V Rusku probíhá i ekocida. Rozhovor s ekologickým aktivistou Dmitrijem Morozovem
Jitka KomendováS ekologickým a levicovým aktivistou Dmitrijem Morozovem jsme hovořili o ruské ekologické katastrofě, represích ekologického hnutí, možnostech občanského odporu nebo rozdílu mezi Moskvou a zbytkem země.
Jaké ekologické problémy v současném Rusku pokládáte za nejpalčivější?
Osobně vidím jako katastrofu vše, co se týká stromů — ať už jde o lesy mimo lidská sídla, nebo městskou zeleň, která masivně bere za své kvůli výstavbě. Dále je to nakládání s odpady. V Rusku nefunguje systém sběru tříděného odpadu, recyklace ani bezpečného ukládání odpadů.
Odpady v celém Rusku končí buď na skládkách, nebo ve spalovnách, kde jsou používány technologie, jež rozhodně neberou ohled na přírodu a na lidi. V blízkosti měst vznikají rozsáhlé černé skládky, které navíc často hoří. Malá města a obce nemají v rozpočtu peníze ani na to nejzákladnější, natož aby mohly řešit likvidaci černých skládek.
Velká města sice mají mnohem vyšší rozpočet, ale prostředky vynakládají na zcela odlišné věci. Velmi dobře je to vidět na příkladu Moskvy, která investuje obrovské sumy do okázalého luxusu, ale problém se svými odpady neřeší a přesouvá jej do jiných regionů, kam své odpady vyváží.
Samozřejmě existují mnohé další problémy — otázka ochrany divoké přírody či ochrany konkrétních druhů živočichů a rostlin, čímž se zabývá řada občanských organizací, jejichž práce si velmi vážím. Například Ekostráž Sachalinu a další lidé bojující za zachování rezervací a chráněných oblastí jsou opravdoví hrdinové.
Osobně se ale zabývám zejména oblastmi, které mají bezprostřední dopad na životy a zdraví lidí. Je třeba naplno říct, že v Rusku dnes probíhá ekocida a s ní bezprostředně spjatá genocida. Neboť lidé trpí celou řadou nemocí a umírají v důsledku ekologických katastrof.
V posledních letech jste se hodně věnoval boji proti podnikům, které označujete jako „továrny na smrt“. Oč jde?
V Udmurtské republice, odkud pocházím, ve městě Kambarka existuje podnik, který v sovětské éře fungoval jako závod na likvidaci chemických zbraní. Tamní obyvatelé tím velmi trpěli a mnoho z nich umíralo na rakovinu. Proto všichni uvítali, když byl tento závod uzavřen. Lidem tehdy dokonce přislíbili finanční kompenzace za zdravotní újmu.
Jenže pak přišly úřady s tím, že závod bude transformován na spalovnu, cynicky nazvanou Eko-technopark, která měla spalovat padesát tisíc tun nebezpečného odpadu ročně. Závod stojí asi dva kilometry od obytných částí města na podmáčené půdě v blízkosti řeky Kamy.
V případě úniku chemických látek do řeky by bylo ohrožené celé Povolží. Může to vypadat, že si vymýšlíme nějaké katastrofické scénáře, ale máme již celou řadu reálných příkladů. Stačí připomenout havárii v Norilsku, jejíž děsivé následky se dosud nepodařilo odstranit.
Jak zápas ekologických aktivistů proti tomuto projektu probíhal?
O záměru výstavby závodu na zpracování nebezpečného odpadu jsme se dověděli v roce 2019 na veřejném slyšení, kde úředníci líčili projekt v nejskvělejších barvách. Občané ale začali protestovat, protože mezi nimi byli i lidé, jimž zemřely děti na nemoci způsobené původním provozem kambarského závodu. Úředníci nakonec z jednání prostě utekli.
