Jaké ekologické problémy v současném Rusku pokládáte za nejpalčivější?

Osobně vidím jako katastrofu vše, co se týká stromů — ať už jde o lesy mimo lidská sídla, nebo městskou zeleň, která masivně bere za své kvůli výstavbě. Dále je to nakládání s odpady. V Rusku nefunguje systém sběru tříděného odpadu, recyklace ani bezpečného ukládání odpadů.

Odpady v celém Rusku končí buď na skládkách, nebo ve spalovnách, kde jsou používány technologie, jež rozhodně neberou ohled na přírodu a na lidi. V blízkosti měst vznikají rozsáhlé černé skládky, které navíc často hoří. Malá města a obce nemají v rozpočtu peníze ani na to nejzákladnější, natož aby mohly řešit likvidaci černých skládek.

Velká města sice mají mnohem vyšší rozpočet, ale prostředky vynakládají na zcela odlišné věci. Velmi dobře je to vidět na příkladu Moskvy, která investuje obrovské sumy do okázalého luxusu, ale problém se svými odpady neřeší a přesouvá jej do jiných regionů, kam své odpady vyváží.

Samozřejmě existují mnohé další problémy — otázka ochrany divoké přírody či ochrany konkrétních druhů živočichů a rostlin, čímž se zabývá řada občanských organizací, jejichž práce si velmi vážím. Například Ekostráž Sachalinu a další lidé bojující za zachování rezervací a chráněných oblastí jsou opravdoví hrdinové.

Osobně se ale zabývám zejména oblastmi, které mají bezprostřední dopad na životy a zdraví lidí. Je třeba naplno říct, že v Rusku dnes probíhá ekocida a s ní bezprostředně spjatá genocida. Neboť lidé trpí celou řadou nemocí a umírají v důsledku ekologických katastrof.

V posledních letech jste se hodně věnoval boji proti podnikům, které označujete jako „továrny na smrt“. Oč jde?

V Udmurtské republice, odkud pocházím, ve městě Kambarka existuje podnik, který v sovětské éře fungoval jako závod na likvidaci chemických zbraní. Tamní obyvatelé tím velmi trpěli a mnoho z nich umíralo na rakovinu. Proto všichni uvítali, když byl tento závod uzavřen. Lidem tehdy dokonce přislíbili finanční kompenzace za zdravotní újmu.

Jenže pak přišly úřady s tím, že závod bude transformován na spalovnu, cynicky nazvanou Eko-technopark, která měla spalovat padesát tisíc tun nebezpečného odpadu ročně. Závod stojí asi dva kilometry od obytných částí města na podmáčené půdě v blízkosti řeky Kamy.

V případě úniku chemických látek do řeky by bylo ohrožené celé Povolží. Může to vypadat, že si vymýšlíme nějaké katastrofické scénáře, ale máme již celou řadu reálných příkladů. Stačí připomenout havárii v Norilsku, jejíž děsivé následky se dosud nepodařilo odstranit.

Jak zápas ekologických aktivistů proti tomuto projektu probíhal?

O záměru výstavby závodu na zpracování nebezpečného odpadu jsme se dověděli v roce 2019 na veřejném slyšení, kde úředníci líčili projekt v  nejskvělejších barvách. Občané ale začali protestovat, protože mezi nimi byli i lidé, jimž zemřely děti na nemoci způsobené původním provozem kambarského závodu. Úředníci nakonec z jednání prostě utekli.

Poté začaly živelné protesty a veškerá udmurtská opozice organizovala demonstrace. Osobně jsem se tehdy ještě příliš ekologií nezabýval, ale protože jsem byl lídr opozice v Iževsku, hlavním městě Udmurtska, zapojil jsem se intenzivně také.

Pak se ukázalo, že podobné projekty jsou plánovány ještě na dalších třech místech v Povolží. Spojili jsme se proto s tamními iniciativními skupinami, pořádali jsme masové demonstrace. Dokonce se nám podařilo zablokovat most do Kambarky.

Měsíc a půl jsme den co den protestovali před Úřadem vlády Udmurtska. Slogany na transparentech byly stále radikálnější, úředníci museli kolem nás denně chodit a strašně nás za to nenáviděli. Dokonce jsme úředníky naučili nazývat věci pravými jmény, protože se stávalo, že i oni v souvislosti s připravovanými projekty bezděčně použili výraz „továrny na smrt“.

Natáčeli jsme videa, šířili je na internetu, takže jsme hlavně pracovali s veřejností. Vedle toho jsme bojovali proti záměru i právními metodami, což bylo velmi náročné a zdlouhavé. Celá kauza stále trvá, ale v současném Rusku už jakákoli forma veřejného protestu nepřichází v úvahu.

Nyní pracujete v Moskvě. Jak se řeší problém odpadů tam?

Moskva s odpady jakoby nemá problém, neboť ekologickou katastrofu spjatou se skládkováním a likvidací veškerého svého odpadu přesouvá jinam — buď do okolí města, nebo do vzdálenějších oblastí Ruska.

Jak se v Rusku nakládá s odpady, dobře ukazuje kauza obří skládky v malém městě Leninskije Gorki nedaleko Moskvy. Tato skládka opakovaně hoří a místní lidé mají z toxického kouře řadu vážných zdravotních problémů. Úřady před tím vším zavírají oči, kontroly nikdy nic nezjistí.

Proto jsme vytvořili projekt, který jsme předložili prokuratuře a ministerstvu životního prostředí: skládku by měl trvale monitorovat dron s termovizí. Náš návrh byl samozřejmě zamítnut. Obrátili jsme se proto otevřeným dopisem na gubernátora. Opět jsme žádného úspěchu nedosáhli.