Když na počátku srpna tohoto roku začaly pronikat do médií první informace o výměně vězňů mezi Ruskem a Západem, mnozí s napětím očekávali, zda se mezi osvobozenými vězni objeví i jméno Alexeje Gorinova. Neobjevilo.

Alexej Gorinov je vzděláním právník a bývalý moskevský městský zastupitel, který se provinil tím, že na zasedání městské části, kdy měly být plánovány přípravy dětského svátku, vyzval k minutě ticha za ukrajinské dětské oběti války a pravil:

„Myslím si, že tento plán je nepatřičný. O jakých volnočasových aktivitách a zábavě může být řeč, když jsme se všichni posunuli do kvalitativně odlišného způsobu života, když na území sousedního suverénního státu probíhá válečná operace a naše země je agresorem? O jaké soutěži dětských kreseb nebo organizaci tanečních programů u příležitosti Dne vítězství se můžeme bavit, když každý den umírají děti (pro informaci, na Ukrajině zemřelo asi 100 dětí), děti se stávají sirotky a vnuci a pravnuci účastníků druhé světové války jsou nyní na území Ukrajiny vrženi do víru bojů. Domnívám se, že veškeré úsilí občanské společnosti by mělo směřovat pouze k zastavení války a stažení ruských vojsk z území Ukrajiny... Domnívám se, že toto je hlavní problém občanské společnosti. Zastavit válku, stáhnout vojska z území sousedního státu, zastavit agresi.“

Jako vůbec první ruský občan byl poté odsouzen podle nových zákonů o „šíření lživých informací“ o ruské invazi na Ukrajině. Soud mu stanovil sedm let odnětí svobody v trestanecké kolonii se standardním režimem.

Třiašedesátiletý Gorinov je dnes ve velmi špatném zdravotním stavu. Chybí mu část plíce, trpí následky po tuberkulóze a ve vězení se mu nejen nedostává adekvátní lékařské péče, ale je mučen opakovanými pobyty na trestní samotce, v zimě a o hladu. Jak fungují tyto samotky, je dobře známo už z doby věznění Alexeje Navalného. Svědectví o nich podal také Ilja Jašin, někdejší politický vězeň a dnes jedna z nejvýraznějších osobností ruského demokratického exilu.

Ruský režim se však těmito formami represe vůči Alexeji Gorinovovi neomezil. Loni proti němu bylo zahájeno nové trestní řízení. Do cely ke Gorinovovi byli totiž opakovaně nasazováni provokatéři a Gorinov se v diskusích s nimi údajně dopustil výroků o Ukrajině, jež byly kvalifikovány jako „veřejná podpora terorismu“.

Na základě tohoto obvinění byl Alexej Gorinov odsouzen ke třem letům odnětí svobody. Další proces následoval tento podzim a 29. listopadu 2024 byl Gorinov odsouzen na tři roky odnětí svobody. S přihlédnutím k nevykonané části trestu v předchozím případu to pro Gorinova znamená dalších pět let v trestanecké kolonii — nyní ovšem nikoli se standardním, ale s přísným režimem.

Tak jako fotografie zbídačeného Gorinova z vězení nápadně připomínají snímky Alexeje Navalného z posledních měsíců před smrtí, pozornost budí i skutečnost, že ruské úřady vůči Gorinovovi postupují zcela analogicky jako vůči Navalnému — řetězením kauz je mu stále navyšována doba odnětí svobody, jsou mu zpřísňovány podmínky věznění, a dokonce je umisťován i do stejných věznic jako svého času Navalnyj.

Navzdory všemu utrpení však Alexej Gorinov projevuje ve vztahu ke kremelskému režimu zcela mimořádnou duševní sílu a nezlomnost. To znovu prokázal i během nového soudního procesu.

Poslední slovo Alexeje Gorinova

Celý svůj život jsem byl odpůrcem agrese, násilí a války a věnoval jsem se výhradně mírovým aktivitám: vědě, výuce, vzdělávání, správě věcí veřejných, veřejné činnosti ve funkci městského zastupitele, obhájce lidských práv, člena volebních komisí a kontrolora volebního procesu. Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiji takové degradace politického systému a zahraniční politiky své země, že tisíce obyčejných občanů, kteří vystupují za mír a proti válce, budou obviňováni z pomlouvání ozbrojených sil či ospravedlňování terorismu a budou za to souzeni.

Končí třetí rok války, třetí rok obětí a ničení, strádání a utrpení milionů lidí, které na evropském území nemá od druhé světové války obdoby. K tomu nelze mlčet.

Už koncem dubna náš bývalý ministr obrany oznámil ukrajinské ztráty v ozbrojeném konfliktu — 500 tisíc lidí. Zamyslete se nad tímto číslem! A jaké ztráty utrpělo Rusko, které podle oficiálních informací neustále úspěšně postupuje po celé frontě? To stále nevíme. A kdo se za to bude zodpovídat? K čemu to všechno je?

Naše státní moc a ti, kdo její militaristické snahy podporují, si tuto válku tolik přáli — a nyní už přišla i do naší země. Rád bych se jich zeptal: zlepšil se tím náš život? Takto chápete blaho a bezpečnost naší země a jejího obyvatelstva? Nebo jste s takovým vývojem ve svých plánech nepočítali?

Zatím se však musí zodpovídat nikoli ti, kdo rozpoutali tuto válku, ti, kdo zabíjejí, kdo propagují válku a verbují do ní lidi, ale my, obyčejní občané Ruska, kteří pozvedáme hlas proti válce, za mír. Musíme se zodpovídat, platit svou svobodou a někteří i svými životy.

Patřím k odcházející generaci lidí, jejichž rodiče se zúčastnili druhé světové války nebo ji prožili se všemi jejími útrapami. Generace, která již odešla, nám odkázala, abychom ze všech sil chránili mír jako to nejcennější, co na Zemi pro všechny její obyvatele existuje. My jsme však nedbali jejich příkazů a pošpinili jejich památku, památku obětí oné války.

Moje vina spočívá v tom, že jsem jako občan své země dopustil tuto válku a nedokázal ji zastavit. A žádám, aby to bylo v rozsudku zaznamenáno. Chtěl bych však, aby se mnou sdíleli vinu a odpovědnost také organizátoři, účastníci, stoupenci války a ti, kteří pronásledují všechny, kdo se zasazují o mír.

Nadále žiji s nadějí, že se tak jednou stane. Do té doby prosím ukrajinský lid a své spoluobčany, kteří trpí válkou, aby mi odpustili.

Když jsem byl obviněn a souzen za vyjádření názoru, že je třeba usilovat o ukončení války, naplno jsem formuloval svůj postoj k tomuto odpornému lidskému snažení. Mohu dodat, že násilí, agrese plodí pouze násilí z druhé strany, nic víc. To je pravá příčina našich pohrom a utrpení, nesmyslných obětí, ničení občanské a průmyslové infrastruktury, našich domovů.

Zastavme toto krvavé vraždění, které nepotřebujeme ani my, ani obyvatelé Ukrajiny. Není snad na čase nechat naše sousedy na pokoji a řešit si vlastní vnitřní problémy, které se nabalují jako sněhová koule? Už dávno jsme celému světu dokázali, jak jsme stateční, odolní a mírumilovní. Tak snad už toho bylo dost.

L. N. Tolstoj z dopisu synovi (1904): „Pro mě je šílenství, zločinnost války tak jasná, že v ní nevidím nic jiného než toto šílenství a zločinnost.“ Já se připojuji a podepisuji tato slova našeho velkého krajana. Připojte se i vy!