Poté začaly živelné protesty a veškerá udmurtská opozice organizovala demonstrace. Osobně jsem se tehdy ještě příliš ekologií nezabýval, ale protože jsem byl lídr opozice v Iževsku, hlavním městě Udmurtska, zapojil jsem se intenzivně také.
Pak se ukázalo, že podobné projekty jsou plánovány ještě na dalších třech místech v Povolží. Spojili jsme se proto s tamními iniciativními skupinami, pořádali jsme masové demonstrace. Dokonce se nám podařilo zablokovat most do Kambarky.
Měsíc a půl jsme den co den protestovali před Úřadem vlády Udmurtska. Slogany na transparentech byly stále radikálnější, úředníci museli kolem nás denně chodit a strašně nás za to nenáviděli. Dokonce jsme úředníky naučili nazývat věci pravými jmény, protože se stávalo, že i oni v souvislosti s připravovanými projekty bezděčně použili výraz „továrny na smrt“.
Natáčeli jsme videa, šířili je na internetu, takže jsme hlavně pracovali s veřejností. Vedle toho jsme bojovali proti záměru i právními metodami, což bylo velmi náročné a zdlouhavé. Celá kauza stále trvá, ale v současném Rusku už jakákoli forma veřejného protestu nepřichází v úvahu.
Nyní pracujete v Moskvě. Jak se řeší problém odpadů tam?
Moskva s odpady jakoby nemá problém, neboť ekologickou katastrofu spjatou se skládkováním a likvidací veškerého svého odpadu přesouvá jinam — buď do okolí města, nebo do vzdálenějších oblastí Ruska.
Jak se v Rusku nakládá s odpady, dobře ukazuje kauza obří skládky v malém městě Leninskije Gorki nedaleko Moskvy. Tato skládka opakovaně hoří a místní lidé mají z toxického kouře řadu vážných zdravotních problémů. Úřady před tím vším zavírají oči, kontroly nikdy nic nezjistí.
Proto jsme vytvořili projekt, který jsme předložili prokuratuře a ministerstvu životního prostředí: skládku by měl trvale monitorovat dron s termovizí. Náš návrh byl samozřejmě zamítnut. Obrátili jsme se proto otevřeným dopisem na gubernátora. Opět jsme žádného úspěchu nedosáhli.
Posléze jsme tedy začali šířit informace o nemocech tamních dětí, které jsou nejpostiženější skupinou. Ať si úředníci zkusí zamést pod koberec problém hořící skládky, když kvůli tomu trpí stovky dětí ve městě.
Na jaké další problémy se moskevští ekologičtí aktivisté soustředí?
Moskva je obrovská průmyslová megapole, v níž se ročně třikrát více stromů kácí, než sází. Pohled na mapu Moskvy ukazuje, jak rychle zelené plochy uvnitř města mizí, což s sebou samozřejmě nese zhoršení kvality ovzduší a nárůst teploty.
Pro ovzduší Moskvy jsou zcela klíčové dva velmi rozsáhlé lesní komplexy: Bitcevský les a Losí ostrov. Do Bitcevského lesa se dnes valí stavební stroje, dělníci kácí stromy a likvidují přírodní krajinu kvůli tomu, aby tam vytvořili cesty lemované pouličními lampami, vystavěli kavárny a hřiště.
Podobné projekty zní zdánlivě pěkně, zvyšují ratingy politiků. „Moskva zkrásněla“, zní rozšířené PR klišé posledních let, jenže kvůli tomu mizí z města příroda. Peníze, které se vynakládají na podobné projekty, chybí na skutečně naléhavá ekologická opatření.
Velká část Bitcevského lesa je pod takovým tlakem, že se dnes všichni aktivní Moskvané angažují v jeho záchraně. Navíc mnohé práce, které se tam provádějí, probíhají nelegálně. Dělníci pracují bez stavebních a dalších povolení.
Když na místo přijedou policisté, jsou bezradní a raději zase rychle zmizí. Lidé, kteří chtějí uchránit les před zničením, se ocitají sami, tváří v tvář pracovníkům soukromých bezpečnostních agentur, kteří je tvrdě fyzicky napadají. Občané se tedy doslova, v přímém slova smyslu, rvou o tento les.
