Jaká byla první reakce ruské společnosti na vyhlášení mobilizace? Proč ani nyní nevypukly v Rusku skutečně masové protesty?

Ekonom Albert Hirschman ve své klasické knize Exit, Voice and Loyalty popsal, jak jednotlivci, firmy i celé státy reagují na krize všeho druhu. Dvěma základními strategiemi jsou aktivní odpor — v jeho pojetí voice, hlas — a exit, tedy únik.

Pokud však nemluvíme o jednotlivcích, ale o celých komunitách, je vše mnohem složitější. Mobilizace zaskočila obrovské množství lidí, kteří teď hledají, jak reagovat na krizi, která ohrožuje je osobně, jejich rodiny a blízké. Rusové samozřejmě preferují strategii úniku.

Jasným důkazem je skutečnost, že podle údajů listu Novaja Gazeta Rusko v posledních dnech opustilo více než čtvrt milionu lidí. Aktivní protesty naproti tomu zůstávají sporadickým jevem.

Pro útěk do ciziny totiž stačí individuální akce, zatímco protesty vyžadují koordinaci a spolupráci. Ta v Rusku chybí. S určitými projevy protestu se setkáváme jen na lokální úrovni — v Dagestánu a na některých dalších místech.

Proč právě v těchto lokálních komunitách vypukly ostré protesty? Je to tím, že jde o regiony více postižené brannou povinností? Nebo v těchto komunitách již existovala jistá koordinace zdola?

Zřejmě sehrály roli oba faktory. Právě zde byl obzvlášť horlivě prováděn plán mobilizace, ale zároveň si dovedu představit, že tam již dříve existovala jistá praxe lokální koordinace. Potenciál těchto protestů však nepřesahuje rámec jednotlivých případů.

Hrdinné ženy, které bojovaly s Ruskou národní gardou v Machačkale, se snažily dosáhnout především toho, aby nebyli mobilizováni jejich manželé, děti, příbuzní. Výsledkem jejich protestů může být maximálně to, že nebudou mobilizování jejich manželé a dětí, ale někdo jiný — tam, kde není tak silný potenciál konfrontace a odpor je menší.

Pro tento fenomén, dobře známý lidem studujícím sociální hnutí, existuje zkratka NIMBY: not in my backyard — ne na mém dvorku. Každý bojuje především sám za sebe, za své zájmy. Nejde o specifikum protestů proti mobilizaci. Podobný způsob jednání jsme mohli pozorovat již dříve.

V Rusku se koná mnoho ekologických protestů. Některé z nich jsou úspěšné — například známá kauza Šijes. Odvážný odpor místních občanů vůči úřadům vyústil v zastavení projektu obří skládky. Jenže na jiných místech, kde odpor není tak silný, se podobné projekty realizují neustále.

Aktivisté nemají potenciál, aby dosáhli více než jen dílčího úspěchu v konkrétním případě. K tomu jsou zapotřebí dobře zavedené koordinační mechanismy. Ty lze v Rusku vytvořit, pokud jde o zapojení stovek lidí, ale nikoli v situaci, kdy jde o miliony občanů.

Je strategie „ne na mém dvorku“ typická jen pro Rusko nebo je charakteristická obecně pro společnosti s autoritářským režimem?

Tento problém se vůbec netýká jen Ruska. Zná jej velmi mnoho zemí, kde vládnou represivní autokracie. Některé státy však mají jiné organizační struktury, které usnadňují koordinaci. Například latinskoamerické autoritářské režimy v druhé polovině dvacátého století neustále narážely na odpor odborů, které představovaly důležitý faktor koordinace.

V Rusku se o vytvoření takové alternativy pokusil tým Alexeje Navalného, ale byl fakticky poražen. Někdo byl perzekvován, někdo musel uprchnout ze země, čímž se ještě před únorem 2022 potenciál koordinace prudce snížil. Státní moc si byla velmi dobře vědoma hrozeb, které pro ni znamenají jakékoli organizační struktury, a proto se je snažila všemožně oslabit. Což se jí podařilo.

Jaký význam má koordinace protestů ze zahraničí, online? Například příznivci Alexeje Navalného se nyní snaží povzbudit lidi k odporu.

Koordinace online funguje jen jako doplněk koordinace v reálném životě a není schopna ji nahradit. Navíc dnes už hrozí velmi tvrdé represe, které odrazují od účasti na masových protestech. Lidé vědomě či intuitivně zvažují riziko trestu a šance na úspěch.

