Navalného, ale byl fakticky poražen. Někdo byl perzekvován, někdo musel uprchnout ze země, čímž se ještě před únorem 2022 potenciál koordinace prudce snížil. Státní moc si byla velmi dobře vědoma hrozeb, které pro ni znamenají jakékoli organizační struktury, a proto se je snažila všemožně oslabit. Což se jí podařilo.

Jaký význam má koordinace protestů ze zahraničí, online? Například příznivci Alexeje Navalného se nyní snaží povzbudit lidi k odporu.

Koordinace online funguje jen jako doplněk koordinace v reálném životě a není schopna ji nahradit. Navíc dnes už hrozí velmi tvrdé represe, které odrazují od účasti na masových protestech. Lidé vědomě či intuitivně zvažují riziko trestu a šance na úspěch.

Možnost úspěchu se zdá být v tuto chvíli velmi malá, kdežto hrozba perzekucí — nejen formou správních řízení, ale i trestního stíhání — je enormní. To přirozeně vede Rusy k hledání individuálních řešení namísto kolektivních akcí.

Podmínkou pro vznik masových protestů je tedy situace, kdy lidé vyhodnotí riziko trestu jako nižší než šanci na úspěch?

Ano, lidé prozatím dospívají k názoru, že šance na prolomení „mobilizační mašinérie“, která se opírá o represi, jsou mizivé. Je tedy racionální hledat spíše individuální únik než jakýkoli kolektivní protest.

Mohou příklady, jako je protest v Dagestánu, ovlivnit vnímání situace? Je pravděpodobné, že se ostatní regiony rozhodnou jít touto cestou?

Mnoho lidí nechápe události v Dagestánu jako inspiraci, ale právě naopak jako důkaz, že státní moc v konfrontaci s občany používá násilí. V rámci celého Ruska by změna nastala jen v případě, že by represivní aparát oslabil a stát by se už nedokázal vypořádat se záplavou kolektivních akcí na mnoha místech v celé zemi.