Zcela zásadní je přitom ještě jeden aspekt: když se v Rusku jednou zasáhne do přírodní zóny, vždy to následně znamená komerční výstavbu.
Dobře to ukazuje příklad další ohrožené lesní zóny v Moskvě — Trojického lesa. Moskevská státní správa v podstatě les osadila, aby zde vystavěla obrovskou školu.
Projekt školy zní pěkně. Jak by někdo mohl protestovat proti škole?! Jenže tato lokalita pro školu není vůbec vhodná, protože by se do ní muselo velmi daleko dojíždět. Je očividné, že celý projekt je opět jen takové beranidlo, které má prorazit zákaz výstavby na tomto území. Jinde se takto použil například projekt výstavby kláštera.
Jakmile se jednou na určitém území začne stavět, následují obytné domy, obchodní centrum. Ostatně o obchodním centru v Trojickém lese se dnes už otevřeně mluví.
Není ekologický aktivismus v Rusku pokládán za elitářskou záležitost, která je běžným občanům cizí, nebo přímo škodlivá?
Tuto představu aktivně šíří developeři a úřady. Snaží se veřejnost rozštěpit. Proto je pro likvidaci lesů často používán zdánlivě bohulibý projekt, ať už je to výstavba školy, nebo stavba kláštera. Kdo může bojovat za les, když jde o školu, budoucnost našich dětí?! To přece nejsou místní lidé, ale hrstka městských podivínů a extremistů!
I přesto ale většina lidí chápe, že ekologická devastace se týká všech. Jistě existují témata, která v Rusku mají poněkud elitářský charakter — například některé aspekty udržitelného způsobu života, ekologizace byznysu.
Do jisté míry je také klimatický aktivismus v Rusku vnímán jako elitní záležitost, která rezonuje spíše jen ve vyšších vrstvách velkoměstské společnosti. Naproti tomu témata jako kácení lesů nebo nakládání s odpady oslovují občany napříč celým Ruskem, bez ohledu na jejich sociální status nebo vzdělání.
Osobně jsem se v průběhu let věnoval různým druhům aktivismu — v oblasti odborů, v souvislosti s problémy volebního systému či politických represí. Pokud jde o politický aktivismus, do značné míry mě zklamalo, že naše opozice nedokáže přijít s nějakými konkrétními radikálními pozitivními změnami, které by uměla vysvětlit lidem tak, aby je opravdu pochopili.
Téma ochrany přírody se naopak dotýká bezprostředně každého člověka. Když lidé žijí dlouho poblíž lesa, ke kterému mají niterný vztah, a najednou přijdou dělníci a začnou les kácet, lidé les brání. Podobně brání zdraví svých dětí, když v blízkosti jejich domova vznikne závod, který produkuje toxické zplodiny.
To je zápas, do kterého se pouštějí lidé všeho věku, všech sociálních vrstev. Takový entuziasmus, jako v oblasti ochrany životního prostředí, jsem neviděl v žádných jiných oblastech občanského aktivismu.
Nakolik je ekologický aktivismus v Rusku provázán s radikálně levicovým hnutím?
Poměrně úzce, neboť v Rusku existuje hluboká propast mezi elitami a ostatními vrstvami společnosti. Bojovat proti projektům ohrožujícím životní prostředí znamená bojovat proti velkému kapitálu vlivných oligarchů a s nimi provázanou státní mocí.
Lidé ve vedení státu absolutně ignorují zájmy a potřeby občanů a žijí ve svém uzavřeném, exkluzivním světě. Proto na všech demonstracích proti spalovnám odpadů nebo skládkám stále znovu zaznívá slogan: „Vozte odpad na Rubljovku!“, což je luxusní čtvrť moskevských oligarchů. V Rusku je ekologie velmi bolestné téma, k němuž lze přistupovat v kategoriích levicového myšlení o společnosti.