Možnost úspěchu se zdá být v tuto chvíli velmi malá, kdežto hrozba perzekucí — nejen formou správních řízení, ale i trestního stíhání — je enormní. To přirozeně vede Rusy k hledání individuálních řešení namísto kolektivních akcí.

Podmínkou pro vznik masových protestů je tedy situace, kdy lidé vyhodnotí riziko trestu jako nižší než šanci na úspěch?

Ano, lidé prozatím dospívají k názoru, že šance na prolomení „mobilizační mašinérie“, která se opírá o represi, jsou mizivé. Je tedy racionální hledat spíše individuální únik než jakýkoli kolektivní protest.

Mohou příklady, jako je protest v Dagestánu, ovlivnit vnímání situace? Je pravděpodobné, že se ostatní regiony rozhodnou jít touto cestou?

Mnoho lidí nechápe události v Dagestánu jako inspiraci, ale právě naopak jako důkaz, že státní moc v konfrontaci s občany používá násilí. V rámci celého Ruska by změna nastala jen v případě, že by represivní aparát oslabil a stát by se už nedokázal vypořádat se záplavou kolektivních akcí na mnoha místech v celé zemi.

To by však vyžadovalo určitou kritickou masu aktivistů, kteří by byli ochotni takříkajíc přejít do ofenzivy. Dosud tu takové množství protestujících, zejména na celostátní úrovni, není.

Nevylučuji podobný vývoj, ale prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by se v různých regionech Ruska našlo dostatečné množství těch, kteří by šli do přímého střetu s jednotkami ministerstva vnitra a Ruskou národní gardou — místo aby jenom ukryli své manžele, děti a další blízké.

Říkáte však, že takovou možnost nevylučujete. Za jakých podmínek?

V případě, že by v průběhu válečných akcí oslabil státní aparát a že by poklesla motivace tento státní aparát bránit.

Klasický případ je únor 1917, kdy se vojenské jednotky v Petrohradě obávaly, že budou samy poslány na frontu, proto nešly bránit carskou vládu, jež se nakonec zhroutila.

Skutečně hluboký propad schopnosti potlačovat občanské aktivity v Rusku dosud nepozorujeme. Právě naopak. Jednotky ministerstva vnitra a Ruské národní gardy totiž mají zájem na tom, aby byly nutně potřeba k potlačení protestů — v takovém případě je totiž nikdo nepošle na frontu.

A samozřejmě by míra všeobecné nespokojenosti měla být mnohem vyšší než nyní. Jestliže se válečné akce budou protahovat, může to situaci ovlivnit, ale jak přesně — to zatím nevíme.

Panuje všeobecná představa, že míra všeobecné nespokojenosti s mobilizací se výrazně zvýší, až se budou domů vracet rakve. Je to reálný scénář?

Jedna věc je ostrá reakce, druhá věc je kolektivní akce. Aby se akutní reakce změnila v kolektivní akci, je zapotřebí čas a koordinační mechanismy. Ty zatím neexistují a rozhodně se nevytvoří lusknutím prstu.

Samozřejmě, že ztráty na životech a kolaps ekonomiky, který se bude pravděpodobně prohlubovat, mohou tuto koordinaci podnítit, ale na prognózy je ještě brzy, protože příliš mnoho věcí se rozhoduje přímo na bojišti.

Je pro koordinaci nutné mít jasného a oblíbeného vůdce? Nebo by organizovaný masový protest mohl vzejít z horizontálního sociálního hnutí?

Na tuto otázku neexistuje přesná odpověď, neboť v jednotlivých zemích se situace značně liší. Někde taková hnutí vyrůstají z iniciativ zdola: například v Súdánu, kde se místní protesty proti režimu Umara al-Bašíra rozšířily po celé zemi. Jinde se obtížné role organizátora odporu ujímají lidé typu Corazon Aquinové, jež stanula v čele demokratického hnutí na Filipínách po vraždě svého manžela.

Rusko je navíc velká země. Mnohé protesty byly a stále jsou jen lokální. Pro státní moc je to velmi výhodné, protože může rozdělovat a vládnout. Pokud se něco stane v Machačkale, je méně pravděpodobné, že se protesty rozšíří do Moskvy a Petrohradu, než v nevelké zemi, kde by se dal očekávat pochod matek na hlavní město. V Rusku se dagestánské matky do Moskvy nedostanou.

Každopádně neexistuje žádný vzorec, který by říkal, že při určitém souboru faktorů se stane to či ono. Veškeré odhady na základě analogických situací pracují jen s pravděpodobností.

V lékařské diagnostice víme, že ve třiceti procentech případů lze pacienta s určitými příznaky léčit jistým způsobem, ve dvaceti procentech případů pacient žádnou léčbu nepotřebuje, protože nemoc sama odezní, a v dalších dvaceti procentech je nemoc bez ohledu na způsob léčby stejně smrtelná. V politické diagnostice to nefunguje, protože každý „pacient“ má velmi rozsáhlý soubor charakteristik, z nichž mnohé neznáme, a navíc hraje roli prvek náhody.

Často tedy nemůžeme předvídat a nanejvýš můžeme jen ex post vysvětlovat. To se netýká jen protestů. Můžeme hovořit jen o více či méně pravděpodobném vývoji.

Citoval jste studii o autoritářských režimech, podle níž samy masové protesty nevedou vždy ke svržení moci, protože musí také propuknout konflikt uvnitř elit. Odhaduje se však, že od druhé světové války se ve třiceti procentech případů autoritářské režimy zhroutily právě kvůli masové nespokojenosti a protestům veřejnosti. Třicet procent se nezdá být málo. Měly tyto případy nějaká společná specifika?

Příkladem může být revoluce v Íránu v roce 1979. Vypukly rozsáhlé protesty, ale elity zůstaly věrné šáhovi Mohammadu Rezovi Pahlavímu a nechtěly přejít na stranu protestujících. A přesto, jak zpíval Vladimir Vysockij, „šáh potvrdil svou naprostou neschopnost“ a opustil zemi, čímž revoluce zvítězila. Dalším příkladem je Československo v roce 1989, kde byl režim poměrně rychle a bez zvláštního odporu smeten masovými demonstracemi.

Takové příklady tedy existují, ale neexistuje nějaký soubor ingrediencí pro absolutní recept. Hodně totiž záleží na tom, jak vládnoucí skupiny vyhodnotí rizika ztráty moci a jaké zdroje mají k dispozici.

Ve východní Evropě sehrála velmi důležitou roli skutečnost, že se tamní komunistické režimy nemohly spoléhat na mocenskou podporu Sovětského svazu a samy nebyly schopny odolat protestním hnutím. Veřejnost i státní moc si toho byly vědomy.

Při rozhodování, zda se postaví na odpor či nikoli, šlo tedy o kombinaci objektivních faktorů, očekávání a představ vládnoucích skupin. Kde přesně leží zlomový bod, nevíme.

Co lze z historie moderních autokracií zjistit o mechanismech rozkolu elit? Existují pro něj v Rusku předpoklady?

Důležitý je rozdíl mezi typy autoritářských režimů. Některé z nich se vyznačují kolektivním vedením, které samo o sobě předpokládá různé hráče s různými pozicemi a různým potenciálem. Někdy konflikty uvnitř elit vedou ke státním převratům.

Pro příklady nemusíme chodit daleko: v roce 1957 se rozhořel konflikt elit v předsednictvu sovětského ústředního výboru, když se takzvaná protistranická skupina Molotova, Malenkova a Kaganoviče pokusila svrhnout Chruščova. Tento pokus se ukázal jako neúspěšný, Chruščov zvítězil a poslal své protivníky do demise.

V roce 1964 se naopak Chruščovovým odpůrcům podařilo dosáhnout svého. Existovalo totiž předsednictvo ústředního výboru jakožto orgán, který rozhodoval o důležitých otázkách kolektivně, a mohl se tak zbavit některých nepohodlných osob.

Něco podobného se dělo v některých vojenských režimech. Například v Latinské Americe ve druhé polovině dvacátého století bylo běžné, že se o moc dělili velitel pozemních sil a velitel námořnictva — každý se svými loajálními jednotkami — a ti museli řešit všechny politické otázky.

Pak vznikaly spory mezi těmi, kteří takříkajíc chtěli všechny postřílet, a těmi, kteří byli proti. Přibližně tak to probíhalo v Argentině po porážce ve válce o Falklandy.

V personalistických politických režimech, k nimž patří i současný ruský režim, neexistuje žádný mechanismus kolektivního rozhodování. Stačí se podívat na záznam ze zasedání Rady bezpečnosti z 21. února letošního roku: žádná organizovaná oponentura proti politickému vůdci vůbec nebyla možná.