Máte osobní zkušenost s aktivistickou prací jak v Moskvě, tak v provincii. Čím se tato práce liší, pokud jde o postoj veřejnosti, sílu tlaku byznysu a úřadů, šance na úspěch?
To je téma, o kterém jsem hodně přemýšlel. Moskvané jsou angažovanější, lépe organizovaní, mají v sobě víc vypěstovanou kulturu občanského aktivismu. Proto je zde mnohem jednodušší zorganizovat akci nebo realizovat projekt.
V provincii jsou lidé daleko vystrašenější, nejsou si vůbec vědomi svých občanských práv a je pro ně nepředstavitelné za cokoli veřejně bojovat. Jsou přesvědčení, že žijí v totalitním státě. Samozřejmě je to netěší, ale smířili se s tím. Je proto velmi obtížné je přimět k akci či cokoli zorganizovat.
Na druhou stranu šance na úspěch jakéhokoli protestu je v provincii mnohem vyšší než v Moskvě. Naprostá většina vítězství dosažených občanským protestem se odehrála v provincii. Nejslavnější je bezesporu několikaletý boj s projektem obří skládky v Šijesu v Archangelské oblasti, kde měly být ukládány veškeré odpady z Moskvy. Proti tomuto záměru se spojili aktivní občané z celého Ruska.
Úspěšný byl také boj o městský park v Jekatěrinburgu, kdy se proti projektu postavilo doslova celé město, takže iniciátoři výstavby tento tlak neustáli. V Iževsku se nám podařilo zachránit les před vykácením. V Moskvě je něco podobného mnohem obtížnější, protože protivník je zde mnohem nebezpečnější. Úřady a byznysmeni v provincii nemají zdaleka takovou moc jako oligarchové v Moskvě.
Zmínil jste se o tom, že v Rusku už nelze zorganizovat jakýkoli veřejný protest. Jaké mají ekologičtí aktivisté v Rusku nyní možnosti a šance? Jaké metody mohou použít?
Ta změna je zřetelná například v boji o Trojický les, který probíhá už takřka rok. Do 24. února lidé chodili fyzicky bránit les. Soukromá ochranka je tam bila, ale oni přesto svými těly bránili kácení a odvozu dřeva.
Dnes je absolutně vyloučené organizovat jakékoli veřejné akce. Proto jsme začali bojovat jinými metodami: ekologicky angažovaní lidé se masově účastnili nedávných moskevských komunálních voleb, nominovali ekologické aktivisty jako své kandidáty. Aktivně jednají se zastupiteli, z nichž mnozí je skutečně intenzivně podporují. Jsou ochotni prosazovat jejich návrhy, vytvářejí různé pracovní skupiny v Moskevské městské dumě.
Během léta bylo kácení zastaveno, protože se blížily komunální volby, ale teď jistě přijde další kolo. A je čím dál zřejmější, že lidé Trojický les nedají a všemi dostupnými prostředky ho vybojují zpět, protože les brání veškerá aktivistická komunita Moskvy.
Mají nyní v Rusku větší šanci na úspěch spontánně vzniklá občanská hnutí, nebo klasické ekologické organizace typu Greenpeace?
Velké ekologické organizace jsou dnes zcela paralyzované, protože jakékoli rozsáhlejší, pevnější občanské struktury jsou pro ruský stát velmi nežádoucí. Tyto organizace v současnosti bojují o holé přežití. Spontánní občanské iniciativy zdola, orientované na nejrůznější problémy ochrany životního prostředí, občanských práv a podobně, jsou podle mého soudu v těchto dnech tou nejdůležitější silou.
Objevují se stále nové iniciativní skupiny, nové vůdčí osobnosti. Místní hnutí vzniklá zdola jsou dnes jediným klíčem k úspěchu v zápase s ruskými úřady.