Účastníci elit opět dávají přednost strategii individuálního úniku před kolektivním „hlasem“. Riskovali by totiž ještě víc než běžní občané — mají zkrátka co ztratit.

Dnes není důvod očekávat štěpení uvnitř ruských elit. Nevylučuji sice kategoricky takový vývoj, ale podobný rozkol nevzniká spontánně, sám od sebe, jen proto, že někdo s něčím nesouhlasí.

Nespokojenci v kruzích elity se spíše snaží být nenápadní a možná čekají, až se situace obrátí pro ně příznivějším směrem. A rozhodně nejsou připraveni podniknout kolektivní akci proti politickému vedení.

Tito hypoteticky nespokojení členové ruských elit ale nyní nepředvádějí ani strategii úniku — takřka nikdo z nich nerezignuje na funkci, a spíše se podřizují osudu. Něco podobného — i při vší propasti mezi elitou a běžnými mobilizovanými občany — lze pozorovat v celé společnosti: lidé, kteří ve skutečnosti do války jít nechtějí, poslušně chodí k odvodu s pocitem „když musím, tak budiž“. Znamená to tedy, že mnoho běžných Rusů i příslušníků elity nevolí ani strategii úniku, ani strategii hlasu?

Kromě „úniku“ a „hlasu“ Hirschman zdůrazňuje ještě jednu možnost: loajalitu, tedy přijetí toho, co se děje, smíření a pouhé sledování běhu událostí, který je nastaven zvenčí. Hirschmanovi následovníci později identifikovali ještě strategii neglect, tedy pasivitu — nedělat nic a nijak nereagovat.

V případě ruských občanů jde spíše o variantu „loajality“, která vychází z představy, že ať uděláte cokoli, stejně prohrajete, takže bojovat se státem je zbytečné. Pro elity je charakteristická spíše strategie pasivity, neboť když neděláte vůbec nic, rizika jsou menší, než když děláte cokoli.

Opět se jedná o racionální chování, vyplývající z toho, jak řadoví občané i lidé u moci vyhodnotí rizika svých kroků. Pokud předpokládáte, že vás nezachrání ani protesty, ani pokus o únik, co jiného můžete dělat?

Jak si vlastně lidé utvářejí své představy o míře rizika a svých šancích?

Lidé vycházejí z reálných zkušeností, které mají buď více či méně přímo, anebo prostřednictvím médií, sociálních sítí a podobně. Je logické, že mnoho z nich se tváří v tvář krizi rozhodne buď pro loajalitu, nebo pasivitu. Pro mnoho pozorovatelů, kteří by rádi viděli v ruské společnosti větší aktivitu, to může být frustrující. Ale lidé se zkrátka chovají právě takto, a to nejen v případě mobilizace.

V době pandemie se chování lidí příliš nelišilo od současné reakce na vnější šok. Ti, kdo mohli někam utéct nebo se zavřít doma, utekli a zavřeli se. Ti, kteří byli buď zoufalí, nebo lehkomyslní, vyrazili na nějakou antivaxerskou akci.

Většina lidí ale nedělala nic zvláštního: chodili do práce, protože museli živit své děti, a kdyby seděli doma, nikdo jim výplatu nedá. Mnozí onemocněli a zemřeli. Tato logika chování tedy neplatí jen pro současnou situaci.

A je specifická pro Rusko?

Funguje v mnoha společnostech. Některé země ale mají instituce, které lidi k odlišnému chování vybízejí, kdežto jiné společnosti takové instituce nemají. Pokud se v demokracii vláda dopustí nějaké strašné zahraničněpolitické chyby a zahájí nepopulární válku, je možnost to ovlivnit.

Například americká invaze do Iráku velmi záhy ztratila popularitu, a když se změnilo vedení USA, Američané se z Iráku stáhli. Roli přitom sehrály jak postoje amerických voličů, tak amerických elit.

V autoritářských režimech takový mechanismus neexistuje. Je nepředstavitelné, že by se dnes ruské elity sjednotily a svrhly Putina — alespoň prozatím. A ruští občané nemají ani organizovanými protesty šanci změnit zahraniční politiku.

To neznamená, že ruská společnost je špatná. Je strukturována tak, že je pro ni současná reakce na mobilizační krizi zcela logická a oprávněná. Za jiných okolností by se Rusové i elity chovali jinak.

Rozhovor vedla MARGARITA LJUTOVOVÁ.

Z ruského originálu Почему россияне так покорно отправляются на фронт publikovaného v magazínu Meduza přeložila JITKA KOMENDOVÁ.