Na druhou stranu to ale vede k tomu, že se problémy neřeší na celostátní úrovni. Obrovské úsilí vynaložené v boji se skládkou v Šijesu sice uchránilo jednu lokalitu v Archangelské oblasti, ale nic to nezměnilo na problému obrovské produkce odpadů v Moskvě, potažmo v celém Rusku.
Skládky nebo kácení lesů rozhodně nejsou lokální problém a musí se řešit systémově na federální úrovni. Obrovské úskalí je ale v tom, že ruská společnost je extrémně atomizovaná. Lidé bojují jen za sebe, nevidí dál než na práh svého bytu a neuvědomují si, že jejich soused má úplně stejné problémy jako oni.
Postupně ale občané začínají chápat, že jinak než cestou solidarity, vytváření rozsáhlých horizontálních sítí už nelze jít, neboť jen takto je možné řešit problémy systémově. Uvedu příklad ze sféry, jíž se věnuji, tedy městské zeleně. V Moskvě a okolí vznikla celá řada iniciativ, které bojovaly za záchranu konkrétního přírodního objektu.
Nyní se nám podařilo celkem sedmadvacet iniciativ tohoto druhu spojit do jedné velké koalice. Díky tomu už nevystupujeme jen jako ochránci jednotlivých lesů či míst, ale jako aktivní občanská společnost celé Moskvy, která může koordinovaně připravit skutečně systémová řešení a mnohem silnějším hlasem požadovat od vedení Moskvy jejich realizaci.
I v demokratických zemích se ekologičtí aktivisté mnohdy dostávají do konfliktu se zákonem. V Rusku je to oblast jistě ještě mnohem riskantnější.
Za ty roky, kdy se věnuji aktivismu, jsem už bezpočtukrát zažil přestupková řízení, a jednou mi dokonce hrozilo trestní stíhání. Po 24. únoru nastal pro všechny oblasti občanského života zásadní zlom: nelze veřejně protestovat.
Nadále lze například v malých skupinkách bránit nelegální těžbě dřeva, protože v těchto případech samy úřady uznávají, že jde o nezákonnou činnost. Radikální ekologické hnutí však už pocítilo tíhu represí, byť samozřejmě ne tak drasticky jako jiné sféry občanského aktivismu.
Jak se staví ruská státní moc k ekologickému aktivismu? Používá kromě přímých represí i jiné metody, jak toto hnutí „zkrotit“?
Státní moc v Rusku, včetně jejích zcela nejvyšších pater, velmi mnoho mluví o ekologii a její důležitosti pro život celé společnosti. V zásadě všechna tato oficiální rétorika vyplývá z holého faktu, že ekologická katastrofa v Rusku dosáhla takových rozměrů, že už o ní prostě nelze mlčet.
Vznikají nejrůznější státní fondy, projekty a je třeba čestně říci, že mnohé z nich skutečně mají pozitivní výsledky. Vznikají ale také nejrůznější státem řízené pseudoekologické organizace a akce.
Zažil jsem jeden takový pozoruhodný den, kdy jsem se zúčastnil dvou akcí věnovaných ekologickým problémům Moskvy. Jedna byla velkolepá konference, organizovaná moskevským městským odborem životního prostředí. Samí úředníci, byznysmeni, obrovské obrazovky, skvělé prezentace o tom, jak skvělou má Moskva politiku životního prostředí, kolik se sází stromů a jak je v Moskvě krásně. Všichni aplaudovali ve stoje. A k tomu opulentní švédský stůl s jednorázovými příbory.
Několik hodin poté jsem vyrazil na skutečnou akci ochránců lesů — těch, kteří skutečně brání stromy před pilami a lehají si pod kola traktorů. Tam naopak všichni mluvili o tom, jak katastrofálně mizí zelené plochy v Moskvě, jak na nás úředníci plivají, útočí, neposlouchají nás. Ten den mi se vší názorností ukázal obrovský kontrast v přístupu k ochraně přírody ze strany státu a skutečných ekologických aktivistů.
JITKA KOMENDOVÁ